Nedávná zpráva, že se čarodějnice v USA rozhodly magicky působit proti Donaldu Trumpovi, aby mu bránily v ubližování a konání zla, může leckoho rozesmát. Pro mnohé to bude zpráva vhodná maximálně pro bulvár.

A přece i na stránkách Deníku Referendum jsme se nedávno mohli dočíst, že celá dnešní realita šílí, Bílým domem počínaje a konče Hollywoodem. A že vše tak trochu začíná připomínat Matrix. Magická bitva do tohoto kontextu dokonale zapadá.

Přesto se kacířsky domnívám, že zpráva o politicky angažovaných čarodějnicích něčím pozoruhodná je, což se může vyjevit, pokud na chvíli odložíme své povýšené post-osvícenské brýle a zkusíme na chvíli dekolonizovat své vědomí.

Kdo jsou novodobé čarodějnice?

Řekněme si nejdřív, kdo jsou ony ženy (a také někteří muži), které se v černých kápích (anebo nahé), za svitu oranžových svící, s pomocí živlů a jiných duchů rozhodly magicky působit na amerického prezidenta. Možná, že když si je lépe představíme, pochopíme, co vlastně konají a třeba nás skeptický a blahosklonný úsměv, alespoň na okamžik přejde.

Jedná se především o přívrženkyně a přívržence novodobého čarodějnického náboženství Wicca, které ve světě, a zvláště v USA, v posledních letech prudce sílí. Dnes mají jeho přívrženci své kaplanky a kaplany v nemocnicích i armádách, své intelektuálky a intelektuály, své elity i konzumní vyznavače.

Wicca náleží do širší rodiny novopohanských náboženství. Původně vznikla ve Velké Británii, kde ji založil okultista Gerald Gardner, který tvrdil, že je ve spojení s původními čarodějnickými coveny (čarodějnická shromáždění), jež přežily pronásledování ve středověku i novověku a uchovaly si své magické náboženství.

Gardner při tvorbě novodobého čarodějnictví rovněž vycházel z díla kontroverzní antropoložky Margarety Murryové, která se čarodějnictvím intenzivně zabývala. Právě ona přišla poprvé s myšlenkou, že čarodějnictví uchovalo v křesťanském věku jistou formu předkřesťanského náboženství spojenou s uctíváním Bohyně, křesťany později nazývaného posměšně pohanství (z latinského paganus, venkovan).

Současná Wicca se dělí na řadu odnoží, přesto se většina jejích stoupenců shodne na víře v Bohyni, která je ovšem mnohdy vnímána jako personifikace nadosobního božství, a kterou reprezentují četné pohanské bohyně (Démétér, Isis, Velká Matka) a dále v rohatého Boha, který ovšem není reprezentantem ďábla, jak se domnívají někteří nepoučení křesťané, ale spíše mužského aspektu božství (na způsob řeckého Pana nebo keltského Cernunna).

Bůh a Bohyně podle wiccanů představují dynamickou jednotu ženského a mužského principu božství, která se promítá do přírody a proniká celý kosmos. Wiccani věří, že celá skutečnost je posvátná a živá. Že božství se projevuje v přírodě. Odtud plyne silně zelené zaměření jejích přívrženců, sklon k vegetariánství a veganství, a někdy i k radikálně ekologickým hnutím.

Jakkoli wiccáni uctívají oba póly božství, je pro Wiccu příznačné intenzivnější uctívání Bohyně. Wicca se soustředí spíše na ženský aspekt. Jak by také ne, když symbolicky navazuje na své vražděné předchůdkyně, kterých během čarodějnických procesů zahynulo v Evropě podle některých odborníků čtyřicet tisíc, a podle jiných celý milion.

↗

Magii nacionalismu a kapitálu musí vyzvat na souboj jiná magie. Magie rodící obrazy osvobození. Repro DR

Některé proudy Wiccy jsou navíc vědomě radikálně feministické, ekologické a politicky inklinují k levici. Mezi ně patří i takzvaná dianická Wicca, kterou založila feministická myslitelka z Maďarska Zsuzsanna Emese Budapestová, a jejíž žákyní je slavná americká autorka Miriam Simosová, píšící pod jménem Starhawk.

Právě tato odnož Wiccy se účastní politických subversivních aktivit a je součástí ekologického křídla radikální levice. (Starhawk, která se v devadesátých letech podílela na protestech v Seattlu, ve svých knihách ráda cituje Marxe a Englese, i když si z nich občas půvabně utahuje). I pro tyto levicové a intelektuálně založené wiccánky a wiccány ovšem platí, že mají zálibu v magických rituálech a v esoterní imaginaci.

