V poslední eseji, publikované v Deníku Referendum před třemi týdny, jsem se zcela nevypořádal s vlastním nárokem, jenž na vědu a na historiografii jako vědu kladu. Pokusím se tedy alespoň na pár řádcích objasnit pojem „kritická historiografie“ a předejít dalším nedorozuměním, k nimž od té doby došlo (např. zde). Zdá se mi, že se jedná o kauzu, která důležitostí překračuje čistě akademické prostředí a v důsledku ovlivňuje veřejnou diskuzi týkající se schopnosti a kvality reflexe dějin české společnosti. Proto si dovoluji dál zatěžovat zdejší čtenáře.

Všimněme si, že nemalá část historiků začíná svou práci tvrzením, že jejich analýza pomáhá odkrýt slova, mýty (diskursy, narativy, …), jež dosud zkreslovaly naše pochopení dějin. Co přesně tím říkají? Samozřejmě jde o snahu ospravedlnit své teze jako správné, nárokovat si pravdu, řečeno jinými slovy obhájit místo, z něhož badatel na historii pohlíží. Na tom není nic až tak zvláštního a nestandardního. Paradoxní se toto jednání stává až ve chvíli, kdy je ono místo vyzvednuto nad svět mocenských vztahů, hodnot a zkušeností, kdy se stává jakýmsi neutrálním, posvátným územím z něhož lze — bez dalšího — vysvětlit běh minulého času. Namísto obhájení svého morálního přesvědčení, díky němuž jsme schopni nahlédnout svět jako pravdivý, nastupuje (falešný) universalismus skrývající buď naivitu, nebo čistý cynismus zápasu o moc.

Mnozí z těch historiků, kteří chtějí demytologizovat „nečisté nánosy“ kalící „průhlednost historie“, odmítají otevřeně vstoupit na pole společenské kritiky. Zdá se jim, že tato role historii, respektive vědě obecně nepřísluší. Titíž často argumentují „objektivními metodami“, či v lepším případě zvláštními pravidly institucí a autonomií vědy, jíž může uškodit, pokud si „zadá s politikou“. To je přístup, který podle mne podkopává emancipační potenciál, jež vědě vložilo do vínku osvícenství a jež bychom měli — opatrně, poučeni z jeho odvrácené, temné strany — dále udržovat v povědomí.

Líbí se mi definice sociální kritiky z pera Axela Honnetha. Podle něj jsme dnes svědky velkého nárůstu příležitostí intelektuálů vyjadřovat se k veřejnému dění. Zároveň, jak říká, můžeme sledovat úpadek jejich sociálně kritické role. „U intelektuála..., píše Honneth, „jde o korekturu úhlu pohledu na důležité veřejné záležitosti v rámci popisného systému, jenž je akceptován v demokratické veřejnosti, zatímco u společenské kritiky jde o pátrání po tomto systému samém. Normalizace jeho role intelektuálovi do jisté míry umožnila změnit postoj, takže se z něj stal duchovní agent na fórech politického utváření vůle, přičemž už vůbec není schopen vnímat úkol společenské kritiky; neboť to by vyžadovalo, aby vystoupil z horizontu veřejně sdílených sebeporozumění, jenž je dnes přece ultimativním vztažným bodem jeho vlastní činnosti.“ (Patologie rozumu, 2011). Přiléhavý popis (i) české akademické obce. Mámě (relativně) dost intelektuálů a závratně málo sociálních kritiků.

Do důsledku vzato:, „zadá“ si nikoliv věda, která se snaží přispět ke společenské kritice a zpochybňuje fundamenty systému (nerovnosti, formy útlaku a frustrací, jež systém produkuje), ale věda, jež na tuto roli zcela rezignuje a zůstává u svých intelektuálských her či neznatelných korektur. Politizace vědy, o níž jsem psal na jiném místě, není nic jiného, než přijetí zodpovědnosti za společný svět, který věda sdílí s těmi a tím, o čem bádá, a uvolnění si rukou svázaných poněkud zahnívajícím „objektivismem“.

