David Rath je doma. Ale trvalo to. Ve vazbě sice mohl zůstat až tři roky, ale byly vůbec reálné důvody, aby v ní trčel osmnáct měsíců a nemohl vykonávat svůj mandát ani v okamžicích, kdy se ve Sněmovně rozhodovalo o vládách Petra Nečase a Jiřího Rusnoka?

Hrozilo, že bude pokračovat v páchání trestné činnosti, když jako hejtman obratem skončil? K čemu by mu bylo ovlivňování svědků, jejichž výpovědi již orgány činné v trestním řízení musely stihnout zaprotokolovat? A riziko útěku? Možná existuje — ale až v závěru přelíčení.

Pokud vězení Ratha nezměnilo, bude až do vynesení rozsudku aktivní ve své argumentaci, odevšad bude vidět a slyšet, ze soudu udělá show. Kromě toho, je úkolem represivních složek postarat se, aby jim obžalovaní neprchali za kopečky.

David Rath má právo se hájit, jak uzná za vhodné. Slyšíme od něj, že je obětí jakéhosi politického a justičního spiknutí. Budiž, byť střípky mozaiky, které skládají média, včetně odposlechů a videozáznamů, vyznívají naopak v jeho neprospěch. Ovšem ani média, ani občané tu nejsou od vynášení rozsudků. To přísluší jen soudu — a není důvod mu přes veškerou nedokonalost tuzemské justice nevěřit.

Ale protože se jedná o bývalého špičkového sociálnědemokratického politika, dá se vzedmutí veřejného zájmu pochopit. A s ním i různé Rathovy fankluby, kterým tuze dlouhá vazba hnala vodu na mlýn. David Rath je dosud největší chycenou politickou rybou. Kam se na něj hrabe exsenátor Novák (ODS) či exposlanec Pekárek (ODS). A kauzy Vlasty Parkanové (TOP 09) či manželů Nečasových (ODS) dosud čekají na rozuzlení.

Je fajn, že policisté a žalobci umí dosáhnout na vrcholné politiky. Musí si být ale vědomi toho, že jakékoli sebemenší pochybení při zatýkání, věznění, obžalování a souzení politika spustí bouři, která by osud obyčejného smrtelníka neprovázela. Nemluvě o tom, že přinejmenším v mediální rovině je Rath mnohem obratnější než státní zástupce Jirát.

Rozběhly se též spekulace o dopadu Rathovy kauzy do ČSSD. Řekne ještě něco o penězích, které se kolem něj točily? Poškodí to Lidový dům? Kdo ví, ale nepřepokládal bych to. Všechny Rathovy kroky a výroky vnímejme jednak ve světle jeho obhajoby, jednak ve světle touhy rychle se dostat z vězení a být zpátky u své rodiny, u svých blízkých. To pak uděláte ledacos.

Navíc Ratha mohlo mrzet, že mu jeho někdejší straničtí spojenci Bohuslav Sobotka či Jiří Dienstbier „nehodili lano“. I když si těžko představit, jak by mohlo vypadat? Měli snad zapékat pilníky do chleba?

Politická omáčka Rathovy kauzy je řídká. Překvapivá návštěva Zdeňka Škromacha, s nímž dosud byl Rath na kordy, ve věznici, Rathova slova o penězích na kampaň, ba na Dienstbierovu kampaň, na která však nenavázal pokračováním, natožpak pointou, poznámka prezidenta Miloše Zemana, že Rath je zloděj a že o jeho vině nepochybuje… Nemohu si pomoci, působí to na mne jako křečovitá snaha zatáhnout Ratha do vnitřního sporu v ČSSD, která však nevyšla - vězněný exhejtman zůstal na půli cesty.

Asi méně pohodlné, ale více prospěšné by bylo, kdyby se sdělovací prostředky spíš věnovaly podstatě skutků, za něž je Rath souzen. Bylo to, co se rozkrylo, pouze středočeským specifikem? Fungují již pojistky, aby cinknutým veřejným zakázkám odzvonilo?

Víme vůbec o všech cestách, jakými dochází k propojování politiky s byznysem, včetně cest ilegálních? Od dob, kdy byl Rath hejtmanem, se zpřísnil dohled nad financováním politických stran a jejich kampaní — zaznamenali jsme to zejména u té prezidentské a sněmovní. To ale samo o sobě pochopitelně nestačí.

Je spousta soust k nakousnutí. Davidu Rathovi popřejme, ať se jeho přelíčení zbytečně nevleče a ať konečný verdikt je co nejpodloženější. Než padne rozsudek, nechme Ratha žít život otce, manžela, milence. Má na něj právo. Ať už se dopustil čehokoli, je dobře, že je z vazby doma.