Jestli nechcete nic dělat proti omikronu, alespoň nás pusťte na třetí dávku

Jan Kašpárek

Počty hospitalizovaných klesají. Přichází ale omikron. A je zjevné, že nová vláda nemá plán, který by nadcházející situaci účinně mírnil. Času není nazbyt. Chtějme proto, aby politici aspoň udělali vše pro volnou dostupnost třetích dávek.

Je na čase se podívat pravdě do tváře. A to bez ohledu na to, jak je ohavná. Tečku za koronavirem pravděpodobně nelze napsat ani po přežití covidu, ani po základním, a tedy dvoudávkovém očkování. Na tomto vědění je třeba stavět současnou strategii. Grafika FB Ministerstvo zdravotnictví České republiky

Ač od poslední dávky vakcíny neuběhlo požadovaných šest, ale pět měsíců, nejsem starší pětačtyřiceti let ani oprávněný ke kratšímu intervalu chronickou nemocí, vypravil jsem se začátkem týdne pro dávku třetí. Přinejmenším od neděle se totiž šířily příběhy lidí, kteří se za stejných okolností vydali do očkovacího centra v pražské Kotvě, a injekci zkrátka dostali.

Já o den později nedostal nic, jen indicii, podle níž dřívější přeočkování zatrhl jakýsi příkaz shora. Další lidé bez oficiálního nároku měli z neznámého důvodu štěstí a booster jim patrně píchli i v pondělí.

Některá média „run na Kotvu“ pochopila jako nedočkavost Pražanů snažících se obcházet věkový limit. Minula se však pointou. Osobně jsem po letním čekání na první dávku trpělivý jako slon a předbíhat ve frontě seniory by mě nenapadlo ani ve snu. Stejně tak nebyla cesta za třetí dávkou výsledkem nějaké paniky: před covidem se — aniž bych chtěl zlehčovat jeho nebezpečnost — zkrátka netřesu.

Jde o to, že zatímco zbytek západního světa napjatě sleduje šíření nové virové varianty omikron, zpřísňuje restrikce, očkuje třetí dávky jako o závod a chystá se na těžký konec roku, u nás se vláda Petra Fialy (ODS), potažmo ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09), rozporně k odborným doporučením, patrně rozhodli vydat cestou apelů na jakousi obecnou osobní odpovědnost.

Situace je přitom zjevná. Vakcinační i postinfekční ochrana proti nakažení (méně pak proti těžkému průběhu) v čase klesá. A omikron tuto zákonitost výrazně umocňuje, na jeho úplné odražení je totiž zapotřebí opravdu masivní neutralizační aktivita protilátek. Riziko infekce u dříve nakažených i očkovaných základním schématem roste několikanásobně, byť je možné doufat v udržení jisté odolnosti proti vážnému průběhu nemoci. Varianta je navíc extrémně rychlá. Až bezprecedentním tempem vytlačuje již tak dost schopné varianty „delta plus“.

V létě, kdy se tu až překvapivě líně převalovala první delta, jsme snad mohli doufat, že se z pandemie vysoukáme na základě kombinace lidí, kteří se jdou s upřímným zájmem očkovat, „promořených“ a těch, jež se podaří přesvědčit alespoň k tomu, aby si neochotně dali píchnout jednodávkový Janssen. Teď je ale na čase se podívat pravdě do tváře. A to bez ohledu na to, jak je ohavná. Takto jednoduché imunitní vstupy nám totiž proti omikronu patrně nepostačí, a to jak v případě dříve nakažených, tak očkovaných před delší dobou.

Snad všechna zatím publikovaná data ukazují, že vůči nové variantě víceméně spolehlivě stojí jen hybridní imunita — tedy kombinace prodělané nemoci a očkování — a vakcinace posílená třetí dávkou. „Tečku za koronavirem“ pravděpodobně nelze napsat ani po přežití covidu, ani po základním, a tedy dvoudávkovém očkování. „Promořeným“ se významně vyplatí vakcinace a již vakcinovaní by měli toto očkování zkrátka chápat jako třídávkové.

