Do podzimu

Ivan Štampach

S nástupem září začíná období úbytku tepla a krátících se dní. I podzim má ale svůj život, barvy a duchovní naplnění. Uvědomit si to může pomoci zvláště letos, v roce poznamenaném všudypřítomnou nemocí.

O letošní jarní explozi barev jsme byli tak trochu ošizeni. Proti probouzející se síle života se postavila hrozivá nemoc. Byli jsme zásobování zprávami o lidech, kteří se následkem virem zničených plic za plného vědomí udusili. První kauzy jsme sledovali téměř v přímém přenosu. V Itálii takto měli umírat lidé před nemocnicemi, které už neměly na ně kapacitu. Na svěží zeleň a hýřivou pestrost květů nebylo ani pomyšlení.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

I my, kdo jsme byli nové verze chřipky ušetřeni, jsme méně vycházeli ven. Neoblíbená vláda nám to zakazovala, ale tentokrát jsme i sami uznali, že je třeba se omezit. Rozjásané louky, lesy či parky a zahrady nám v březnu a dubnu nahrazovaly čtyři zdi bytů. Kontakt se životem byl jaksi virtuální.

Někdo by po téhle zkušenosti mohl nadšení z jarního rašení listů a rozpuku květů usvědčit z naivity. Možná však jde spíš o to, co chceme spíš vidět. Jsme-li spřátelení se silami života nebo s mocnostmi smrti? Kdoví, je-li to dáno, řekněme, osudem, nebo si to můžeme volit?

Každý život je spíše děj než fakt. Spíše něco probíhajícího než hotová, daná skutečnost. Vždy znovu začíná a končí. Je to pokaždé příběh s otevřeným koncem. Je-li krásný, je takový právě ve své prchavosti. Teprve jeho konečnost, uznaná a přijatá pomíjivost dává životu pravou důstojnost.

Představa, že smrt není koncem, že jen spadne opona, aby se záhy zvedla a následovalo další dějství v nových kulisách, je spíše výrazem přání než statečným poznáním skutečnosti, jaká je.

Jsme-li vnímaví, neunikne nám, že něco kvete až s blížícím se podzimem. Foto NA, WmC

Podzim bude také plný barev. V kruhu roku jsou proti sobě dvě pestrá období. Jen mezi nimi má být ten rozdíl, že ty jarní jsou jásavými barvami expandujícího života, kdežto ty podzimní svědčí spíš o postupném, možná taky krásném, ale smutném uvadání, než listy definitivně zpráchniví, případně, pokud jim to umožníme, splynou s půdou, na níž dopadly.

Jsme-li vnímaví, neunikne nám, že něco kvete až s blížícím se podzimem: zlatobýl, astry, jiřiny, chryzantémy, hvězdnice, kakost. Nebo třeba chudobky, které kvetou od února do listopadu. A to, co už je dávno odkvetlé, často právě na podzim přináší plody. A kdo může říct, že v plodech je méně života než v květech? V květech možná jeden životní cyklus viditelně vrcholí, ale semena ukrytá v plodu jsou novým začátkem.

Podzim spolu se zimou je obdobím, kdy je v našich zeměpisných šířkách více tmy než světla. Jejich střídání není ušetřena žádná část glóbu. Všude je v souhrnu světla a tmy půl na půl. Kolem pólů je půl roku den a půl roku noc. Okolo rovníku jsou celý rok dny a noci zhruba stejně dlouhé.

Život a světlo se ztotožňují. Starý symbol kříží dvě řecká třípísmenná slova ZÓÉ (život) a FÓS (světlo) v písmenu omega, které znázorňuje vrchol tvůrčího procesu. Bod Omega, kde se podle Pierra Teilharda de Chardin plně rozvíjí duchovní v hmotném, nebeské v pozemském, božské v lidském.

Vše, co máme, co je nám k dispozici, máme v mysli. Mysl vysvětluje, objasňuje, tedy vnáší jas a světlo do skutečnosti, která by jinak byla temná a chaotická, pokud by vůbec byla. Možná i naše slovo "svět" souvisí se světlem. Můžeme mluvit o původu světa ve světle. Tak můžeme laicky pochopit i informaci fyziků a astronomů o prvních okamžicích našeho vesmíru.

Starý symbol kříží dvě řecká třípísmenná slova ZÓÉ (život) a FÓS (světlo) v písmenu omega, které znázorňuje vrchol tvůrčího procesu. Foto Kapucyni.pl

Přesto bychom světlo nevnímali, kdyby nemělo protějšek. Vše osvětlené vrhá stín. Průchod čirého světla prostředím, které se mu staví na odpor, vytváří barvy. Světlo tvoří svět jen spolu s tmou. Ostrý jas mysli potřebuje jako protipól temnou, plodnou hlubinu mateřské matérie.

Jeden starý rituál spojený s hermetickou tradicí nechává nejprve světlo, aby se promítlo jako Moudrost, Síla a Krása. Světla tvoří pravoúhlý trojúhelník. Krása se rozsvěcuje naposled a je na vrcholu proti přeponě. Jako by byla syntézou moudrosti, která je spíš světelná a moci, v níž tušíme temnou energii. V rituálu se pak světla zháší s průpovědí, že světlo září i v nejhlubších temnotách.

Podzim je tak něco jako příslib příštího jara. Život se zavíjí, skrývá, ale nezaniká. Připomíná jednu z duchovních tradic lidstva, poctivé řešení tragiky života, toho, že pozemský výskyt je bytím ke smrti. Skutečnosti se podle ní dotýkáme tam, kde jsou smrt a život zároveň a žádné z nich absolutně. Kde jsou v protikladu, ale není to protiklad ničivý, spíše tvořivý. Je to souboj smrti se životem v obdivuhodném konfliktu, jak o tom zpívá středověký velikonoční hymnus. Smrt v životě se zobrazuje v prázdnotě, která je plností.

