Uprostřed adventu najdeme v kalendáři památku svaté Lucie. Letos připadla na třetí neděli adventní. Podle byznysmenů je to stříbrná neděle, protože vrcholí nakupování dárků. Ta poslední před Štědrým dnem je pak prý zlatá. V tradičním kalendáři se jí říká neděle Gaudete, což latinsky znamená Radujte se. Z Bible se tento den při bohoslužbě tradičně čte z druhého listu apoštola Pavla křesťanům v řeckém městě Filipi: Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem. … Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.

V den letošní oslavy Lucie se zapaluje třetí svíce na adventním svícnu a Židé dnes shodou okolností zapalují poslední, osmé světlo na chanukiji. Ke jménu Lucie byl přidružen příběh, který má více variant, ale vždy mělo jít o římskou mučednici z doby Diokleciánova pronásledování křesťanů. Diokleciánův nástupce, západní císař Konstantin (spolu východním císařem Liciniem) vydali snad ještě za Diokleciánova života ujednání, podle kterého se na celou říši vztahovala svoboda vyznání. Kdyby pod mocí křesťanů nebyla tato svoboda brzy opět omezena a pak zrušena, byl by to osvícený krok.

Možná, že u Lucie je důležitější jméno, než příběh. Jméno, které bychom si mohli do češtiny přeložit jako Světlana. Svátek totiž v naší části světa připadá na dny, kdy se, zatím jen večer, slunce obrátí. Zastaví se jeho pokles a začne se zvedat stále více nad obzor. Brzy po Lucii už zapadá později. Jakoby Lucie ohlašovala slunovrat, symbolické (i když ne reálné) datum počátku té části roku, kdy světla přibývá.

Fyzického světla a tmy je na celé zemi stejně, polovina času roku je temná a polovina světlá, jen je to jinak rozloženo na pólech, jinak na rovníku a jinak mezi nimi. Přesto si přejeme světlo, které nebude poraženo tmou. Je to nezralé přání? Je za tím neochota respektovat reálný stav? Je to neplodné snění o stavu, který není realizovatelný?

Pozici Země vůči Slunci a její otáčení zřejmě změnit nemůžeme. Někdejší úvahy o umělých sluncích, která by osvětlovala a zahřívala část Země zrovna odvrácenou od Slunce, jsou snad definitivně opuštěny. Ví se, že organismy, včetně lidského potřebují odpočinek a spánek. Že dokonce tma v optickém smyslu nemusí být nepřítelem světla.

Co však se světlem mysli? Kdyby to nebylo suše abstraktní, řekl bych, co s moudrostí (světlem intelektu) a s dobrem (světlem srdce)? Musíme se i tady podrobit neúprosnému zákonu, že při globálním pohledu je to také půl na půl, a víc si nemáme přát? Že poznání a dobro jsou nakonec iluzí?

Mohutný proud tradice, který možná pracuje se stejnou počáteční zkušeností a který se dělí podle různých sociálních a kulturních předpokladů, počítá s osvícením jako s cílem. Tak třeba stav buddhovství, doslova „probuzený“ stav člověka (a tím i jeho světa), bývá někdy charakterizován jako osvícení, i když tam není někdo, kdo by osvěcoval, spíše se ke světlu člověk propracuje životem podle (dobrovolně přijatých) etických pravidel a meditací.

V pravoslavném křesťanství je známa praxe modlitby mysli, jíž se míní především soustředění. Na této cestě je člověk obdarován zkušeností Nestvořeného světla, které jako božská energie vším proniká.

V některých hermetických řádech je prý člověk k iniciaci veden se zakrytýma očima, a když projde cestou zkoušek a zaváže se, že utají to, co nemá být zveřejněno, je mu poskytnuto světlo. Světlo snad přece jen není jednou ze dvou lhostejně vedle sebe stojících možností. Jde se k němu, biblicky řečeno, krajinou stínu smrti (Mt 4,16), ale dospívá se ke Světlu, jež je i v novozákonním pojetí božské (1 J 1,5).

Snad to neplatí jen individuálně. Když se lidstvo začalo osvobozovat od temnot patriarchální společnosti a jejího autoritativního náboženství, byla řeč o znovuzrození (renesanci) a osvícení. Poprvé shledáme úvahy o takovém pokroku lidské společnosti směrem ke světlu v rosikruciánských textech 17. století. První tři významné prameny se objevily těsně před temnou dobou třicetileté války. V 18. století přichází osvícenství a dnes patří k dobrému tónu se mu vysmívat. Shledávají se jeho problematické rysy (jako absolutismus) a zapomíná se, že znamenalo zánik poddanství, počátek svobody vyznání, humanizaci trestů, zákaz mučení při výslechu apod.

Osvícenství nemusí být chladně, počtářsky racionalistické. Můžeme pomyslet na jeho významnou postavu, Johanna Wolfganga Goetha a jeho po desetiletí propracovávané alternativní pojetí světla. Stavěl se proti Newtonovu technickému zacházení se světlem. Mluví o činech a trpění světla. Světlo je u něj živé a bytostné. Toto jeho pojetí neslouží manipulativní racionalitě, ale může se osvědčit v osobním životě a v tvorbě. Když Goethe umíral, byla prý jeho poslední slova „více světla“. Možná to bylo přání, ale možná konstatování. Možná se v temnotě smrtí rozzářilo pro něj Světlo, o kterém celoživotně meditoval.

Dnes jsme obklopeni temnotami. V ne příliš vzdálených částech světa zuří konflikty, které vyhánějí z domovů statisíce, možná miliony lidí a Evropa si s nimi neví rady. Nelze už s jistotou říct, kdo je protivník a kdo spojenec. Obranné společenství už nehájí demokracii, jeho členové jsou mezi sebou v latentním konfliktu. Supervelmoci a my, jejich satelity, se znovu aktivně připravujeme na termonukleární apokalypsu, jakoby snad bylo možné v ní zvítězit. V blízkých zemích, napřed v Maďarsku, pak Polsko je potichu nastolována diktatura. V Polsku suverénně vládne strana spřízněná se zdejší fašistickou chátrou Adama B. Bartoše.

Možná většina českých obyvatel opustila sny o svobodě a demokracii z listopadu 1989 a volá po opětovném uzavření hranic. Bez nějakého viditelného zájmu státních orgánů se organizují a podnikají výcvik soukromé ozbrojené jednotky těch, kdo se při různých příležitostech otevřeně vyslovili, že půjdeme do transportů, že mají pro nás připraveny šibenice a že budeme semleti do masokostní moučky.

Ocitáme se navzdory ekonomickému úspěchu a částečnému zmírňování sociální situace v temnotách, jaké tu dlouhá desetiletí nebyly. Osvícenské impulzy, emancipační programy, ústavní principy, přirozené právo, to vše je nejen zapomínáno, ale i vysmíváno. Nastoupila otevřená vláda temných sil.

I kdybychom přistoupili na to, že temno a světlo života by měly být stejně vyrovnány jako u světla fyzického a že světlo nezvítězí, tak dnes se ocitáme v situaci, jakoby se země zastavila v polární půlroční noci a neměl přijít den. Chybí i pouhá vyrovnanost temných a světlých stránek života. Rituální a symbolické připomínání světla v těchto dnech blížícího se slunovratu je snad jen měkkou útěchou. Kéž by nám tak důvěra v osobní duchovní prozáření a v možnost kulturního a sociálního osvícení dala odvahu temnotám čelit, schopnost promyslet jejich politické a ekonomické souvislosti a sílu porazit je.