Jít na třetí dávku je tedy přesně tou osobní odpovědností, kterou nová vláda údajně chce. Když ke covidu zatím volí spíše liberální než epidemiologický přístup, je to pochopitelné a snad i legitimní. Pokud ale souběžně lidem neumožní, aby chránili sebe a okolí, působí to jako pokrytectví nebo neschopnost.

Řídit stát jako začarovaný kruh

Co přesně nová vláda kolem covidu kutí, není zřejmé. Nouzový stav prodloužit nechce, současně ale říká, že při zhoršení situace bude jednat rychle. Nechá pravděpodobně bez větších zásahů silvestrovské běsnění, současně však vyzývá k omezení večírků. V opozici kritizovala chaos a zavádění změn na poslední chvíli, nyní sledujeme, jak Válek říká víceméně nahodilé věci a poté slíbí, že nebude přes svátky nic moc omezovat, protože „nejsme v komunismu“, aby posléze avizoval vyhlášení restrikcí.

Ty má předložit ve středu. Ono to zkrátka chvíli trvá, když se pravidla musí psát šalamounsky, aby nevyžadovala nouzový stav a mohla běžet podle mizerně formulovaného pandemického zákona. Z jeho rámce ostatně můžeme dedukovat, že opatření budou spíše mírná a nepůjde o „okamžité posílení“ intervencí či „značné a okamžité“ omezení kontaktů, jaké pro obranu před omikronem doporučuje Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí.

Odborníci to větří a varují, že vláda riziko nové varianty podceňuje a omámena klesajícími křivkami nás vede do další situace, již bude moci šéfstatistik Ladislav Dušek popsat nejslušnějším možným způsobem jako „je to v kýblu.“

Kýblovitou trajektorii až nápadně podobnou loňskému roku předjímají i takové kapacity, jako je Rada Učené společnosti. „Je dobře známo, že preventivní opatření u epidemických onemocnění mají efekt až po týdnech či dokonce měsících. Jejich vyhlášení uprostřed narůstající příští vlny epidemie ji již ovlivní jen se zpožděním,“ vysvětlují po tisící totéž základní pravidlo řízení, jaké se přesně před rokem rozhodla ignorovat minulá vláda Andreje Babiše (ANO).

Je možné, že si něco takového zopakujeme. Nyní sice s mírou imunity, jež snad znatelně omezí míru těžkých průběhů i v konfrontaci s omikronem, na druhou stranu ale i s rokem zkušeností, které nás měly poučit. Jednou z hlavních zkušeností je, že virus zkrátka nejde vytěsnit: nesmiluje se jen kvůli tomu, že je pandemie už moc dlouhá a nás to nebaví.

Už dlouho také zjišťujeme, že tím nejnebezpečnějším není ani tak přímý odpor relativně malé části společnosti, jež odmítá očkování i všechna protiepidemická omezení, nýbrž širší, setrvale rostoucí únava a frustrace vedoucí k rezignaci. Jistě, všichni toho máme přinejmenším po krk. Začneme-li si ale říkat, jak je všechno jedno, protože stejně s virem pokaždé prohrajeme, prudce zvyšujeme riziko, že se tak skutečně znovu stane.

Ani tentokrát není situace jednoduchá, lze v ní však najít jeden jasný bod. Čím více lidí proočkujeme třemi dávkami či naočkujeme na dříve prodělaný covid, tím větší máme šanci omikron ustát se ctí. A nemáme čas, varianta se tu již podle odborníků šíří komunitně. Právě jeho zřejmě ohromná, ale neviditelná rychlost je důvodem, proč řada jiných států zkrátila interval pro podání boosteru. Totéž u nás ostatně doporučovala Mezioborová skupina pro epidemické situace — konkrétně radila minimální interval zkrátit na čtyři měsíce pro všechny nad osmnáct let, byť s logickou prioritizací podle věku, pokud by kapacita nestačila pro všechny.

Teď ovšem kapacity plně nevyužíváme. Pohodlné čekání musíme nahradit organizovaným, ale opravdu svižným postupem. Jinak řečeno: drahá vládo, pokud nechceš s omikronem nic systémově dělat a jen voláš po osobní odpovědnosti, tak ji lidem umožni. Pusť nás na booster!

advertisment