Když si představíme rok jako oběh v kruhu, tak tyto dny jsou protějškem svátku svaté Lucie, jejíž legendu už neznáme a museli bychom ji kdesi dohledat. Důležité je její jméno odvozené od latinského slova lux, které znamená světlo. Česká pranostika význam tohoto svátku vyjadřuje větou, že Lucie noci ubere, ale dne nepřidá. Od 12. prosince, tedy dva týdny před slunovratem už se totiž večer slunce nedostává níž a nezapadá dřív a blíže k jihu. Jakoby se na chvíli váhavě zastavilo, astronomicky jde o zlomky vteřin, a po pár dnech od Lucie se odpoutá od šestnácté hodiny a do slunovratu přibudou tři nové vteřiny do západu slunce. Jeho východ se posouvá zase po vteřinách zpět před osmou hodinu až od 6. ledna.

Světlo Lucie přislíbila, jeho zrod hlásá zimní slunovrat a pak vánoce (kdysi svátek neporaženého Slunce) a po slavnosti Theofanie, božského Zjevení (protože Bůh je světlo) opravdu zase směřuje k vítězství. V těchto dnech vítězí a dosahuje vrcholu. Temná část dne, kdy slunce je za obzorem, trvá o pár minut méně než osm hodin.

Kolem vánoc se síly světla a tepla v přírodě zavinuly, ukryly, vše vypadalo jako spící, ne-li mrtvé. Ale v lidském nitru jsou to privilegované chvíle pro práci na sobě. Je málo vnějších podnětů a mnoho příležitosti k duchovní tvorbě, k umění, vědě, filosofii a také k prohlubování a rozvíjení lidských vztahů. V těchto dnech na přechodu z jara do léta je vše naopak. Latentní životní síly explodovaly. Vypadá to, jakoby se vyčerpaly v přírodním dění. Všude to kypí životem. A duch, spíš jako dech (v mnoha jazycích je pro ně stejný nebo, jako v češtině, podobný výraz) je v přírodě zjevný. Ukazuje se, jak malicherné je vykládat život mechanicky. Jak je plný vnitřních protikladů a napětí a neposlušný banálních schémat.

Až na výjimky se v těchto dnech lidský duchovní život skrývá, je spíš latentní, vnější podněty nás upoutávají a strhávají a nedopřejí nám ztišit se a ponořit. Sledujeme smyslovou hru a jsme v závěsu. Jakoby síly života ducha byly všude jinde, jen ne v nás. Jakoby zase jednou pro výklad člověka stačily biologické a ekonomické mechanismy.

Už ne svěží zeleň prvních jarních dnů, nýbrž masivní až skoro obtěžující zeleň vládnoucího života je protkaná všemožnými barvami květů a dokonce už i prvních plodů. A to tvoří kulisu bezduchému počínání nás lidí. Vláda zapomněla na poslední zbytek humanity a sebezáchovné soudnosti, a v zaslepené službě anonymnímu kapitálu eskalovala napětí mezi společenskými vrstvami tak, že poprvé od listopadové změny režimu je vážně narušen sociální smír a je tu konflikt vyjádřený velkou demonstrací a za pár dní stávkou, která na 24 hodin ochromí život v celé zemi. Stávka bude stát těžko vyčíslitelné částky peněz, mnoha lidem zkomplikuje práci a soukromé záležitosti. Odborářům ale už nezbývá nic jiného. Na pokusy o dialog vláda reaguje pohrdáním. Občanská čest má přednost před pohodlím.

Hněvu občanstva čelí vláda s permanentně nejistou podporou ve sněmovně a vnitřně rozežíraná vzájemným špehováním. Ministr školství si vybral jako poradce člověka, který byl volebním lídrem politického uskupení sledovaného Bezpečnostní a informační službou (podle jejího oficiálního svědectví) jako extremistické. Týž ministr čelí zdrcující kritice za státní maturity, které se ukazují jako pohroma pro úroveň středoškolského vzdělání. Otázky a vyžadované údajně správné odpovědi ukazují takové neznalosti strůjců maturit, že ministerstvo muselo proti dalšímu zveřejňování zasáhnout poukazem na porušování autorských práv.

