Začátek tmy jako začátek naděje
David UngerPřesně před padesáti lety, v předvečer svátku Všech svatých roku 1967, vycházejí do ulic studenti. Jejich pokojný protest je brutálně potlačen. Tyto události se stávají předzvěstí Pražského jara 1968.
Byli to staří Keltové, kteří přišli se slavením svátku, jež známe jako „Dušičky“ nebo Památka zesnulých. V katolickém pojetí je spojen se svátkem Všech svatých. Z angloamerického světa k nám proniká Halloween, který má více duchařský náboj. Jako by se s ním vlastně vracel i staletí pod povrchem skrytý odkaz starých Keltů.
Keltové v noci z 31. října na 1. listopadu slavili Samhain, svátek časově umístěný přesně do poloviny mezi podzimní rovnodennost a zimní slunovrat. Věřili, že v tuto dobu jsou duchové zemřelých nejblíže, že jejich přítomnost je jen na dosah žijících smrtelníků. Začátek tmy, který v přírodě v tomto období nastává, pro ně znamenal začátek naděje na světlo v budoucnu.
Totéž se stalo v období, které si připomínáme. Československá společnost již bezmála dvacet let od Vítězného února 1948 žila pod totalitní nadvládou komunistické strany. Často ve strachu, často v letargii, občas i s nesmělým uvolňováním poměrů. V průběhu 60. let se atmosféra stále výrazněji uvolňovala zejména na poli kultury nebo v diskusích o ekonomické reformě. Změny v politice byly stále více nevyhnutelné. O nutnosti dalších společenských změn veřejně promluvili jako první spisovatelé Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Václav Havel nebo Josef Škvorecký na IV. sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967.
Jsou to právě předdušičkové dny, kdy na slavnostním zasedání ÚV KSČ (širšího vedení strany) promlouvá do té doby v českých zemích neznámý slovenský komunista Alexandr Dubček. Kritizuje kumulaci funkcí a má na mysli prezidenta republiky Antonína Novotného, který je zároveň 1. tajemníkem (předsedou) strany. Tím se ozývá česko-slovenský problém, protože prezident Novotný je známý svou přehlíživostí ke Slovensku, které již osmý rok fakticky nemá v rámci československé republiky ani autonomii. Sám Dubček při kritice Novotného zřejmě ani netuší, co všechno přijde v dalších měsících.
To staré keltské světlo naděje, podobně jako při jiných významných událostech našich dějin, symbolicky zvedají studenti. Ti z pražských strahovských kolejí vycházejí 31. října 1967 do ulic. Důvod? Na nedávno zbudovaných kolejích na pražském Strahově se totiž již delší dobu projevují závažné nedostatky v topné i elektrické síti. Opravy topné sítě organizuje narychlo kolejní správa, protože nemůže sehnat „prováděcí závod“, který topné rozvody vybudoval. Zkrátka počátkem nového akademického roku 1967/1968 se na kolejích topí nedostatečně a provizorní studentské přímotopy ze žehliček logicky způsobují selhávání elektroinstalace.
Studentský protest v rámci takzvaných Strahovských událostí je spontánní. Nejznámější heslo je reálné i symbolické: „Chceme světlo!“ Poklidný protest studentů ve večerních hodinách naráží na Malé Straně na hlídky tehdejší Veřejné bezpečnosti, které tu jsou umístěny v souvislosti se zasedáním vedení KSČ a nadcházejícím 50. výročím Velké říjnové socialistické revoluce. Policejní útvary Veřejné bezpečnosti brutálně a s obušky demonstraci potlačí a studenti jsou zahnáni zpět do kolejních budov. Výsledkem této „halloweenské“ noci je pět těžkých zranění na straně studentů a sedm studentů zatčených na několik hodin. A následují další protestní reakce.
