Těžko nebýt otrávený
Lukáš JelínekRathův případ se dodnes jevil jako velmi průhledný, především zásluhou odposlechů. Ty však nyní zpochybnil Vrchní soud v Praze za použití americké právní teorie.
Největší úlovek roku 2012, a dodnes není v troubě. Je to nehumánní k oné velké rybě, rybářům, co ji chytili, i veřejnému mínění. Zato se nám zde připletla pohádka o perníkové chaloupce. Měly se péct děti, pak ale zasáhl Vrchní soud v Praze — a peče se ježibaba.
Dost vánočních příměrů. Kauza Rath kdysi zažehla jiskřičku naděje, že tuzemské orgány činné v trestním řízení — když jim politici nebrání - k něčemu jsou. Dostaly avízo, nasadily odposlechy, zmapovaly případ a někdejšího poslance a středočeského hejtmana zatkly se sedmi miliony v krabici od vína. Další peníze se rozkrývaly v pozdějších měsících.
Dozvěděli jsme se o mazaném systému přidělování veřejných zakázek i fungování středočeských nemocnic. Vedle Davida Ratha uvízli v sítích jeho nejbližší spolupracovníci (především dvojice Pancová-Kott), ale i podnikatelé a firmy do zakázek namočené. Zdaleka se ještě před soud nedostalo všechno, co policisté a státní zástupci zjistili.
Lidem se před čtyřmi lety začala, i zásluhou vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, jejího kolegy Petra Jiráta a soudce Roberta Pacovského, vracet důvěra, že v této zemi nežijí lidé dvou kategorií — pěšáci a nedotknutelní.
Pro mnohé to bylo zároveň zklamání. David Rath se léta jevil jako středostavovský politik, který v sobě snoubí volnomyšlenkářství se sociálním cítěním a rozhodně ví, „kdy má dost“. Ovšem zásah takřka v přímém přenosu přesvědčil i jeho sympatizanty (snad jen s výjimkou těch, co dodnes tvrdí, že mu i ty prachy podstrčil nepřítel).
Hlavně policisté a žalobci, navyklí z dřívějška, že se „zametá“, získali opět chuť pracovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Zda se někde nerozvášnili příliš, nevíme.
Třeba případ poslaneckých trafik, šmírování manželky předsedy vlády a propojení premiérova okolí s podezřelými lobbisty, jenž vešel do dějin jako kauza Nagyová, také čeká na rozuzlení — a dobře to s ním nevypadá. Stala se chyba na začátku, nebo v okamžiku, kdy vyšší soudní instance vyvinila zákonodárce domlouvající si kompenzaci za změnu názoru na „parlamentní půdě“? Buď jak buď, zatím se nepodařilo zpochybnit jen nezdaněné okázalé dary pro ženu, jež vládla premiérovu pracovnímu i soukromému životu.
Rathův případ se ale jeví jako velmi průhledný. To vše především zásluhou odposlechů. Jenže ty nyní Vrchní soud v Praze zpochybnil. Byly podle něj použity nezákonně, protože kdysi, na počátku vyšetřování, nebyly řádně odůvodněny a státní zástupce nedoložil, zda nelze nasbírat důkazní materiál i jinak, například výslechy svědků.
Odposlechy jsou tmelem obžaloby. Bez nich máme před sebou jen hromádku jednotlivých nepravostí. Ale soud šel ještě dál. Přečetl si právní teorii, kterou zohledňují za oceánem a přenesl ji do českých poměrů. V ní se hovoří „o plodech z otráveného stromu“. Když je jeden důkaz toxický, v tomto případu odposlechy, jsou jím intoxikovány i další.
Dovedeno do důsledku — poněvadž se vyšetřovatelé dostavili k předání peněz Rathovi Pancovou a Kottem na základě odposlechu, nelze jako důkaz použít ani tento zátah a sedm zadržených milionů. Absurdní? Podle Vrchního soudu v Praze nikoli. Amerika náš vzor. Nejlepší cesta, aby se stát nevinnému Rathovi omluvil a štědře jej odškodnil.
Dosud nic nezavdávalo důvod si myslet, že by policisté, státní žalobci a soudci na počátku případu udělali chybu. Rathovi advokáti vznášejí jednu námitku za druhou, vše se děje pod drobnohledem justice i médií. Proto existuje naděje, že stížnost Lenky Bradáčové ministru spravedlnosti a ministra spravedlnosti Nejvyššímu soudu může experimentální teoretizování Vrchního soudu uklidnit. Pak by se pokračovalo v rozjetém procesu.
Také se může stát, že Nejvyšší soud odepíše odposlechy, ale nižším soudům nařídí, aby ostatní důkazy, jejíchž vypovídací hodnota je vysoká, za „otrávené“ neměly a uznaly je.
