Noviny věnují značnou pozornost některým osobním kauzám — nyní třeba bývalému řediteli pražské Nemocnice Na Homolce MUDr. Vladimíru Dbalému. Ředitelem (v letech 2006-2012) se stal také díky tomu, že byl vynikajícím neurochirurgem, provedl tři a půl tisíce operací. Ani jeho praxe, odborná proslulost, univerzitní vzdělání a intelekt ho neuchránily před eskapádami, které jsme zvyklí sledovat jako gangsterky v prostředí barů, mafiánských klubů a drahých bordelů.

Celou záležitostí se zabývají orgány činné v trestním řízení, a protože jde o individuální případy trestné činnosti, postačilo by, kdybychom se v krátké zprávičce na netlakové (sudé) stránce dozvěděli rozsudek. Možná by tomu nějaký soudničkář mohl v novinách věnovat svůj sloupek.

My však sledujeme téměř novinářské orgie, které Dbalého „proces“ doprovázejí. Lidové noviny před časem asi týden přetiskovaly ukázku z Dbalého deníku, což bylo docela zábavné bulvární čtení. Dvanáctého ledna, když s Dbalým začal soudní proces, měly Lidové noviny na první straně palcový titulek „Zlomený Dbalý útočí na žalobce“, jako by tento vskutku tasil kudlu nebo revolver. Věnovaly mu pak (tlakovou) třetí stranu, považovanou v novinách za nejsledovanější, kde jeho portrét zalehl třetinu stránky, jako by šlo o hrdinu. Tak velikého portrétu se v Lidových novinách nedostalo ani kancléře Merkelové, natož nějakému Sobotkovi.

Naopak zprávu o dvou kandidátech na pražského primátora vtěsnala Eliška Nová do sloupečku pro soudničku a portréty kandidátů, zvíci poštovní známky, jsme si prohlíželi pomocí lupy.

Týž den Mladá fronta DNES sice věnovala třetí stranu kauze ukradených e-mailů premiéru Sobotkovi, jehož zasmušilou tvář vetkla do fotomontáže, ale celou čtvrtou stranu zalehl Dbalý pod titulkem ještě palcovějším, než měly Lidové noviny („Kokain přiznal, korupci ne“) včetně jeho portrétu 14 krát 23 centimetry. Dění v soudní síni pak Lidové noviny i Mladá fronta popisovaly velmi podobně a barvitě, jako by měly jednoho autora.

V témže čísle Lidové noviny na straně dvě investigativně objasňovaly jeden z četných klků případu Mostecké uhelné společnosti, tentokrát představovaný Antonínem Koláčkem, jenž „shání svědky i v Panamě, snaží se dokázat svou nevinu v kauze Mostecké uhelné a hledá ztracené miliardy“. Dozajista je nenajde, ale o tom až někdy příště.

Je toto možné? — opakujeme si také při vzpomínce na MUDr. Ratha, z nějž důsledné sdělovací prostředky udělaly jak padoucha nejpadouchovatějšího, tak současně hrdinu coby oběť nových politických procesů. Otázka „Je toto možné?“ není otázkou, ale spíše jen údivem a smutným povzdechnutím. Případnější je otázka „Jak je to možné?“, ale na tu nám sdělovací prostředku neodpovídají, ba ani si ji nekladou. Já se k ní snad doberu.

Kočkodrom

Vinu neseme také my, kteří spoluvytváříme veřejné instituce, v nichž se morálně či psychicky porouchaní jedinci prosazují a etablují. Ptal jsem se člověka zasvěceného do poměrů v sociální demokracii i znalého prostředí Středočeského krajského úřadu, proč ve stranickém procesu tříbení vrcholných představitelů, který je zrovna v ČSSD velmi náročný, nedošlo k včasnému rozpoznání a odfiltrování Davida Ratha, jako mocichtivého autokrata.

Ano, právě ty jeho pochybné vlastnosti v „boji o moc“ přinášely straně prospěch. Mnohým pak stačilo se na Ratha navěsit a sloužit mu jako podkoní a zbrojnoši, od nichž se kritika nejen neočekává, ale je i nežádoucí. Další okruh spolupracovníků už se nemusel tolik obávat přímo Ratha, ale právě těchto podkoní a zbrojnošů, kteří byli jejich nadřízenými, ačkoli neuměli více než sedlat vůdcova koně a ostřit mu šípy.

