Premiér má problém. Respektive vícero problémů. Vlajková loď jeho vlády, boj s korupcí, se již dávno potopila. Druhý raison d'etre jeho vlády, rozpočtová odpovědnost, se zmítá na rozbouřeném moři globální strukturální krize kapitalismu a  triky finančního mága Miroslava K. s nezahrnováním vlivu toho či onoho do rozpočtového schodku přestávají stačit. Po šesti letech pravicových vlád nevidíme žádný nárůst prosperity, bohatství, zlepšenou kondici ekonomiky a větší mezinárodní konkurenceschopnost. Stavební výroba klesá, spotřeba domácností jako hlavní složka hrubého domácího produktu je nejen škrtreformami vlády držená v pásmu stagnace až mírného poklesu a tak bychom mohli pokračovat.

Přitom jde o pouhý růst (a ještě spíše růst růstu) hrubého domácího produktu, a ne o nějaké efemérní záležitosti typu udržitelnosti, substanční rovnosti nebo spravedlivého rozdělování, který mají pravicové strany ve svém štítě. Neboť jen růst růstu zaručuje další akumulaci kapitálu. Petr Nečas je v nezáviděníhodné situaci. Podpora vlády atakuje jednocifernou hranici, klíčový handl — my vám majeteček, my vám požehnání vašich asociálních a pouze-pro-kapitál výhodných reforem — s církvemi ohledně restitucí se mírně zadrhává, z vlastní strany se ozývají skřehotavé hlásky o zradě programu kvůli tzv. solidárnímu příspěvku bohatých, Lessy se vzpouzí, BISka varuje. Všechny lži, které byly lidu předkládány ve volební kampani v roce 2010, měly přeci jen krátké nohy a společnost je pomalu, ale jistě dobíhá.

Co Petr Nečas v takové situaci může dělat? Nastartovat ekonomiku, obnovit růst, který svými reformami spolupomáhal zašlapat, hodit psům kost. Jakpak to ale udělat, ve chvíli, kdy světem obchází strašidlo konce kapitalismu? Kdy se neoliberální recepty ukázaly jako totálně neúčinné, vedoucí pouze k větší nerovnosti a nárůstu nesouměřitelnosti, většímu vykořisťování globálního jihu, tvrdšího boje o vzácné neobnovitelné zdroje? Petr Nečas samozřejmě neví. Ale je to moudrý muž, tak se zeptá. Zeptá se NERVu, tohoto sboru zcela nezávislých na realitě, zato ale velmi závislých na zájmech transnacionálního kapitálu, především pak finančních zprostředkovatelů jako jsou banky, investiční a hedgeové fondy a další parazitické struktury, jinými slovy: ekonomických expertů. Odborníků podobných, jako byli posuzovatelé stability Islandu, což nám pěkně ukázal například film Inside Job. Nedosti na tom, NERVu se premiér ptá pravidelně a obvykle se radami těchto apologetů stávajícího řádu víceméně i řídí.

Nezabírá-li to, je třeba rozšířit záběr a zjistit více. A proto se premiér obrátil přímo na zosobnění kapitálu, na kapitány průmyslu, mocné a bohaté muže z praxe. Nad tím, jak odpověděli, ovšem laik nežasne a ani odborník se nediví.

Položená otázka totiž zní: kdybyste byl v roli premiéra, jaké by jste prosazoval opatření na podporu oživení české ekonomiky a její posílení v boji s nadcházející recesí? Odpovědi nalezne zvídavý čtenář na serveru Ihned.cz, pouze chci předem varovat, že jde o čtení pro osoby se silnějším žaludkem.