Ozve se Vysokoškolský obvodní výbor Českého svazu mládeže, studentské protesty podpoří řada významných osobností z řad vysokoškolských akademiků i veřejnosti. Společnost, která do té doby zná studentské protesty jen z propagandisticky podbarvených zpráv z tehdejších západních kapitalistických zemí, si skrytě i otevřeně uvědomuje, že nastal čas politických změn.
Tento strahovský začátek tmy se tak stává předzvěstí počínajícího Pražského jara 1968.
Tím mi to trochu připomnělo článek Adama Borziče Čarodějnice versus Trump (http://denikreferendum.cz/clanek/24778-carodejnice-versus-trump), ve kterém je přímo chvála tmy (rodí se v ní život, klíčí semena...)
Náš Stodůlecký kněz Radek rozvinul na toto téma kázání o tom, že pravou lásku k Bohu, jehož nevidíme a nemůžeme si ověřit, jak na tom s láskou k Němu jsme, projevujeme v lásce k bližním. Tedy ke každému z nás. To je veliká pravda.
Když se podíváme na výsledky nedávných voleb podle toho, jak se volilo v obcích a menších správních jednotkách, naskytne se nám nelichotivý obrázek. Tam, kde se točí největší peníze, tam vyhrála ta nejpravicovější pravice, kde se sociálních problémů nahromadilo nejvíce, tam bodovali největší radikálové a tam, odkud pochází ten který kandidující politik, tam také dominovaly hlasy pro něho.
Ten nelichotivý obrázek nám ukazuje, jací jsme sobci. Jak je nám na hony vzdáleno obecné dobro, dobro pro všechny, jak myslíme jen na svoje výhody. Řečeno slovy našeho kněze Radka, neprojevili jsme lásku bližnímu a ani lásku k Bohu. Jak potom má být náš svět lepší, když myslíme jenom na sebe, když milujeme jenom sami sebe, když chceme svět lepší jen podle sebe a nechceme v něm toho, kdo jej stvořil a stanovil zákonitosti jeho chodu? Kdo řekl, miluj Boha svého i bližního svého a svět tak učiníš dobrý pro všechny?
Rok 1968 byl opravdu přelomový, zažil jsem jej v letech nejvnímavějších. Byl to rok plný naděje a snad jsme v něm i my, kteří jsme tenkrát žili, ucítili i velkou člověčí touhu po dobru pro všechny. Touhu, jíž do našich srdcí vtiskl Bůh. Ostatně, tak to bývá snad při všech společenských zlomech a nejinak tomu bylo i v listopadu 1989.
Jenže, začít projevovat lásku k Bohu a tím ke každému z nás, k tomu jsme nebyli připraveni ani tehdy v roce 1968, ani později v roce 1989. Konečně, to, co následovalo, to jenom dokazuje.
Slunovraty, počátky tmy, z níž se rodí světlo, to všechno jsou krásné opakující se přírodní úkazy, které nás upomínají na to, že příležitosti k tomu, začít s konáním dobra, se opakují. Že odklonit se od zla a postavit se na stranu dobra, na stranu Boží, lze kdykoliv a pozdě není nikdy. Ne náhodou se události, o nichž mluví evangelia, události z dob ještě předkřesťanských, vztahují k přelomovým ročním obdobím.
Samotné upomínky na obrácení se k dobru, byť by byly viditelné na každém kroku, však žádné dobro nepřinesou. Pokud nebudeme připraveni k lásce ke druhým lidem. A to tedy zatím, bohužel, nejsme. Avšak pracovat na tom můžeme začít okamžitě.
Srdečný dík, pane Ungere, za krásný a inspirující článek.
Váš Jiří Vyleťal
Sám si uvědomuji ve svém životě a pozorování přírody, kolik moudra vlastně měli naši předci, staří Keltové. Při vší úctě ke křesťanství, jsem křesťan a ke křesťanství se hlásím a to s tím není v rozporu. Keltské svátky, které nějak vydržely dodnes, tedy Dušičky i Hromnice (Simhain a Imbolc) - mezi rovnodenností a slunovratem, jsou opravdu silně působící. Začátek tmy a začátek světla - počátkem listopadu a února vlastně výrazněji začínáme vnímat jakýsi náhlejší přechod, přestože temnota nastupuje postupně.