Čarodějnictví — spiritualita utlačovaných

Sama Starhawk definuje magii jako imaginativní jazyk imanence, který může být použit v boji se silami odcizení, včetně odcizení přírodě a tělesnosti:

„Magie, která funguje, je jazyk sám o sobě, jazyk činů, obrazů a věcí, spíš než abstrakcí. /…/ Magie, která funguje, je jazykem velmi konkrétním. Abychom odstranili myšlenkové formy odcizení, musíme začít s tím, co vídáme a na co si můžeme sáhnout a co můžeme obejmout, vědouce, že právě konkrétní zjevuje nehmatatelné: energii, procesy, které formují to, co lze vidět, ať už je to had, žena nebo strom.

Věci zjevují ve svých formách a ve svém pohybu procesy, které je utvořily, jako skály zjevují svými puklinami a oblinami pohyb vody. /…/ Feministické probouzení vědomí je proces založený na solidních magických principech. /…/ Magie obrací procesy mechanického myšlení, kdy v abstraktních pojmech přemýšlíme, abychom ovládli a mohli používat předměty, naruby. V magii myslíme ve věcech, protože ty zjevují základní vzorce v pozadí a říkají nám, jak se pohybuje energie.“

Také slovo čarodějnice užívá Starhawk zcela záměrně: „Upřednostňuji slovo čarodějnice před jinými, hezčími slovy, protože obsah tohoto slova je zaměřen přímo proti samotnému jádru kultury odcizení. Mělo by se nás nepříjemně dotknout.“

Jestliže platí teze, že mystika je vytěsněná anima západní tradice (anima - latinsky duše, v jungovské psychologii představuje její feminní aspekt), pak pro čarodějnictví a magii to platí dvojnásob. Jako stařeny s bradavicí a hrbem jsou poslány za dveře dějin.

Začněme těmi, kdo v oblasti magie přeci jen dopadli v dějinách o trochu lépe, s muži-mágy. Je komické, jak naše dějiny vědění některé informace raději zakrývají.

Kolik vzdělaných lidí dnes ví, že dávno před existencialisty formuloval ideu nepodmíněné lidské svobody renesanční humanista, mág a kabalista Pico della Mirandola, nebo že jeho učiteli mágovi Ficinovi vděčíme za první překlady Platóna z řečtiny, nebo že Paracelsa lze chápat jako přímého předchůdce moderní medicíny?

I Giordano Bruno figuruje v obecné představivosti jako mučedník novověké vědy, jakkoli jeho koperníkovské názory byly to poslední, co by katolické církvi vadilo. Byl to prototyp moderního svobodného intelektuála, disidenta, ale byl právě tak praktikujícím mágem a snil o hermetické civilizaci tolerance a soucitu.

Ani alchymií prosycenému mystickému ševci ze Zhořelce Jakobovi Böhmemu, nebude dlouho uznáno, že prokazatelně ovlivnil Hegela (a tedy svým způsobem i Marxe), než si toho povšimne z levicových myslitelů alespoň Ernst Bloch. A ani u Charlese Fouriera, dalšího předchůdce revolučních idejí, utopického socialisty, se nebudou připomínat jeho zednářské a esoterické vize.

A což teprve ty chudinky, které nemohly umět latinsky a řecky, které neměly ve společnosti žádný hlas, které byly automaticky jako ženy (ještě k tomu povětšinou z nižších tříd) podezřelé… Z dějin měly zmizet jako hořící věchýtky nadobro. Mučené, týrané, trhané, bité, škvařené: oběti patriarchátu, oběti sadismu, oběti středověku i novověku. (Marxistická filosofka Sylvia Federici ostatně dává do vztahu čarodějnické procesy a vznik kapitalismu.)

