↗

Díky Petru Pavlovi se prezidentský úřad vrátil zpátky do ústavních rámců. Po zkušenostech s érou Miloše Zemana to není málo. Foto FB Petr Pavel

Za několik dní uplyne rok od druhého kola prezidentské volby, v níž populistu, oligarchu a předsedu hnutí ANO Andreje Babiše porazil s velkým náskokem bývalý šéf vojenského výboru NATO a náčelník generálního štábu české armády Petr Pavel. Do voleb šel s prozápadním směřováním a ambicí navrátit úřadu prezidenta důstojnost, ztracenou během dekády panování Miloše Zemana.

Při rekordní účasti více než sedmdesát procent voličů porazil Pavel Babiše s historicky nejvýraznějším náskokem 58,32 procenta a se ziskem téměř 3,4 milionu hlasů. Ošklivou a polarizující kampaň, v  níž Babiš za podpory konspirační scény hrozil, že Pavel v úřadu prezidenta vtáhne zemi do války, provázela nevídaná občanská mobilizace.

Ve velké analýze mapujeme, jak se vloženou naději po roce od prezidentské volby úřadujícímu prezidentovi Petru Pavlovi podařilo naplnit. Zaměříme se na vztahy s vládou a dodržování prezidentských pravomocí, průběh obměny Ústavního soudu v prezidentově režii, transparentnost prezidentského úřadu a zapomenutou debatu o strukturálně znevýhodněných regionech, kde se kumulovaly hlasy pro populistu Babiše.

Umírněný aktivista Pavel

„Budu aktivní prezident, ne aktivistický,“ sliboval opakovaně zvolený prezident Petr Pavel, byť jedním dechem odmítal, že by chtěl zasahovat do činnosti vlády. Pavel kandidoval od počátku s podporou koalice Spolu stejně jako Danuše Nerudová a Pavel Fischer, Andrej Babiš ho často v kampani označoval za vládního kandidáta.

Pavel v prezidentské volbě obdržel 3,4 milionu hlasů. Získal tak silný mandát přesahující základnu stran vládní pětikoalice, který mu potenciálně dával prostor rozvíjet oproti nepopulární vládě vlastní politiku, jako to dělal Miloš Zeman, byť s menší podporou.

Po celý uplynulý rok veřejné debatě dominovaly spory o vládní škrty ve veřejných financích. Už bezprostředně po svém březnovém nástupu do úřadu Pavel dostal na stůl sporné snížení pravidelné červnové valorizace, kvůli níž opozice během jednání doslova paralyzovala sněmovnu.

„Vládní argumenty, stejně jako argumenty ekonomických odborníků, hovoří jasně o tom, že zpomalení růstu penzí za stávající situace je nezbytné,“ odůvodnil Pavel rozhodnutí s tím, že pokud se opozice neobrátí na Ústavní soud, učiní tak sám. Hnutí ANO však tak učinilo a dohru u brněnského Ústavního soudu má návrh v těchto dnech.

Podobně zdrženlivě se Pavel zachoval i v listopadu, když podepsal schválený vládní škrtací balíček. Předtím přitom vládu zkritizoval za to, že při konsolidaci veřejných financí není podle něj dostatečně ambiciózní.

Zatím nejpatrnější Pavlovo „klepnutí vládu přes prsty“ nastalo koncem léta, kdy prezident dostal na stůl balíček důchodových změn, ztěžující přístup k předčasnému důchodu. Návrh, který měl platit od prvního září, prezident podepsal až prvního zářijového dne, čímž jeho účinnost posunul o měsíc a lidé tak získali více prostoru se na změny připravit. Vyjádřil sice konkrétní výhrady, novela však podle něho ve věci konsolidace veřejných financí jde správným směrem.

„Nemám v této chvíli pocit, že by Petr Pavel nějakým mimořádným způsobem vybočoval z rámce standardní realizace prezidentských pravomocí v duchu již zmíněného čl. 63 Ústavy. Možná by bylo možné dokonce očekávat, že by se v některých kontroverzních případech i častěji mohl stavět proti vládě, alespoň ve verbální rovině,“ říká pro Deník Referendum politolog Marián Sekerák z Institutu pro křesťansko-demokratickou politiku.