Stále ovšem též hrozí, že Nejvyšší soud dá vzpomenout na svá překvapivá rozhodnutí v jiných kauzách, a potvrdí, že se musí přelíčení s Rathem odehrát od začátku bez odposlechů i na ně navázaných důkazů. Tedy přesněji, že cirkus skončí Rathovým vítězstvím na celé čáře.
Čas pracuje pro Ratha a další obžalované již dnes. Obvykle také platí úměra, že čím déle se na rozsudek čeká, tím je trest nižší.
Vlnu, která se politikou a společností prohnala, už naštěstí žádný verdikt zpátky nevezme. Díky Davidu Rathovi jsme se dozvěděli, jak to občas při správě věcí veřejných chodí, jak se tvoří pavučina z politiků, úředníků a podnikatelů, jak ruka ruku myje. Troufnu si naivně doufat, že ve šlépějích bývalého středočeského hejtmana si už nikdo jít netroufnul. Mimo jiné proto, že strážci zákona jsou bdělí. Impuls k částečné očistě politiky zkrátka přišel.
S trochou vánoční naivity bychom se dokonce mohli těšit i z postoje vrchního soudu, který nabádá policisty, žalobce a řadové soudce, aby nasazovali odposlechy jen v nejnutnějších případech. Hurá, žádné plošné špehování!
Má to ale háček. Červíček pochybnosti hlodá. Nejde spíš o z dřívějška dobře známou pomoc vyvoleným? Nejedná se o výzvu zametacím četám, aby opět zaujaly opuštěné pozice? A nekypří se tím půda populistům a radikálům, kteří spustí křik o tom, že prohnilý je celý systém, takže je nutné smést politiky, soudce, elity, prostě veškerý establishment do nejbližší řeky? Unese společnost toto břímě?
Těžko pak nebýt otrávený. Přitom temná sklizeň by nás teprve čekala…
Tohleto mělo skončit tím, že si policisté a státní zástupci do budoucna lépe ujasní používání odposlechů při vyšetřování -- když už -- ne touto fraškou z laciného amerického seriálu "ze soudní síně".
Nyní se dá očekávat, že aktéři řízení dříve umřou, než bude něco uzavřeno.............................................
Dnes jsme bohatší a velmi rychle věci náležitě komplikujeme. Dobře honorovaní odborníci cítí jako svůj úkol především posilovat roli právníků tak, aby si všichni v branži přišli na své a rozhodování ve věcech trestních ve své náročnosti a složitosti, včetně formální, dalo na frak i těm nejsofistikovanějším přírodovědným a technologickým studiím.
Že nějaký černý pasažer zaplatí desetinásobky původní pokuty, je v pořádku stejně jako fakt, že za milionové a desetimilionové úplatky trest nepřichází ani tehdy, když byl případ (v technogické době samozřejmě pomocí pokročilých technologií) mimořádně dobře zdokumentován. (Dělníci se úbytku práce v důsledku automatizace neubrání, právníci však asi ano.)
Kauzy končí do ztracena, pachutí a pochybnostmi. V minulosti tak revoluční zásada "in dubio pro reo" se nyní stává vítanou záminkou pro zpochybňování a odcizování profesionální spravedlnosti zdravému úsudku a citlivému posuzování viny. Devalvována je přitom tolik potřebná důvěru v právo.
Až se chce říct, zda jednou nepředat také tuto oblast do kompetence arbitráží?
To co je zde ale nějak "nakřivo", to je ten až na špici dohnaný právní formalismus Vrchního soudu.
To, že příslušné soudy povolující odposlechy ve svém odůvodnění přejaly celé pasáže ze žádosti policie o tyto odposlechy - to je sice možno oněm soudům a soudcům vytknout jako jejich vlastní profesní chybu, ale samo o sobě to ještě nezadává dostatečný důvod k závěru, že tato povolení k odposlechu byla právně nicotná. Anebo, jak konstatoval ministr justice, při takto přísném posuzování by bylo nutno zrušit každé druhé takto udělené povolení. To opisování pasáží soudci z předložených žádostí a dokumentů policie je zřejmě obecným zvykem - nakonec pochopitelné, daný soudce si tím ušetří nemálo ryze mechanické práce s vlastním formulováním tohoto samého meritu dané kauzy. Ale to ještě není žádným důkazem toho, že sám odpovědně nezvážil samotné věcné důvody vedoucí k udělení oprávnění.
Takže je možno pouze doufat, že Nejvyšší soud se přece jenom dokáže více osvobodit od právního formalismu, a projeví více porozumění pro realitu běžné soudní praxe.