Ve středu 15. ledna 1919 byli zavražděni Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht. Oddíl paramilitárních pravicových jednotek Freikorps je zadržel na základě zatykače v bytě v berlínském Wilmersdorfu, kde se skrývali, a odvlekl je do hotelu Eden na Kurfürstendammu. V něm sídlilo velení armádních jednotek, které měly k dispozici 20 tisíc mužů pro potlačení protivládních protestů. Po brutálním výslechu a úderech pažbou pušky Luxemburgová ztratila vědomí a v autě, které ji odváželo, byla vzápětí zabita střelou do spánku. Její tělo hodili do plavebního kanálu.

Liebknechta zabili také v bezprostřední blízkosti hotelu. V březnu toho roku byl zatčen a ve vězení zavražděn i dlouholetý druh a spolubojovník Luxemburgové Leo Jogiches poté, co se snažil objasnit okolnosti její smrti. Tisíce dalších mrtvých Německé revoluce zůstávají pro dějiny bezejmenné.

Dne 25. ledna 1919 se na hřbitově ve Friedrichsfelde konal pohřeb Karla a Rosy, kterého se účastnilo na sto tisíc lidí. Rakev Rosy Luxemburgové byla ovšem prázdná. Její tělo se našlo až 31. května a po provedení pitvy a identifikaci bylo uloženo 5. června 1919 po boku pozůstatků Karla Liebknechta. Dodnes existují určité pochybnosti, jestli to bylo opravdu její tělo. V roce 2009 se dokonce objevilo tvrzení, že skutečné tělo Rosy Luxemburgové, respektive jeho mumifikované torzo bez hlavy a končetin, bylo uloženo v depozitáři Institutu soudního lékařství berlínské nemocnice Charité. Identitu se prokázat nepodařilo.

Nejasnosti panují také ohledně osoby vraha. Za pachatele, který stiskl spoušť pistole, dlouho platil nadporučík Kurt Vogel, který byl také za čin odsouzen, ale mírnému trestu se vyhnul útěkem. Pozdější svědectví označují za střelce poručíka Freikorps Hermanna Souchona, který také unikl potrestání. Potrestán byl nakonec jen voják Otto Wilhelm Runge, který tloukl Rosu Luxemburgovou pažbou. Waldemar Pabst, velitel, který o zavraždění obou vězňů rozhodl, zůstal nepotrestán. Odpovědnost ležela rovněž na ministru vnitra Gustavu Noskem a na ministerském předsedovi Friedrichu Ebertovi, dvou sociálních demokratech.

Na těchto zločinech se podíleli jak politici čerstvě vládnoucí takzvaně většinové sociální demokracie, tak představitelé nejkonzervativnějších nacionalistických sil, které se sdružovaly ve Freikorps. Tato aliance vznikla už ve chvíli, kdy sociálně demokratičtí poslanci z tehdy nejsilnější frakce Říšského sněmu hlasovali 4. srpna 1914, společně se stranami vládnoucích elit, pro emisi vládních dluhopisů na financování válečných výdajů. Národ náhle vážil víc než proletářská solidarita.

10. listopadu 1918, na konci války, uzavřel Friedrich Ebert s vedením armády, reprezentovaným generálporučíkem Groenerem, tajnou dohodu, že konzervativní síly podpoří vládu sociální demokracie, pokud ta zlikviduje levicové radikály.

Rosa Luxemburgová spolu s dalšími levicovými sociálními demokraty vystupovala vehementně nejen proti válce, ale už od mládí také za důsledné prosazování programu radikální emancipace a sociální spravedlnosti. Jako vynikající myslitelka, autorka a řečnice získala na jedné straně velkou autoritu a oblibu, na druhé straně se ale stala terčem nenávisti všech reakčních kruhů, mimo jiné i pro svůj židovsko-polský původ.

Formování dělnických stran

Rosa, která se podílela na budování a formování dělnických stran v Polsku a pak i Německu, se nemohla smířit s ochotou sociální demokracie podpořit militaristickou politiku císařského Německa. V lednu 1915 se proto podílela na založení skupiny (později přejmenované na svaz) Spartakovců stojící v opozici k vedení strany. Později se ustavila USPD — Nezávislá sociálně demokratická strana Německa, kterou založili na jaře 1917 členové SPD vyloučení za to, že odmítli hlasovat pro další vládní dluhopisy (prvním parlamentním disidentem byl Karl Liebknecht).

Na přelomu roku 1918 a 1919 vznikla z různých skupin včetně Spartakovců Komunistická strana Německa, do jejíhož ústředního výboru byli Luxemburgová a Liebknecht zvoleni. Strana prakticky převzala program, který Rosa Luxemburgová původně sepsala pro Svaz Spartakovců, ale naopak zamítla její strategii politického zápasu a rozhodla se bojkotovat nastávající volby do nového Národního shromáždění.

K politice vedení většinové SPD a reformistických odborů se kriticky stavěly také radikální dělnické skupiny reprezentované Revolučními předáky, představiteli podnikových a vojenských rad a dalších. Všechny tyto síly hrály důležitou roli ve zmatcích konce války, přechodu od císařství k demokracii a v nezdařeném pokusu o revoluci, která chtěla přinést Německu socialismus.

Porážka revoluce byla z velké části důsledkem nejednoty různých radikálních proudů a bratrovražedného boje mezi levicí radikální a tou, která se nechala ochočit systémem za privilegia a ústupky, jako byla osmihodinová pracovní doba nebo zlepšení postavení odborů, na které přistoupili reprezentanti kapitálu. Přední průmyslníci zároveň poskytli 500 milionů říšských marek do fondu „Antibolševické ligy“, z kterého byly financovány skupiny Freikorps a propaganda proti levici.

Rosa Luxemburgová strávila téměř celou válku ve vězení. Byla odsouzena za své protiválečné postoje. Z vězení ve Vratislavi byla propuštěna dne 8. listopadu 1918. Zbývalo jí jen pár týdnů života. Z vězení vykročila přímo do nepřehledných turbulencí společenského převratu, který se snažila s maximálním nasazením ovlivnit směrem k demokratickému socialismu.

Osud Rosy Luxemburgové byl v této situaci nezbytně tragický. Jako kritická a nezávislá myslitelka nebyla ochotná připojit se k většině, pokud se podle ní mýlila. Neváhala kritizovat Lenina a bolševiky za opuštění demokratických principů, nesouhlasila s radikály volajícími po revolučním teroru, raději chtěla v politickém boji získat pro socialismus proletářské masy. O to bojovala perem jako redaktorka časopisu Die rote Fahne (Rudá vlajka) doslova do posledního dne svého života.

Z článku, který vyšel dne 14. ledna 1919, pochází známý text: „Váš ,pořádek´ je postavený na písku. Revoluce se už zítra s rachotem znovu pozvedne a k vaší hrůze zatroubí zvukem pozounů: ,Byla jsem, jsem a budu!´“ Revoluce, jak ji chápala Rosa Luxemburgová, znamená prosazování radikální emancipace a humanismu do všech oblastí společenského života. Tento cíl je pořád aktuální, a proto stojí za to zabývat se odkazem „Rudé Rosy“ i dnes.

Teoretického díla i politické praxe Rosy Luxemburgové se bude týkat mezinárodní konference „Ubitý sen o svobodě a rovnosti: 100 let od zavraždění Rosy Luxemburgové“, která se koná v Praze dne 23. ledna 2019. Více informací zde.