Pojďme se podívat na odpovědi. Dominantním navrhovaným opatřením je, světe div se, buďto vytvoření a udržení stabilního daňového systému, nebo, a to častěji, rovnou a bez vytáček snížení daní. Zřejmě především korporátních a dalších přímých, to sice není většinou řečeno natvrdo, ale známe své pappenheimské. Oslovené personifikace kapitálu nejsou spokojeny s dvacet let trvajícím trendem snižování daní, a to ať již pomocí snižování sazeb, nebo zaváděním výjimek, reinvestičních položek, zrychlováním odpisů a dalšími změnami stanovování daňového základu. Nestačily jim stropy, rovná daň, nebo nejnovější výstřelek Miroslava Kalouska, jímž je úplné zrušení daně z dividend od roku 2013. Chtějí více. Zcela v souladu s železnými zákony kapitálu, chtějí více akumulovat, chtějí rychleji akumulovat, chtějí zvyšovat nerovnost. Změny v daňové oblasti jsou jednou z mnoha cest, jak tohoto svého cíle, dosahovat. V odpovědích se vyskytují i vyloženě absurdní záležitosti, jako například "snížil bych si plat o třetinu, osekal o třetinu byrokracii a o třetinu snížil daně". Ano, čtete správně, toto je odpověď kapitána průmyslu, člena galerie elity národa.

Významná část odpovědí zahrnovala rovněž slovo stabilita. Stabilizace prostředí, stabilizace daňového systému, zkrátka a dobře, zakonzervování parametrů nynějšího, pro pány moguly příznivě nastaveného, socioekonomického systému. Hlavně žádné novoty. A když, tak jen to již vzpomínané snížení daní. Část respondentů se dokonce spokojí s nezvyšováním. Poněkud kontradiktorní je doporučení pana miliardáře Šimáněho, který navrhuje výjimečný stav, sice tedy jen v oblasti státního rozpočtu, nicméně je to zajímavý námět k zamyšlení.

Následuje zlopověstná korupce. Je legrační, že osoby, které se z velké části více či méně účastnily a účastní systémové korupce, která byla dobře viditelná především při prvotní akumulaci jejich majetků ve zlatých devadesátých letech, se tolik starají o omezení tohoto bezesporu významného nešvaru. Dá se to vysvětlit zcela jednoduše, přičemž vysvětlení je stejné, jako u otázek stability nebo případně u požadavků obscénně bohatých na kvalitní právní prostředí, které také občas z jejich úst zaznívají. Jde o klasický mechanismus známý již ze středověku, z doby loupeživých baronů či jejich nástupců, prvotních akumulátorů kapitálu. Já jsem si již nakradl, nakorupčnil, naohrazoval, přivlastnil. Nyní státe a společnosti, zabraň tomu, aby někdo jiný použil stejné metody a nedejbože obral mne. Ti, kdož vděčí svým majetkům za neexistenci či alespoň nevymahatelnost práva v devadesátých letech, jsou první, kteří oslavují právní stát, kteří se lísají k soudcovskému stavu, kteří bojují proti korupci a podobně. Samozřejmě, bojují proti jedné straně korupce, proti těm, kdo se nechávají korumpovat, tedy zlořádům na straně státních úředníků či politiků, ne ovšem proti svým třídním bratřím.

Tím jsem se přenesli k další množině odpovědí, zahrnující předvídatelné právní prostředí, jasný regulatorní rámec, vymahatelnost práva a podobné. Ano, ti, kdo si již naloupili, tito vymačkávači nadhodnoty, potřebují stát a jím vytvářené právní prostředí coby garanta, že nebude na jejich naloupený, načachrovaný a obecně nelegitimně nabytý majetek šáhnuto. V rámci boje s krizí je tedy dobré prosazovat tyto své dlouhodobé záměry a priority, zní to dobře.