Míra, v jaké se tyto ženy skutečně věnovaly magii, je dnes těžko určitelná. Mnohé oběti proti-čarodějnického běsnění se zřejmě provinily pouze tím, že byly ženy. Jiné možná skutečně nějakou formu magie provozovaly, léčily, sbíraly byliny, tančily, některé možná uctívaly i jiná než oficiální křesťanská božstva…

↗

Hrdina seriálu Taboo, v němž jsou ostře demaskovány počátky britského kolonialismu a kapitalismu, je čaroděj plující se společenskými vyvrženci do matčiny magické země. Repro youtube.com

Ať už ale dělaly cokoli, byly především obviňovány jako nepřítelkyně lidského rodu a samotného vládce světa — Boha. Bylo jim přičítáno ničení úrody, všelijaké úklady ctnostným mužům a ženám prý strojily, sexuální zpustlosti se oddávaly a především uzavíraly pakty s ďáblem. Touha po svobodě, ženská solidarita, vlastní spiritualita, neschválená církevní vrchností, určitá znalost přírody a těla… To vše mohly být zločiny čarodějnic.

Lovcům čarodějnic a inkvizitorům nelze upřít, že čarodějnice brali v jistém smyslu vážně. Ženy a někteří muži, mezi nimiž byli nápadně často Cikáni, Židé a gayové, kteří byli obviněni z čarodějnictví, představovali pohromu pro patriarchální řád. Ohrožovali přísně stratifikovanou pyramidu, postavenou na nadvládě bohatých bílých mužů a puritánském ideálu.

Protestanti si v této otázce s katolíky nezadali, a později pronásledovali čarodějnice ještě zuřivěji. Poslední čarodějnický proces se konal v Belgii v roce 1950. (Dodnes jsou ovšem čarodějnice pronásledovány v subsaharské Africe a v některých islámských zemích. V Brazílii, kde se tradičně daří synkretickým magickým kultům, jsou jejich přívrženci, a zvláště kněžky těchto kultů v posledních letech terčem brutálních útoků ze strany evangelikálních fundamentalistů.)

Osvícenství sice čarodějnické procesy zastavilo (pokud je ještě předtím nezastavil osvícený a statečný jezuita Friedrich Spee a další doboví humanisté), ale z žen, které umíraly na hranicích a šibenicích, udělalo přízraky jiného druhu. Z čarodějnic se sice staly oběti tmářství, samy ovšem tmářstvím postižené, věřící na neprokazatelné nesmyly, které měly být světlem vědy navždy smeteny do stoupy dějin.

Tato blahosklonná shovívavost ze strany oněch osvícených sluncem Rozumu trvá ostatně dodnes (a paradoxně se s ní setkávají třeba i věřící křesťané). Znám ji důvěrně. Magický pohled na svět se od osvícených časů měl krčit v temnotách a stydět se za svoji prostoduchost, už nebyl nebezpečný, jen hloupý. (Co na tom, že Newton praktikoval alchymii a Goetha silně ovlivnila.)

Snad jen umělcům byly magické spády dovoleny, a tak magii ve dvacátém století vnesou na světlo světa levicoví surrealisté, ve jménu osvobození nevědomí. A dále psychologové, C. G. Jung ve své hlubinné psychologii a jeho pokračovatel James Hillman. Později někteří antropologové, a ještě později feministky.

Probuzení paměti utiskovaných

Vypadá to zřejmě trochu paradoxně, že coby křesťan píšu pozitivně o čarodějnictví a magii. Mnozí teologové ovšem vědí, že magie se nachází i ve Starém Zákoně. Řada praktikujících mágů a čarodějnic navíc upřímně vyznávala křesťanství. Je také očividné, že v tradičních katolických a pravoslavných obřadech nalezneme magické prvky. Ale i černou magii mezi křesťany najdeme, jak jinak vysvětlit u fundamentalistů jejich zaklínání nenávistí?

Především ale mají čarodějnice mé sympatie, protože historické křesťanství se na nich děsivě provinilo. Pro křesťany by měl být příběh čarodějnictví námětem k meditaci i pokání. Očistíme-li ovšem křesťanskou víru od ďábelského patriarchátu, pak se z hlubiny vynoří Kristus přítomný ve všech utlačovaných. I v čarodějnicích a jejich magii. Ostatně Ježíš sám byl rovněž podezříván se spiknutí s temnými silami. A možná s Temnotou spiknutý byl… S božskou mateřskou temnotou, z níž se rodí soucit, moudrost a odvaha.

Předsudky vůči čarodějnictví a magii ale stále trvají. A to nejen mezi křesťany. Mezi levicovými intelektuály lze často nalézt nereflektovaný předsudek, že všichni lidé, kteří se věnují nějaké formě alternativní spirituality (která bývá z pohodlnosti nazývána esoterikou), jsou jaksi automaticky politicky naivní, nejsou-li vlastně přímo reakční (k čemuž bohužel přispěl i Slavoj Žižek).

