Výsledkem první přímé volby prezidenta je souhrn poznatků o ideologii v liberální demokracii. Ideologie se kdysi jevila jako věc minulosti, která se týká snad jen KSČM. Představme si však, že jsme v nějaké neznámé zemi. Vystupuje tu politik XY. Je to místopředseda vlády, která je krajně neoblíbená (zavádí opatření proti neprivilegovaným, bezhlavými škrty narušuje hospodářství, sociální systém, zdravotnictví, školství, kulturu. Zároveň rozdává pohádkové sumy určitým zájmovým skupinám).

Tento politik má na starost zahraniční záležitosti: podporuje přijetí smlouvy omezující svobodu internetu, slepě ruší diplomatická zastoupení své země a podporuje stát, který provádí etnické čistky. Pak se najednou vynoří jeho obraz: politik XY představuje slušnost, kulturu, noblesu. Na obrazu jsou momentky, které z něj dělají ikonu punkové subverze a vůbec člověka, který se dokáže odvázat. Když spočítáme, co všechno má tento obraz společného s politikem XY, zjistíme, že to je pouze tvář.

Jednou z definic ideologie je záměna obrazu a reality, při níž se obraz stává reálnější, než je realita sama. Obraz je vyčleněn z reálných souvislostí a mění se v čistý signifikant (znak bez vazeb na realitu). Pak tu je další operace, která dává obrazu jeho magii: vyvolání nechuti spatřit vazbu mezi obrazem a realitou. Toto nechutenství je hlavním kouskem, který zajišťuje ideologické působení obrazu. Kdyby se v lidech neobjevil odpor k realitě, kolem obrazu by se nevytvořila ideologická aura, která vykřesává jiskru jedinečnosti, neopakovatelnosti a nedotknutelnosti.

Ti, kteří podléhají ideologické auře, mají často dojem, že když se připojí k obrazu, přispějí ke změně reality. To je další kousek, který s lidmi tato ideologie provádí: prosazovat obraz je mnohem důležitější, než se zabývat společenskými a politickými reáliemi. Bude-li vládnout určitý obraz, dopadnou jeho auratické paprsky i na svět kolem nás, a bude se nám lépe dýchat: realita získá kouzlo a bude přitažlivější.

Zde je styčný bod s Marxovým klasickým vymezením ideologie jako ducha bezduchých poměrů, o němž hovoří v souvislosti s náboženstvím. U stoupenců ideologického obrazu pak nastává paralýza jejich kritických schopností a převládá v nich dvojice nadšení/odpor. Nadšení z obrazu; odpor vůči všemu a všem, kteří tento obraz znečišťují realitou.

Tento model nikdy nepůsobil tak účinně jako ve stalinistickém kultu osobnosti. Mnoho lidí z tehdejší kulturní fronty mu podlehlo zcela dobrovolně, včetně těch, kteří bývali kritičtí. Stalinismus se dá aspoň částečně vyložit jako opojení obrazem. Zarážející však je, že tento model se zopakoval v naší prezidentské kampani. Kdo z naší kulturní fronty zůstal odolný?

Skoro to vypadá, jako bychom žili ve třicátých letech v Sovětském svazu a nebyli rezistentní vůči politickému obrazu. Je na něm Stalin jako moudrý, geniální muž s nezkaleným charakterem, který usiluje o konečné vítězství dobra. I když historické okolnosti jsou nesouměřitelné, princip je podobný: Stalinův obraz přestřihl vazbu mezi Stalinem a tehdejší realitou. Totéž se děje dnes s mediálním obrazem Karla Schwarzenberga.

Kritika ideologického obrazu se ve stalinismu okamžitě politizovala: kdo jej kritizoval, byl označen za trockistu nebo agenta imperialismu. V jádru stalinistická byla reakce šéfredaktorky Revolver Revue Terezie Pokorné na kritiku mediální kampaně Karla Schwarzenberga, kterou vyjádřil výtvarník Jiří David: tím, že ses vyjádřil kriticky, pomohl jsi ke zvolení Zemana. Objevíme zde i stalinistické pojetí viny: možná jsi neměl úmysl podpořit Zemana, ale objektivně to tak bylo, a tudíž jsi vinen.

V tom všem se projevuje především fatální selhání polistopadového liberalismu, jemuž se nepodařilo vytvořit mediální prostor, v němž vládne duch kritiky vůči všem proudům a postavám. Máme to chápat tak, že liberalismus je opravdu jenom závoj, pod nímž se prosazuje ta jediná správná politika a ekonomika, tedy je to zkrátka maska zcela konkrétních zájmů, jak to tvrdil marxismus? Kdo už konečně vyvrátí podezření, že marxismus měl pravdu?