↗

Je na čase se podívat pravdě do tváře. A to bez ohledu na to, jak je ohavná. Tečku za koronavirem pravděpodobně nelze napsat ani po přežití covidu, ani po základním, a tedy dvoudávkovém očkování. Na tomto vědění je třeba stavět současnou strategii. Grafika FB Ministerstvo zdravotnictví České republiky

Ač od poslední dávky vakcíny neuběhlo požadovaných šest, ale pět měsíců, nejsem starší pětačtyřiceti let ani oprávněný ke kratšímu intervalu chronickou nemocí, vypravil jsem se začátkem týdne pro dávku třetí. Přinejmenším od neděle se totiž šířily příběhy lidí, kteří se za stejných okolností vydali do očkovacího centra v pražské Kotvě, a injekci zkrátka dostali.

Já o den později nedostal nic, jen indicii, podle níž dřívější přeočkování zatrhl jakýsi příkaz shora. Další lidé bez oficiálního nároku měli z neznámého důvodu štěstí a booster jim patrně píchli i v pondělí.

Některá média „run na Kotvu“ pochopila jako nedočkavost Pražanů snažících se obcházet věkový limit. Minula se však pointou. Osobně jsem po letním čekání na první dávku trpělivý jako slon a předbíhat ve frontě seniory by mě nenapadlo ani ve snu. Stejně tak nebyla cesta za třetí dávkou výsledkem nějaké paniky: před covidem se — aniž bych chtěl zlehčovat jeho nebezpečnost — zkrátka netřesu.

Jde o to, že zatímco zbytek západního světa napjatě sleduje šíření nové virové varianty omikron, zpřísňuje restrikce, očkuje třetí dávky jako o závod a chystá se na těžký konec roku, u nás se vláda Petra Fialy (ODS), potažmo ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09), rozporně k odborným doporučením, patrně rozhodli vydat cestou apelů na jakousi obecnou osobní odpovědnost.