Vzdělání versus škola života
Ivan ŠtampachStoupenci zemanovského a babišovského pojetí rádi zdůrazňují, že absolvovali školu života. Nepropracovat se na další patra vzdělání prý není žádná hanba. Škola života ani sebelepší profesní kurz však ke skutečnému vzdělání nestačí.
Září je příležitostí pro úvahy o vzdělání. V jeho prvních dnech nastupují po prázdninách do škol žáci základních škol a středoškoláci. Na přelomu září a října ožívají univerzity a ostatní vysoké školy. Politici pokládají za potřebné navštívit vždy nějakou spřízněnou školu a promluvit do duší žáčků. Letos prý Miloši Zemanovi připravila nepříjemné překvapení matka jednoho ze školáků, když na něj zakřičela „Táhni!“ Další mu dali najevo, co si o něm myslí, tím, že na sebe navlékli červené trenýrky, které se proti všem očekáváním staly zavedeným symbolem.
Zeman sám je jistě sečtělý, dobře informovaný, jeho mozek je vytrénovaný a dovede bystře řešit složité mocenské šachy. Jeho technická hlava mu pořád dobře slouží, i když paměť občas selže. Vytvoří obraz vyjadřující jeho sympatie a zájmy, ne už tolik odpovídající tomu, jak skutečnost vnímáme a pojímáme my ostatní.
Politické debaty o vzdělání se bohužel až příliš často omezují na platy učitelů a ostatních školských pracovníků a na financování provozu škol. Navíc se probírá to, nakolik škola připravuje své budoucí absolventy na profesní dráhu. Politici žádají, aby škola poskytovala technické dovednosti. Humanitní specializace a humanitní společný základ se zpochybňuje, někdy i zesměšňuje.
Stoupenci zemanovského a babišovského pojetí rádi zdůrazňují, že absolvovali školu života. Připadá jim, že se nemusí stydět za to, že byli duševně líní a nepropracovali se na další patra vzdělání. Život, je-li pozorně sledován a pečlivě reflektován, opravdu může být další školou. Diplomy v šuplíku a jméno ozdobené zleva i zprava důstojnými písmenky nejsou samy o sobě zárukou ničeho. Jejich držitel může být technicky dovedný, chytrý či vychytralý, informovaný, ale nemusí být opravdu vzdělaný.
Vzdělávat se znamená, jak nám slovo samo naznačuje, dělat něco, pracovat na něčem tak, že nám to pomůže vzhůru, že nás to pozvedá. Ne ve smyslu kariérního postupu. Jde o vzestup nad čistě přírodní danost našeho života. Tedy něco, co nás potvrzuje v našem lidství. Vzdělání osvědčuje, že nejsme věci, nejsme jen organismy. Jsme živými bytostmi, jsme osoby, jsme tvory myslícími, schopnými jednat svobodně a utvářet sebe a svět, který s jinými sdílíme.
Vzdělávat znamená kultivovat. Ve starší češtině se kultivace půdy, zlepšování její kvality a tím i plodnosti označovala jako její vzdělávání. Vzdělání je snad totéž, co kultura. Kultura a také kult souvisí s latinským colo, -ere, pečovat, pěstovat, věnovat pozornost, zušlechťovat. Snad nejvýznamnější český filosof minulého století Jan Patočka mluví o trojí péči: péči o jazyk, péči o duši a péči o obec. Je třeba myslet a mluvit tak, abychom porozuměli a dorozuměli se. Svět řeči by se měl stávat řečí světa.
Pak je péče o duši, otevřenost světu, respektive vzájemná otevřenost světa a člověka. Naše lidství samo je touto otevřeností. Pečovat o duši znamená sebe ztrácet, a tak (paradoxně) sebe nalézat.
Péče o obec, o polis, o společnost, její kultivace je nanejvýš potřebná. Současná politická a ekonomická vulgarita, hrubost, sesuv téměř do morálního divošství doprovázený nejvyspělejší technikou to dosvědčuje. Tato zkušenost není výjimečná. Trvalý úkol filosoficky myslícího a jednajícího člověka je rekonstrukce otřeseného života polis.
Cílem vzdělání je filosofie. Ne jako jedinečný obor, který by si nárokoval pozici nad ostatními akademickými disciplínami. Filosofie nemá ambici nahradit teologii v roli královny věd a nepotřebuje z ostatních oborů činit služky. Nemusí však být nedopatřením, že vrcholné vzdělání ve všech oborech, humanitních, matematicko-fyzikálních, přírodovědných, ba i technických je označeno titulem philosophiae doctor, Ph.D. Nechme teď stranou to, že ani jeho nositelé někdy netuší, oč jde, o čemž svědčí například komická výslovnost „pí ejdž dý“, jako by šlo o cosi anglického.
