Tak pravil démon politické korektnosti aneb O slaměných panácích

Politická korektnost je v umění podle mnohých spíše na škodu. Roman Galovič ukazuje na příkladu Hry o trůny a Pána prstenů, že umění dokáže ovlivnit hranice naší politické představivosti.

Diváctvo si naplní ústa popcornem, usrkne z coly a začíná se ponořovat do dalšího filmového hitu. Netouží po ničem jiném, než se dobře pobavit. Pohodový zážitek uplyne co by dup a nezdá se, že by dojezd příjemného večera mohlo cokoli narušit. Vtom to ale přijde. Hned v první diskuzi o právě zhlédnutém filmu se rozezní fanfáry a na scénu přichází brigáda sociální spravedlnosti. A začne brblat.

Nelíbí se jí, že všichni hrdinové jsou zdraví bílí muži, že ženy jsou pouze jejich trofejemi, nadávají na absenci postav jiných etnik kromě hlavních záporáků, jimiž jsou arabští teroristé – a to jim samozřejmě vadí také …

Vadí jim snad úplně všechno a nic pro ně není dost multikulti, nic pro ně není dost korektní. A diváctvo možná začne přepadat strach.

Zdá se totiž, že na umělecké sféry dopadá stín toho, o čem jsme si mysleli, že jsme už dávno pohřbili. Stín bolševického cenzora, který chce drápy roztrhat všechna tradiční díla, která nesplňují kvóty na alespoň jednoho černošského homosexuála, transgenderovou autistku a Číňanku na vozíku. Stín ministra pravdy a lásky, který by ve jménu těch jediných a pravých hodnot rád přistřihl umělecké svobodě křídla a určoval by lidem, jak mají myslet a fantazírovat.

Ta vize je určitě strašidelná, ale ještě než začneme brojit proti tomuto vzkříšenému démonovi cenzury, jehož zbraně se dnes zvou politickou korektností, položme si klíčovou otázku: Hrozí to vůbec? A chce to někdo?

Jakožto člen této brigády sociální spravedlnosti bych se rád nesměle ozval, že toto nechci ani já, a pokusil se ukázat, že poté, co se strhne maska tohoto démona politické korektnosti, často zpod ní bude hledět jen slaměný panák.

Dovolte mi však ještě předtím malé paradoxní requiem za politickou nekorektnost. Bojím se, že tu jsme – přinejmenším dočasně – jako subverzivní zbraň ztratili. Už téměř nikdy nenabízí nové provokativní perspektivy, které by byly výzvou a katalyzátorem pro mozek, aby přehodnotil postoje, které se do něj zažraly tak, až se staly samozřejmými.

V knižní předloze Hry o trůny tvoří homosexualita postavy Lorase Tyrella jen jednu z jeho charakteristik. V seriálu je ovšem základem jeho osobnosti a rytíř je tak karikaturou gaye. Foto winteriscoming.net 

Dnes se bohužel pod maskou politicky nekorektní, ale o to pravdivější pravdy většinou skrývá jen tisící a první omílání stále stejných xenofobních formulí.

Lidé, kteří je prezentují, navíc vydávají tyto nejnudnější a nejprovařenější předsudky za jakési nesmírně odvážné myšlení mimo hranice povoleného, které se nikdo neopováží formulovat nahlas… tedy s výjimkou každého druhého komentáře na sociálních sítích.

Slaměný panák korektního člověka
Nám tedy, kritikům a kritičkám zaběhnutých vypravěčských postupů, nezbývá nic jiného než hledat útočiště a subverzivní zbraně na opačném pólu, na pólu politické korektnosti. Protože je nám však často na ksicht malován onen bolševický cenzor a podsouvány totalitní motivace, (a já hodně doufám, že je nemám), bude asi na místě probrat se tím gulášem obvinění a vyjasnit si několik věcí.

Začnu s prvním klíčovým bodem: Nezřídka se nám podsouvá, že díla měříme pouze svým multikulturním metrem, a pokud jím neprojdou, s hysterickým odporem je zavrhneme jako díla misogynní, rasistická, xenofobní nebo nějak jinak fobní. To je však omyl, prosím pěkně – kritika určitých myšlenkových motivů a hodnot díla přece vůbec neznamená odmítnutí díla jako celku.

Vezmu si jako terč svého milovaného Tolkiena, který je na mnohých frontách celkem na přesdržku. Očima dnešní morálky se ne úplně snadno čtou zmínky o vyšších a nižších plemenech lidí, prosáknuté metaforikou čisté a smíšené krve, občas mi zaskřípají zuby nad dějinným protikladem dobrého Západu, kde žijí vznešení elfové a nejvznešenější z lidí, a zlého Východu v Sauronově područí, odkud se na svobodný lid vrhají orientalizované divoké hordy na olifantech.