Chválí, že Pavel se nebojí ve veřejném prostoru otevírat a formulovat jasné, byť menšinové, postoje v některých polarizujících otázkách, jako byla prezidentova podpora přijetí eura v novoročním projevu či předtím podpora zrušení práva veta při rozhodování v Radě Evropské unie.

„Prezident by měl mít přirozenou autoritu. Nemělo by to být mocenské centrum, ale měl by být schopen dostávat na veřejnost témata, která by měla rezonovat. První takové silné téma vytáhl až nyní v novoročním projevu, což bylo téma přijetí eura, sama bych ale čekala témata spíš týkající se společenské solidarity,“ říká politoložka Vladimíra Dvořáková z Českého vysokého učení technického v Praze.

„Přirozenou autoritu ve společnosti se mu ještě nepodařilo vytvořit. Zda se mu to někdy podaří, je jiná věc. Můžeme ale být spokojení, že prezident nedělá ostudu, jedná důstojně a předvídatelně, nepodráží nohy vládě, nechává otázky hospodářské politiky na odpovědnosti vlády,“ dodává Dvořáková.

„Navzdory zjevně chybějícím politickým zkušenostem, což bylo především v prvních měsících působení určitým handicapem, se pan prezident zhostil svého mandátu důstojně a řádně realizuje pravomoci stanovené mu Ústavou. Rozhodně však, alespoň prozatím se to tak jeví, vrátil prezidentský úřad zpátky do ústavních rámců z vychýlení směrem k poloprezidentskému systému, o nějž se úmyslně a systematicky pokoušel jeho předchůdce Miloš Zeman,“ říká politolog Marián Sekerák.

Pavel se na rozdíl od svého předchůdce snaží o symbolická gesta, jež smiřují rozpolcenou společnost. Velký ohlas si získalo jeho přijetí šikanované dívky s ukrajinským původem na Hradě, stejně jako jeho fotografie s romskými dětmi ze školy v ústecké vyloučené lokalitě Mojžíř. Pozitivního přijetí se dostalo skladbě oceněných při udělování státních vyznamenání u příležitosti svátku 28. října.

Pavlův Ústavní soud: Lepší, než jsme mohli čekat

Jednou z klíčových pravomocí prezidenta, jež nemají pouze ceremoniální rozměr, je navrhovat kandidáty na soudce Ústavního soudu, které následně musí schválit ještě horní komora parlamentu. Každý ze soudců má desetiletý mandát. Během pětiletého mandátu Petra Pavla se postupně obmění třináct z patnácti míst na Ústavním soudu. Loni v srpnu navíc končil mandát i předsedovi Pavlu Rychetskému, architektovi dosavadního složení Ústavního soudu, který měl zpočátku značný vliv na prezidenta Miloše Zemana ve věci návrhů na nové ústavní soudce.

Rychetský ze své pozice zastával spolu s předsedy Senátu pomyslného garanta ochrany ústavnosti a stabilních institucí v době, kdy na úřadě vlády šéfoval populistický oligarchický premiér a pozdější Pavlův protikandidát Andrej Babiš a na Pražském hradě seděl Babišův spojenec a proslulý nectitel ústavních mantinelů Zeman.

Zatím Pavel na Ústavním soudu obměnil osm míst, pět jej ještě bude čekat v průběhu následujících dvou let. Krom toho již vybral jako nového předsedu Ústavního soudu Josefa Baxu i jeho místopředsedy. Krátce po jmenování Pavla prezidentem zveřejnila jeho kancelář způsob výběru ústavních soudců, který má být maximálně transparentní. Kancelář prezidenta sbírá nominace od více než dvou desítek oslovených institucí, jako jsou Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a soudy nižších instancí, právnické fakulty, Soudcovská unie, Advokátní komora či Ústav státu a práva Akademie věd.

