Nějakou dobu trvalo, než si světová média všimla, že se v Mexiku něco děje. Snad proto, že protesty související se stupňujícím se násilím neprobíhaly letos na podzim poprvé; do ulic už dřív vyrazily třeba matky obětí nebo státní zaměstnanci. Tentokrát se však něco změnilo. Vlna demonstrací zasáhla celou zemi, byla spontánní a vyjadřovala směsici rozhořčení a zoufalství, jíž cítí většina obyvatel této země bezpráví.

Na počátku již několikatýdenní vlny pobouření stála aféra s třiačtyřiceti studenty, kteří záhadně zmizeli v září letošního roku ve státě Guerrero. Dne 7. listopadu ohlásil státní návladní Jesús Murillo Karam v šokujícím projevu, že pohřešovaní studenti byli popraveni a jejich ostatky zapáleny. Začal se odhalovat těžko uvěřitelný příběh, který zahrnoval starostu města Igualy a jeho manželku jako původce zločinu a místní policii jako jeho nepřímou vykonavatelku; právě policie totiž měla studenty zadržet na demonstraci proti starostově choti, odvézt je za město a předat do rukou místního kartelu Guerreros Unidos. Ten pak studenty popravil a jejich těla naházel do hromadného hrobu a zapálil.

Přestože nalezené ostatky jsou v takovém stavu, že jejich identifikace je téměř nemožná, 7. prosince se to podařilo u prvního zmizelého studenta, devatenáctiletého Alexandera Mora Venancia. Proces identifikace teď pokračuje dále.

Už před vystoupením státního návladního veřejnost především v samotném státě Guerrero hlasitě žádala spravedlnost a nalezení studentů. Po oznámení pravděpodobného osudu pohřešovaných, které následovalo po několikatýdenní intenzivní pátrací akci, však veřejný hněv doslova vybuchl v celém Mexiku. Na obrovských demonstracích, jako byly ty, které proběhly 20. listopadu nebo 1. prosince, se nejen žádalo odstoupení prezidenta Peñi Nieta, ale došlo i na násilné střety s policií, částečně vyprovokované právě ozbrojenými složkami.

Rozčilení ještě umocnilo zadržení řady demonstrantů za podivných okolností a řada ještě podivnějších obvinění včetně pokusu o vraždu. V reakci na nepřiměřený zásah z 20. listopadu musel rezignovat šéf policie v Ciudad de México.

Cíle, reakce moci a alternativy

Mezi demonstranty dnes téměř každodenně zní heslo #YaMeCansé (volně přeložitelné jako „Jsem unavený“ nebo „Už mám dost“); slova se stala symbolem protestního hnutí po jejich vyslovení státním návladním na konci již několikrát zmíněné tiskové konference. Heslo je výstižné, protože k tak masivním protestům došlo po mnoha letech extrémního násilí včetně celkem běžných únosů a vražd. Vždyť vražd bylo od započetí „války proti drogám“ napočítáno neoficiálně už přes 100 tisíc. Umučení studenti z Guerrera představují pouhý vrchol ledovce.

Přes jinou motivaci přirovnává mnoho lidí současné protestní hnutí ke španělským indignados nebo brazilským masovým demonstracím z loňského léta. Jsou podobně spontánní, často organizované jen na sociálních sítích, bez jasných vůdců a někdo tvrdí, že také bez jasných témat. Opakuje se především požadavek na odchod současného prezidenta, jehož vládu viní Mexičané z nenaplněných slibů boje proti korupci a konci krvavého Mexika; Peña Nieto je sice miláčkem byznysu, jen za jeho dvouleté vlády však zemřelo zhruba dalších 30 tisíc lidí.

Ovšem alternativu nevidět. Největší opoziční strana — konzervativní PAN — vládla před nástupem Peñi Nieta osm let a eskalovala násilí do současné podoby, předáci dalších stran se často ukázali přímo namočení do drogového byznysu. Stačí zmínit, že starosta a jeho manželka, kteří nařídili masakr studentů, byli ze třetí největší strany v mexickém parlamentu, a patřili tedy k opozici vůči nepopulární vládě. Na rozdíl od protestů v Brazílii se navíc nepodařilo formulovat ani seznam nejzákladnějších požadavků, které by od prezidenta mohli rozčilení Mexičané požadovat.

Zůstává tedy především únava. Únava z násilí, jak zní jeden z dalších sloganů. A pak také otázka, jak vybřednout z beznadějné situace vládnoucí v Mexiku už nejméně od roku 2006. Sám prezident se rozhodl tradičně posílit federální policii a armádu a poslat ještě více jednotek do nejproblematičtějších míst. Součástí jeho návrhu reforem reagujících na protesty je rovněž kompletní zrušení lokálních pořádkových jednotek, které by měly být nahrazeny celostátními orgány pod počáteční kontrolou federální policie.

Prezident dále žádá možnost rozpustit lokální vlády infiltrované drogovými kartely. Takové návrhy však u mnoha lidí vyvolávají vzpomínky na diktaturu, kterou řídila právě prezidentova Institucionální revoluční strana (PRI) desítky let.

Protesty v unavené zemi tak budou jistě pokračovat.