Když si představíme rok jako oběh v kruhu, tak tyto dny jsou protějškem svátku svaté Lucie, jejíž legendu už neznáme a museli bychom ji kdesi dohledat. Důležité je její jméno odvozené od latinského slova lux, které znamená světlo. Česká pranostika význam tohoto svátku vyjadřuje větou, že Lucie noci ubere, ale dne nepřidá. Od 12. prosince, tedy dva týdny před slunovratem už se totiž večer slunce nedostává níž a nezapadá dřív a blíže k jihu. Jakoby se na chvíli váhavě zastavilo, astronomicky jde o zlomky vteřin, a po pár dnech od Lucie se odpoutá od šestnácté hodiny a do slunovratu přibudou tři nové vteřiny do západu slunce. Jeho východ se posouvá zase po vteřinách zpět před osmou hodinu až od 6. ledna.

Světlo Lucie přislíbila, jeho zrod hlásá zimní slunovrat a pak vánoce (kdysi svátek neporaženého Slunce) a po slavnosti Theofanie, božského Zjevení (protože Bůh je světlo) opravdu zase směřuje k vítězství. V těchto dnech vítězí a dosahuje vrcholu. Temná část dne, kdy slunce je za obzorem, trvá o pár minut méně než osm hodin.

Kolem vánoc se síly světla a tepla v přírodě zavinuly, ukryly, vše vypadalo jako spící, ne-li mrtvé. Ale v lidském nitru jsou to privilegované chvíle pro práci na sobě. Je málo vnějších podnětů a mnoho příležitosti k duchovní tvorbě, k umění, vědě, filosofii a také k prohlubování a rozvíjení lidských vztahů. V těchto dnech na přechodu z jara do léta je vše naopak. Latentní životní síly explodovaly. Vypadá to, jakoby se vyčerpaly v přírodním dění. Všude to kypí životem. A duch, spíš jako dech (v mnoha jazycích je pro ně stejný nebo, jako v češtině, podobný výraz) je v přírodě zjevný. Ukazuje se, jak malicherné je vykládat život mechanicky. Jak je plný vnitřních protikladů a napětí a neposlušný banálních schémat.