Posuzování nominací a předvýběr má na starosti odborný konzultační panel pod vedením ústavního právníka z Univerzity Karlovy Jana Kysely. Na základě jeho doporučení a osobního pohovoru s dotyčným kandidátem pak Pavel rozhodne.

Členy panelu jsou dále Kyselův kolega z pražské Právnické fakulty a majitel mediální společnosti Internet Info, provozující portál Lupa.cz a další weby, Marek Antoš, bývalá soudkyně Ústavního soudu, někdejší předsedkyně Ústavu pro ochranu osobních údajů a zkraje devadesátých let také poslankyně KDU-ČSL Ivana Janů, vedoucí Katedry ústavního práva a politologie brněnské Masarykovy univerzity David Kosař, herec, bývalý senátor a lokální politik jihočeského hnutí Občané pro Budějovice Jiří Šesták a bývalá ústavní soudkyně a senátorka za Zelené Eliška Wagnerová.

Původní členkou panelu byla také bývalá ombudsmanka a chartistka Anna Šabatová. Ta však v srpnu sama rezignovala kvůli hrozícímu střetu zájmů, neboť konzultační panel měl posuzovat jako možného kandidáta i jejího syna, advokáta Pavla Uhla.

Jako hlavní kritérium při výběru nových ústavních soudců si prezidentův tým stanovil pestrost s ohledem na životní zkušenost, profesní původ, odbornost v jednotlivých právních oborech, věk, gender i světonázor a hodnotové ukotvení.

„Prezident vyšel vstříc dlouhodobé potřebě udělat způsob výběru transparentnějším, předvídatelnějším i kvalitnějším, aby se zvýšila jak kvalita kandidátů, tak politická odpovědnost aktérů, kteří se na jejich výběru podílejí,“ říká pro Deník Referendum vedoucí Ústavu pro otázky soudnictví Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Katarína Šipulová. „Jisté nejasnosti na samém počátku panovaly kolem oslovení klíčových institucí s žádostí o nominace možných kandidátů. Část veřejnosti a komentátorů se totiž obávala, zda prezident nevytvořil prostor pro hierarchické zásluhové nominace, které celý proces ještě více zabetonují,“ popisuje Šipulová.

„Ani tato obava se ale nakonec nenaplnila. Naopak, časem se ukázalo že nominace sloužily jen jako prvotní vytvoření rybníčku možných kandidátů, který pak ještě prezident za pomoci poradního panelu doplňoval,“ dodává právnička.

Způsob volby zpočátku kritizovali někteří politici, a to především v Senátu, který musí prezidentské nominace potvrdit. „Pan prezident řekl, že se neorientuje v právní oblasti, a proto si vybral ty členy panelu. Ale jaká byla k jejich výběru kritéria? Já si nemyslím, že by měl někdo jiný než pan prezident rozhodovat o tom, kdo na Ústavní soud půjde,“ uvedl senátor Tomáš Goláň (ODS).

Právě Goláň spolu se senátorem Zdeňkem Hrabou (nezávislý v klubu ODS a TOP 09) nejagilněji nový způsob výběru a zapojení občanské společnosti a odborné veřejnosti kritizoval. Sám přitom přišel s kontroverzním návrhem, že by na Ústavním soudu mohl usednout dlouholetý poslanec, v současnosti předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda. Ten je sice vzděláním právník, ale především je znám pro mocenskou obratnost, s níž se pohybuje ve sněmovních kuloárech, a pro své ultrakonzervativní postoje. Návrh vzbudil patřičnou kritiku a sám Pavel jeho nominaci odmítl.

„Proces jmenování ústavních soudců je celkově koncepčně dobře pojatý, ale důležité bylo i to, že během tohoto procesu prezident Pavel odmítl senátory nabízený deal: My vám schválíme vaše lidi, když vy nám budete nominovat nějaké naše lidi. Mám vážné obavy, že o toto se při jmenování nových členů Ústavního soudu část senátorů snažila,“ hodnotí pro Deník Referendum politoložka Vladimíra Dvořáková z Českého vysokého učení technického v Praze.

