Příští vláda bude taková, jaká bude sociální demokracie

Občanským iniciativám a sociálním hnutím proti Nečasově vládě musí záležet na tom, co přijde po ní. Je vysoce pravděpodobné, že hlavní slovo v tom bude mít ČSSD. Jakým hlasem ale ČSSD promluví, to záleží i na občanské veřejnosti.

Jakub_cb

Jakub Patočka

12.04.2012 12:37

Sobotka

Mezi protivládními iniciativami a protivládní parlamentní opozicí jsou vztahy, k nimž je vhodé přistupovat raději prakticky nežli mysticky. Foto Archiv DR

Související

Těžko říct, kdy naposledy jsme zažili vládu páchající takové množství škod a vykazující takovou míru agresivního ignorantství. Petr Nečas a jeho tým se prozatím prezentují zvláštní směsí nekompetence, nesmyslných škrtů, bezkoncepčních daní a korupčních přihrávek kamarádům, které vydávají za nezbytné reformy. Zlatý Paroubek.

Jenomže navzdory tomu i navzdory okolnosti, že k sobě předáci koalice hovoří vlídně jak sicilští manželé v rozvodovém řízení, předčasný rozpad vlády kvůli jejím vlastním nesnázím by bylo možné vzít jen jako milé překvapení; spoléhat na něj nelze. Kvůli prosté psychosociální okolnosti, že se vláda opírá o sbírku poslanců, z nichž podstatná část ve Sněmovně po příštích volbách už neusedne, bohužel není příliš pravděpodobné, že se parlamentní volby budu konat dříve nežli v roce 2014.

Pokud Věci veřejné ztratily perspektivu politickou, řeší poslanci zvolení na jejich kandidátce už převážně svou perspektivu osobní. Je tak pravděpodobnější, že stávající vláda nakonec dokončí svůj mandát jako dvoukoalice, než že se kvůli vnitřním svárům rozpadne. Volání parlamentní opozice po předčasných volbách v každé vládní krizi navíc zapůsobí vždy paradoxně jako tmel.

Proto je namístě upřít pozornost k protivládní opozici. Právě ona může ovlivnit míru škod, které vláda do konce svého působení ještě napáchá, v ideálním případě může dokonce přivodit i její předčasný konec. Na opozici záleží rovněž to, jaký charakter bude mít vláda příští. Je to politická práce a zatím v ní v řadách občanské ani parlamentní opozice bohužel nikdo příliš nevyniká.

Složky protivládní opozice
Protivládní opozice sestává ze dvou základních složek: občanské a parlamentní. Stojí za to si o nich udělat letmý přehled, abychom získali reálnější představu o tom, co kdo a jak může ovlivňovat.

Pokud jde o opozici občanskou, s jistým zjednodušením ji lze členit do tří skupin. Tu první a nejstarší představuje prostředí, které se formovalo už v odporu proti tak zvané opoziční smlouvě. Jeho příslušníci polistopadové směřování nikdy nekritizovali z principu, vesměs by se nevymezovali ani proti neoliberalismu či kapitalismu. Osu jejich odporu proti stávajícím poměrům představuje kritika byzantinské korupce. Jejich médiem je Respekt a posledním veřejným vystoupením výzva Ukradli jste nám stát, vraťte ho zpátky. Jedná se o jakési Havlovy sirotky.

Druhou skupinu představují občanské iniciativy otevřeně vystupující proti Nečasově vládě, a to už i kvůli jejím ideovým východiskům. Na rozdíl od skupiny první pokládají za problém vládu – přinejmenším současné české – pravice jako takové, odmítají zásadně neoliberalismus a jakkoli pokládají listopad 1989 za změnu k lepšímu, následný vznik brutálního kapitalismu nepovažují ani za nutný, ani za žádoucí. Jejich nejtypičtějším představitelem je iniciativa ProAlt, patří sem ale rovněž Alternativa zdola, větší část iniciativního jádra hnutí Za svobodné vysoké školy a samozřejmě odbory.

Skupina třetí je nejmladší a je reprezentována Holešovskou výzvou. Jakkoli se jedná o prostředí, které ještě kvasí a mísí se v něm řada často protichůdných motivů, jeho základní inspirací je bezbřehé a vcelku pochopitelné zhnusení nad celou českou politikou a veřejným životem. Ačkoli obnáší i složky, které jistě mohou k nápravě poměrů přispět, jako celek by měla tato akce spíš varovat – její dosavadní projevy odporu vůči současnému režimu jsou nepromyšlené a zmatečné jako odpor proti případu Gorila na Slovensku.

Pokud jde o opozici parlamentní, také ona sestává ze tří částí. Tou první jsou komunisté, kteří politicky nepracují prakticky nijak, neboť poměry jim samy přihrávají hlasy, které jim stačí k poklidné existenci na periferii. Dá se říci, že si osvojili mentalitu normalizačního chalupáře: do ničeho se nepletou, s poměry se snaží vyjít jak to jde, občas si přilepšit, když se třeba ozvou oceláři, že by potřebovali znečišťovat jako za Husáka zadarmo, a hledět si svého jistého. Bát se jich věru demokraté nemají proč, ale slibného od nich rovněž čekat nic nelze: snad jen toleranci lepší vlády, než je ta současná.

