Občas hrajeme doma nebo s přáteli takovou hru. Vymýšlíme absurdní podnikatelské záměry, na kterých by se dalo zbohatnout, a bavíme se promýšlením detailů businessplánu. Principem je vždy vytváření luxusního zboží z naprostých samozřejmostí. Takto vznikla třeba idea kurzu „silvaterapie“ — inkasování nemalých částek za braní klientů na procházku do lesa, nebo zážitkové agentury, která umožní najmout si na namáhavé výkopové práce znuděné manažery, kteří budou za vykonanou dřinu ještě platit.

Při brouzdání na internetu však člověk překvapivě občas skutečně narazí na nabídky, které jako by někdo překopíroval z našich hospodských debat: kurz zatloukání hřebíků a vrtání hmoždinek do zdi za 1500 korun, „přírodní terapie“ spočívající v tom, že vám někdo pronajme obytný přívěs na kraji lesa za 690 korun na osobu a noc, dárkový zážitek „farmaření“ čili kydání hnoje v chlévě za 1400 korun za den. Po humoru ani stopy.

Není to přitom ještě tak dávno, kdy byl podobný „luxus“ běžnou součástí života: drobné opravy, ruční práci s materiálem, pěstování na zahrádce, chov drobného zvířectva zvládali nejen profi hodinoví manželé nebo ekofarmáři, ale skoro každý, kdo nebyl úplně „levý“. Dnes se za podobnými věcmi vydáváme na specializované kurzy, v nichž hledáme úlevu od stresu moderního světa. Někde v hloubi duše zkrátka stále tak nějak tušíme, že práci rukama a pobyt venku nutně potřebujeme k životu. V dnešní době je ale stále obtížnější tuto potřebu realizovat. Venku trávíme až čtyřikrát méně času než naši předkové, máme problém s nedostatkem pohybu. Současně s tím přibývá lidí trpících depresí (osmnáctiprocentní nárůst za posledních třicet let), onemocnění z nedostatku vitamínu D, alergií, obezitou.

Statistiky jsou obzvlášť alarmující v případě dětí. Vědci z USA spočítali, že průměrně americké dítě je venku jen sedm procent času, který by potřebovalo pro svůj zdravý vývoj. O to víc narůstá množství času strávené u televize nebo s elektronickými hračkami — u těch děti pobývají denně v průměru dvakrát déle než venku. Nemají dostatek příležitostí k pohybu, snižují se jejich motorické schopnosti (umožňující třeba obyčejné házení míčem)., nemalému procentu dětí chybí „obyčejná“ zkušenost jako sbírání hub, lezení po stromě, pozorování noční oblohy.

Na tyto problémy dnes hledají odpovědi stále oblíbenější lesní školky, pro které je pobyt dětí venku prioritou. Není to však zatím odpověď plošná: školné například v lesních školkách se pohybuje kolem pěti tisíc měsíčně, což z nich činí poněkud luxusní záležitost, která není zdaleka dostupná každé rodině. Proč se dnes něco tak přirozeného jako pohyb a práce rukama prodává za drahé peníze, jako by šlo o nějaké vzácné zboží? Pohled do historie školství ukazuje, že dříve býval pro všechny jako běžná součást všeobecného vzdělávání.

Důležité pracovní vyučování

V dobách po vzniku Československé republiky, ale i dříve, se ve školách vyučovala takzvaná pracovní výchova, jež byla chápána jako jedna z nejdůležitějších složek vzdělávání. Byla obvykle vázána na školní zahrady, na nichž se žáci učili nejen základům pěstitelství, ale dalším ručním a řemeslným pracím. V roce 1937 byl dokonce vydán Řád školních zahrad, který ukládal zřízení školní zahrady u každé školy. Vyzdvihoval význam pobytu na zahradě pro „zjemnění dětské povahy“ a uvědomění si ceny práce a nařizoval zpřístupnit zahradu dětem i mimo dobu vyučování.

Významu, který byl ve vzdělání přikládán pracovním činnostem, odpovídala také příprava učitelů. V druhé polovině 19. století vydala Zemská školní rada organizační statut, podle nějž se všichni studenti učitelství měli ve 3. a 4. ročníku věnovat praktické výuce ve školní zahradě, aby se s tímto předmětem náležitě seznámili. Na přelomu století se na téma venkovní výuky vedly četné odborné diskuse a probíhaly i experimenty s kompletně „outdoorovým“ vyučováním, mezi jehož propagátory patřil i známý spisovatel a pedagog Eduard Štorch.

Po druhé světové válce, během níž školní zahrady musely sloužit hlavně k pěstování potravin, se doby jejich největší slávy již nevrátily. Školy začaly zahrady zanedbávat a upadala i příprava učitelů na předmět pěstitelských prací. Předmět Pracovní vyučování byl ale školským zákonem znovu zařazen do vyučování roku 1960 a žáci se v jeho rámci začali učit technickým a pěstitelským pracím, vaření a „dívčím“ pracím a začal se rozvíjet jako odborný obor. Vznikly kvalitní učebnice a v 80. letech tak Technická výchova poskytovala žákům nejen základ, díky němuž byli schopni zvládat základní práce v domácnosti a dílně, ale získali představu, jaký typ práce jim „sedí“ a mohli pak své dovednosti dál rozvíjet v konkrétním učebním oboru.

Třetí tisíciletí pak přineslo útlum. Praci v dílně nebo na zahradě ve školách zvětšiny nahradilo budování počítačové gramotnosti jako dovednosti, u níž se počítá s největší využitelností pro praktický život, a mnohé školy ji pojaly jako hlavní náplň předmětu pracovní činnosti, případně je doplnily aktivitami podobnými výtvarné výchově. Pěstitelství, technické práce, základy elektrotechniky, chovatelství, šití ze škol zmizelo, a tím i z životního obzoru nastupující generace.

Obecně se přitom stále ví, jak důležitý je pro výchovu vlastní prožitek, zkušenost, kterou dnešní abstraktní výuka založená na zprostředkovaných informacích umožňuje jen málo, a to dokonce u tak „názorných“ předmětů, jakými jsou přírodověda nebo ekologická výchova.

Většina škol ale zatím stále disponuje vlastním pozemkem nebo zahradou. Jen na území hlavního města Prahy se ještě nedávno nacházelo kolem 70 hektarů školních zahrad. Ty často zůstávají nevyužité nebo slouží jako hřiště s umělými herními prvky — zatímco mnohá škola platí externím organizacím za speciální výukové projekty o přírodě, zemědělství nebo broucích v trávě. A jsme opět na začátku.

Kdybych tedy na jeden den disponovala parlamentní většinou, vrátila bych v platnost osmdesát let starý „Řád školních zahrad“, který škole uloží zrovnoprávnit zdravý pohyb, získávání manuální zručnosti a bezprostředních zkušeností s přírodním světem s ostatními součástmi přípravy na budoucí život. Zcela obyčejné a přirozené věci by se tak vrátily do rukou všech, nejen těch, kteří za ně můžou platit. Jak říkal Eduard Štorch již v roce 1929: „Dejme dětem přiměřenou práci, rozmanitou a radostnou práci. Práci na volném vzduchu, v záři slunce, která sílí hřbetní svaly, šíří prsa, barví kůži, která namáhá celé tělo, práci v nejlehčím oděvu! Kterak to v našich školách uskutečnit? Nejsnadněji v školních zahradách“.