Jeho vykreslení žen též feministu úplně nenadchne, protože buď – v Hobitovi – neexistují vůbec, nebo se sice Tolkienovi podaří napsat několik vskutku impozantních ženských postav jako Galadriel nebo Éowyn, ale jejich život završí trochu falešným tónem, když jsou odsouzené do pasivní role dobré ženy, která poslušně kráčí ve šlépějích milovaného.

Ale přestože mi při čtení Tolkiena občas mozek jedovatě zasyčí, nic naplat: jeho tvorba pro mě stále zůstává srdcovkou a asi nejoblíbenějším mytologickým světem vůbec.

Podobně jako kritika neznamená odmítnutí, neznamená ani zákazy. Nikdy jsem upřímně nepochopil výčitku, že chci kritikou hodnot skrytých v uměleckých dílech omezovat svobodu slova. Jako starý anarchista bych rád věřil, že si přeji pravý opak a že bych chtěl lidem obecně zakazovat co nejméně: ať si každý píše, jak chce.

Ale stejně jako má dotyčný právo tak psát, mám já právo mu za to peskovat. Zde vidím základní paradox boje za osvobození umění od politické korektnosti: pod záštitou svobody slova a varování před cenzurou naopak vidím touhu po cenzuře určité linie kritiky. Jako by snad oblíbená díla měla být před kritikou imunní.

Když však já ve jménu politické korektnosti nadávám, mým cílem přece není umlčet nepříjemnou řeč, nýbrž poukázat na postoje, které sice mohou být silně problematické, ale nikdo si jich nemusí všimnout, protože jsou brané jako samozřejmé. Nejde o to, že by se mělo kontroverzní myšlení vytěsnit, právě naopak, má se na něj vrhnout světlo.

Když se z etických pozic kritizují náboženské texty či politické projevy, nikoho ani nenapadne, že by tím byla svoboda slova nějak ohrožena. Proč také, když právě v otevřené kritice pointa svobody slova tak trochu spočívá. A nemyslím si, že existuje jediný příčetný důvod, proč by popkultura měla být před podobnou spoločenskou kritikou chráněna.

Možná, že se jenom nerozumí našemu tónu. Podobné kritizování může být často čteno jako povýšené kázání, které jenom kazí zážitek z filmu nebo knihy. Ale tak to není – estetický požitek a společenské hodnoty jsou, myslím, velmi úzce propojené. Dílo, které je „tradiční“ v tom smyslu, že přináší klasický příběh mužského geroje, který zachraňuje dámu v nesnázích, mi připadá nejen hodnotově odcizené, ale také jako umělecké klišé.

Postava Arwen z knižní trilogie Pán prstenů by podle logiky příběhu měla být zdatnou léčitelkou. Místo toho jen sedí, zpívá a hlavně je překrásná. Foto tumblr.com

To jsou ovšem dva pohledy na ten stejný dojem. Klišé zde totiž neznamená nic jiného než psaní s předsudečným „pohledem bílého muže“, který má ve zvyku přehlížet příběhy lidí odlišujících se od „těch normálních“.

Tato linie kritiky je tak o dost bližší kritice „obvyklé“, než by se na první pohled mohlo zdát. Jsem ostatně přesvědčený, že každá morálka má svůj specifický vkus a každý vkus si pěstuje svou morálku, a tak tyto dvě složky od sebe nelze tak úplně odseknout.

Takže když někdo napíše generickou fantasy rubanici, postavenou na stokrát vylouhovaných příběhových figurách – prosím. Já to ale budu považovat za neimaginativní prudu, která mě nebude bavit. Analogicky když někdo bude vyprávět příběhy, kde jedinými postavami, které mají propracovaný charakter, budou tradiční běloši a ostatní budou buď karikaturami, nebo nebudou vůbec existovat, tak jakkoli jiné aspekty díla mohu stále oceňovat, dílo mi bude připadat omezené na poli politické imaginace.

A ježto jsem člověkem poměrně politickým a politické hodnoty mi hlasitě kecají do vkusu, bude mi tato omezenost reálně kazit zážitek. Dílo, které by bylo „politicky korektní“, by pro mě tak bylo také působivější.

Výstřel do vlastních řad
Byl bych však nespravedlivý, kdybych tvrdil, že při hádkách o spravedlivé reprezentaci v umění jsou naši protivníci pod vlajkami politické nekorektnosti jediní, kdo se dopouští argumentačních faulů a střelby na falešné terče.

Tažení ve jménu politické korektnosti se i při nejlepších úmyslech může vydat na mnohé špatné cesty, které nijak dobře nedopadnou. Politicky korektní tvorba a kritika začínají zahnívat obzvlášť v případě, kdy místo pozitivního přehodnocení uměleckých přístupů nastupuje pouhá proklamace vlastní morální nadřazenosti. Morální arogance je ostatně stále asi nejlepším způsobem, jak zaklapnout uši druhého.

Abysme se tomu vyvarovali, měli bysme se před kritikou pokusit odemknout vnitřní logiku světa v díle, které analyzujeme, a tázat se, zda naše kritika v něm vůbec dáva smysl. Myslím totiž, že právě v přehlížení kontextu často leží zásadní problém útoku naší brigády, když s optikou progresivních hodnot pouze klouzají po povrchu a ignoruji zákony daného světa.