Česká strana sociálně-demokratická má řadu problematických stránek, o nichž je nutné důkladně debatovat, ale jedna věc je zcela zřejmá. Nenastanou-li u nás vpravdě revoluční děje, bude to právě ČSSD, kdo panování současné vlády v příštích volbách ukončí a kdo následně rozhodne o tom, co z nyní napáchaných škod se napraví, jak rychle a především, k čemu se bude dále směřovat.

Poslední složku parlamentní opozice tvoří svou skupinou senátorů KDU-ČSL. Pokud se jí ovšem nepodaří vymyslet nějaký věrohodnější příběh, než že by chtěla být českou obdobou německé CDU, do Sněmovny se nejspíše ani v příštích volbách nedostane.

Z plejády mimoparlamentních uchazečů, kteří se nepochybně s blížícími se volbami ještě zmnoží, se z řady důvodů jako nejrealističtější jeví projekt Andreje Babiše. V co se ale může vyvinout? V protikorupčního koaličního partnera ČSSD, nebo v dalšího trojského koně pravice? Jeho plánem jistě je získat ve volbách takovou sílu, aby mohl rozhodnout o tom, zda bude vládnout ČSSD či pokračovat vláda pravice. A dosavadní zkušenosti s podobnými projekty nás nutí uznat, že se mu to zejména při špatném postupu protivládní opozice může podařit.

Nad jednou větou Ondřeje Slačálka
Když uvážíme reálnou sílu jednotlivých částí protivládní opozice, mělo by být zjevné, že žádný realistický plán na změnu tuzemských poměrů k lepšímu nemůže ČSSD obejít. V parlamentní demokracii se zkrátka klíčová rozhodnutí dějí na parlamentní půdě. Rozhodují strany a zvolení zástupci. Dokonce i kdybychom chtěli proměnit politický systém v přímou demokracii, bude se o tom nejprve muset rozhodnout na půdě parlamentu.

Kdo utvoří v příštích volbách většinu, s jakým programem a s jakým přesně personálním obsazením? Více než dva roky před termínem řádných voleb, o tomto samozřejmě není rozhodnuto a je to legitimní téma jak k občanské debatě, tak k prakticky pojatému působení zdola.

Bohužel mnozí z představitelů občanských iniciativ, kteří se jindy projevují jako pronikaví autoři, se ve svém přemýšlení o politických stranách a konkrétně sociální demokracii často uchylují k estetickým kategoriím a předsudečným schématům. Toho příkladem jsou poslední texty Ondřeje Slačálka a Tomáše Tožičky.

Text Ondřeje Slačálka, který je jinak jako obvykle plný přesných postřehů, trpí až mystickým přístupem k politice. Opoziční iniciativy podle něj ztrácejí část své důvěryhodnosti tím, že se vystavují podezření z příliš těsného sepjetí „neprůhlednými vztahy“ se sociální demokracií.

„Otevřenost vůči sociální demokracii (která se výměnou za to ani neobtěžovala slíbit zrušení reforem v případě svého úspěchu) zaplatily opoziční iniciativy nejen jistou částí své přesvědčivosti, ale také zapomenutím klíčové otázky: co s demokracií, v níž mají podíly na moci a politická rozhodnutí pořizovací náklady v řádu milionů nebo spíš desítek milionů?“ napsal Slačálek.

To je věta, která ani svými jednotlivými částmi, ani vcelku nepopisuje skutečnost. Začněme otázkou v samém závěru: „Co s demokracií, v níž mají podíly na moci a politická rozhodnutí pořizovací náklady v řádu milionů nebo spíš desítek milionů?“

To je výborná otázka mířící k jádru věci. V různých obměnách ji tu sami často klademe. A pokud projevujeme sympatie iniciativám jako ProAlt, Alternativa zdola či Za svobodné vysoké školy, pak je to ovšem do značné míry právě proto, že na tuto „klíčovou otázku“ nezapomněly.

Shodneme se bez obtíží v tom, že demokracie dnes chřadne pod tlakem kapitálu. A shodneme se také v tom, že je to klíčový politický problém. Ale jak ho budeme řešit? Můžeme tu otázku převracet z jedné strany na druhou, stejně nakonec dospějeme k závěru, že jakoukoli smysluplnou odpověď na ni bude nutno převést do souboru konkrétních, praktických politických opatření, která ovšem bude muset někdo také prosadit, odhlasovat, uvést v život. Tím někým je samozřejmě parlamentní reprezentace demokratické levice, poněvadž o programovou prioritu demokratické levice se jedná.

Jenomže, jak o tom s ČSSD, touto hlavní představitelkou parlamentní demokratické levice u nás jednat, když podle Ondřeje Slačálka za otevřenost či neprůhledné vztahy k ní se platí vlastní důvěryhodností? Buď se tu občanské iniciativy ocitají v pasti, z níž není úniku, neboť stojí před osudovou volbou mezi účinností a nedůvěryhodností, anebo se tu kritik dopouští metodologické chyby.

