↗

Velká většina Poláků pokládá požadavek, aby Německo nahradilo Polsku škody ze 2. světové války, za součást volební kampaně strany Právo a spravedlnost. Foto Janek Skarzynski, AFP

Mnozí zahraniční pozorovatelé se tomu divili a někteří diví dodnes, je to nicméně tak. Při příležitosti letošního výročí začátku 2. světové války na západě (1. září 1939) vystoupili čelní představitelé polské vládnoucí strany Právo a spravedlnost s nepřehlédnutelnou deklarací: Polsko bude na Německu vyžadovat doplacení náhrady za škody způsobené právě za 2. světové války.

Výši onoho doplatku stanovila odprezentovaná zpráva sněmovní komise a Institutu válečných ztrát na 6,2 bilionu złotých, tedy na více než 32 bilionů korun. Pro představu: pokud by Česká republika hospodařila se stále stejným s rozpočtem jako v covidově-volebním roce 2021, pokryla by tato částka veškeré české státní výdaje na sedmnáct let.

V Polsku se k dané sumě dopracovali členové pověřených orgánů odhadem a následným vyčíslením prokazatelných materiálních a lidských ztrát, a nad to připočtením takzvané potenciální ztráty, tedy odškodnění za újmu polské ekonomice, a to v podobě snížení HDP, i újmu společnosti v důsledku snížení porodnosti. Polská diplomacie má nyní za úkol podnikat v souladu se záměrem náležité kroky.

Četným pozorovatelům se zdá nepatřičné, že polští představitelé přicházejí s něčím takovým vůči západnímu sousedovi v době, kdy se za východní hranicí válčí. V Polsku se ale o žádný blesk z čistého nebe nejedná. Sněmovní komise pod vedením poslance Arkadiusze Mularczyka původně zprávu chtěla zveřejnit už v roce 2017, poté k osmdesátému výročí zahájení války, ale nakonec k tomu došlo až nyní.

Věc má navíc své historicko-racionální jádro. Poválečné komunistické Polsko nedostalo příležitost o reparacích vyjednávat. Patronský Sovětský svaz se jen zavázal přenechat Polsku patnáct procent reparací určených pro něj. Polsko muselo přitom souběžně posílat do SSSR uhlí a další suroviny za ceny sotva pokrývající náklady na dopravu. V roce 1953 se pak opět pod sovětským tlakem zřeklo všech nároků vůči Německé demokratické republice.

Představitelé Práva a spravedlnosti tyto kroky dlouhodobě odsuzují a prohlašují za neplatné. Také upozorňují na to, že lidové Polsko se zřeklo národků se vůči zbídačené NDR, nikoliv bohaté Spolkové republice Německo.

Otázku reparací se nepodařilo pořádně otevřít ani při pokusech v devadesátých letech. Odškodněny byly pouze separátně oběti pokusů v koncentračních táborech a nuceně nasazení — z části již v sedmdesátých letech, z části později. V devadesátých letech vznikla německá nadace, která polským obětem nacismu vyplatila adresně zhruba 4,7 miliard złotých, a to bylo vše.

Naposledy platby Polsku odmítli jak levicový kancléř Olaf Scholz, tak pravicový šéf opoziční Křesťanskodemokratické unie Friedrich Merz.

Polští vládní politici uznávají, že vyplacení reparací bude úkol na mnoho let. Nepovažují to ale za nereálné, když připomínají nedávná německá odškodnění Namibii za genocidu v letech 1904—1908 (1,1 miliardy euro).

Německé povědomí i polská politika

Oficiálním, respektive veřejně traktovaným cílem konzervativní vlády není jen tučná finanční částka, ale také změna německého povědomí o zločinech druhé světové války. Podle Poláků se kromě židovského holokaustu často záměrně zapomíná na nežidovské oběti nacismu, případně německá vina zlehčuje. Polskou pravici obzvláště bolí sousloví „polské koncentrační tábory“, užívané často v německých médiích. Zavádějící označení naznačuje polský podíl na holokaustu, ačkoliv mezi Poláky je nejvíce nositelů ocenění za pomoc židům Spravedlivý mezi národy.

Jde však — samozřejmě — také o politiku. Polská opozice kritizuje na celé snaze především nejasnost a stranickost představené zprávy o reparacích. Poslanec Paweł Zalewski napsal na Twitteru: „Kdyby to Právo a spravedlnost myslelo s reparacemi vážně, byl by Sejm fórem, kde by se dohodlo národní stanovisko k této věci, vyčíslení reparací by bylo veřejné, propaganda by se obracela do zahraničí, a nikoli k Polákům, a jednání by vedli nejlepší odborníci, nejlépe pod záštitou prezidenta.”

Zalewského stranický šéf Szymon Hołownia navrhl, aby Německo místo reparací vyzbrojilo Ukrajinu. A lídr liberální opozice Donald Tusk se zase dožaduje „precizního harmonogramu diplomatických prací“, namísto „cynické politické kampaně“.

Pod palbou kritiky je konečně i ono načasování. Nesporně totiž způsobí další ochlazení polsko-německých vztahů, a to během probíhajícího válečného konfliktu. Polsko Německu paralelně vyčítá vlažný postoj k podpoře Ukrajiny. Vztahy obou států zkalila také otrávená řeka Odra.

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že zhruba 52 % Poláků s myšlenkou nárokovat si na Německu po sedmasedmdesáti letech reparace souhlasí. Zároveň si ale 75 % dotazovaných myslí, že Polsko nemá šanci reparace získat, a 70 % soudí, že jde o součást volební kampaně Práva a spravedlnosti. Nový Sejm by měli Poláci volit během příštího podzimu.