Americký novinář Chris Hayes napsal knihu o selhání amerických elit. V týdeníku Die Zeit s ním vyšel rozhovor. První dekády nového tisíciletí podle něj charakterizuje souvislá řada institučních selhání, počínaje skandálem firmy Enron, přes útok na Světové obchodní centrum, chybějící preventivní opatření proti hurikánu Katrina a válku v Iráku až po finanční krizi roku 2008 a následující recesi. Důvěra v politické instituce nikdy nebyla v USA menší.

Jako hlavní příčinu úpadku vidí Hayes selhání ideálu meritokracie, podle kterého by se měli na vedoucí pozice ve společnosti dostávat lidé na základě výkonu, nikoli podle původu. Hayes tvrdí, že dnešní systém odměňuje sice výkon, ale neptá se, jak ho bylo dosaženo, takž často vítězí podvodníci: stejně jako vrcholných sportovních výkonů je dosahováno pomocí dopingu, podobně se chovají i vrcholoví manažeři — podvádějí v zájmu vyšších zisků. I tam, kde nejde přímo o podvody, prosazují se zpravidla jen velmi omezené schopnosti, jako je inteligence redukovaná na chytrost. Ta může být velmi destruktivní, pokud není provázena empatií, soudností a etickou důsledností.

Navíc současné elity dělají všechno pro to, aby si svá privilegia zachovaly a zajistily je svým rodinám a sítím. Elitní školství od mateřských školek po vybrané univerzity je jen jedním z prvků reprodukce nadvlády.

Lze dodat, že stejně tak astronomické náklady na volební kampaň spolehlivě zabrání vítězství třídně nevhodného kandidáta. Americký sen o sociální mobilitě (z čističe bot milionářem) je víc než kdy dříve spíše halucinací.

Analýza role amerických elit je českému čtenáři nepochybně povědomá. Vzestup lumpenburžoazie, jak ho popsal Karel Kosík na konci devadesátých let, je typickým znakem naší současnosti a o propojenosti organizovaného zločinu a tzv. politických elit si už dlouho štěbetají vrabci na českých střechách (pokud ještě nějací zbyli). Z jiné strany ústrojné propojení kapitalismu a organizovaného zločinu analyticky i na základě konkrétních lidských osudů popisuje Roberto Saviano ve své knize Gomora, která by se měla stát povinnou četbou studentů ekonomie.

Francouzská buržoazní revoluce postavila proti feudálnímu principu hierarchické dědičné moci z Boží milosti ideály rovnosti bez ohledu na původ, svobodné soutěže a společenské soudržnosti na základě smlouvy. Tyto ideály se dařilo naplňovat jen velmi nedostatečně a dnes je víc než zřejmé, že klíčovou hodnotou je rovnost: bez rovnosti nefunguje soudržnost a svobody si užívají jen někteří. To, čeho dělnické hnutí ve věci rovnosti historicky dosáhlo, globální kapitalismus soustavně odbourává.

I po překonání feudalismu dělají privilegování všechno, aby si svá privilegia udrželi a aby uchovali nerovnost, která privilegia umožňuje. Musí také neprivilegované přesvědčit, že je to tak správně. Stále méně funguje náboženská indoktrinace, která mluví o Boží vůli a o odměně na nebesích. Používají se místo toho biologizující ideologie jako sociální darwinismus, podle kterého je dáno samotnou přírodou, že přežívají schopnější a tak přispívají ke zdokonalení lidského druhu. Moderní verze představuje učení o sobeckých genech.

Hodí se také vše, co společnost atomizuje, co podporuje individuální nebo kolektivní sobectví. Sofistikované vemlouvání konzumního zaměření života, lákání do dluhových pastí, ponižování a vyvolávání pocitů nedostatečnosti a viny blokuje sebevědomý odpor. Frustrace se kanalizují očkováním nenávisti k menšinám. A pak je tu ještě zastrašovací mocenský aparát. Celý velký systém je zaměstnáván tím, jak udržet těch už příslovečných 99 procent pod kontrolou a v klidu.

Ale protože i v této oblasti ideologické kontroly přestává fungovat princip meritokracie, nejsou politici a novináři a ideologové ti skutečně nejschopnější, spíše ti nejdravější nebo ti s nejlepšími konexemi. Je tak čím dál tím obtížnější ještě někomu namluvit, že žijeme v nejlepším z možných světů. Poptávka po alternativách roste a někdy stačí i v rámci současného systému začít srovnávat.

Např. v zemích, které zachovaly relativně vysokou míru přerozdělování, tam, kde je kladen velký důraz na rovnost, je situace přece jen jiná. Zejména skandinávská zkušenost prokazuje, že vyrovnávání rozdílů ve společnosti, pokud jde o přístup k bohatství a moci, je racionální strategie, protože tímto způsobem je skutečně dosahováno povznesení všech, zatímco velké rozdíly ve společnosti všechny poškozují. Tony Judt v knize Zle se vede zemi, tuto skutečnost přesvědčivě dokládá.

Apely na překonávání nerovnosti dobrovolnou dobročinností na základě „sociálního cítění“ jsou jen další podvodnou snahou o udržení statu quo. Je třeba vytvářet struktury a instituce, které rovnost zajistí.

Např. pokud není školství veřejné, bezplatné a demokratické, nastavené tak, aby vyrovnávalo rozdíly, které si děti přinášejí ze svého rodinného prostředí, představuje tvrzení o rovných šancích pro všechny jen plky. A nerovnost v přístupu ke vzdělání znamená mrhání schopnostmi, které mohly být využity pro dobro všech. Na nedávném semináři Pražské školy alternativ se účastníci dozvěděli, že finský příklad ukazuje, že systémový důraz na rovnost přináší celkově lepší výsledky školství než podpora zvlášť nadaných na úkor méně schopných.

Hayes zdůrazňuje potřebu důsledné kontroly elit, prosazování osobní odpovědnosti, zapojení co nejširších vrstev do rozhodování. Kromě toho se ukazuje, že přerozdělování soukromě vyprodukovaného bohatství je záležitost dost nákladná politicky i finančně. Zespolečenštění základních zdrojů bohatství pod demokratickou kontrolou je nepochybně racionálnější přístup.

Budeme potřebovat úplně jinou rovinu solidarity, spolupráce i soutěže v zájmu dosažení společných cílů. Jen soudržné společnosti, jen spolupracující lidstvo má šanci vytvořit udržitelný model pobývání na Zemi.