Tuto možnost stojí za to prozkoumat. Na základě čeho bychom se měli totiž domnívat, že občanské iniciativy jsou vůči sociální demokracii přespříliš otevřené či s ní propojené neprůhlednými vztahy, a jak vlastně svedou to i ono současně? Na základě čeho bychom se měli domnívat, že přišly o část své důvěryhodnosti? A na základě čeho bychom se měli domnívat, že mezi těmito hypotetickými jevy panuje kauzální vztah?

Pokud jakákoli občanská iniciativa či sociální hnutí míní vážně, že principiálně odmítá současnou vládní politiku a chce vůči ní prosadit příznivější alternativy, což o sobě ProAlt tvrdí, nemůže obejít otázku, jak svého deklarovaného cíle míní dosáhnout. A důvěryhodnost takové občanské iniciativy pak do značné míry stojí a padá s tím, jak realisticky na ni dokáže odpovědět.

Ondřej Slačálek k tomu píše: „Sociální hnutí mají rovněž lepší věci na práci než obrozovat sociální demokracii – pokud by se do toho pustila, mohou stejně vzhledem k nepoměru svých sil a sil stranických kmotrů nanejvýš skončit jako fíkový list. To vše za příliš vysokou cenu: svoji důvěryhodnost. Největší službu, kterou mohou sociální demokracii poskytnout, je tlačit na ni zvnějšku jako na ostatní strany.“

Bylo by ale zapotřebí vysvětlit, jak by to „tlačení zvnějšku“ mělo vypadat, aby je nebylo možné zaměnit s přílišnou „otevřeností“ či „neprůhlednými vztahy“ a co teprve si počít v situaci, kdyby právě onen „tlak zvnějšku“ přece jen k obrození sociální demokracie vedl? Nikdo přece neradí, že by členové protivládních občanských iniciativ měli houfně do sociální demokracie vstupovat, aby prováděli „tlak zevnitř“; nota bene mnozí tak jako tak jejími členy jsou!

Snad by tedy pomohlo, kdybychom namísto těchto estetických a moralizujících kategorií či elitářské diskriminace členů politických stran působících současně i v občanských iniciativách, začali o věci mluvit vyloženě prakticky. Přece nedává kloudného smyslu dávat protivládním iniciativám doporučení, aby jednali s vládními i s opozičními stranami totožným „tlakem zvnějšku“.

Vědí protivládní občanské iniciativy, co chtějí? Jsou například schopny zformulovat soubor požadavků, které by mohly vést k tomu, že tu už nebudou mít „podíly na moci a politická rozhodnutí pořizovací náklady v řádu milionů nebo spíš desítek milionů“? Už položily ČSSD otázku, zda je ochotna se zaručit, že tato opatření po volbách prosadí?

Pokud občanské iniciativy nevstoupí do soustavného, takto podrobného a věcně programového rozhovoru s hlavní opoziční stranou, těžko mohou zjistit, zda se může reálně osvědčit. A dokud to neudělají, nelze o nějaké jejich otevřenosti vůči ní vůbec hovořit. Řeči o tom, že se sociální demokracie „ani neobtěžovala slíbit zrušení reforem v případě svého úspěchu“, zůstanou pak jenom moralizujícím kýčem, hazardujícím s důvěryhodností svých autorů.

Hrozba s progresivním jádrem
Tomáš Tožička k věci přistupuje mnohem realističtěji, především si uvědomuje, že změnit společenské směřování nelze vposledku jinde nežli na parlamentní úrovni. Otázku, zda se sociální demokracie jako nástroj pro překonání současného neblahého kurzu může osvědčit si klade, ale rovnou na ni také odpovídá: je to podle něj vyloučeno, vysloveně označuje hypotetickou vládu ČSSD za „hrozbu“ a uvažuje o možnosti nové levicové politické strany.

Jenomže jak ke svému závěru Tomáš Tožička dospívá? Na jedné straně uvádí jako potenciální příslib příznivých tendencí Jiřího Dienstbiera a Lubomíra Zaorálka. Na straně druhé uvádí jako argument, že vláda sociální demokracie bude více méně pokračovat v Nečasových stopách, ba v něčem snad i hůře, stínové ministry Jana Mládka a Petra Hulínského. Oba dva totiž pokládá za silnější a typičtější představitele ČSSD.

Ve stínové vládě by se bohužel našly i jiné pádné důvody k pochybnostem o způsobilosti sociální demokracie přinést kýžené změny, například obsazení resortů životního prostředí a kultury vzbuzuje dojem, že hlavní opoziční straně na voličích, pro něž jsou tyto programové priority stěžejní, prostě nesejde.

Jenomže za prvé nelze přehlédnout, že jak Dienstbier tak Zaorálek jsou na rozdíl od Mládka, Hulínského, Jandáka či Zimoly místopředsedy, členy nejužšího vedení strany se silným mandátem sjezdu, a za druhé Tožičkovo tvrzení, že lidé jako Jan Mládek a Petr Hulínský mají ve stínové vládě výraznou převahu, prostě bez podrobnější analýzy obsazení jednotlivých resortů neobstojí; a po ní už vůbec ne.

