Na začátku skvělé filmové adaptace povídky Milana Kundery Já, truchlivý bůh vystoupí hlavní hrdina, hraný Milošem Kopeckým, na známý vršek nad moravskou metropolí a glosuje: „Když Praotec Morava stanul se svou družinou na tomto kopci a rozhlédl se kolem dokola, pravil: Brrr. No — co se dá dělat... A jeho pobočník děl: Pane, ty jsi řekl, bude se jmenovat — Brno.“

Od té doby se tu bohužel změnilo méně než málo. Poslední letošní únorové úterý se v našem městě směšnějším než Kocourkov konal politický rituál opakující se tu zhruba co pět let. Spočíval v deklaraci městského zastupitelstva, že město Brno chce odsunout své nádraží zhruba o kilometr na jih. Brněnští konšelé s hlasitě vykřičenou nadějí, že ideový záměr v ceně jaderné elektrárny zaplatí někdo jiný, už zase projekt přezdívaný někdy též Brněnský kosmický program samozřejmě schválili.

Jedná se o deklaraci, která má praktickou váhu zejména v tom, že stvrdila politický debakl další garnitury brněnské komunální politiky. Zůstává totiž výrazně pravděpodobnější, že projekt se nikdy nepodaří uskutečnit. Nikdo ho nakonec nebude ochoten zaplatit.

Evropská unie určitě ne, protože velká většina brněnské veřejnosti je proti přesunu nádraží, což se stvrdilo v referendech v roce 2004 a 2016, v nichž shodně čtyři pětiny hlasujících plán odsouvat nádraží odmítly. A znovu se to mimochodem ukázalo i v nedávné anketě, kterou si zadalo město. Ač měla až groteskně manipulativní charakter, i tak v ní vyšlo, že lidé tu prostě nikam nádraží přesunovat nechtějí.

Dnes v podstatě stačí prokázat ochotu bránit přesunu nádraží akcemi občanské neposlušnosti a nikoho v Bruselu ani nenapadne něco takového podporovat. Jeden Stuttgart stačil, drahoušku. V tom spočívá strategické vítězství předloňského brněnského referenda.

Pokud kosmický plán přesouvat nádraží posvětí stát, což si při jeho současné podbrněnské úrovni lze snadno představit, a dokonce přislíbí finance, můžeme si být takřka jisti, že stavba se ministru Ťokovi bude dařit zhruba tak dobře jako budování nových dálnic. Potom několik let, možná zase ještě deset, potrvá současný pat, než od základu scestnou myšlenku město Kocourkov nadobro opustí.

Kdyby korupčníci měli rozum

Rozhodování o brněnském nádraží je definicí paradoxního stavu současné české komunální politiky. Úkol nádraží přesunout je za splnění mnoha komplexních okolností zvladatelný. Vyžadoval by ale takovou míru kompetence veřejné správy, která by současně vylučovala, že by někdo znalý věci tak absurdní plán mohl vůbec pojmout.

Takto se jedná především o trvalý zdroj posměchu. Někdo poznamenal, že by bylo levnější přesunout řeku k nádraží, a někdo další zase, že za sedmdesát miliard by bylo nejjednodušší přestěhovat celé Brno do Vídně: vydělali by na tom všichni — kromě Vídeňáků, samozřejmě.

Proč tedy jedna brněnská garnitura za druhou umíněně trvá na očividném nesmyslu? Jistě ne proto, že by brala v potaz přání či zájmy brněnských občanů. To už víme. Pravý důvod je ovšem nasnadě a byl nesčetněkrát připomínán: záměr má především uspokojit majitele lukrativních pozemků, napojené na různé figury z minulých vedení města, a stavební firmy, které se celé tetelí vidinou miliard prolévaných v betonu.

Kdyby měli aspoň korupčníci rozum, spokojili by se raději s málem: rozvojem dané části města bez plánu rozvrátit veřejnou dopravu na jižní Moravě. Ale že rozum nemají, nemohou ho vzít i s vrabcem do hrsti, a tak dál čekají, až jim pečený holub ze střechy sám do huby sletí. To se ale spíše nestane.