Konečně. To bylo první slovo, které mě napadlo po přečtení zprávy o propuštění bývalého poslance a exhejtmana Středočeského kraje Davida Ratha z vazby v ruzyňské věznici. Byl tam opravdu dlouho - přibližně osmnáct měsíců, tedy rok a půl. Vrchní soud to nyní rozsekl, Rath bude na vynesení rozsudku čekat na svobodě.

Dokud soudní verdikt nezazní, je nutné na Ratha stále pohlížet jako na nevinného. I proto zůstává pachuť z toho, že mu bylo vazbou - v předchozím volebním období - bráněno ve výkonu poslaneckého mandátu.

Rath přitom ve vazbě připravil několik návrhů zákonných opatření, které tehdejší koalice ODS, TOP 09 a LIDEM neustále přesouvala ze schůze na schůzi. Sněmovna tak o nich ani nejednala. Škoda. Šlo totiž převážně o návrhy, které by pomohly matkám s dětmi a dalším ohroženým skupinám - například náhradní výživné.

Ať už je Rath vinný, či nevinný, mohl být v minulých měsících alespoň užitečný veřejnosti, když už za práci poslance pobíral plat, ale bylo mu znemožněno efektivně odvádět práci zákonodárce. Po krátké vazbě by jistě inspiraci pro předkládání návrhů také měl. Minimálně měl ale být alespoň pouštěn na projednávání vlastních návrhů.

Byl krácen na svých právech i co se týče hlasování, jeho hlas mockrát chyběl tehdejší opozici. Především je ale značně podivné a nehumánní nechat jakéhokoli člověka tolik měsíců „na samotce“. Odloučit ho od rodiny, trestat ho předem a vytvořit z něj vinného, aniž by případná vina byla definitivně prokázána.

Jediným kladem z dlouhé vazby Ratha zůstává, že částečně upozornila na nedobré podmínky lidí v české vazbě. Mimochodem: zlepšení těchto podmínek je také obsahem jednoho z návrhů, které Rath na samotce připravil. Bylo by záhodno, kdyby si někdo ze současné sněmovny alespoň některé jeho návrhy osvojil. Byla by to malá rehabilitace za tak dlouhou vazbu.