Doposud jsme měli ještě jakousi naději, že to, co zkazí exekutivní moc, může napravit na poryvech politických sympatií a antipatií nezávislá moc soudní. I z tohoto omylu jsme byli vyvedeni. Svrchovaná moc praktického rozumu nad lidským jednáním, tato aplikovaná etika se trapně postavila do vládních služeb a soudní zřízenec se nechal najmout do vládních služeb. Přistoupil na frašku, při které se z jednání mezi vládou a odbory vyklubalo předání soudního verdiktu na chodbě úřadu vlády. Odboroví předáci se nelekli a zorganizovali na dobu jen o tři dny pozdější stávku mnohem mohutnější.

Garant dobrých mravů v současné vládě, její místopředseda a ministr zahraničí, jemuž kdekdo v směšné čecháčkovské servilitě připisuje (v republice neexistující) knížecí titul, ztratil esprit a několikrát po sobě odhalil plebejskou duši. Své vládní kolegy označil za paka, demonstrantům doporučil vést dialog tak, že přitom budou držet hubu a v neukončeném sporu se zahraniční firmou předjímal viníka a jako šéf diplomacie prohlásil na adresu státu, jehož zájmy má vůči zahraničí chránit, že co se šlohlo, se má vrátit.

Vláda se příležitostně hlásí k liberálním a konzervativním hodnotám. Měla by snad tedy hájit hodnoty označované jako křesťanské. Ty přece stojí v základu evropské civilizace. Mohou to být ty hodnoty, jimiž státy stojí a padají. Jejich zapomenutí je konec moci, která se jimi legitimuje. Mocenská arogance a brutalita to může jen zpomalit. K základním křesťanským hodnotám patří sociální solidarita. Církev ve své římskokatolické větvi prostřednictvím jejích nejvyšších představitelů výslovně a velmi zřetelně kritizuje kapitalismus a prosazuje důstojnost člověka i jako pracovníka a jeho právo (spolu)rozhodovat o své práci a jejích plodech. Táž církev příležitostně mluví o opci pro chudé. Tato přednost chudých není divná, hlásí-li se tato partikulární církev stejně jako ostatní stále ještě k tomu, který bez okolků říká blaze vám chudým a běda vám bohatým. Stejná církev ráda zdůrazňuje jeho matku, která zpívá: Mocné svrhl z trůnů a ponížené povýšil. Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou.

Duch křesťanského poselství odvanul z hlav a srdcí těch, kteří toto poselství mají střežit a pozvolna mizí i z jejich úst. Už veřejně hlásají spíše tupou moc alfa samců, ozdobených saky a vázankami. Občanský étos? Humanismus? Vláda jako služba? Solidarita ve svobodě? Dávno odhozené rekvizity. Náboženství už není ani tím duchem bezduchých poměrů, za které je laskavě prohlásil Karel Marx.

Možná ta absence ducha, smyslu a hodnoty ve veřejném prostoru není ani tak dána jarní únavou a letní otupělostí. Možná by to bylo v rozjímavém prosinci ještě horší. Tihle lidé nevidí v přírodě ducha ani teď, kdy se to nabízí. Příroda je pro ně zásobárnou materiálů a energií, ne živým prostředím. Ale nemají ducha ani v sobě. Ano, jsou lidmi a mají potenciál jednat duchovně, to znamená tvořivě a svobodně, ale zřejmě je nic nenutí tuto možnost uskutečnit. Duch zůstává uspán.

Chceme-li v konfliktu s bezohlednou mocí ekonomicky, sociálně a hlavně lidsky přežít a prosadit humanitní vizi demokracie, poučme se v těchto dnech od listů a květů. Jsou křehké, lehké a přece prorazily tvrdou kůru, pod kterou v zimě čekaly v zárodečné podobě. Nedejme si vsugerovat bezmoc vůči osudu. Nevěřme tomu, že Bůh nebo Darwin rozhodli, že společnost je navždy rozdělena na úspěšné a na ty, kteří mohou být odkopnuti do škarpy.