Z deníku Právo, který si občas koupím, jsem setrvale v rozpacích. Někdy na mě cení zuby příšernými krvavými titulky, jindy však věnuje pozornost společenským jevům, které jiným médiím unikají.

Tak ve středu 10. srpna Právo v titulku píše: „Stovky učitelů opět na úřadech práce. Snad už naposledy.“ Obsahem článku je informace, že ještě letos mohou ředitelé škol poslat své učitele na prázdniny na pracák a případně je v září znovu angažovat. Učitelé tak o prázdninách nejsou placeni, nemají de facto dovolenou a musejí si hledat letní brigádu jako jejich žáci či studenti.

Což jim, jak si dovedeme představit, nikterak nepřidá na autoritě a vážnosti, zejména u těch žáků a jejich rodičů, kteří společenský úspěch měří výškou příjmu. V tomto smyslu se už zpřísnil zákon a nadále takový způsob zaměstnávání učitelů není možný, ale letos ještě někteří učitelé měli smlouvu do konce června (zejména ti mladí).

Divím se ředitelům škol, že jim nevadí, že jejich pedagogové si o prázdninách neodpočinou a přijdou do práce unavení letní brigádou. Divím se také, že jim nevadí ta ztráta prestiže a respektu u jisté vrstvy obyvatelstva — vždyť to jsou kolegové v oboru, jejichž bída padá i na ředitele!

A už vůbec hrozné je poslat kantora na pracák, ačkoliv de facto zaměstnání má a navíc takové, k jakému je zapotřebí velmi speciální kvalifikace.

Zoufalství z prázdnin

Ještě horší zprávu jsem však našla v Právu ve čtvrtek 11. srpna. Titulek píše: „Stovky samoživitelek nemají na hlídání. Musí pro podporu.“

V článku se píše, že stovky matek v létě nemají na zaplacení táborů a jejich rodiče nejsou ještě na penzi. Někdy nezbývá, než dát v práci výpověď, aby mohly na děti přes den o prázdninách, kdy jsou zavřené školky a školní družiny, dohlédnout.

Ředitelka Úřadu práce Kateřina Sadílková vysvětluje, že v lepším případě se s těmito rodiči vnímavý zaměstnavatel rozloučil tříměsíčním odstupným a v ideálním případě jim slíbil, že je po prázdninách vezme do práce zpátky. Většinou ale rodič odchází bez ničeho a jde si pro podporu.

Ta je ovšem v takových případech 45 procent platu (u péče o dítě ve věku do čtyř let 65 procent). Ovšem rodič musí doufat, že mu pracovní úřad žádné odpovídající místo nenabídne, protože kdyby je odmítl, o podporu přijde.

Vzpomínám si, že jsem v době, kdy byly moje děti malé, nikdy neměla na to, abych si zaplatila hlídání, a moje matka (jediný prarodič, kterého mé děti měly) byla zaměstnaná až do jejich pubertálního věku, kdy už by o babiččinu péči ani nestály.

Ostatně ani by mě nenapadlo, že moje matka by měla o své dovolené pečovat o moje nezvedené děti, potřebovala ji pro svoje vlastní zotavení, nebyla to venkovská babička s chalupou a zvířátky jako z Honzíkovy cesty, ale pražská intelektuálka.

Vzpomínám si, jak mě s mými třemi dětmi bylo až dost, nechat děti u přátel na chalupě byla pro ty přátele dost velká zátěž, ale navzdory tomu, že dovolená je k tomu, aby si člověk odpočal, děti jsme takto u přátel odkládali a sami se odvděčovali nápodobně, pokud jsem k tomu měli podmínky (a jednu dobu měli, protože jsme obývali velikánský dům se zahradou).

Moje děti, podobně jako i já kdysi, musely na tři týdny na tábor, ať se jim to líbilo nebo ne, a na ten tábor mi přispívalo ROH. Otázka tedy nebyla, jak to zaplatit, ale spíš jak děti přesvědčit, že se jim tam bude líbit. ROH byla za komunismu odborová organizace, milí mladší čtenáři, která nezastávala vůči režimu ty funkce, jaké mají odbory zastávat, tedy nechránila zájmy pracujících ve vztahu k zaměstnavateli, ale tím příspěvkem na letní tábory pro děti zaměstnanců chránila rodiče proti zoufalství z prázdnin a jejich děti před bezprizorností a svody k neplechám.

Ještě v devadesátých letech, než to divadelní odbory zrušily, dostala nejmladší dcera příspěvek i na letní školu staré hudby ve Valticích — proti potvrzení. Pak tuhle možnost odbory, jimž rapidně ubylo členstva, zrušily.  

Na to, jak budou děti pracujících rodičů trávit čas o prázdninách, se myslelo už od 19. století. Z dějin loutkového divadla vím o existenci takzvaných feriálních osad. Z Divadla feriálních osad v Plzni vzešel Josef Skupa a jeho slavné postavičky Spejbla a Hurvínka, ale už v říjnu 1918, ještě před vyhlášením republiky, v něm Kašpárek pochovával Rakousko.

Dělnictvo bylo v Plzni početné a síla výchovné myšlenky představovala velkou inspiraci tvůrčí, pedagogickou a sociální. Cituji z Ottova slovníku naučného:

„Feriální osady jsou dobročinné zařízení, jimž poskytuje se hodným, chudým školním dítkám, zvláště z velikých měst, v době letních prázdnin zdravého pobytu, rozumné životosprávy a přiměřeného zaměstnání, pokud lze, na venkově, aby děti tělem slabší sesílily, začinají-li býti nedokrevnými, opět se uzdravily, a přestály-li choroby těžší, zase se zotavily.