Program: kritika

Pokud vyzývám historiky k tomu, aby pěstovali kritickou vědu, nejde o nějaké arogantní odsouzení celé jejich dosavadní práce. Pokouším se zaměřit pohledy blíže k tomu, o co se u nás snaží v ekonomii například Ilona Švihlíková či v sociologii Jan Keller. Lze s nimi nesouhlasit, diskutovat, upírat odbornost jim ale může jen hlupák. Rozdíl mezi kritickým a nekritickým v daných souvislostech neodpovídá rozdílu mezi chytrým a hloupým, kvalitním a nekvalitním. Říkám jen tolik: k dobré, reflektující vědě-historiografii patří o jeden krok více, než se zatím běžně dělá. Tímto krokem je schopnost kriticky posoudit současnou praxi, okolní sociální svět, k němuž promlouváme a jemuž my historici, třeba jen implicitně, předkládáme návody na to, jak má sám sobě, potažmo svým dějinám rozumět. (V důsledku neexistuje historický text, který by takový návod neobsahoval).

Schopností historika, který precizně zvládl řemeslo, je zajisté pečlivě číst a interpretovat své prameny. K dobrým historickým analýzám patří schopnost odhalit to, na jaké vědění, potažmo na jaké mocenské vztahy poukazuje řeč použitých pramenů. K historiografii, jako kritické vědě, ale náleží i schopnost vyjadřovat se k tomu, jak její zkoumání souvisí s kauzami, jež řešíme dnes a nyní. Jestliže je — a myslím, že z principu musí být — věda schopna ovlivňovat kolektivní (politické) utváření vůle, měla by ovšem také promýšlet způsoby, jak k tomu pozitivně přispět.

Pokud bychom se shodli na daném východisku, stačí už jen „maličkost“. Analyzovat to, jaké nerovnosti ten náš, neoliberálně kapitalistický systém produkuje a jak se mu daří tyto nerovnosti obhájit jako „funkční“ (legitimní). K tomu i v současnosti, v onom zdánlivě postideologickém věku, potřebuje své „velké vyprávění“, i když je třeba velmi nesourodé, složené z menších, nesouvislých příběhů a velmi heterogenních popisů. To, že je těžké přesně rozlišit kontury příběhů legitimity, o něž se opírá určitá hegemonní moc, neznamená, že tu příběhy (či hegemonie) nejsou, ale spíše to, že jsme dosud jejich analýze věnovali málo energie. K tomu se přidává úžasná schopnost současného systému asimilovat různorodost (jinakost, ne-identitu), absorbovat ji a rozmělnit odpor. Zde se otevírá potenciál historiografie o níž hovořím. Zkoumat proměny strategií legitimity a dávat hlas všem těm, kteří byli pomocí nich ve vzdálenější i velmi nedávné minulosti umlčeni.

Jistěže v tomto „projektu“ existuje jisté apriori, je také velmi snadné jej odhalit. Toto apriori ovšem nelze směšovat s od počátku jasně naprogramovaným výzkumem, jenž by pouze rozepisoval svou základní tezi (pominu-li samotné konstatování sociálních nerovností). „Projekt“ je ve skutečnosti otevřený otázkám a zpochybněním a splňuje tak základní kritérium vědeckosti — snad jen trochu více odhaluje karty, s nimiž pracuje, je si plně vědom společenské zodpovědnosti a nestrká hlavu do písku před slovem moc.

Stejně jako Radka Šustrová jsem poněkud skeptický k tomu, že by dnes mohl vzniknout ústav, který by takový projekt zaštiťoval, … jistě nikoliv z veřejných zdrojů. Bylo by to z pohledu těch, kdo tyto zdroje v danou chvíli spravují, dost absurdní rozhodnutí. Na rozdíl od Radky ovšem zůstanu přesvědčen, že by takový ústav měl — a se vší pravděpodobností bude mít stále více — své opodstatnění.