Přímá volba prezidenta osvětlila to nejhorší, co v české společnosti přežívá. Včetně závisti, xenofobie, elitářství, intolerance národnostní i politické. Budeme to muset zkoušet ještě dlouho a častokrát, než se naučíme přímému výběru našich reprezentantů bez hysterie a podrazů. Zatím to bohužel vypadá víc na to, že volba hlavy státu rozdrásala naše staré rány.

Za dané situace je každý záblesk optimismu vítaný. Jiří Pehe to s ním však v textu „Na obzoru konec postkomunismu“ (Deník Referendum 5.2.) podle mě přehnal. Vidět zde záblesky „post-postkomunismu“ je ještě těžší než slyšet trávu růst.

„Na první přímou prezidentskou volbu je možné se dívat i tak, že se v ní srazila kultura „postkomunismu“ a kultura, kterou můžeme popsat jako aspiraci na vykročení za „postkomunismus“, tedy aspiraci na jakousi „post-postkomunistickou“ modernitu,“ píše Jiří Pehe a vysvětluje: „Ve vysoce personifikovaném druhém kole prezidentské volby hraje symbolika mnohem větší roli než ideologie.

A analýza této symboliky naznačuje, že to, co spojovalo lidi, kteří volili proti Zemanovi, byl odpor k jistému stylu i typu politiky, excesům bohorovně zameteným v minulosti pod koberec, jakož i odpor k neúctě k demokracii, kterou reprezentovala opoziční smlouva. Všechny tyto negativní rysy lze přitom s jistou mírou zjednodušení připsat právě postkomunismu coby politické kultuře i éře, v níž se za fasádou budování demokratických a tržních institucí skrývá deficit demokratického ducha. A v českém případě pak i ustrašený provincialismus, kombinovaný s pocitem vlastní výlučnosti, čehož lze politicky snadno zneužívat.“

V popisu postkomunismu se nerozcházíme. Podobně nahlížíme i na jeho reprezentanty. Hrubě zkreslující by ale bylo vidět v těch, co v prezidentské volbě stáli na straně Karla Schwarzenberga, reprezentanty post-postkomunismu.