Přímá volba prezidenta osvětlila to nejhorší, co v české společnosti přežívá. Včetně závisti, xenofobie, elitářství, intolerance národnostní i politické. Budeme to muset zkoušet ještě dlouho a častokrát, než se naučíme přímému výběru našich reprezentantů bez hysterie a podrazů. Zatím to bohužel vypadá víc na to, že volba hlavy státu rozdrásala naše staré rány.

Za dané situace je každý záblesk optimismu vítaný. Jiří Pehe to s ním však v textu „Na obzoru konec postkomunismu“ (Deník Referendum 5.2.) podle mě přehnal. Vidět zde záblesky „post-postkomunismu“ je ještě těžší než slyšet trávu růst.

„Na první přímou prezidentskou volbu je možné se dívat i tak, že se v ní srazila kultura „postkomunismu“ a kultura, kterou můžeme popsat jako aspiraci na vykročení za „postkomunismus“, tedy aspiraci na jakousi „post-postkomunistickou“ modernitu,“ píše Jiří Pehe a vysvětluje: „Ve vysoce personifikovaném druhém kole prezidentské volby hraje symbolika mnohem větší roli než ideologie.

A analýza této symboliky naznačuje, že to, co spojovalo lidi, kteří volili proti Zemanovi, byl odpor k jistému stylu i typu politiky, excesům bohorovně zameteným v minulosti pod koberec, jakož i odpor k neúctě k demokracii, kterou reprezentovala opoziční smlouva. Všechny tyto negativní rysy lze přitom s jistou mírou zjednodušení připsat právě postkomunismu coby politické kultuře i éře, v níž se za fasádou budování demokratických a tržních institucí skrývá deficit demokratického ducha. A v českém případě pak i ustrašený provincialismus, kombinovaný s pocitem vlastní výlučnosti, čehož lze politicky snadno zneužívat.“

V popisu postkomunismu se nerozcházíme. Podobně nahlížíme i na jeho reprezentanty. Hrubě zkreslující by ale bylo vidět v těch, co v prezidentské volbě stáli na straně Karla Schwarzenberga, reprezentanty post-postkomunismu.

Jistě jde vesměs o osoby vzdělané, se solidním sociálním statusem, lidi mladé.

V souvislosti s poslední zmíněnou kategorií přitom ale nelze nedodat, že politicky aktivní mladý člověk nerovná se vždy volič. Mladí odvedli na podporu aristokratického seniora hodně práce, podle řady analýz se ale v míře větší než malé „zapomněli“ dostavit k urnám. Předvolební kampaň je bavila, volby nikoli. Volili zhusta opět ti, co se běžně účastní voleb do Poslanecké sněmovny. Generační revoluce nenastala. Což ale samozřejmě neznamená, že nastat nemůže.

Polská profesorka sociologie Jadwiga Staniszkis, která se fenoménem postkomunismu zevrubně zabývá, vidí problematická místa společenského i institucionálního přechodu od komunismu například v etablování „státního kapitalismu bez státu“, působení postkomunistické oligarchie či existenci „depolitizované demokracie“.

Jenže co je blízké táboru, který se v minulých týdnech postavil za pana Schwarzenberga? Kupodivu mnoho atributů postkomunismu. Už jen proto těžko může být post-postkomunistický. Značná část estetizující pravice pohrdá státem coby institucí. Vzpomene si na něj, až když třeba teče do bot živé kultuře. To se pak — oprávněně - sepisují petice a pořádají demonstrace.

Pro tento tábor je typické elitářství. Přece kdyby volili jen ti gramotní, „elity“, nemohlo by to dopadnout tak hrozně! Slovutná jména z PEN klubu si zazpívala song „Kníže má k lidu blíže“ a já dodnes tápu, šlo-li o nepovedený happening, nebo o zkratku děsivého politického programu. Šlechtic Schwarzenberg je v tom nevinně: zatímco alternativní levice sní o zrušení prezidentského úřadu, na „alternativní pravici“ občas zaznívá poptávka po monarchii, monarchovi, eliminaci přímé demokracie.

