V důsledku rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha ožila debata o tom, jak to v naší zemi bývá s dotacemi. Jestli to „takhle dělá každý”, tedy i premiér. A proč by měl jít za své čachry s vlastnictvím Čapího hnízda v rámci holdingu, a obdrženou dotací pro malé a střední firmy, před soud.

Vybavil se mi při tom jiný případ z roku 2016. Případ s velmi hořkým koncem, kdy bylo spravedlnosti učiněno zadost jen zdánlivě. A to byl přitom podnikatel za zneužití dotací odsouzen. Ale vezmu to popořádku.

Byla jsem tehdy rok a půl komunální zastupitelkou na Praze 10 a jedním z mých nejoblíbenějších kolegů byl právník Milan Mraček. Vášnivý fanoušek Bohemky, spolehlivý člověk a taky idealista. Jinak se jeho správcování domu v ústeckých Předlicích nazvat nedalo.

Skoro každý týden vyprávěl nějakou příhodu, jak tam spravoval dveře, jak řešil nové nájemníky nebo komu se povedlo se zvednout. Provozování sociálního bydlení pro něj bylo nové, a ačkoli mu bralo spoustu času, který mu nízké nájmy kolem 1500 Kč za byt nemohly zaplatit, viditelně ho těšilo, že tahle práce má smysl. K jeho profesi právníka věnujícího se realitám to byla bohulibá doplňková věc.

Jenže… Milan Mraček byl tak hrdý na své plány ohledně toho domu, že do dotačního projektu ministerstva na jeho opravu šel jako fyzická osoba. Sám na sebe.

A v třetím roce užívání přišla na ministerstvo stížnost — že prý měl chybu v žádosti. V mnoha stranách byla jedna, kde se dokazovalo, že dům neleží v záplavové zóně. Milan ji tehdy podle svých slov extra vyřizoval na úřadě na chodbě, bylo to narychlo, a úředník mu dal razítko s nečitelným podpisem.

No… a ono se ukázalo, že ten dům v záplavové zóně je. Sice na její hranici, sice s platným potvrzením, ale bez čísla jednacího, a tedy bez důkazu, že si ho nějak neobstaral on sám. Neměl, jak získat soud na svou stranu.

Argumentoval, že kdyby chtěl podvádět, nepodnikal by jako živnostník a neručil by vším. V rámci výslechů policie vyslechla i úřednici, která popsala, že v praxi se skutečně tato potvrzení na ústeckém magistrátu vydávala zakreslením šipky na mapu. Nikdo to ale nevzal v potaz.

Byla jsem svědkem toho, jak nevěřícně Milan sdělil, že byl odsouzen. Že musí vrátit celou čtyřmilionovou dotaci, a zároveň dál provozovat ten bytový dům za dotované nájmy. Kvůli teoretické možnosti, že ten dům někdy něco zaplaví; což se ani při velkých povodních v roce 2002 přitom nestalo. Nikdo ho neobviňoval, že by se o dům a nájemníky hezky nestaral — naopak vyšel podrobný článek popisující jeho oblibu.

A ještě jednu dohru, kromě toho, že osmatřicetiletý právník musel vše, co měl, dát do splacení těch čtyř milionů, to mělo. Musel jako „odsouzený dotační podvodník“ odstoupit i ze své pozice komunálního zastupitele. Přitom to byla další věc, které se věnoval ve veřejném zájmu, a moc ho těšila.

Kdybych to celé tehdy nesledovala zblízka, neuvěřila bych. Právníka, obklopeného dalšími právníky, za nesmyslné neúmyslné porušení pravidel, která mimochodem ještě rok předtím neplatila, ta podmínka s protipovodňovým potvrzením byla ten rok nová, odsoudili jako sprostého zločince.

A dnes? Premiér tvrdí, že v oblasti dotací takové „kreativní využití“ padesáti milionů nic neznamená. A že je směšné chtít, aby byl souzen, a případně i odsouzen.

Je mi fakt smutno. Už kvůli Milanovi to s dalšími pirátskými kolegy ve Sněmovně vážně nenecháme být. Tyhle dva příběhy jsou nebe a dudy. A jestli někdo tvrdí, že „to dělal každý“, tak lže. Tahle země si zaslouží víc.