„Radikální očista českých sociálních demokratů je však planou nadějí. Narůstající volební preference, dané ovšem pouze beznadějnou politikou zkorumpované vlády, nyní povedou spíše k zabetonování pozic. Je to škoda pro ČSSD a některé voliče,“ píše Tomáš Tožička s fatalismem hodným Francise Fukuyamy.

Jenomže sám jej v zápětí popře: „Je prostě jasné, že současný zmatek v ČSSD založený především na sporu demokratického a progresivní jádra s kmotrovskou a neoliberální klikou nedává příliš nadějí, že by se po volbách mohlo něco příliš změnit.“ Připustíme-li ovšem, že se vede takovýto spor, pak snad ještě není jasný ani jeho výsledek.

Pokud uvážíme, že se bavíme o dlouhodobě nejpopulárnější české politické straně, pak sama teze, že se v ní nachází „demokratické a progresivní jádro“ by mělo, porozhlédneme-li se například po okolních zemích bývalého sovětského bloku, působit jako kulturně-politická senzace. Je, nebo není otázka, zda toto „jádro“ získá na směřování ČSSD a posléze i na směřování českých zemí určující vliv, klíčovou otázkou pro českou občanskou společnost?

Aby bylo jasno: vůbec netvrdím, že sociální demokracie je „naděje, již si občanská společnost bude muset z korupčních chapadel vybojovat“, jak mi Ondřej Slačálek přisuzuje. V žádném případě nebude muset, ale může to zkusit. Přitom je jasné, že i kdyby protivládní občanské iniciativy udělaly vše, co je v jejich silách, nemusí se jim podařit dospět se sociálními demokraty k principiální programové shodě. Tvrdím ale, že je správné se o to pokoušet.

Také tvrdím, že je to z hlediska našich nadějí na skutečnou proměnu ve směřování českých zemí v danou chvíli nejslibnější cesta.

Nová strana jako alternativa ČSSD není realistický projekt
Domnívám se, že Tomáš Tožička sám dává této mé tezi oporu svou další argumentací. Jistě spolu nepovedeme spor o smysluplnosti kladných příkladů na místní a regionální úrovni, které ve svém textu uvádí a jejichž podpora tvoří základ činnosti Alternativy zdola.

„Pokud by tyto politiky uspěly na místních úrovních, je pravděpodobné, že by se k nim časem v honbě za voliči přihlásily i parlamentní partaje. Jejich výhodou je, že je lze jen těžko označovat za levé či pravé,“ píše Tomáš Tožička, čímž ale také explicitně říká, že se jedná o přístup, který není alternativou k působení na parlamentní úrovni, nýbrž o přístup komplementární.

Druhou možnost vidí ve „vzniku nového politického subjektu, který by spojoval existující sociálně-liberální politická i občanská hnutí postavená na levicovém a středovém konceptu“. Sám ovšem vzápětí vypočítává řadu úskalí: roztříštěnost potenciálních zakladatelských prostředí, pochybné osobní animozity jejich představitelů, nezkušenost s politickým jednáním i skupinovým vyjednáváním, nedostatek financí. Další úskalí by jistě bylo možné doplnit na základě naší společné zkušenosti s nezdařilým pokusem obrodit Stranu zelených. Zajisté k nim patří i předvídatelná manipulativní očerňovací kampaň mainstreamových médií či příliv rozmanitých oportunistů vábených politickým projektem na vzestupu.

To vše přece už na první pohled působí jako o poznání větší hora práce a s nejistějším výsledkem nežli pokus jednáním nalézt společnou řeč s parlamentní demokratickou levicí. Teprve pokud tento pokus nesporně selže, mělo by smysl usilovat o vznik nové strany v prostoru, který by právě svým selháním sociální demokraté vyklidili.

Přitom je zapotřebí realisticky nahlížet, že takovýto nový subjekt by se i za mimořádně příznivých okolností jen těžko mohl stát velkou stranou s masivním celospolečenským zázemím. Spíše by se jednalo o stranu s menšinovým zastoupením i vlivem: ostatně Tomáš Tožička sám hovoří o tom, že by neměla v prvním období vůbec uvažovat o vstupu do vlády.

Nadto, i kdyby do ní vstoupit chtěla, s kým by se v ní asi sešla? No ano, čekali by tam staří známí Jan Mládek a spol. I tento návrh tedy nepředstavuje přímou alternativu ke strategii spočívající ve snaze soustavným programovým rozhovorem či jinými formami „tlaku zvenčí“ dosáhnout toho, aby politika ČSSD byla co nejprogresivnější.

Demokracie: systém aliancí, avantgard a strukturovaných většin
Demokracie se někdy banálně vykládá jako vláda většiny respektující práva menšin. Pomíjí se tím zásadní otázka, že sama většina bývá homogenní jen zřídkakdy a jen v některých otázkách. Pro povahu společnosti a její směřování bývá určující, z jakých součástí většina sestává a co ji spojuje.