Poměrně málo prostoru dostalo jinak velmi oblíbené téma flexibility pracovního trhu. Samozřejmě, některá ústa kapitálu si neodpustila tento evergreen zazpívat ani zde. Obecně se ale z odpovědí zdá, že jsou pánové a dámy s kroky této vlády, především člověka ze svého středu, ministra Drábka, spokojeni. Statisíce tzv. OSVČ, lapených v švarcsystému, rozklad solidárních systémů, jako je veřejné zdravotní pojištění a sociální pojištění, to vše hraje kapitánům a kapitánkám ekonomiky do karet. Kroky vlády, jako je zavedení systému DONEZ nebo workhousů pro chudé, tedy takzvané veřejné služby, slouží velmi dobře k disciplinaci a zastrašení pracujících. Stejně tak připravovaná protiodborová a protistávková legislativa zní vpravdě jako rajská hudba. V této oblasti jsou tedy víceméně spokojeni. I když, samozřejmě, lze vždy tlačit a mačkat více a radostněji.

Mezi další vzpomínaná protikrizová opatření podle expertů a praktikujících kapitalistů patří větší důraz na technické vzdělávání, obecně více investic do vzdělání, podpora exportu, vědy a podobné, zdánlivě celkem bezesporné záležitosti. Samozřejmě, ďábel je skryt v detailu a bylo by třeba se podívat, co přesně si proponenti těchto řešení pod konkrétními pojmy představují. Vzdělání může osvobozovat a emancipovat člověka, ale může ho také zotročovat, ohlupovat, indoktrinovat a vykovávat jej do podoby příslovečného kolečka v světovém mlýnu kapitalismu.

Na konec jsem si nechal nejabsurdnější hlášky apologetů kapitálu. Druhé místo v pomyslné soutěži získává docent VŠE Schwarz, který považuje za dobré prorůstové opatření církevní restituce, neboť "ty nemovitosti jsou dlouhodobě podfinancované" . K tomu, myslím, není co dodat. Nejvýše si pak cením odpovědi Leoše Novotného, svébytné variace na svého času oblíbené vágní a blábolivé teorie týkající se Lafferovy křivky. Pan Leoš by svěřil správu daní soukromému subjektu, který by si rozhodoval o způsobu kontroly a dokonce — sic! - o konkrétních výších sazby. Zřejmě i o tom, od koho a jaké daně by vybíral. Tento subjekt by daně — přirozeně, mluví k vám rádio Kapitál — snížil a vybral by více... .

Co k výše uvedenému říci více? Pokud bychom byli vyznavači hesla "čím hůře, tím lépe", nemohli bychom než doufat, že Petr Nečas si vezme tyto návrhy za své a přivede naši zemi a její ekonomiku do ještě většího bahna a marasmu, než se pravicovým komsomolcům za šest let vlády povedlo. Pokud si ale nelibujeme v masochismu a sebemrskačství, musíme naopak věřit, že poslední zbytky zdravého rozumu — byl-li kdy jaký - a instinktu politického přežití zavelí premiérovi Nečasovi zařadit zpátečku a drtivou většinu doporučení kapitánů průmyslu ignorovat.

Ovšem nemůžeme si býti jisti ničím. Pan poradce Roman "McCarthy" Joch se nedávno vyjádřil, že levicovým aktivistům by nemělo býti povoleno pracovat kdekoli ve státní správě, neboť nejsou loajální České republice, ale jakési virtuální internacionální kosmopolis. Nevím, čemu jsou loajální levicový aktivisté, vím však, čemu je loajální Petr Nečas a Roman Joch. Svým chlebodárcům z řad transnacionálních a zbytku národních kapitalistů, ratingovým agenturám a Finančním Trhům. Z logiky pana Jocha by pak především pan Joch a pan Nečas neměli pracovat ve státní správě a už vůbec by se, coby zástupci a loajální přívrženci zájmů jiných, než jsou zájmy občanů České republiky, neměli účastnit vládnutí. Nicméně, tito lidé jsou vládnutí účastni a je velmi pravděpodobné, že času, který jim zbývá využijí naplno a prosadí co nejvíce z receptů a řešení, které jim nalinkovali výše zmiňovaní tvůrci hodnot.