Cílem vzdělání je láska k moudrosti, což je původní význam slova „filosofie“. Moudrý není jen poučený a vyškolený. Je to spíš ten, kdo jde ke kořenům věcí. Je to poznání, které dává životu směr. Je to poznání hodnot. Co je hodnotné? Co je hodno naší pozornosti a zájmu? Co je skutečně důležité? Na čem v posledku záleží?
Moudrost není jen cílem obecně lidského usilování. O Moudrosti, Sofii, v nějakém smyslu božské, svědčí křesťany opomíjená biblická svědectví. Je u Boha, hraje si před ním, když tvoří světy a člověk se na ní může podílet. Není to pak ta pomíjivá, domnělá moudrost, o které se skepticky vyslovuje kniha biblická Kazatel. V knize Moudrosti, již však všichni křesťané nepovažují za součást Bible, je o ní řeč: Moudrost září a nevadne, ochotně se dává spatřit těm, kdo ji milují, a najít těm, kdo ji hledají. (Mdr 6,12).
Dokonalá Moudrost, pradžňá páramitá, je v buddhismu poznání absolutní pravdy, nezkreslené nahlížení „takovosti“, skutečnosti takové, jaká je. Člověk jí dosahuje, ale ona je transcendentní kvalitou. Lze říci, že vše prozařuje. Subjekt, objekt i činnost v ní tvoří jednotu, podmiňují se navzájem a sdílejí stejný prostor. Není žádné trvalé já. Tento vhled pak přivádí k uvědomění, že všechny bytosti si přejí štěstí a že je v zájmu člověka jednat tak, abychom jim přinesli trvalý užitek.
Filosofický život ustavuje člověka jako bytost, která si může získat svobodu, tedy překročit závislost na biologickém a sociálním předurčení. Svoboda je to božské v člověku. Znamená, že nejsme pouhé produkty přírodních mechanismů, že jsme tvořeni a tvoříme se ve svobodě a pro svobodu. Že ve svobodném tvůrčím jednání, v tvůrčí práci, v sociální tvorbě, v dílech, kterými můžeme ozdobovat svět, překračujeme (i když také zahrnujeme) svou živočišnost. Filosofická reflexe zakládá lidskou důstojnost.
Na důstojnosti člověka jako Božího obrazu stojí demokratický respekt k člověku. Má to takové praktické důsledky jako zákaz mučení, občanské svobody a lidská práva včetně práv sociálních. Díky tomu lidé (ve vší nedokonalosti) dokážou vládnout sami sobě.
Takřečená škola života ani technicky a profesně vypracované školení nestačí na to, abychom byli vzdělaní. Podpora školám, podpora svobody vzdělání, plurality vzdělávacích programů, sociální dostupnosti všech školských stupňů, respekt k autonomii vzdělání vůči mocenské politice, to vše je žádoucí. Ale vzdělání jako kultivace směřující k moudrosti, to je nenaplněný sen. Nabízí září příležitost znovu probrat, co pro to udělat?
Takže tedy - vzdělání a moudrost.
Ta "moudrost", co to vlastně je? A především, čím se liší od pouhé chytrosti (která sama nemá daleko k čiré vychytralosti)?
Aristoteles tu pouhou chytrost definuje jako schopnost ovládat předměty. V tomto smyslu je tedy tato chytrost/vychytralost v prvé řadě schopnost ovládat. Manipulovat. Bezprostředně vzato předměty, objekty. Jenže - tím objektem manipulace se velice snadno může stát i druhý člověk. Anebo celé masy lidí. Ta chytrost sama - ta v sobě nemá žádné další kvalitativní určení. Je pouhý nástroj, který může být použit stejně tak užitečně, jako i jakožto zbraň. Vůbec, základním příznakem této pouhé chytrosti je užitkovost; ryzí utilitarismus.
Oproti tomu moudrost - sám velký Aristoteles měl nemalé potíže s tím, tuto moudrost vymezit nějak pozitivně. Daleko snadnější je právě to určení, co moudrostí není, co se jí pouze podobá.
Takže o moudrosti - o té pravé, nefalšované - je možno v každém případě říci toto: ta nikdy není utilitaristická. Ta nikdy není podřízena jenom nějakému jednotlivému (tím méně egoistickému) účelu či zájmu. Tato moudrost je sama sebou, právě ona je skutečným středem všech věcí; a jsou to všechny ostatní věci a všechny ostatní účely, které svou kvalitu, svou oprávněnost musí měřit na ní.
