15. ledna 1974, v den pětapadesátého výročí jejího zavraždění (v týž den byl zavražděn i Karl Liebknecht), vydala německá spolková pošta v sérii příležitostných poštovních známek „Významné ženy“ nákladem třiceti milionů kusů portrét Rosy Luxemburgové, skutečně významné levicové myslitelky a političky. Vydání známky vyvolalo u konzervativních politiků a veřejnosti prudký odpor. Docházelo k absurdním situacím. Wiesbadenská průmyslová a obchodní komora odmítla přijmout dopis, který byl frankován portrétem Rudé Rosy. Čtenáři psali do novin, že si německou známku nezaslouží, protože byla Polka (v Polsku se narodila, německé občanství měla od roku 1898). Namítat, že byla Židovka, v Německu přece jen nešlo. O známce se diskutovalo v novinách i v televizi. Mnohým jakoby nestačilo, že se stala obětí brutálního státního násilí, i její památku bylo třeba zahladit.

Byla srovnávána s teroristkou Ulrike Meinhofovou. Německé měšťáky s ideálem ženy, charakterizovaným třemi K — Kinder, Küche, Kirche (děti, kuchyň, kostel), musela každá nezávislá a radikální žena děsit k smrti. A nepochybně autoritářství a bezohledné vykořisťování byly úběžným bodem odporu u těchto dvou žen. Intelektuální, politický i lidský odkaz Rosy Luxemburgové ale převyšuje nejen novinářku Meinhofovou, ale i řadu známých postav dělnického, sociálně-demokratického a komunistického hnutí.

Luxemburgová vystudovala práva na curyšské univerzitě, což byla v té době jediná univerzita, která nabízela rovnoprávné studium ženám. Angažovala se už od mládí v dělnickém hnutí a jedna z jejich prací zkoumá bídu dělnických vrstev na počátku dvacátého století. Stala se členkou sociálně demokratické strany, s kterou se rozešla poté, co sociální demokraté podpořili vstup Německa do První světové války. Po válce spoluzakládala Německou komunistickou stranu. Zabývala se otázkami svobody individua, emancipace žen, organizováním odborového a politického hnutí, perspektivami socialistického hnutí. Byla několikrát vězněna zejména pro své protiválečné aktivity. Jako náhrobní nápis si Rosa přála vytesat volání sýkorek „cvi, cvi“. To se jí nesplnilo.

Vrazi, kteří Luxemburgovou a Liebknechta 15. ledna 1919 nejprve zatkli a pak umlátili, patřili k vládním silám. Vláda, vedená sociálním demokratem Friedrichem Ebertem, který za války uzavřel kompromis s měšťanským táborem, se s ním spojila i při brutálnímu potlačení radikálních dělnických vzpour, usilujících o vytvoření republiky rad. Bratrovražedný boj předznamenal totální porážku levice nacisty o pár let později a Rosina oběť byla předzvěstí milionů obětí příštích. Její komentář nezdařené revoluce byl výstižný, když alternativy pojmenovala: socialismus nebo barbarství.

Ani v komunistickém hnutí odkaz Luxemburgové nebyl přijímán. Už v roce 1918 psala v článku „K ruské revoluci“ kriticky o bolševické taktice: „bez všeobecných voleb, neohraničené svobody tisku a shromažďování a svobodného střetu mínění hyne život v každé veřejné diskusi, stává se zdánlivým životem, v kterém jediným činným elementem zůstává byrokracie.“ I v tomto případě jí dějiny daly za pravdu, ukázalo se že ani nedokončená revoluce není ochráněna před barbarstvím. Stalin osobně její pozici odsoudil jako „utopickou, polomenševickou, permanentně revoluční“ a tento názor platil jako oficiální mínění celého promoskevského komunistického tábora. Její neochvějná demokratičnost a její radikálnost, která se nespokojovala s ničím menším, než úplným odstraněním vykořisťování a nesvobody vadily.