Když už demokracie, tak „depolitizovaná“, bez politických stran a vyhraněných ideových proudů. Jenže tudy cesta k demokracii skutečně nevede! Vyprávějte to ale Karlu Schwarzenbergovi, který se dokáže několik měsíců tvářit, že ke konzervativní a reformní TOP 09, jíž předsedá, vůbec nepatří. Že je tu liberál, tu anarchista s čírem, tu skoro sociální demokrat (king-maker někdejšího rakouského kancléře). Kdyby nebyl Schwarzenberg vášnivým kuřákem dýmky, mohli bychom se do krve přít, zda je zdrojem dýmu v jeho blízkosti kadidlo, nebo marihuana. Natolik ztratil ideové a hodnotové kontury.

Miroslav Kalousek před časem v Lidových novinách dokládal Schwarzenbergovu vitalitu tím, jak prohání děvčata. Novinář Daniel Kaiser se jej pak musel logicky přeptat, zda je stále řeč o ženatém předsedovi konzervativní strany. A my se potom můžeme logicky tázat, jestli podivný přístup reprezentantů TOP 09 ke konzervativismu je doprovázen podobně nejasným chápáním odpovědnosti či vybájeným příklonem k evropským hodnotám a evropské integraci.

Vsadím se, že ani mladí lidé kolem Schwarzenberga nemají úplně jasno v tom, jsou-li jim bližší recepty levicové či pravicové, jestli státu více či méně a zda spíše konzervativní „řád“ nebo liberální „solidaritu“. Mnozí z nich na jedné straně odmítají školné na vysokých školách, na straně druhé volí reprezentanty minimálního státu, privatizovaných veřejných služeb a vysoké spoluúčasti jednotlivců. Oprávněně odmítají návrat do klientelistických „oposmluvních“ časů. Jak ale nahlížejí na potírání anonymních akcií či zavádění majetkových přiznání? Není jim styl víc než program, forma víc než obsah?

Při úvahách o postkomunismu a post-postkomunismu se nelze vyhnout ani antikomunismu. I ten hrál v kampani pravicových kandidátů značnou roli: Považte, Zeman s Dienstbierem si šli říct o podporu komunistů! Tvrdé jádro Schwarzenbergových příznivců pocházelo z řad těch, co organizují protesty proti komunistickým členům krajských rad. Prosazují pluralitu jen pro vyvolené.

Hlavně však bojují s vetchými bubáky z dávných časů, podobně jako Zeman se „sudeťáky“. To snad má být závan post-postkomunismu? Stačí si jen pročíst zploštělé reakce na projev komunisty Grebeníčka k Janu Palachovi a musí nám být jasné, že v zastydlém antikomunismu, v nesebevědomém přístupu k demokratické politické soutěži vězíme až po uši. „Deficit demokratického ducha“, o němž píše Jiří Pehe v souvislosti s postkomunismem, bohužel přetrvává. A nepohne s ním ani prostá generační změna.

Až od Karla Schwarzenberga, jeho blízkých spolupracovníků či věrných podporovatelů ověšených plackami uslyším, že je opustila postkomunistická horečka zmatení hodnot a posedlosti účtování s minulostí, uvěřím, že přichází éra post-postkomunismu. Ze srdce bych si ji přál. Zatím mne však obestírá skepse.

Neznamená to ale, že bychom měli skládat zbraně. Naopak je důležité nepolevovat v občanském aktivismu, sledovat chování volených zástupců a věnovat se tématům, jež pálí jednotlivce, společnost, ale i přírodu. Na pověstný svěží vánek čeká stejně tak politika parlamentní jako krajská a komunální. Postkomunismus překonáme masivnější podporou neziskových organizací, ale i vstupováním do občanských sdružení a politických stran.

Především je však nutné se učit otevřené a mindráků prosté politické diskusi. V ní při prezidentské volbě propadly obě družiny podporovatelů, Zemanova i Schwarzenbergova. A tudíž mají co dohánět, co napravovat.