Chceme-li tedy například překonat kulturně-politickou hegemonii neoliberální pravice, která v České republice trvá od jejího vzniku v roce 1992, je třeba vážně přemýšlet o tom, jak pro takový projekt získat většinu, z koho by měla sestávat a jak popíšeme alternativu, kterou bychom ji chtěli nahradit. Na zvoleném jazyce záleží víc než si lidé běžně uvědomují, protože právě on rozhoduje o tom, kdo bude čemu jak rozumět; pojmy a jejich výklady vymezují hranice.

Jako příklad krajně nešťastné akce z tohoto hlediska lze uvést prohlášení Ukradli jste nám stát, vraťte ho zpátky! Jedním z důvodů je text sám. Nesporně v něm zaujmou dílčí přesné postřehy jako pojem „fasáda předstírané demokracie“ či věta: „Považujeme za absurdní očekávat od občanů další oběti, vystavovat je zdražování a hrozit vyššími daněmi, když z organizovaného rozkrádání veřejných peněz občané financují celé skupiny na politiky napojených „kmotrů“, gangsterů a vyděračů.“

Jenomže celkově je výklad stavu věcí povážlivě mělký, dnešní otřesný stav pouze popisuje, ale neanalyzuje, nehledá jeho příčiny a tím pádem ani nemůže navrhovat jejich řešení. To se projevuje třemi zásadními nedostatky: ignorováním sociálních (i ekologických) otázek v popisu neudržitelnosti stávající situace, nahodilým a k podstatě věcí jen částečně mířícím souborem navrhovaných řešení a elitářsky úzkým souborem signatářů.

Ostatně vyjádření Břetislava Rychlíka pro Deník Referendum, v němž s podivuhodnou přezíravostí a z bůhví čeho plynoucím pocitem nadřazenosti hovoří o nezájmu o podpis ProAltu či sociální tématiku, potvrzuje, že právě to bylo úmyslem části autorů textu: porazit korupci, ale bez „socek“. To snad může vysvětlit, proč se v prohlášení mluví o problému hazardu, který je nesporně závažný, i když dílčí, ale mlčí se třeba o akademických svobodách, šikanování nezaměstnaných, rafinované arcizlodějině marketingově označované jako „důchodová reforma“ či o potřebě zvýšit příjmy státního rozpočtu.

Je to text, jehož funkce tak bohužel je primárně estetická, nikoli politická, což nejlépe dokládá jeho vyústění v tento výmluvný apel: „Vyzýváme občany, aby se nebáli dávat najevo veřejné opovržení těmi, kteří napomáhají korupci a organizovanému zločinu a mají prospěch z jeho výnosů.“

To je vážně nesnesitelné. Člověk potom musí rozumět důvodům, proč Ondřej Slačálek označuje pojem mafiánský kapitalismus za „moralizování, neboli pohádku o zlých korupčnících, kteří nám ukradli náš kapitalistický sen.“ Jenomže i to je jen jeden z možných výkladů, v žádném případě ne výklad jediný.

Můžeme třeba užívat před kapitalismem přívlastku mafiánský či jiného s výrazně negativním zabarvením, abychom vyjádřili stupeň ohavnosti, který pokládáme i ve srovnání různých typů kapitalismů za nadstandardní. Vedle toho fakt, že se jedná o pojem Václava Havla lze přece využít. Sama možnost užívat pojem kapitalismus, byť s přívlastkem, s výrazně zápornou konotací otevírá prostor k diskusi o kapitalismu jako takovém, a to i v prostředích, která jej zatím za problematický nepovažují.

Vynikající jsou ve Slačálkově textu poznámky k povaze korupce, která není v kapitalismu jevem deviantním, nýbrž vyjadřujícím jeho pravou podstatu, i jeho poznámky ukazující korupci jako fenomén, jehož společenská nebezpečnost není řádově závažnější, nežli například legální daňové úniky formou čistě spekulativních přesunů sídel firem do daňových rájů, čehož se dopouštějí i mnozí z dnešních bojovníků proti korupci či jejich mecenášů.

Zbytečné ovšem je dovádět to až k odsudku liberálního prostředí „Havlových sirotků“ jako celku, de facto v tom Ondřej Slačálek zachází podobně daleko jako Břetislav Rychlík, byť z opačného konce. Slačálek píše: „Odhalované či v tomto případě připomínané korupční kauzy je třeba chápat jako plnou cenu za sen o budování kapitalismu, Klaus jen splnil to, co svým milým politickým dětem (včetně Havla) na očích viděl na počátku devadesátých let a dal jim opravdový kapitalismus – i s prvotní akumulací kapitálu, na kterou bylo potřeba „zhasnout“.“

To je zjevně ahistorické, nepřijatelně zjednodušující tvrzení, poněvadž základní politický spor, který byl po celá devadesátá léta osou českého veřejného života, byl právě konflikt mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem, spor, v němž se jednalo o kvalitu politické kultury a který rozhodně nebyl malicherný. Vyčítat Havlovi i jeho souputníkům, že nedokázali Československo i české země aspoň v nějaké míře vymanit z obecných tendencí světových i středoevropských, jistě lze, ale nelze ho stavět Klausovi naroveň či ho v jakémkoli smyslu označovat za „Klausovo dítě“.