Byl bych moc rád, kdyby si někdo z nové nastupující generace přečetl alespoň jeden článek, jednu zprávu z Jara 1968. Aby poznal, jak vytříbeným stylem jsou články psané. Na kolejích se netopilo, protestující dostali obuškem od příslušníků VB, ale byla jaksi větší naděje na lepší zítřky a hlavně, byla větší názorová shoda na tom, jak by měly ty lepší zítřky vypadat. To dnes není.
Určitý šlendrián ale trvá a u nás zřejmě nezávisí na tom, zda žijeme v socialismu nebo kapitalismu. Na vyšší úrovni mně třeba současná debata o nekvalitních dálničních stavbách připomíná kritiku veřejných zakázek z počátku roku 1968 Oprava pražského Můstku nebo silnice I. třídy u Hradce Králové.
Zrovna jsem objevila v jedné knížce (s teologickou tématikou) větu, která vlastně vyjadřuje totéž:
"Pouze s odvoláním na své svědomí (ve kterém věřící poznává hlas Boží) může člověk tváří v tvář společenským tlakům, státním zákonům nebo i církevním předpisům svobodně a sebejistě říci: "Tady stojím a nemohu jinak".
Šedesátá léta byla ovšem dobou osvobozování, které bylo radostně prožíváno protože netrvalo dost dlouho na to, aby se stalo samozřejmým.
Z hlediska absolutních měřítek byl ovšem svoboda šedesátých let velmi omezená. Vezměte si třeba knihy: směl vycházet Kafka a Graham Greene, ale už třeba Tolkien ne.
Dnes je těžké se radovat z toho, že si můžete přečíst jakoukoliv knihu, na kterou si vzpomenete, protože nemyslíte na to, že to tak nebylo vždy.
Nebo mají z té svobody (která je pro ně zároveň velkým neznámem) přímo hrůzu. A tak se jim zdá lepší držet se rodičů.
Možná je to tak, jak naznačujete. Tedy, že nikdy nic hrozného nepoznali, a tak mají hrůzu z obyčejných problémů.
Trochu blíže věci je to vymezení, když věřící ve svém svědomí poznává hlas Boží (pokud tím "hlasem Božím" máme na mysli samotné Dobro a Spravedlnost).
Jenže i tady je ten problém, že každý věřící ten "hlas Boží" slyší zase jenom prostřednictvím toho svého vlastního individuální vědomí a svědomí. Takže jsme víceméně zase tam, kde jsme byli.
------------------------------------
Co se týká té svobody let šedesátých: to že se v celém tom obrodném hnutí nejednalo nakonec o nic více nežli jenom o určité uvolňování v rámci totalitní diktatury, tak takhle to chápe jenom skalní pravice.
Ve skutečnosti tehdy šlo o něco daleko většího; a abychom zůstali u použité symboliky, svým způsobem tehdy byl také tak trochu slyšet i ten "hlas Boží".
Já jsem právě na tohle téma roku osmašedesátého a jeho základního sporu mezi "demokratizací" a "skutečnou demokracií" napsal svého času článek; ale ten nebyl přijat pro nadměrnou délku.
Ale už můj hned příští text který chystám se týká jednoho dost podobného tématu; snad i v něm - pokud vyjde - by se mělo stát zřejmým, že vykládání celého obrodného procesu jako jenom určité omezené uvolňování v rámci diktatury je prostě příliš ploché.
P.S. A právě proto si my tu naši současnou "svobodu" neuvědomujeme jako svobodu - ne (jenom) proto že je nám samozřejmou, ale především proto, že to žádná skutečná svoboda není. Pouhá absence zákazů a cenzury ještě nezakládá pravou lidskou svobodu, v autentickém a intenzivním slova smyslu.
