Teď, když máme, co jsme chtěli, rachotí nám zvesela, či jak že nám to kdysi pěl Československý rozhlas. Sotva jsme váhavě schválili přímou volbu prezidenta, už v nás rachotí pochyby. Nevíme, nevíme, jen se staráme, jestli to bude dobře…

A proč bychom se nestarali? Ne že bychom byli nerozhodní — či snad jsme? Přece jen za těch třikrát dvacet let jsme odvykli odpovědnosti — a rozhodnout se znamená přijmout odpovědnost. Nepříjemný to pocit. Aspoň s nepřímou volbou jsme to mohli svést na politiky a dělat, že nevíme, kdo je zvolil.

Ač nejen to. Již tradičně společnosti, které žijí ve strachu spíš z korupce než z demagogie, dávají přednost přímé volbě. Hrozí se, že anonymní oni to někde vzadu upečou a nám to naservírují přesolené a připečené a vůbec ne podle naší chuti.

Oproti tomu společnosti, které se víc bojí demagogie než korupce, dávají přednost volbě nepřímé. Přece jen političtí profesionálové daleko lépe prohlédnou bohapustým populismem demagogů a upraví jej mezi sebou, než se davy dostanou do vleku demagogie. Co upečou, nebude třeba zrovna k naší chutí, ale alespoň to nebude něco jako v Německu ve třicátých letech či u nás v těch padesátých.

Potíž je, že naše společnost žije ve velmi oprávněné hrůze jak z korupce, tak z demagogie, dnes označované jako populismus. Avanti, popolo? To snad ne. Ale kšefty kmotrů také ne. S naší zkušeností nám bude rachotit, ať již zvolíme ten či onen způsob volby.

A opravdu, v této zemi dnes nezaručuje moudrou volbu hlavy státu ani ten, ani onen způsob, ač ne jen kvůli naší národní náchylnosti ke kšeftaření a k populismu. Vlastní problém — či literárněji, jádro pudla — vězí v něčem jiném — že kde není, tam ani čert nebere. Není z čeho.

Osobnosti masarykovského formátu prostě nestačily dorůst. Kde klíčily, hlavy jsme jim usekali, věznili je, vyháněli do exilu, při nejlepším posílali do výroby někam do pohraničí. Ani anděl Páně s Duchem svatým za poradce nemůže vybrat člověka moudrého, kultivovaného, který by v sobě spojoval jasné vědomí ideálu se schopností vnímat a snášet celou škálu různých názoru, když takoví lidé nemají možnost vyzrát.

Ani anděl Páně nemůže vybrat důstojného představitele státu a všech jeho občanů, jakým byl Masaryk — ač i on spíš ve zpětném pohledu historiků než v dobové rétorice bulvárního tisku. Či jak praví lidová moudrost časů nedávno minulých: Soudruhu, nejsou lidi.

Tak co s tím? Smiřme se se skutečností, že tak či onak zvolíme na Hrad člověka nejspíš přece jen lepšího, možná i dobrého, avšak stále nedokonalého. Zaměřme se na něco jiného — na budování kultivovaného prostředí ve svobodě, solidaritě a vzájemné úctě.

Snažme se vytvořit prostředí, ve kterém mohou vyrůstat lidé masarykovského formátu. Odolávejme pokušení vnímat nesouhlas jako hrozbu a nahrazovat důvody decibely. Snažme se založit své obcování na vstřícnosti, ne drcení. Snažme se je pochopit jako diskusi, ne jako boj, a svému soužití nastavme pevné mantinely úcty a dobré vůle k druhému.

Je to běh na dlouhou trať, ale naše výchozí podmínky nejsou o tolik nepříznivější, než podmínky, kterým před dvěma sty lety čelili lidé, kteří křísili náš jazyk a přetvářeli společenství dlouho ponižovaných rabů na společenství svobodných a sebevědomých občanů, schopných soužití ve svobodě a solidaritě, ne sobectví. Pokud uspějeme, nebude záležet, zda volíme prezidenta přímo či nepřímo. Bude z čeho volit.

A co dnes? Snažme se zvolit člověka slušného, který sice nebude tatíčkem ani stařičkým mocnářem na Hradě, ale podpoří v naší zemi růst společnosti, která nikoho takového nepotřebuje, společnost soužití ve svobodě, spravedlnosti, solidaritě. Ostatně víc ani nepotřebujeme.