Okolnost, že dnes se hlavní osou veřejné debaty stává znovu sociální otázka, neznamená, že konflikt o kvalitu politické kultury zanikl zcela. Nejen například texty Jiřího Pehe v Deníku Referendum dokládají, že v prostředí „havlovských občanských iniciativ“ devadesátých let vznikla skupina osobností, které o potřebných systémových změnách uvažují z velmi podobných východisek jako ProAlt.

Česká společnost je v pohybu jako celek, podobně ostatně jako celý svět; v pohybu doleva. Buď ten pohyb budeme vítat a přitahovat k němu co se dá a kde se dá, samozřejmě ne bez obezřetnosti vylučující oportunisty, anebo se budeme posmívat, že někdo prozatím, aby se mohl vyslovit ošklivě o kapitalismu, potřebuje ho ještě opatřit přívlastkem.

Jenomže k čemu takový elitářský přístup vede? Není náhodou, že Ondřej Slačálek svou úvahu končí podobnou estetizací politiky jako výzva Ukradli jste nám stát. Zatímco výzva vyvolených Břetislava Rychlíka a spol. hovoří o opovržení, Ondřej Slačálek mluví o pohrdání. Zdá se tak, že určitá aliance „od Respektu po ProAlt“ tu tedy už vzniká, aliance kritiků současných neřádů vyhraněných až k osamělosti, kterým z nedostatku jiných praktických politických metod nezbývá než doporučit lidem, aby „pohrdali“ či „opovrhovali“.

Ale všimněme si, v jakém kontextu ideu utvářet co nejširší aliance Ondřej Slačálek kritizuje. Vytýká mi, že podle něj vyzývám „k jakési jednotné frontě „od ProAltu po Respekt“, která smete Dobeše“. Jenomže právě tato „jednotná fronta“ Dobeše skutečně smetla. A opravdu není náhodou, že iniciativa Za svobodné vysoké školy je tak úspěšná: je to díky tomu, že si jí prozatím jako jediné podařilo právě takto širokou alianci vytvořit.

Na parlamentní půdě se odvíjí analogický děj. ČSSD je strana s masovým zázemím, jejíž podpora se může pohybovat mezi dvaceti až padesáti procenty voličů. To jí na jedné straně dává velkou reálnou moc, na straně druhé to zákonitě vede k tomu, že její útroby nejsou, ani nemohou být, sbírkou odrostlých Rychlých šípů.

Sociální demokraté potřebují opozici lepší, než jsou oni sami a v současné Sněmovně ji nenajdou. Je dobře, pokud na ně budou občanské iniciativy vyvíjet tlak, jak o tom mluví Ondřej Slačálek, i pokud se bude ve veřejném prostoru vznášet možnost vzniku volební liberálně levicové aliance, jak o tom mluví Tomáš Tožička.

Jenomže zopakujme ještě jednou: pokud někdo nezamýšlí provést revoluci, jakoukoli většinu, která by mohla veřejné poměry proměnit žádoucím způsobem, u nás v dohledné době bez sociálních demokratů nebude možné sestavit. O povaze příští vlády tedy rozhodne právě to, jací oni sami budou a kdo ji s nimi sestaví.

Lze s určitým zjednodušením říci, že nejpříznivější většiny v demokracii sestávají ze dvou složek: z reprezentace otevřenější části hlavního proudu společnosti a z nějaké reprezentace avantgardního, v danou chvíli ještě menšinového prostředí. Tak lze vysvětlit v mnoha západoevropských zemích kouzlo rudozelených koalic.

Nejedná se ovšem o princip, který by nutně musel mít povahu koalice parlamentních subjektů. Celá Evropa, nejen my, dnes stojí před otázkou, jak co nejproduktivněji uspořádat vztahy parlamentní demokratické levice a občanských iniciativ i sociálních hnutí. Za povšimnutí stojí, že síla nové latinskoamerické levice spočívá do značné míry v tom, že v sobě dokázala propojit složku politiky občanské a politiky parlamentní.

Při dobré organizaci může takováto strategická aliance mezi „progresivním jádrem sociálních demokratů“ a avantgardou občanských iniciativ i sociálních hnutí vzniknout i u nás. Samo od sebe se to ale nestane. A je to samozřejmě otázka nejen pro občanské iniciativy, ale také pro vedení sociálních demokratů.

Nicméně pokud vznikne po příštích volbách vláda přes politický střed anebo napravo od něj, další vláda konformní k neoliberalismu, v níž bude sociální demokracie zastoupena převážně svými oportunisty a technokraty, bude to jistě i proto, že jsme propohrdali a proopovrhovali čas, v němž bylo možné politicky pracovat.