Původcem myšlénky jest farář curišský Walter Bion, který vida zuboženost dítek ve farnosti své r. 1876, vypravil ze sebraných peněžitých příspěvků 34 hochův a 30 děvčat pod dozorem 5 učitelův a několika učitelek vždy na 14 dní do vybraných míst v kantoně appenzellském. ….Znamenitý výsledek, jehož farář Bion ve Švýcarsku docílil, zjednal myšlénce jeho horlivých následovatelů.

U nás v Praze ujal se myšlénky MUDr. Václav Medal a vykonav přípravné práce, svolal schůzi ustavující dne 15. čna 1882 a docílil toho přes veškerou nepřízeň, s níž mu bylo zprva zápasiti, že umístěno ihned v prvém roce 48 dítek …. hlavně péčí a obětavostí soukromou.

….Rodičům dítek opatřiti jest pro každé dítko: 2 páry bot kožených, 3 páry punčoch, 2 košile denní a 1 noční, 2 páry podvlékaček, 4 kapesní šátky, 2 páry kalhot, 2 vesty, 2 kabáty, čepici nebo klobouk, 2 ručníky, mýdlo, hřeben, kartáček na zuby, botanickou torbu nebo brašnu, polštář, lžíci, nůž a vidličku.

Dětem venku ponechává se individuelní svoboda, a to po celý den co možná nejvíce volný pohyb na vzduchu, strava dává se jednoduchá, ale výživná, a dbá se bedlivě čistoty těla a duševního laskavého povzbuzování při přísné kázni. O zdárném působení osad lze pak mimo radost, kvetoucí tváře a příbytek na váze vrátivších se kolonistů přesvědčiti se i ze zpráv ředitelů školních, z nichž vidíme, že děti ty nevynechaly téměř ani hodiny po celý následující rok a že kromě toho byly duševně čilejší a svěžejší.“

Znovu si čtu zprávu z Práva a stále nechápu její logiku: zaměstnavatel je ochoten vyplatit zaměstnanci tříměsíční odstupné a vzít ho po prázdninách zpátky, ale není schopen mu pomoci se zajištěním péče o děti o prázdninách? K čemu jsou kolektivní smlouvy? I když ve firmách, které se takhle chovají, asi ani nejsou odbory...

To by těm matkám samoživitelkám opravdu nemohly ty velké firmy něco na dětské tábory pro děti přidat? Nebo je pro ně vůbec uspořádat? Napadá mě sarkasticky, že pro jejich vedení je k dispozici dost kvalifikovaných učitelů na pracáku.

A ti rodiče na podpoře — co asi se svými dětmi o prázdninách dělají, kam se dostanou za těch 45 procent platu? Jak to, že kdekdo, jak ředitelé škol, tak majitelé firem, hodí starosti svého zaměstnance o prázdninách na pracák — to jim vážně není hanba?

ČEZ, dobrý hospodář

Třetí zpráva ze zmíněného deníku je ze středy 10. srpna a píše se v ní, že občanské sdružení Moje Písnice nesouhlasí s prodejem zhruba osmi set bytů na pražském sídlišti Písnice, které jsou dosud majetkem ČEZu.

Vzhledem k plánované výstavbě trasy metra D na Písnici má čtvrť velký potenciál pro spekulativní investici a obyvatelé bytů mají obavu, že se jejich nájemní podmínky můžou změnit, respektive že nové smlouvy budou za mnohem vyšší nájemné, případně že domy budou přebudovány ke komerčním účelům.

Chtěli by si byty koupit, což už bylo jednou v jednání v roce 2003, ale pak dostal ČEZ vyšší nabídku a z prodeje obyvatelům sešlo (naštěstí zřejmě i z toho druhého). Mluvčí ČEZ se vyjádřil, že protože ČEZ spravuje majetek svých akcionářů s péčí dobrého hospodáře, musí dbát především jejich zájmů a prodávat majetek vždy nejvýhodnější nabídce. Nemůžou údajně zvýhodnit skupinu nájemníků a poškodit akcionáře.

No, nezdá se mi, že by akcionáře tolik poškodilo, kdyby nájemníkům panelákových bytů tyto byty prodali. Správní rada se přece může k věci sejít a rozhodnout, že v tomto případě akcionáři zvolí třeba méně finančně výhodnou, zato však spolehlivou a lidsky slušnou cestu, čímž jednak ochrání dobrou pověst firmy a jednak uzná, že lidé, kteří v bytech bydlí tolik let na odlehlé a dosud nijak atraktivní adrese, už nabyli ke svému skromnému bydlení v paneláku vztah dobrého hospodáře a budou o svůj majetek pečovat asi lépe než nějaký spekulant.

Ostatně sedmdesátiprocentním akcionářem podniku ČEZ je Česká republika, která by se snad mohla poučit z kauzy ostravských bytů, které slíbil prodat obyvatelům Zdeněk Bakala, a prodal je pak s péčí toho nejhoršího hospodáře úplně někomu jinému a má z toho potíže dokonce i v České republice, která vyplácí podpory v nezaměstnanosti kantorům a matkám o prázdninách.

Vlastně nevím, proč se u nás stalo tak obecným zvykem s občany vyběhnout a stát obehrát o kdejaký mrzký peníz. Neměl by stát s péčí dobrého hospodáře trestat podniky za chování, jímž na něj přehazují, co mají se svými zaměstnanci a v jejich prospěch řešit samy?