Patrně proto pak část senátorů v čele s Goláněm a Hrabou kritizovala Pavlem navržené kandidáty z ne vždy srozumitelných důvodů. V první vlně obměny šlo především Josefa Baxu a Danielu Zemanovou. Vadila jim například skutečnost, že Zemanová nemá titul JUDr. nebo že mají oba kandidáti zkušenosti především ze správního soudnictví. V průběhu „grilování“ kandidátů v senátních výborech se někteří senátoři cíleně dotazovali, jaký mají aspiranti názor na manželství pro všechny.

Nakonec však oba kandidáti prošli, stejně jako Jan Wintr, a Baxa posléze nahradil v čele soudu končícího Rychetského. Mnohem výraznější karambol přišel až v srpnu, kdy se předmětem vzrušených diskusí stala nominace bývalého místopředsedy Mezinárodního trestního soudu Roberta Fremra, u nějž vyšly najevo závažné skutečnosti z jeho předrevolučního působení na pražském městském soudu. Pavel Fremrovo jmenování odložil s tím, že rozhodne po prostudování potřebných materiálů. Než se tak stalo, Fremr se sám nominace vzdal.

Debata se postupně přesunula do principiální roviny o tom, do jaké míry rehabilitovat lidi, kteří si zadali s minulým režimem, avšak v nových poměrech se podíleli na budování demokracie, což je otázka, která se samozřejmě dotýká také samotného prezidenta jako někdejšího člena předlistopadové KSČ.

Náhradou za Fremra měl být soudce Nejvyššího soudu Pavel Simon, i toho ale senátoři v říjnu velkou většinou nepodpořili. Předcházela tomu místy až nedůstojná debata, v níž se krom profesních otázek referovalo také o detailech jeho soukromého života.

Další dvojice kandidátů, advokátka Lucie Dolanská Bányaiová a právní teoretik z pražské Univerzity Karlovy Zdeněk Kühn, však v prosinci bez problémů prošli. V předchozích dnech pak jednoznačně prošel i další Pavlův kandidát, pedagog z olomoucké Univerzity Palackého Milan Hulmák, jehož už dříve doporučily i senátní výbory.

„Zcela přirozeným důsledkem nové transparentnosti výběru byla situace, v níž jednotliví kandidáti čelili pro české prostředí nebývalému zájmů médií či kritice různých aspektů svého profesního nebo osobního života. Místy byla ta kritika možná až příliš tvrdá nebo se zdála vůči některým kandidátům nespravedlivá, nicméně byla jen přirozeným důsledkem větší transparentnosti, díky níž se náhle otázka, kdo má být ústavním soudcem a co od reprezentanta takové funkce očekáváme, výrazně zpopularizovala,“ poznamenává Katarína Šipulová z Právnické fakulty Masarykovy univerzity.

Ve vztahu k Senátu, upozorňuje právnička, často zaznívala otázka, zda náročná nominační kritéria, které si prezident nastavil, nevyprázdní kontrolní roli Senátu a nepovedou k tomu, že Senát bude kandidáty jen formálně automaticky potvrzovat. „Senátu má pořád zcela klíčovou roli, slyšení u jeho výborů je náročné, soustředí se na jiné aspekty a poskytuje kandidátům jiný zdroj legitimity,“ říká Šipulová.

„Vyjasnění vztahů a rolí jednotlivých institucí pokládám ale taky za důležitou součást procesu výběru a příležitost redefinovat si úkoly, o nichž jsme v minulosti třeba neměli možnost hlouběji přemýšlet,“ dodává právnička.

To ale podle Šipulové posílilo zájem o další aspekty a hlavně mimosoudní aktivity přípustné u kandidátů na ústavního soudce, zejména s ohledem na případný budoucí konflikt zájmů či podjatost. „Opět to vnímám jako otázku, kterou potřebujeme zodpovědět a která doposud v debatách o osobnostech soudců výrazně chyběla,“ říká.

Prozatím můžeme vidět, že čtvrtý Ústavní soud bude mladší, pestřejší z hlediska profesní, praktické i odborné zkušenosti, s větším zastoupením žen, a rovněž tak se zdá, že by to mohl být soud názorově docela vyvážený. Ženy jsou v Senátu aktuálně čtyři ze čtrnácti obsazených míst, tedy necelá třetina.

