Když v roce 1912 při pokládání základního kamene dnešní budovy Obchodní akademie v Plzni radil Tomáš Garrigue Masaryk místním, aby si zde založili také vlastní univerzitu, věřil, že by se z dosud zaprášeného maloměsta mezi českým a německým osídlením mohlo stát univerzitní městečko vzdělanců, jakými jsou například Heidelberg, Jena či Lipsko, kde sám studoval, a že tím město výrazně navýší, řečeno sociologickým slovníkem, svůj kulturní kapitál.

Sociální struktura města se tehdy skládala z podnikatelských kruhů, středních vrstev (obchodníci, řemeslníci učitelé atd.) a pracující třídy a hlavním ekonomickým aktérem se stávala Škodovka. V roce 2012 neexistuje v Plzni vyšší třída, vyšší střední třída, která by mohla vytvářet kulturní potenciál, je početně slabá a málo vyvinutá, a zbytek populace je tvořen atomizovanou střední vrstvou, zbytky pracující třídy a sociálně vyloučenými lidmi, žijícími v chudobě, převážně Romy. Naopak zmíněná německá města byla tvořena převážně středostavovskými vzdělanci a pracující třídou. Sociálnímu složení dnešních obyvatel Plzně tudíž odpovídá jejich chování, kdy v komunálních volbách vítězí pravicová ODS, ale také jejich kulturní úroveň a úroveň městských zastupitelů, například Romana Jurečka či Petra Runda.

Logika sociální struktury města se také promítá do jeho urbánní logiky, kdy v případě absence vyšší třídy, která se v západoevropských velkoměstech stěhuje z center na předměstí, zatímco střední a slabá vyšší střední třída až na výjimky zůstává v centru, přičemž pracující třída sociálně vyloučení žijí na periferii, nezbývá volný prostor pro squating a alternativní kulturu, která v Plzni nemá zázemí a která je v západní společnosti málem částí tzv. „vysoké“ kultury. Tím se Plzeň stává chudší, což jí však nebránilo získat titul evropského hlavního města kultury 2015.

A zatímco tedy v roce 1912 byla hlavním ekonomickým motorem Plzně Škodovka, v roce 2012 je chloubou prorektora Západočeské univerzity Ježka, že se hlavní korporací s největším počtem zaměstnanců stává univerzita, jejíž akademičtí pracovníci se stávají de facto námezdními dělníky.

A tak se díky sociálním strukturám kapitalistické společnosti nenaplnilo Masarykovo přání, aby založení univerzity mělo na společnosti měnící a kultivující účinek, ale naopak, univerzita se vyvíjí k obrazu společnosti i s jejími neduhy. „Věk informací“ nepřinesl konec průmyslu a masové produkce a spotřeby, ale tyto vztahy pronikají také do sféry vysokého školství, vědy a výzkumu, jak o tom píše Konrad Liessmann v knize Teorie nevzdělanosti.

V kapitalistické společnosti, kde je kulturním hegemonem střední vrstva, se tato vrstva stává hegemonem nejen na základě ekonomického a sociálního kapitálu, ale teprve na základě kapitálu kulturního, tj. kulturní úrovně, návyků, vzdělání, životního stylu, vkusu atd., čímž teprve získává člověk ve středních vrstvách uznání v očích druhých. ODS jako pravicová strana se v teorii hlásí a v praxi prosazuje neoliberální politiku, a byl to chicagský neoliberální ekonom Gary S. Becker, který v 60. letech přišel s pojmem lidský kapitál, kterým je myšleno především vzdělání a investice do něj.

Podívejme se tedy, jak plzeňští pravicoví politici investují do lidského kapitálu obyvatel svého města. Materiálním kulturním kapitálem jsou například knihy. Plzeň má městskou veřejnou knihovnu, studijní a vědeckou knihovnu a univerzitní knihovnu, které jsou veřejným statkem. Kapacita univerzitní knihovny, skládající se de facto z „několika“ regálů, je s těmi na západ od ČR, kam může každý přijít studovat knihy ve volném výběru, naprosto nesouměřitelná. Což je pochopitelné v případě, že jsou nejen veřejné knihovny, ale vysoké školy vůbec systematicky podfinancovány a tím se nezvyšuje kulturní kapitál české společnosti vůbec a Plzně zejména.

Vedení města mohlo zvolit mezi investicí do lepší univerzitní knihovny, přístupnou pro všechny, anebo mezi výstavbou zimního stadionu a nákupních center, která zabírají prostor namísto veřejných parků. Volba výstavby zimního stadionu a nákupních center jednak vyplývá ze sociální struktury a kulturní úrovně obyvatel, kterému se vedení města zavděčí „chlebem a hrami“, jednak vedení města ani nemá zájem, aby se obyvatelstvo sociálně a kulturně emancipovalo. A proto není divu, že plzeňská univerzita nemá příliš šancí proslout intelektuální činností, ale skandály prodeje titulů na právnické fakultě.

Mohou tedy získat společenské uznání podnikatelé a městští zastupitelé, jakými jsou Roman Jurečko (ODS), který začínal jako číšník a po listopadu ´89 jako majitel bistra a veřejných záchodků v centru, či náměstek primátora Petr Rund (ODS), souzený za krádež fotoaparátu? Z jejich strany nám možná může být namítnuto, že do svého vzdělání máme investovat my sami, a proto je třeba zavést školné, které zamezí v přístupu k vyššímu vzdělání nižším vrstvám, které logicky nebudou mít zájem ani o univerzitní knihovnu.

Sociální struktura a úroveň politické kultury spolu zkrátka souvisí. Nestačí kritizovat jednotlivé politiky za jejich morální prohřešky, jako to činí pravicová média typu Respekt, ale s požadavky na odstoupení politiků, vlád a radnic je třeba také usilovat o změnu společenského systému a politické kultury. Ať už umírněnou cestou jejich postupné proměny anebo radikální cestou nahrazení jednoho systému druhým. Protože nejde o to, odstranit „kmotra“. Je třeba odstranit podmínky jeho existence.