No, a potom všude okolo sebe zakopáváme o lidi, od kterých jsme se chtěli osvobodit a mít od nich pokoj. A vůbec nemusí jít jen o nějaké zlovolné nepřátele. Kdepak. Může jít o zcela bezradné a bezmocné lidi. Jenže stát se o ně nedokázal postarat.
Liberální svoboda je skutečně iluzorní.
Nevím ale jestli se dá říci, že neliberální režimy vedou k tomu, že se lidé k sobě chovají více solidárně. V moderních společnostech to myslím neplatí, možná v některých tradičních společnostech, které my ovšem známe jen z doslechu. Velká míra solidarity se připisuje například říši Inků, ale jaké by to bylo v ní žít si asi představit nedovedeme.
V běžném slova smyslu je svoboda vždy svobodou od něčeho. Pokud někdo má na mysli něco jiného, měl by použít jiné slovo, tohle už je obsazené.
Myslím si, že svoboda je jednak vnitřní pocit (cítím se svobodný). A pak je to i vnější hodnocení - co lidé za svobodu považují a koho pokládají za svobodného.
Ale pro mě je důležitý ten vnitřní pocit svobody - který já osobně mám. Za co mě kdo považuje, je mi jedno.
Tento dojem vzniká jenom ze sice obvyklého, nicméně zcela falešného používání či výkladu tohoto slova.
Je sice fakt, že právě v tomto obecném používání je tento pojem už "obsazený" - ale on je obsazený nelegitimně, je doslova okupovaný tímto zcestným, falešným výkladem.
Pro ten nepravý, falešný výklad existuje pojem jiný, mnohem případnější. - Musím přiznat, že na tuto stopu mě svého času v této zřetelnosti přivedl písničkář Hutka, poté co emigroval do Holandska a zjistil, jak drasticky se tato západní liberalistická svoboda odlišuje od toho, co pod svobodou rozuměl východoevropský disent.
Já toto téma tady nechci rozebírat více do hloubky, na to bude zapotřebí jednou napsat samostatný text.
V tuto chvíli postačí konstatování: sousloví "liberální svoboda" není pleonasmus, nýbrž vymezení, konkretizování.
Je to vyjasnění toho, že v daném případě nemáme na mysli svobodu skutečnou, svobodu pravou, nýbrž právě jenom její libertinistickou deformaci.
K předchozí debatě podotýkám, že míchání subjektivního pocitu svobody se svobodou v politickém smyslu, tj. s ústavními garancemi, že stát jisté věci nesmí občanům zakazovat, většinou nikam nevede.
Nestačila by prostě jenom samotná "demokracie"? Nevšiml jsem si, že by se například někdy někde používal pojem "konzervativní demokracie".
Nicméně vzhledem k tomu, že jak se zdá sama shledáváte rozdíl mezi - pouhou - svobodou politickou na straně jedné, a autentickým niterným prožitkem svobody lidské bytosti na straně druhé, by se mohlo s určitou mírou optimismu jevit, že tak příliš zásadní rozdíly v našem nazírání na věc přece jenom nejsou.
Jak už jsem naznačil, k systematickému podání této problematiky se dostanu až někdy později; předběžně je ovšem možno konstatovat, že celá ta záležitost je opravdu krajně komplikovaná, prolínají a proplétají se tu elementy pozitivní a negativní tak úzce, že je mnohdy opravdu krajně obtížné je od sebe nějak jednoznačně oddělit. Právě proto kolem té otázky svobody stále vzniká tolik zmatků.
To že existuje jenom jeden typ demokracie, a to sice "čistá" demokracie - toto tvrzení je součástí klasického ideologického arzenálu apologetů liberalisticko-libertinistické demokracie, kteří tento svůj druh demokracie chtějí prezentovat právě jako tu demokracii "čistou", jedině možnou.
Ve skutečnosti těch typů demokracie existuje celá řada; a některé mají svou nemalou zajímavost. Ale k tomu podrobněji taktéž až někdy příště.