Chudačky levicové čarodějnice, světlo rozumu na ně pohlíží i dnes stejně nesmlouvavě! I proto se možná Starhawk ve své knize Snění temnoty (kterou mimochodem do češtiny přeložila autorka DR Markéta Hrbková) zastává temnoty. Ta pro ni nesymbolizuje zlo, ale přirozený protiklad světla:

„Chceme si osvojit temnotu, aniž bychom popírali světlo. Temnotu: úrodnou půdu, kde ve skrytu zrají semena, neviditelnou sílu, která z nás vychází, temnotu posvátného lidského těla, hlubiny oceánu a noci, času, kdy se naše smysly zostřují; žádáme nazpět ty ztracené části nás samých, jež jsme uvrhli do temnoty.“

Právě identifikace temnoty se zlem je spoluodpovědná za nenávist k ženám, rasismus i ničení přírody. Snad už nám svítá, proč právě čarodějnice povstávají proti Donaldu Trumpovi. Historická paměť jako by se probouzela.

Muž, který za své krátké působení už stačil ztělesnit nepřítele žen, muslimů, všech těch „tmavších“, uprchlíků, původních obyvatel, sexuálních menšin i samotné přírody, muž, který stojí na vrcholu pyramidy a neštítí se vzněcovat kolektivní nenávist, tento poslední výhonek patriarchální křeče, probouzí v čarodějnickém hnutí jeho emancipační paměť. Nebezpečné vzpomínky… Kdo jiný, než čarodějnice by měly mít čich na hony na čarodějnice? A nepřipomínají dnes muslimové na Západě právě dávné čarodějnice?

Magie ve službách osvobození

To, že čarodějnice vyjadřují svůj protest proti Trumpově politice právě magickým obřadem, není nahodilé. Magické obřady můžeme chápat jako vysoce kreativní formy imaginativního konání. Jako posilující rituály.

Starhawk navíc přímo spojuje magii s politickými akty. Když se podíváme z této perspektivy třeba na demonstrace, pak vidíme, že jsou snahou symbolicky vyjádřit kolektivní protest a artikulovat kolektivní sílu. U dobré demonstrace je podstatné, aby měla emoční a symbolický náboj (což většina protestů u nás bohužel postrádá). Každá demonstrace je tak trochu magickým aktem.

Čarodějnice nás mohou zkrátka poučit, že magické obrazy nepřestaly ani dnes účinkovat. Že ani naše duše, trénované racionalismem a abstrakcí, nejsou imunní vůči síle obrazu. To je dobře vidět na dnešním populismu, který funguje nehledě na jakoukoli racionální argumentaci. „Puška je ovšem dobrá, bez ohledu na to, kdo z ní střílí“, jak pravil Pound.

A tak magii nacionalismu, magii šovinismu, magii kapitálu, magii reklam, magie falešných zpráv a magii alternativních faktů musí vyzvat na souboj jiná magie. Magie, rodící obrazy osvobození. Magie, která je lékem na odcizení. Magie coby schopnost imaginovat jiný, lepší svět. Magie coby schopnost tento svět vůlí utvářet. A tato magie nám povážlivě chybí!

V magické tradici je ovšem známo, že žádné kouzlo se nepodaří bez silné víry. Dnešním emancipačním silám jako by se nedostávalo právě víry a obraznosti. Proč? Možná proto, že celá jejich ontologie stojí na skepsi — na známém světě, v němž chybí ryzí překvapení, zázrak, kouzlo, úžas, neznámo...

Víra je ale vždy krok do neznáma, otevřenost neznámému. Proti danému sázka na neexistující. Proti přítomnosti, skok do nepřítomnosti. „Skočil jsem do prázdna a chytil svoji kořist“, básní sv. Jan od Kříže, katolický mystik temných nocí. Tento skok je transcendencí. Přesahem.

To platí i pro politickou představivost. Abychom mohli uvěřit, že je změna možná, musíme být schopní umět si představovat. A musíme svým představám věřit. I to nás můžou naučit čarodějnice a jejich magie. Proti kapitalistickému realismu potřebujeme magický socialismus.

Umělci to možná už tuší. Ne náhodou je hrdina skvělého seriálu Taboo, v němž jsou ostře demaskovány počátky britského kolonialismu a kapitalismu, čaroděj plující se svým společenskými vyvrženci do matčiny magické země…