A co si myslíte vy? Diskuse (11 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Čtvrtek, 12.Dubna 2012, 16:50:19

beru to, i když říkám, že je nesmírně důležité tepat, tepat a tepat do ČSSD, jelikož jinak má a bude mít tendenci se sunout přes střed do neoliberalismu a to si nemalujme, to je realita a cena za parlamentní politiku....Tedy velmi dobře chápu i postoj Ondřeje Slačálka. Novou stranu, jak o ní mluví Tožička, bych nedoporučoval. Naopak velmi oceňuji Tožičkův konkrétní postoj, kdy nemluví ve frázích, ale jde rovnou k reálným jménům a politice, kterou představují. Přihodil bych pana Zimolu a pana klausistu Jandáka.

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Čtvrtek, 12.Dubna 2012, 19:04:13

Také si myslím, že sociální demokracie bude taková, jakou si ti aktivnější mezi námi udělají, resp. že má ze všech stran největší šanci se pohnout k volitelnému lepšímu. O jejích neduzích, které se podle mne nezmění, jsem psal zde (http://denikreferendum.cz/clanek/1793-limita-obrody-socialni-demokracie) v evropském srovnání. Jinak jsem zvědav, co na text ostatní debatující.

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

A zde ještě něco k té větě Ondřeje Slačálka Čtvrtek, 12.Dubna 2012, 19:08:11

Zkušenost protestních hnutí z Chile, Francie, Izraele a Islandu posledních let ukazuje, že jistou podobu účinného tlaku z vnějšku bez nějaké formy spolupráce se sociálnědemokratickou stranou praktikovat lze. Dá se zpracovat kritická reflexe pravicového i sociálnědemokratického přístupu ke kritizované věci (reformě, koncepci, atd.) a návrh alternativních řešení, před něž se ten, kdo by je měl dle obecného vyznění svého programu prosazovat, prostě postaví.

Úspěch tohoto však předpokládá současně: důslednou věcnost, přesvědčivost a srozumitelnost takové alternativy (byď se rozsahem může jednat třeba jen o dílčí opatření), schopnost udržet onu alespoň v části požadavků jednotnou frontu občanských sil a konečně – vnutit své požadavky pracovníkům masmédiích (nikoliv se jen dostat do vysílání!).

Ve chvíli, kdy je sociálnědemokratický či jakýkoliv jiný politik nucen v pořadu typu Události, komentáře nebo OVM vysvětlovat, proč neprosazuje to, co protestní hnutí požaduje, i když to má ve svém programu, a když je k tomuto nucen opakovaně (či nejlépe pravidelně), jde o takový tlak z vnější, jaký se dle mého soudu vejde do vymezení Ondřeje Slačálka. A k tomu jde o tlak účinný. Přesto ani takový tlak nemusí nakonec vést k požadovaným výsledkům.

Netřeba tu myslím rozebírat, jak a proč je k něčemu takovému u nás daleko, a jaké obnáší tento kurz rizika. Vypíchnou bych jen chtěl, že při určité šikovnosti mohou média obrátit argumenty levicového hnutí proti levicovým stranám, aniž by dala alespoň poměrný prostor stejným argumentům proti pravici. Něco podobného se dělo za minulé Ficovy vlády na Slovensku.

Přístup, který navrhuje Jakub Patočka, dobře fungoval do minulého roku v Německu a možná bude fungovat opět. Hodně teď záleží na Pirátech. Zcela naopak ztroskotal po minulých volbách v Británii, před nimiž se značná část občanského sektoru podobně zapletla s liberálními demokraty.

Přístup, vůči kterému se Jakub Patočka vymezuje, naopak prozatím úplně selhal ve Španělsku, i když je otázkou, jak to s tím „prozatím“ bude dál.

Jan Hradil - Praha 3

palec nahoru pro autora! Čtvrtek, 12.Dubna 2012, 19:20:57

Jakube, v tomto článku jsi dokázal přesně vyjádřit to, za co si Tě obecně nesmírně vážím: jsi principiální a radikální, ale zároveň dokážeš být realistický, věcný a konstruktivní i tehdy, když se to zrovna nenosí. Je to skvělý článek.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Skvělý článek! Pátek, 13.Dubna 2012, 06:36:13

Jakub Patočka má výjimečný talent pojmenovat a popsat (politické?) PROSTŘEDÍ - a to včetně jeho dynamiky, pohledů z různých perspektiv a horizontů, které se teprve otevírají. Jen tak dál Jakube!

Myslím si také, že je lepší, když se ty sám nebudeš aktivně a osobně politicky angažovat (tj. třeba působením v nějaké straně, hnutí ap.), ale budeš nadále věnovat svoji energii tomu, co umíš tak skvěle. Až tvoje argumenty a pohledy vstřebají ti, kteří umí uvést věci do pohybu, až je opravdu vezmou za své, uvedou v život, tak tehdy teprve se ta námi tolik toužená (a při tom vlastně nepředstavitelně nemožná) změna uskuteční.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Technická poznámka vyloženě na okraj. Pátek, 13.Dubna 2012, 07:40:58

Ocenil bych, kdyby Jakub Patočka ze svého textu vypustil větu: "Dokonce i kdybychom chtěli proměnit politický systém v přímou demokracii, bude se o tom nejprve muset rozhodnout na půdě parlamentu."
Kontext, do jakého staví (nijak blíže nespecifikovanou) "přímou demokracii", není dle mého soudu šťastný.
Ale nechci se pouštět do složitější analýzy. Ta věta je pouhá rétorická figura a klidně by mohla znít "Dokonce i kdybychom chtěli proměnit politický systém v konstituční monarchii, bude se o tom nejprve muset rozhodnout na půdě parlamentu." Podstata toho sdělení už byla přímo řečena ve větě (v textu předcházející) - V parlamentní demokracii se zkrátka klíčová rozhodnutí dějí na parlamentní půdě.

