...zůstává dnes nejen nenaplněným snem; ale co hůře, je zřejmě čím dál tím méně takových, kteří takovýto sen vůbec ještě mají. Protože i sny potřebují nějaké konkrétní prostředí, živnou půdu z které se mohou rodit, a hlavně kdy je možno doufat že mohou mít nějakou šanci na své uskutečnění, že nezůstanou jenom planým sněním.

Takže tedy - vzdělání a moudrost.

Ta "moudrost", co to vlastně je? A především, čím se liší od pouhé chytrosti (která sama nemá daleko k čiré vychytralosti)?

Aristoteles tu pouhou chytrost definuje jako schopnost ovládat předměty. V tomto smyslu je tedy tato chytrost/vychytralost v prvé řadě schopnost ovládat. Manipulovat. Bezprostředně vzato předměty, objekty. Jenže - tím objektem manipulace se velice snadno může stát i druhý člověk. Anebo celé masy lidí. Ta chytrost sama - ta v sobě nemá žádné další kvalitativní určení. Je pouhý nástroj, který může být použit stejně tak užitečně, jako i jakožto zbraň. Vůbec, základním příznakem této pouhé chytrosti je užitkovost; ryzí utilitarismus.

Oproti tomu moudrost - sám velký Aristoteles měl nemalé potíže s tím, tuto moudrost vymezit nějak pozitivně. Daleko snadnější je právě to určení, co moudrostí není, co se jí pouze podobá.

Takže o moudrosti - o té pravé, nefalšované - je možno v každém případě říci toto: ta nikdy není utilitaristická. Ta nikdy není podřízena jenom nějakému jednotlivému (tím méně egoistickému) účelu či zájmu. Tato moudrost je sama sebou, právě ona je skutečným středem všech věcí; a jsou to všechny ostatní věci a všechny ostatní účely, které svou kvalitu, svou oprávněnost musí měřit na ní.

Ta chytrost, ta schopnost ovládat, manipulovat - jak řečeno ta je vždy hnána nějakým účelem. A proto je ta chytrost v neustálém pohybu, skáče sem a tam, podle toho jaký se kde právě nabízí největší užitek, nejlákavější účel.

Oproti tomu moudrost - ta zůstává stát. Ne že by se nikam nepohybovala, nikam nesměřovala; naopak. Jenže - ona si může dovolit, ona m u s í zůstat stát vždy, když se to ukáže být zapotřebí. Když je zapotřebí nahlédnout do hloubky, do nitra věcí. Jak to nazval Ivan Štampach, když se jde ke kořenům.

Jan Zrzavý - jeden z nemnoha českých malířů minulého století skutečně světového formátu - ten ve svých vzpomínkách sdělil, že v dobách svého uměleckého mládí, svého hledání jednou po celé roky(!) přestal malovat. On už nemohl malovat starým, klasickým stylem; neboť jeho umělecká duše mu říkala, že tyto výrazové prostředky už jsou zastaralé. Jenže - on sám ještě nebyl tak daleko, aby si pro sebe našel, vypracoval umělecké prostředky nové. Které by skutečně odpovídaly tomu, co on cítil ve svém nitru, které by dokázaly plně vyjádřit jeho umělecké představy. A tak - namísto aby sáhl po nějakém z tehdejších moderních (či módních?) uměleckých směrů, a uplatnil se na uměleckém trhu - on přestal malovat. Zastavil se. A hledal. Anebo snad přesněji řečeno: vnitřně zrál. A teprve poté když se v něm, v jeho nitru jeho napřed nezřetelné představy uspořádaly v jeden konzistentní celek, teprve poté začal zase malovat. Tím nezaměnitelným, úsporným, napohled zcela jednoduchým, ale neuvěřitelně obsažným stylem.

Takže moudrost - to je zastavení; a je to zrání. A čas sklizně.

Ale to současné vzdělávání - kdo si tady ještě vůbec může dovolit zůstat stát? A zamyslet se, hloubat - třeba i po celé roky?!... Dnes je přece zapotřebí podávat výsledky, rychlé a hmatatelné, a především: na trhu zpeněžitelné. Je to ta "chytrost", ta schopnost bezprostředního ovládání, manipulace věcmi i lidmi, která dnes slaví žně. Ale moudrost?... Ta zůstává pod koly "moderní doby".

Když jsem svého času na německé univerzitě studoval filozofii, byl regulérní čas studia limitován počtem deseti semestrů. Čili pěti let. Mně se podařilo tento limit - na základě lékařského dobrozdání - prodloužit na let šest. A podle mého pocitu to byla ta naprosto minimální, alespoň v zásadě postačují doba pro určité prvotní proniknutí do tajemství filozofie. - Nedlouho potom byl ten limit regulérního studia filozofie ale ještě zkrácen - na osm semestrů! Prý z důvodů úspor. Čtyři roky - za tu dobu je možno stihnout tak nanejvýš zcela minimální filozofické propedeutikum; přesněji řečeno, je možno stihnout se tak nějak n a u č i t, c o řekli a napsali někteří filozofové minulosti; ale v žádném případě není možno si osvojit alespoň základy pravého filozofického myšlení.

A tak z dnešních filozofických fakult - tedy z míst, kde by se v řadě naprosto první měla vyučovat a především pěstovat moudrost - z nich vycházejí zástupy ne snad moudrých, nýbrž a b s o l v e n t ů, kteří mají glejt na to že jsou "filosofy", ale ve skutečnosti mají nanejvýš schopnosti oné Aristotelem uvedené "chytrosti", to jest schopnosti určitým způsobem ovládat, manipulovat dotyčný p ř e d m ě t.

Takže: ten "sen o moudrosti" zůstává nenaplněný; a je sotva naděje že by za daných okolností, za daných priorit tohoto času o tohoto společenského typu mohl být kdy naplněn.

"Miloši, kdybys nebyl línej a pořádně se učil, mohl's to dotáhnout někam dál: mohl jsi být třeba... novinářem! Seděl bys teďka v ňáký tý pražský kavárně na lavici co pamatuje básníka (kerej místo u mlíka
u kontušovky štěstí hledal) a musel bys psát a psát... třeba o panu prezidentovi... No né?!"

nebo moudrost k lásce?

Ať už teda platí to první nebo to druhý, je cílem vzdělávání taky láska k prezidentovi a k předsedovi vlády?

Pane Nusharte, přestaňte blábolit. Natolik kvalitní a závažný text jako ten od pana Štampacha si takovéto šaškárny skutečně nezaslouží.

speciální kurz pro práci s lidmi s mentálním znevýhodněním.

Neberte si to nijak zle, pane Kolaříku, to jsou většinou takový ty lidi, co by se v naší pokrokové společnosti už vůbec neměly narodit.

Je tedy cílem vzdělání i dobrý vztah k lidem, se kterými nesouhlasíme (prezident, premiér), o kterých si třeba i myslíme, že dobří nejsou?

Ovlivňuje pak náš nepřátelský vztah ty lidi, ke kterým nepřátelství cítíme,
může je "polepšit", nebo v nich naopak může spíše posílit to, co se nám na nich již předtím nelíbilo?

Ovlivňuje vzdělání lidskou schopnost přijímat do srdce i takové lidi, kteří se nám nelíbí, kteří mají odlišné názory a postoje?

Pomáhá nám vzdělání oddělit samotného člověka od jeho názorů postojů a činů, abychom člověka mohli bezpodmínečně přijmout v srdci a s tím ostatním třeba rozumem polemizovat?

A zoufalá touha Komenského po panvzdělání už vůbec zůstala nevyslyšena.