Ta chytrost, ta schopnost ovládat, manipulovat - jak řečeno ta je vždy hnána nějakým účelem. A proto je ta chytrost v neustálém pohybu, skáče sem a tam, podle toho jaký se kde právě nabízí největší užitek, nejlákavější účel.
Oproti tomu moudrost - ta zůstává stát. Ne že by se nikam nepohybovala, nikam nesměřovala; naopak. Jenže - ona si může dovolit, ona m u s í zůstat stát vždy, když se to ukáže být zapotřebí. Když je zapotřebí nahlédnout do hloubky, do nitra věcí. Jak to nazval Ivan Štampach, když se jde ke kořenům.
Jan Zrzavý - jeden z nemnoha českých malířů minulého století skutečně světového formátu - ten ve svých vzpomínkách sdělil, že v dobách svého uměleckého mládí, svého hledání jednou po celé roky(!) přestal malovat. On už nemohl malovat starým, klasickým stylem; neboť jeho umělecká duše mu říkala, že tyto výrazové prostředky už jsou zastaralé. Jenže - on sám ještě nebyl tak daleko, aby si pro sebe našel, vypracoval umělecké prostředky nové. Které by skutečně odpovídaly tomu, co on cítil ve svém nitru, které by dokázaly plně vyjádřit jeho umělecké představy. A tak - namísto aby sáhl po nějakém z tehdejších moderních (či módních?) uměleckých směrů, a uplatnil se na uměleckém trhu - on přestal malovat. Zastavil se. A hledal. Anebo snad přesněji řečeno: vnitřně zrál. A teprve poté když se v něm, v jeho nitru jeho napřed nezřetelné představy uspořádaly v jeden konzistentní celek, teprve poté začal zase malovat. Tím nezaměnitelným, úsporným, napohled zcela jednoduchým, ale neuvěřitelně obsažným stylem.
Takže moudrost - to je zastavení; a je to zrání. A čas sklizně.
Ale to současné vzdělávání - kdo si tady ještě vůbec může dovolit zůstat stát? A zamyslet se, hloubat - třeba i po celé roky?!... Dnes je přece zapotřebí podávat výsledky, rychlé a hmatatelné, a především: na trhu zpeněžitelné. Je to ta "chytrost", ta schopnost bezprostředního ovládání, manipulace věcmi i lidmi, která dnes slaví žně. Ale moudrost?... Ta zůstává pod koly "moderní doby".
Když jsem svého času na německé univerzitě studoval filozofii, byl regulérní čas studia limitován počtem deseti semestrů. Čili pěti let. Mně se podařilo tento limit - na základě lékařského dobrozdání - prodloužit na let šest. A podle mého pocitu to byla ta naprosto minimální, alespoň v zásadě postačují doba pro určité prvotní proniknutí do tajemství filozofie. - Nedlouho potom byl ten limit regulérního studia filozofie ale ještě zkrácen - na osm semestrů! Prý z důvodů úspor. Čtyři roky - za tu dobu je možno stihnout tak nanejvýš zcela minimální filozofické propedeutikum; přesněji řečeno, je možno stihnout se tak nějak n a u č i t, c o řekli a napsali někteří filozofové minulosti; ale v žádném případě není možno si osvojit alespoň základy pravého filozofického myšlení.
A tak z dnešních filozofických fakult - tedy z míst, kde by se v řadě naprosto první měla vyučovat a především pěstovat moudrost - z nich vycházejí zástupy ne snad moudrých, nýbrž a b s o l v e n t ů, kteří mají glejt na to že jsou "filosofy", ale ve skutečnosti mají nanejvýš schopnosti oné Aristotelem uvedené "chytrosti", to jest schopnosti určitým způsobem ovládat, manipulovat dotyčný p ř e d m ě t.
Takže: ten "sen o moudrosti" zůstává nenaplněný; a je sotva naděje že by za daných okolností, za daných priorit tohoto času o tohoto společenského typu mohl být kdy naplněn.
u kontušovky štěstí hledal) a musel bys psát a psát... třeba o panu prezidentovi... No né?!"
Ať už teda platí to první nebo to druhý, je cílem vzdělávání taky láska k prezidentovi a k předsedovi vlády?
Ovlivňuje pak náš nepřátelský vztah ty lidi, ke kterým nepřátelství cítíme,
může je "polepšit", nebo v nich naopak může spíše posílit to, co se nám na nich již předtím nelíbilo?
Ovlivňuje vzdělání lidskou schopnost přijímat do srdce i takové lidi, kteří se nám nelíbí, kteří mají odlišné názory a postoje?
Pomáhá nám vzdělání oddělit samotného člověka od jeho názorů postojů a činů, abychom člověka mohli bezpodmínečně přijmout v srdci a s tím ostatním třeba rozumem polemizovat?