Teď, když máme, co jsme chtěli, rachotí nám zvesela, či jak že nám to kdysi pěl Československý rozhlas. Sotva jsme váhavě schválili přímou volbu prezidenta, už v nás rachotí pochyby. Nevíme, nevíme, jen se staráme, jestli to bude dobře…

A proč bychom se nestarali? Ne že bychom byli nerozhodní — či snad jsme? Přece jen za těch třikrát dvacet let jsme odvykli odpovědnosti — a rozhodnout se znamená přijmout odpovědnost. Nepříjemný to pocit. Aspoň s nepřímou volbou jsme to mohli svést na politiky a dělat, že nevíme, kdo je zvolil.

Ač nejen to. Již tradičně společnosti, které žijí ve strachu spíš z korupce než z demagogie, dávají přednost přímé volbě. Hrozí se, že anonymní oni to někde vzadu upečou a nám to naservírují přesolené a připečené a vůbec ne podle naší chuti.