V pondělí 2. září se objevila zavádející informace, že státní zástupce Jaroslav Šaroch předložil konečné rozhodnutí v tak zvané kauze Čapí hnízdo, v níž je obviněn mimo jiné i Andrej Babiš. Zpráva a následné reakce z dalších stran vyvolaly zmatek, někdy snad až paniku.

Nyní už veřejnost ví, co se stalo a co můžeme dále očekávat. K samozřejmým otázkám k meritu věci a k avizované změně právního názoru Jaroslava Šarocha na podání obžaloby se připojují další, které se týkají v obecné rovině možností a způsobů informování veřejnosti o trestních kauzách.

Jaroslav Šaroch došel k určitým závěrům, když z veřejně dostupných informací vyplývá, že se zřejmě nechystá podat obžalobu, ačkoliv k tomu celou dobu případ směřoval. Přestože se jeví náhlá názorová otočka matoucí, z pozice občanů můžeme jen těžko soudit, co k ní vedlo.

↗

V pondělí 2. září se objevila informace, že státní zástupce Jaroslav Šaroch předložil konečné rozhodnutí v tak zvané kauze Čapí hnízdo, v níž je obviněn mimo jiné i Andrej Babiš. Zpráva a následné reakce z dalších stran vyvolaly zmatek, někdy snad až paniku. Foto ČT

Trestní spis bude jistě mít několik set stran a záležet může takříkajíc na každém slovu. A i kdyby byl případ jasný po důkazní a faktické stránce, stále může být sporný právně. Zároveň jsme se ale nedočkali definitivního konce kauzy. Případ nyní bude posuzovat vedoucí státní zástupce městského státního zastupitelství a tipuji, že se dostane na stůl i nejvyššímu státnímu zástupci.

Dohled je potřeba

Soustava stáních zastupitelství je citlivý ekosystém plný různých brzd a protivah. Na jedné straně musí každý státní zástupce ctít zákon a rozhodovat nezávisle z důvodu, aby nebyla celá veřejná žaloba v rukou libovůle několika málo jedinců na nejvyšších postech. Na druhou stranu by měli všichni rozhodovat konzistentně — tedy ve stejných věcech stejně — a jistě musí být přítomen i určitý prvek kontroly proti různým excesům.

Ten se pak skrývá v dohledu vedoucího státního zástupce a též nejblíže vyššího státního zastupitelství. Ta mohou udílet pokyny k postupu při vyřizování věci.

Ministryně spravedlnosti Marie Benešová k situaci řekla, že: „Mluví se tu o jakémsi nástinu meritorního rozhodnutí, které bude kontrolovat nadřízený městský státní zástupce osobně. Mám si pod tím tedy představit, že ještě není na světě? Že je to záměr? Nebo co to je? Vůbec nevím.“

Z mého pohledu jde o zcela logický a zákonný krok. Jaroslav Šaroch za sebe případ uzavřel, ale není se čemu divit, že svůj názor v takto citlivé kauze chce nechat projít testem svého nadřízeného, který mu je dle § 12e zákona o státním zastupitelství oprávněn udílet pokyny.

V případě nesouhlasu se způsobem vyřízení by pokyny tedy stejně mohly přijít, i kdyby si byl sám státní zástupce Šaroch sebejistější a rozhodl by se případ uzavřít bez této „konzultace“. V tom nelze než souhlasit s mediálním zásahem a vyjádřením nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana.

Státní zástupci totiž nejsou automaty na podávání obžalob. Státní zástupci jsou povinni stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví.

To je pravda, tak zní jedno z úvodních ustanovení trestního řádu a taková je asi i vžitá představa o jejich roli. Úkolů a povinností však mají více — například vykonávat svoji působnost nestranně, respektovat a chránit lidskou důstojnost, zachovávat rovnost všech před zákonem, dbát na ochranu základních lidských práv a svobod a v neposlední řadě vykonávat dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení.

Tenká hranice komunikace

Problém, který tu nastal, však spočívá spíše v komunikaci, jejím obsahu, připravenosti a časové vhodnosti. Právě správné informování veřejnosti o průběhu trestního řízení je u exponovaných kauz stejně důležité jako sám průběh řízení a výsledek.

Veřejností dnes nehýbe drobná kriminalita, přestože třeba velmi rozšířená, ale mediálně atraktivní kauzy politiků nebo případy s velkým, alespoň psychologicky, dopadem (methanolová aféra, pád mostu ve Studénce apod.). A tam si tak nějak všichni do určité míry dopředu dělají názor, kdo je padouch.

Zákon, konkrétně trestní řád, ve zkratce říká, že orgány činné v trestním řízení informují veřejnost pomocí sdělovacích prostředků, ale mají to dělat tak, aby neohrozily objasnění trestné činnosti, přičemž současně nesmí porušit zásadu presumpce neviny. Balancují tak na tenké hraně mezi potřebou chovat se transparentně, vysvětlovat veřejnosti své kroky, a tím podporovat důvěru ve spravedlnost, a zachováním zákonnosti řízení a ochranou práv obviněných.

Osobně bych nechtěl být v kůži státních zástupců z hlediska poskytování informací o tak sledované a citlivé kauze, jako je Čapí hnízdo. O každém jejich kroku ihned vyjde mnoho článků a každá zájmová strana se snaží využít informaci ve svůj prospěch, eventuálně napadat nezávislost státních zástupců či spekulovat o motivech a vazbách konkrétního státního zástupce.

To je bezpochyby právo obviněných i veřejnosti. Roli mají státní zástupci o to těžší, že nejsou jednou soukromou společností s jedním tiskovým mluvčím a jasnou linií PR a komunikace. Celá soustava se ovšem musí snažit komunikovat v základních ohledech jednotně, přesně a pokud možno maximálně otevřeně, když se současně musí bránit různým únikům ze spisů.

Je to v zájmu všech, obviněných, veřejnosti, státních zástupců samých a samozřejmě v zájmu výkonu spravedlnosti. Důvěra veřejnosti ve spravedlivost řízení je stále jedním ze stavebních kamenů nejen trestní justice. Její ztráta může poškodit justici víc, než jakýkoliv výsledek kauzy Čapí hnízdo.