Pak měl pan doktor kolem sebe houfec oddaných luxusních blondýn, jimž se prý říkávalo „kočkodrom“. Proniknout do jejich draze parfémovaného prostředí nebylo přes jejich zdravě solarizovanou ochranku téměř možné, navíc našinec se jejich dech beroucích dekoltů bál, styděl se. Byly to různé tiskové mluvčí, vedoucí referentky pro styk s veřejností, regionální rozvojové pracovnice a tak dále. Tvořily privilegované, velmi sexistické prostředí, pro ženy nedůstojné, zvláště pro ty ostatní, vyloučené.

Když se čekalo na hejtmanův příjezd, vznikla atmosféra, jako by měl přijet vládce, spíše sultán, nikoli pouhý správce kraje — pohltila nás až orientální atmosféra, protože na koho se hejtman usměje, ten bude do smrti šťastným.

Navzdory tomu, když otevíral v našem gymnáziu novou knihovnu, vytáhl z regálu knihu „Na Plechárně“ a rozvinula se zajímavá debata o literatuře, a Rath působil velice sympaticky. Dvě studentky s ním chtěly udělat rozhovor. Ačkoli příslovečně spěchal, svlékl kabát a trpělivě odpovídal a usmíval se na ně, až kočkodrom očividně znervózněl. Věřím tomu, že ony miliony v krabici potřeboval pro stranu. Ale tu stranu potřeboval pro sebe.

Případ doktora Dbalého je podobný, co se týče machinací s veřejnými penězi, ale jinak horší. Jak to, že jeho — lékařské! - okolí nepoznalo, že je „zasněžený“ (podle jeho deníku), tedy pod vlivem kokainu? Že přicházívá do práce podroušený? Každého v podobném stavu, v jakém býval on, by sám jistě vyhodil na hodinu. Ti lékaři kolem něj museli mít z rizika, které on zjevně představoval, osobní prospěch. Kryli ho, omlouvali a lhali, chudáci lidé v jeho sekretariátu nemohli nevidět… že nemají ředitele, ale samolibého, egocentrického panovníka s podvodnými aktivitami a styky. Obecně vzato nebýt veřejné nedbalosti, nemohl by se Dbalý tak porouchat.

Dalším despotickým vládcem jiné veřejnoprávní instituce — Českého rozhlasu — býval jeho někdejší generální ředitel Václav Kasík. (Dej mu pánbu věčnou slávu.) Občasně chodíval na naše programové porady, a jak vstoupil, přestalo se diskutovat a už se hlásilo jen plnění úkolů, často nesmyslných a rozhlasu škodících.

Tehdy se razily různé pokrokové poučky, například že žádný mluvený příspěvek nesmí být delší než tři minuty, protože pak slovo posluchače už nudí. Kolega Kolovratník hlásil, že oni v pardubickém vysílání nařídili slovo o délce toliko dvě a půl minuty. — Výborně, milý Kolovratníku, tak vidíte, že to jde, jen chtít, tetelil se generální, dej mu pánbu věčnou slávu.

Namítl jsem, že spíše než o délku jde o to, jak zajímavé to slovo je. Pak naopak může být málo i pět minut. Pravda však je, že dvě a půl minuty nudného slova se přečkají lépe, u Kolovratníků by možná stačily i minuty dvě.

Jelikož v polemikách jsem zůstával sám, byl jsem brzy zbaven funkce. Kasík rád i vyhrožovával, jednou dokonce: „Kam já skočím, tam bude stříkat krev.“ Nikdo si nebyl jist, do jaké míry to myslí jako nadsázku a do čeho se vskutku zakousne.

Následující ředitel Duhan už byl poučen a obklopil se úslužnými lidmi, kteří dávali přednost jeho přízni (odměňované platově i dalšími privilegii) před zájmem o rozvoj vysílání, o jeho kvalitu i o tvůrčí schopnosti lidí, kteří rozhlas dělají. Páchali různá organizační nařízení, aniž by si uvědomovali důsledky svých činů, a aniž by se hlásili k odpovědnosti. Za velké peníze vždy něco natropili (s odstupným se odporoučeli), co někdo musel za malé peníze pracně napravovat — a znovu a znovu. Kvalita vysílání Českého rozhlasu děje se navzdory jeho manažerům, kteří kdyby pouze pobírali plat a nechodili do práce, byl by rozhlas lepší.

Kdyby se naše sdělovací prostředky zabývaly víc prostředím, v němž se rodí despotismus a strach, úslužná omezenost a otupělost uondaných, možná bychom včas mohli předejít kauze i našemu budoucímu bezmocnému žasnutí (No toto, a tolik nám toho nasliboval, no toto…) Zda se o tom dozvíme v Lidových novinách či Mladé frontě, nejsem si tak jist.