„Korupce je rakovinou této společnosti, která prorostla do nejvyšších politických pater, v podobě Ratha prorostla do poslanecké sněmovny,“ prohlásil ve své závěrečné řeči státní zástupce Petr Jirát. Nechci brát nikomu právo na jeho politický názor, ale přesně tyto proklamace dokazují, že soud s Davidem Rathem byl nestandardní nejen obsazením, ale i svým průběhem. Ať chceme nebo ne, byl to totiž do velké míry i soud s politikou.

Když dnes slyším Lenku Bradáčovou mluvit o tom, že soud s Davidem Rathem ukázal na rovnost před zákonem, musím se usmát. Na Davida Ratha byly totiž použity dost nerovné prostředky hned od počátku…

Osvěžme si paměť: Celý případ nastartoval bývalý policista, příslušník ÚOOZ, který se měl náhodou dozvědět od svého klienta informace o údajné trestné činnosti Davida Ratha a dalších osob. Vydal se do Brna na Nejvyšší státní zastupitelství, kde ho hned přijal první náměstek nejvyššího státního zástupce Igor Stříž, který s ním sepsal (!) trestní oznámení, o němž pak rozhodl, že ho postoupí ústecké státní zástupkyni Lence Bradáčové.

Příliš mnoho náhod na to, aby to byla pravda. Ta se možná jednou ukáže a třeba se dozvíme, že panu Střížovi před tím, než jej bývalý policista navštívil, někdo volal a požádal ho o přijetí tohoto oznamovatele s tím, aby bylo sepsáno trestní oznámení, které by mělo obsahovat ty a ty náležitosti a následně postoupeno právě na politiky velmi natěšené konkrétní státní zástupkyni. Orgány činné v trestním řízení totiž často získají poznatky, které nemohou z různých důvodů samy použít a tak hledají cesty, jak je takzvaně „zprocesnit“.

Aktuálně se to ukázalo na případu s využitím šmírovacího programu od firmy Hacking Team, kdy měla policie tichou dohodu, že informace takto získané nebude v zájmu utajení programu používat pro trestní řízení a bude pro jejich uplatnění hledat jiné cesty. Zkrátka, už jen začátek celého případu jasně ukazuje, že o rovnosti před zákonem tu nemůže být řeč.

Dále je tu otázka příslušnosti státního zástupce. Lenka Bradáčová rozhodla o výběru policistů a nasazení vyšetřovacích metod, včetně výběru soudu pro povolení operativně pátracích prostředků jako nepříslušná státní zástupkyně, což posléze zahladila tím, že případ předala místně příslušnému státnímu zastupitelství, kde se ho ujal Petr Jirát.

Debaty o tom, že to přece nemá vliv na to, zda Rath něco spáchal či nikoliv, jsou liché: v Ústavě je zakotven princip, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci. A tím, že případ dozoruje místně nepříslušný státní zástupce, k tomu v počátku při povolování počátečních úkonů a následně i při rozhodování o vazbě prostě došlo. To konstatoval i Ústavní soud, byť neshledal v tomto konkrétním případě excesivní vybočení, což u mnoha právních autorit vzbudilo nesouhlasné mručení.

V Rathově případě prostě jen slepý a hluchý nevidí, že si tuto kauzu Lenka Bradáčová vybrala sama a dala si dost práce s tím, aby se jí — alespoň v počátcích, které jsou ovšem pro vývoj případu před soudem klíčové — tento případ také dostal. Je smutné, že to moc lidem nepřijde divné, stejně jako jim nepřijde divné, když sama vrchní žalobkyně Bradáčová intervenuje u Okresního soudu v Kladně za velkého zájmu médií ve věci soudce Havlína. Prostě když se kácí les, létají třísky, což se nám ale může do budoucna pěkně vymstít.

Pak tu máme délku vazby Davida Ratha. Jsme-li demokraté, ctící zásady právního státu, pak nám přece nemůže být jedno, je-li člověk zavřený jako „sprostý podezřelý“ rok a sedm měsíců, z toho — jak posléze konstatuje Ústavní soud — možná skoro z poloviny zbytečně.

Operování spekulacemi o zahraničních kontech Davida Ratha ze strany žalobce Jiráta bylo, s ohledem na to, že nikdy pro svá tvrzení nepředložil žádný důkaz, dalším důkazem nerovného přístupu. Svědci byli vyslechnuti, trestnou činnost dál David Rath páchat nemohl, takže jediné, co zbývalo, byly mlhavé domněnky obžaloby, že se otec dvou nedospělých dětí chystá utéci do zahraničí. Tak trochu chucpe, ale média si toho ve svatém nadšení pro stínání hlav raději moc nevšímala.

Několik maličkostí…

A v neposlední řadě tu máme několik „maličkostí“: předně tu, že poslance do budovy zákonodárného sboru musí přivést policejní eskorta, která s ním usedne za řečnický pult, a ještě je schopná se hádat o to, zda mu má před lidem zvolenými poslanci sundat pouta a odložit zbraně. Většího ponížení se poslanci, kteří nebyli schopni protestu, nemohli dočkat. Skoro bych řekl, že jim to orgány činné v trestním řízení udělaly naschvál, jako takovou malou demonstraci toho, kdo je tu dnes pánem. Náramně se jim to podařilo.

Když David Rath spadl z kola, státní zástupce Jirát veřejně zapochyboval o jeho zdravotním stavu a dopustil se názoru, že by se Rath měl dostavit, aby soud sám zhodnotil, zda je dostatečně nemocen, aby se soudu nemohl účastnit. Přitom David Rath měl neschopenku vystavenou lékaři. Podle žalobce Jiráta by měl o zdravotním stavu asi příště obecně rozhodovat soud místo lékařů, což by jistě ulevilo již tak napjatému zdravotnickému rozpočtu. Absurdita z tohoto stylu uvažování jen čiší. Stejně jako nerovnost v přístupu.

A co je na celé věci snad nejhorší? Veřejně se začalo zpochybňovat obecně právo na obhajobu, a to i ze strany orgánů činných v trestním řízení. Byla to ostatně právě Lenka Bradáčová, která celou věc otevřela svým výrokem pro Hospodářské noviny, kdy vyhlásila „právo člověka být rychle odsouzen“. Přitom David Rath svá procesní práva nezneužíval, využíval je, pravda na samu hranu, ale pouze využíval. Kritizovat ho za to, že tváří v tvář dvanácti letům trestu využívá svých práv, to je opět něco nepochopitelného, svědčícího opět o nerovnosti přístupu.

Ze všech těchto důvodů byl proces s Davidem Rathem, viděno od jeho úplného počátku, velmi nestandardní. O rovnosti před zákonem lze taktéž úspěšně pochybovat, protože si lze jen těžko představit, že by se všechny tyto „náhody“ staly komukoliv jinému.

Volání po odsouzení velké ryby bylo vyslyšeno, ujala se ho mediálně opěvovaná prokurátorka, která přišla sice z kraje, kde nechala rejdit místní mafiány, ale jejíž akceschopnost se ukázala právě na Davidu Rathovi. Po tomhle výkonu bylo jasné, kdo bude novým vrchním státním zástupcem, a že se před lidmi jako Lenka Bradáčová otevřely v justici dveře dokořán. První soud nad politikou byl vyhrán.