K letošnímu 1. září nabyla účinnosti loňská novela školského zákona 561/2004 Sb., která kromě jiných novinek v §34 stanovuje, že „od počátku školního roku, který následuje po dni, kdy dítě dosáhne pátého roku věku, je předškolní vzdělávání povinné, není-li stanoveno jinak.“

Zákonné ustanovení obsahuje i výjimky. Místo povinného roku mateřinky může dítě například docházet do přípravného ročníku základní školy, možná je také domácí individuální příprava, o kterou ale prozatím velký zájem není. Do konce května, tedy v určeném tříměsíčním předstihu před nástupem do mateřské školy, projevili o individuální předškolní vzdělávání zájem rodiče ani ne patnácti stovek dětí (1,5 procenta) z více než 100 tisíc, kterých se již povinnost předškolního vzdělávání týká.

Jako prakticky všechno povinné v naší milé vlasti se i tahle novinka okamžitě setkala s kritikou, brbláním a s tisíci námitek. Mnohým leží v žaludku zejména povinnost omluvit do tří dnů absenci dítěte ve školce, hrozící pokuty za nesplnění této povinnosti nebo povinnosti do mateřinky docházet.

Vyjadřuje se skepse, zda se vůbec podaří dohledat všechny děti, jichž se povinná školka týká, a jejich rodiče přimět, aby je tam opravdu vodili — je celkem známo, že většina pětiletých stejně už do mateřské školy chodí, problém je asi se čtyřmi procenty dětí ze sociálně slabého prostředí. Někteří pracovníci mateřských škol dokonce namítají, že budou těžko plnit povinnost přezkušovat děti vzdělávané individuálně, když prý ani nevědí z čeho.

↗

Námitky proti povinnosti docházet od pěti let do mateřinky jsou asi stejně oprávněné jako námitky proti pobytu na čerstvém vzduchu. Ovšemže tam jednoho občas může i ofouknout. Foto archiv DR

Brblání proti novinkám (nejen) ve školství je u nás tradicí příslovečně od dob Marie Terezie. Ačkoliv za pár let uplyne už čtvrt tisíciletí od vydání onoho „Všeobecného školního řádu“, jímž se zavedla povinnost chodit do školy, mnozí reagují podobně jako sedláci v tereziánských dobách, kteří školní docházku svých dětí sabotovali, jak jen mohli.

A rovněž argumentovali na svou dobu zdánlivě rozumně. Že škola odvádí děti od práce —  školní lavice taky nejvíc zely prázdnotou v obdobích intenzivních polních prací, v době senoseče, žní, pastvy husí a krav. Že učitel cpe dětem do hlavy zbytečnosti, které v životě nebudou potřebovat a ze kterých je pak hlava zbytečně bolí. Že rodina nemá nazbyt, aby platila učiteli nějaký ten grošík nebo posílala v zimě do školy pár polínek na topení, aby tam děti nemrzly.

Námitky věcně

Když necháme brblání stranou a rozebereme námitky věcně, pak třeba to omlouvání absence ve školce podle §34a citovaného zákona je v podstatě na dohodě rodiče s mateřskou školou. Doložit důvody absence je rodič povinen pouze, když ho k tomu ředitel vyzve. Ten to v praxi udělá jen tehdy, když jsou s docházkou dítěte problémy trvalejší. Což se vždy týkalo spíše jednotlivců.

A pokuty, pokud rodiče dítě vůbec do školy nepřihlásí nebo má dítě neodůvodněné absence? Ty rozhodně nevyplývají přímo ze školského zákona. Na ty se vztahuje takzvaný přestupkový zákon 250/2016 Sb., ovšem i tam se výslovně upozorňuje, že aby bylo nějaké protiprávní jednání vůbec možno za přestupek označit, musí to být takové, „které je v zákoně za přestupek výslovně označeno“. Muselo by být vedeno takzvané přestupkové řízení a pokuta by mohla být až jeho výsledkem, proti němuž se lze navíc odvolat. Rozhodně to není třeba jako při dopravním přestupku, kdy může policista uložit blokovou pokutu rovnou na místě. Většina případů se proto raději řeší nějakým schůdnějším způsobem, pozváním rodičů do mateřinky, motivačním rozhovorem s nimi, v krajním případě informováním orgánu sociálně právní ochrany dětí.

Pokud jde o přezkušování dětí, jejichž předškolní výchovu se rodiče rozhodnou řešit individuálně, také si nemyslím, že by ve školce nevěděli, co přezkušovat. Celý poslední (nyní tedy povinný) ročník mateřinky je přece přede vším jiným zaměřen na dosažení školní připravenosti dětí, na to, co se koneckonců zjišťuje i při zápisu do 1. třídy základní školy. Základem je připravenost emoční a sociální. Tedy pocit dítěte, že už by do „velké“ školy chtělo, že z mateřinky už jaksi vyrostlo, ta že je pro mrňata, k nimž ono už se nepočítá.

Chtělo by se ve škole něco nového naučit, samo od sebe a pro sebe, nejen proto, že se to sluší říkat — a stále ještě je to ponejvíce čtení, přese všechny televize a pohádky přehrávané na tabletech. Mělo by mít určitou úroveň pozornosti, schopnost podřídit se pravidlům vyučování, přijmout jako samozřejmost školní povinnosti včetně domácí přípravy, umět se přiměřeně věku vyjadřovat, přičemž drobná vada řeči (r, ř) nevadí.

Vadí ovšem malá slovní zásoba, včetně té pasivní, která způsobuje, že dítě učiteli nerozumí, i když oba mluví česky, a činí to dojem, ovšemže falešný, že dítě je opožděné v duševním vývoji. Prokázat by mělo některé znalosti, třeba umět pojmenovat základní barvy, vyjmenovat číselnou řadu do 10—20, umět porovnat, co je větší a co menší, umět zacházet s tužkou a pastelkami, pojmenovat a kresebně napodobit nějaký jednoduchý geometrický obrazec či ukázku písma.

S tímhle vším často mívají problém děti z kognitivně málo podnětného prostředí, kde se jim nečtou pohádky, kde si s nimi nikdo moc nepovídá, neodpovídá na jejich zvědavé otázky, nepojmenovává věci, na něž se ptají, kde nemohou odposlouchat a napodobovat kultivované vyjadřování s větami delšími než jedno- či dvouslovnými. Kde jsou neznámou věcí omalovánky, dětské stavebnice, společenské stolní hry. Kde s nimi nikdo nechodí na výlety, do přírody, na procházky do okolí, na dětská kulturní představení, kde jsou denní zážitky chudé a stereotypní.

Dlouholeté zkušenosti ukazují, že alespoň trochu zmírnit problémy z toho všeho vznikající a projevující se pak obtížemi dítěte v 1. třídě, a někdy po celou základní školu, může právě docházka do mateřské školy. Je to prevence propadání, nebo dokonce přeřazování do speciálních vzdělávacích zařízení, jejichž nároky jsou leckdy hluboko pod možnostmi těchto dětí, jež jsou tím pak negativně poznamenány. Nezřídka doživotně.

Z toho hlediska jsou všechny námitky proti povinnosti docházet od pěti let do mateřinky asi stejně oprávněné jako námitky proti pobytu na čerstvém vzduchu — ovšemže tam jednoho občas může i ofouknout.