V poslední eseji, publikované v Deníku Referendum před třemi týdny, jsem se zcela nevypořádal s vlastním nárokem, jenž na vědu a na historiografii jako vědu kladu. Pokusím se tedy alespoň na pár řádcích objasnit pojem „kritická historiografie“ a předejít dalším nedorozuměním, k nimž od té doby došlo (např. zde). Zdá se mi, že se jedná o kauzu, která důležitostí překračuje čistě akademické prostředí a v důsledku ovlivňuje veřejnou diskuzi týkající se schopnosti a kvality reflexe dějin české společnosti. Proto si dovoluji dál zatěžovat zdejší čtenáře.

Všimněme si, že nemalá část historiků začíná svou práci tvrzením, že jejich analýza pomáhá odkrýt slova, mýty (diskursy, narativy, …), jež dosud zkreslovaly naše pochopení dějin. Co přesně tím říkají? Samozřejmě jde o snahu ospravedlnit své teze jako správné, nárokovat si pravdu, řečeno jinými slovy obhájit místo, z něhož badatel na historii pohlíží. Na tom není nic až tak zvláštního a nestandardního. Paradoxní se toto jednání stává až ve chvíli, kdy je ono místo vyzvednuto nad svět mocenských vztahů, hodnot a zkušeností, kdy se stává jakýmsi neutrálním, posvátným územím z něhož lze — bez dalšího — vysvětlit běh minulého času. Namísto obhájení svého morálního přesvědčení, díky němuž jsme schopni nahlédnout svět jako pravdivý, nastupuje (falešný) universalismus skrývající buď naivitu, nebo čistý cynismus zápasu o moc.

Mnozí z těch historiků, kteří chtějí demytologizovat „nečisté nánosy“ kalící „průhlednost historie“, odmítají otevřeně vstoupit na pole společenské kritiky. Zdá se jim, že tato role historii, respektive vědě obecně nepřísluší. Titíž často argumentují „objektivními metodami“, či v lepším případě zvláštními pravidly institucí a autonomií vědy, jíž může uškodit, pokud si „zadá s politikou“. To je přístup, který podle mne podkopává emancipační potenciál, jež vědě vložilo do vínku osvícenství a jež bychom měli — opatrně, poučeni z jeho odvrácené, temné strany — dále udržovat v povědomí.