Učitel meditace Thich Nhat Hanh říká: Často jsme smutní a hodně trpíme, když se věci mění, ale změna a nestálost mají pozitivní stránku. Díky nestálosti je vše možné. Život sám je tak možný. Pokud by zrno kukuřice nebylo nestálé, nikdy by se nemohlo proměnit na stonek kukuřice. Kdyby stonek nebyl nestálý, nikdy by nám nemohl poskytnout kukuřičný klas, který jíme. Kdyby vaše dcera nebyla nestálá, nemohla by se z ní stát žena. Pak by se ani vaše vnoučata nikdy neobjevila. Takže místo toho, abychom si stěžovali na pomíjivost, měli bychom říct: „Ať je vřelé přivítána a ať žije pomíjivost.“ Měli bychom být šťastní. Až dokážeme vidět zázrak nestálosti, náš smutek a utrpení pominou. “

Křesťanství zná smrt v životě a život ve smrti jako Ježíše, jenž je týž ukřižovaný a pohřbený, a zároveň zářící v plnosti božského jasu naplněného života. A jedno bez druhého neplatí, ať to pro nás je symbol nebo historický fakt.

Vstoupíme-li zítra do takřečeného meteorologického a za tři týdny do astronomického podzimu, nemusíme se snad nechat ovládnout chmurami.

    Diskuse
    August 31, 2020 v 12.20

    Moc krásné zamyšlení. Děkuji.

    JP
    September 1, 2020 v 10.18
    Světlo a stín - dialektika života a smrti

    Úvahy Ivana Štampacha se vyznačují tou jedinečnou vlastností, že je vždy možno se předem spolehnout na to, že jejich autor dané téma vždy nahlédne ze všech jeho stran, že zohlední všechny jeho momenty. A to i ty zcela protikladné.

    A proto se mu musím vlastně omluvit za to, že jsem ho pro jednu chvíli přece jenom měl v podezření, že pro tentokrát tomu bude jinak. Totiž když se rozhovořil o "světle", projela mi hlavou myšlenka: zase to věčné spirituální (křesťanské) klišé o světle! Jako by dialekticky fundovaná filozofie už dávno neodhalila, že neexistuje jedno bez druhého, pozice bez negace, světlo bez stínu! - Když pak Ivan Štampach hned v následujícím odstavci konstatoval přesně to samé.

    Takže ještě jednou omluva za předčasnou podezřívavost; a k tomu ještě několik citátů z prvního velkého dialektika, Hérakleita, s komentářem Jana Patočky, k danému tématu neoddělitelného propojení světla a stínu, života a smrti:

    "Žije oheň smrt země a vzduch žije smrt ohně, voda žije smrt vzduchu, země smrt vody."

    Tento - jako obvykle velice kryptický - výrok Hérakleitův vysvětluje Jan Patočka takto: "Důležité není tuhnutí-řídnutí, jako u Anaximena, nýbrž stále totéž určení, že život jednoho je smrt druhého, život a smrt že jsou k sobě tak vázány, že nemůže nic být, aniž neslo s sebou tento svůj stín. Tato skutečnost smrti obsahuje veškerenstvo, tato střída je veliký chór smrti. A zde, do této souvislosti, byl Hérakleitem uveden též pojem duše."

    Nyní opět sám Hérakleitos: "Duším je smrtí stát se vodou, vodě je smrtí stát se zemí, ale ze země vzniká voda a z vody duše."

    "Zrození chtějí žít - a míti smrt - totiž spíše odpočinout - a zanechávají děti, aby smrt nevymřela." (!)

    "Totéž v nás: živé a zemřelé, bdělé a usnulé, mladé a zestárlé: převrat jedněch dává to druhé, a to, převráceno, jest první."

    "Nesmrtelní jsou smrtelníci, smrtelníci nesmrtelní - žijí: smrt těch druhých, umírají: život těch druhých."

    Tady není bohužel dost prostoru na podrobný výklad těchto Hérakleitových výroků či jejich zlomků; udělejme proto ještě jeden skok, přímo ke sféře nejvyšší, k Bohu:

    "Bůh je den noc, zima léto, boj mír, nasycení hlad; mění se jako oheň, smíšen s kadidly, bývá nazýván podle vůně každého z nich."

    A Patočka k tomu podává svůj výklad: "Bůh je tedy táž jednota protikladů, která byla smyslem knihy, smyslem 'logu'. Nemá žádnou vulgární, konečnou existenci. Ba je otázkou, je-li vůbec možno hovořit o existenci boha: jistě ne v témže smyslu, v jakém mluvíme o tom, že konečné věci 'jsou'. Rozmanitá božstva jsou jednotlivé 'projevy', stránky boží působnosti, které odděluje náš konečný, 'vlastní' rozum. Proto názvy boží jsou i nejsou platné a správné:"

    "Jedno, jež jediné je moudré, nechce i chce být zváno Diem." (Zde opět sám Héraklitos.)

    Hérakleitos tedy zcela důsledně vidí, že to co my - naší vlastní lidskou, omezenou, konečnou myslí pokládáme za "život", že to je ve skutečnosti jenom jedna stránka té samé mince, jejíž druhou stránkou je smrt. A že skutečně živým je jedině kosmický celek všeho, nekonečný proces vznikání a zanikání, probíhající podle nadsvětné moudrosti "Jednoho, jež nechce i chce být zváno Diem" - které tedy má, a zároveň nemá božskou povahu.