„Se svými spolupracovníky hledám další vhodné kandidáty na zbývající uvolňovaná místa v letech 2024 a 2025. Včetně již tolikrát poptávaného konzervativního kandidáta. Tak, abych naplnil avizovanou představu o pestrém a vysoce kompetentním Ústavním soudu, který bude ochraňovat ústavnost a lidská práva v naší zemi,“ uvedl v projevu při senátním schvalování nominace Dolanské Bányaiové a Kühna prezident Petr Pavel.

↗

Prezident Pavel v Lánské oboře, s níž se navzdory očekáváním nadále pojí značné kontroverze. Foto FB Petr Pavel

Transparentní Hrad? Zatím velké rozpaky

Po zkušenostech s krajně podezřelým působením kancléře Vratislava Mynáře a poradce Martina Nejedlého v éře Miloše Zemana se s nástupem Petra Pavla pojily naděje, že jeho úřad bude daleko transparentnější a otevřenější. Novou kancléřkou se stala bývalá senátní kancléřka Jana Vohralíková. Pod jejím vedením měl na Hradě proběhnout slibovaný „úklid“ po panování Mynáře a Nejedlého, spojeném s podezřeními na četné nezákonné nakládání s veřejným majetkem.

Po tři čtvrtě roce od nástupu Petra Pavla do úřadu se však přes původní silná slova nic zásadního nestalo: část podezření prošetřuje policie, čeká se na audit Nejvyššího kontrolního úřadu a sama kancléřka Vohralíková v květnu část podezření spojených s působením předcházejícího prezidenta na Pražském hradě bagatelizovala.

Ve své funkci zůstal dlouhé měsíce po Pavlově uvedení do úřadu i ředitel Lesní správy Lány Pavel Rus, kterého přitom do funkce jmenoval ještě Mynář. Podle Vohralíkové se Rus snažil dávat prezidentskou oboru do pořádku po působení předcházejícího stíhaného a Zemanem omilostněného šéfa Miloše Baláka.

Jak ale odhalily Seznam Zprávy, Rus obýval lánský zámeček Amálie bez nájemní smlouvy, nechal v lánské oboře zadarmo lovit svého syna a v říjnu tam uspořádal hon za sedm set tisíc finančník a Pavlův sponzor z kampaně Jan Sýkora. Smlouva o věci se přitom v registru objevila teprve až po zájmu novinářů: podle kancléřky Vohralíkové šlo o administrativní chybu. Teprve pod tlakem všech těchto zjištění Hrad vloni v listopadu vypsal na pozi ředitele Lesní správy Lány nové výběrové řízení.

Další nesrovnalost upomínající na Zemanovy, respektive Mynářovy časy, představuje říjnová akce Klíč komunikace, pořádaná klubem Empiria 21. Pro tento networking vysoce postavených manažerů si pořádající organizace pronajala od Správy Pražského hradu Rudolfovu galerii a Širokou chodbu za minimální cenu pouhých 225 tisíc korun. Cena nejdražších VIP lístků na akci přitom přesahovala cenu za celý pronájem. Jedním z řečníků konference byla sama kancléřka Vohralíková, jíž schvalování pronájmu podléhá. Podle některých zdrojů měla být i zakládající členkou spolupořádající Asociace vyjednavačů, což ona sama popřela.

Nejasnosti a kontroverze od počátku panovaly kolem postavení bývalého diplomata, mimo jiné velvyslance v USA i v Rusku a lobbisty zbrojařské společnosti Colt Petra Koláře. Ten byl Pavlovým neformálním poradcem či „přítelem po boku“ už v době prezidentské kampaně. Český rozhlas před nedávnem popsal, že Kolář měl na Hradě značný vliv a účastnil se pravidelně schůzek a porad s prezidentem. Nejhmatatelnější důkaz o jeho možném vlivu představuje Pavlova zářijová návštěva v továrně Kolářova zaměstnavatele Colt Group v americkém Hartfordu.