Takže jí nebude žádná škoda.........
................. a mně se uleví. ))

Petrasek Milan - penzista

Ohleduplnost vůči společensky osudovému omylu Havla Pátek, 13.Dubna 2012, 20:00:25

by neměla vést k domněce, že od devadesátých letech zde není klausismus většinově akceptovaným programem. Autor píše..... Klaus jen splnil to, co svým milým politickým dětem (včetně Havla) na očích viděl na počátku devadesátých let a dal jim opravdový kapitalismus – i s prvotní akumulací kapitálu, na kterou bylo potřeba „zhasnout“.“To je zjevně ahistorické, nepřijatelně zjednodušující tvrzení, poněvadž....
To by mohlo být těžko přijatelné důvěryhodné části socdem. Je známo, že zastánci a i nositeli klausismu byla a dosud je i část levice. Dokladem je bezzubá společenská reakce na triky vlády, kterými kamufluje své záměry dokončit slib Klause. Ztrnulá politická situace dokládá, že část politického středu nadále sdílí Havlovu averzi vůči levici.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Havlova "zdrženlivost vůči levici" a "masové zázemí" Sobota, 14.Dubna 2012, 08:08:57

k poukazu Milana Petraska k Havlovi a jeho přetrvávajícímu toxickému vlivu důrazně doporučuji vrátit se k vynikajícímu článku
Petra Schnura, Svatí Václavové ... (http://www.advojka.cz/archiv/2007/49/nesvati-vaclavove-davate-nam-zhynout).

Když se autor nad Havlovým hrobem přidal k umírněným adorantům (http://denikreferendum.cz/clanek/12129-vaclav-havel-byl-soucasti-odvekeho-lidskeho-snazeni-o-lepsi-svet), k pochopení Havlovy role po roce 1989 moc nepřispěl.
Jeho přiřazení Havla k Masarykovi a Benešovi je mylné - právě to, čím se Havel od obou lišil, by mohlo být východiskem politických úvah sociální demokracie. Bohužel to vypadá že k tomu sociální demokracie momentálně nemá ani chuť ani kapacity. Dává přednost myšlenkové sterilitě.

Mám silné pochybnosti, zda termín "masové zázemí" správně vystihuje postavení ČSSD. Zatím je totiž spíše záchranným člunem nežli vlajkovou lodí levice.

Stanislav Hošek - Český těšín

Odborné zázemí ČSSD Sobota, 14.Dubna 2012, 17:21:16

Nějak podezřele se zastavila veřejná prezentace styků a odborné spolupráce ČSSD s elitou politických přemýšlivců, kterou Sobotka začal. Nějak se mi zdá, že to byl pouze jeho trik k získání předsednického postu v ČSSD. Což by ale naznačovalo, že ve straně potenciál k tomu je, jenomže za politického provozu se na něj zapomíná. Masarykova akademie v tom směru prakticky absolutně zklamává.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Neděle, 15.Dubna 2012, 09:16:29

Podle mého soudu je těžištěm Patočkova sdělení tento odstavec:

"Nejedná se ovšem o princip, který by nutně musel mít povahu koalice parlamentních subjektů. Celá Evropa, nejen my, dnes stojí před otázkou, jak co nejproduktivněji uspořádat vztahy parlamentní demokratické levice a občanských iniciativ i sociálních hnutí. Za povšimnutí stojí, že síla nové latinskoamerické levice spočívá do značné míry v tom, že v sobě dokázala propojit složku politiky občanské a politiky parlamentní."

Možná by nebylo od věci více rozvést to, co stojí za povšimnutí.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Ke skvělému článku J. Patočky není skoro co dodat Neděle, 15.Dubna 2012, 22:23:11

Kdysi jsem psal o husovském komplexu českých intelektuálů, kteří by chtěli mít politickou stranu bez poskvrny, tak jako on chtěl bez poskvrny církev. Ani jedno není možné.

Čili lidé jako O. Slačálek a T. Tožička budou tak dlouho ohrnovat nad socdem nos (a jistě je nad čím se pohoršovat a co na ČSSD kritizovat), až nám příští volby zase a opět vyhraje pravice!

Každý levičák má jen dvě poctivé možnosti: buď založit nějakou novou stranu typu Die Linke a angažovat se v ní, nebo volit ČSSD, příp. KSČM. Vše ostatní je morálně a intelektuálně nepoctivé.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.