Takto by mohla haprovat výčitka Tolkienovi, že kvůli existenci skřetů je jeho svět skrytě rasistický, protože když se do díla hlouběji ponoříme, zjistíme, že skřeti nejsou jednou z mnoha přirozených ras Středozemě, ale byli stvoření jako strašný experiment padlého anděla Morgotha tak, že bytostně zmrzačil elfy.

Kritika slabého zobrazení ženských postav je však v souladu s pravidly jeho vlastního světa, když sám načrtává tradiční role žen jako léčitelek a mužů jako bojovníků. Tato ideální ženská role se ale nepromítá do konkrétních příběhů. Jediní léčitelští mistři, s nimiž se setkáme, jsou Elrond a Aragorn, zatímco Arwen, která by přirozeně mohla zaujmout roli archetypální ženské léčitelky a ošetřovat Froda po osudovém zranění Nazgúlem, pouze sedí, zpívá a hlavně je překrásná, že.

I při tvorbě „korektních“ příběhů je na místě, aby si autorky a autoři položili otázku, zda chtějí poctivě přebudovávat umělecké světy, nebo se jen vychloubat před ostatníma se svými osvícenými názory. Když se totiž volí prvoplánový korektní přístup, bývá to vždy na škodu, protože takové snahy působí většinou velmi uměle, jako kdyby progresivní hodnoty byly na příběh nalepené zvenku a nepramenili organicky z daného světa.

Často se pak stane, že místo vykreslení lidí s menšinovou identitou jako přirozených obyvatelek a obyvatelů světa jsou postavy zredukovány na svou „menšinovost“ a ztělesňují tak své vlastní stereotypy.

A je v určitém smyslu docela jedno, jestli jsou vykreslené jako postavy kladné či záporné, zda je indián v příběhu primitivním krvelačným divochem nebo mystickou bytostí, jejíž hluboké pouto k matce přírodě ještě nebylo přervané cirkulárkou civilizace. Klíčovým problémem totiž je stereotypní vykreslení, kdy daná minoritní postava není plnohodnotnou lidskou bytostí, ale jen plochým plátnem na projekci představ většiny, jak ty menšiny vlastně fungují.

Hra o homosexuály
Málokde rozdíl mezi prvoplánově progresivním díle a dílem hlubinně egalitářským bije do očí tak výrazně jako u seriálové adaptace Hry o trůny a její předlohy, ságy Píseň ledu a ohně. Předloha sice není dokonalá (opět si například neodpustí nomádské primitivy z Východu), ale z perspektivy „rovnosti v umění“ je co do rozmanitosti a hloubky postav stále jedním z nejlepších děl, jaké jsem měl možnost přečíst. V seriálu naopak všechny snahy proklamovat osvícené společenské postoje končí naprostou katastrofou.

Krásně lze tento karikaturní přerod knižní postavy do postavy seriálové ilustrovat na postavě „rytíře květin“ Lorase Tyrella. V knihách jde o mladého sličného rytíře, který jako jeden z nejtalentovanějších rytířů s mladickou a idealistickou arogancí věří ve svůj vlastní hrdinský příběh. Kromě toho je též homosexuálem, jeho orientace je však jen jednou z mnohých charakterových črt. Podílí se na jeho roli v příběhu, ale neurčuje ji. Homosexuálem je tak řekněme trochu mimochodem.

Seriáloví tvůrci si však v rámci vlastní rádoby progresivní agitky jeho orientaci z celé osobnosti vytrhli a založili na ní celou postavu. V seriálu je tak Loras karikaturou homosexuála, která téměř v žádné scéně nezapomene dát najevo, jak moc je gay, a postupem času nic než gay. A aby tvůrci nezapomněli anachronicky zakřičet své progresivní postoje, tak z ní učiní nevinnou obětí náboženských honů na homosexuály.

Ne snad, že by z představené věrouky daného náboženství nějak vyplývalo, že by měla mít s homosexuály problém – to se jen do hry dostává další „progresivní“ předsudek, že náboženství nutně znamená žlučovitou militantní homofobii. A je velmi příznačné, že osudovým se mu stane to, že se jako správný homosexuál chová naprosto promiskuitně, takže se vyspí s každým švarnějším mládencem, z nichž jeden ho před homofobní inkvizicí vytáhne z šatníku.

Jaký kontrast oproti knihám, v nichž Loras v souladu se svým rytířským porozuměním věří v ideál pravé lásky a po její smrti nastoupí do Královské stráže a zaváže se k celoživotnímu celibátu, protože „kde zapadlo slunce, tam ho žádná svíčka nenahradí“.

A věřte, že taková hloupá progresivní poselství, jaká najdeme v seriálu, nás bolí možná ještě víc nežli zažraný konzervativní podklad, který své společenské vyznění neřeší vůbec.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.