Nejasné, avšak podle všeho vlivné Kolářovo postavení na Hradě vyvolávalo kritiku, že až příliš připomíná působení Martina Nejedlého za Zemanova prezidenství. Kolář proto požádal u udělení bezpečnostní prověrky, řízení však neproběhlo. Podle Hradu Kolář jako „externí poradce“ takovou prověrku nepotřebuje. Kolář pak neprodloužil smlouvu o pracovní činnosti a k prvnímu lednu tak pokračuje už pouze jako externí poradce.

Koncem léta proběhla v prezidentské kanceláři těžko čitelná personální rošáda, při níž odešly výrazné postavy spojené s Pavlem v době kampaně: šéf jeho poradců Tomáš Richter, šéfka kabinetu Linda Jozwiak Kopecká a vedoucí komunikace Markéta Řeháková. Stalo se tak údajně po tlaku kancléřky Vohralíkové, jejíž pozice v průběhu loňského roku údajně posílila, stejně jako vliv jí blízkých poradců Petra Koláře a podnikatele Jana Dobrovského.

„Nikdy není v politice dobré, když se tu pohybují poradci, jejichž postavení není jasně vymezeno. Tito lidé mohou ovlivňovat rozhodování, mít přístupy k choulostivým informacím,“ říká pro Deník Referendum politoložka Vladimíra Dvořáková, která se věnuje i výzkumu politické korupce a síly institucí. „Zároveň bych řekla, že je přirozené, když se po nástupu do úřadu obměňuje tým z volební kampaně, protože kampaňový mód je hodně odlišný od komunikace v rámci instituce. Kancléřka Jana Vohralíková je určitě zkušená, ale její postupy nepůsobí vždy navenek dobře,“ dodává Dvořáková.

„Úřadující prezident Petr Pavel měl unikátní příležitost přinést na Hrad transparentnost, která zde za předchozích prezidentů zásadně chyběla, a také se k tomu opakovaně zavazoval v předvolební kampani. Realita je bohužel tristní,“ říká pro Deník Referendum vedoucí analytik občanské organizace Transparency International Marek Chromý.

„Neexistuje otevřený lobbistický diář prezidenta a významných lidí kolem něj, chybí etický kodex Kanceláře prezidenta republiky, zcela netransparentní jsou personální procesy týkající se jak Kancléře, tak pod ní spadající Lesní správy Lány, Správy Pražského hradu a Vojenské kanceláře prezidenta republiky a Hradní stráže,“ vyjmenovává Chromý.

„V neposlední řadě veřejnost nezná klíč k výběru akcí, které se mohou v prostoru Pražského hradu pořádat. Některé tyto nedostatky již vyústily v řadu kauz, zejména kolem kancléřky Vohralíkové a na Lesní správě Lány. Prezident se k nim staví velmi laxně, po vzoru předchozí vládnoucí garnitury. Plánovaná náprava politické kultury na Hradě tak zůstává nadále předvolebním slibem,“ hodnotí Marek Chromý z Transparency International.

↗

Výsledky druhého kola prezidentské volby v lednu 2023. Repro DR

Regiony opět v zapomnění?

Voličské motivace a rozložení podpory v konkrétních volbách jsou sice vždy mnohovrstevnaté a různorodé, přímá prezidentská volba — alespoň její druhé kolo — jisté závěry dovoluje. Tak jako ve všech proběhlých prezidentských volbách se různorodé voličské skupiny s mnohdy rozdílnými zájmy distribuují do dvou táborů: jeden se seskupí za demokratickým, umírněným, kandidátem, za nímž se obvykle spojí demokratická pravice současné vlády, Zelení i část sociální demokracie. Základnu má především ve velkých městech, a okolních bohatých satelitech. Tuto roli postupně plnili Karel Schwarzenberg, Jiří Drahoš a Petr Pavel.

Na druhé straně je tábor kandidáta antisystémového, koketujícího s krajní pravicí, kritického k Západu a orientovaného spíše na Rusko, prezidenta velmi aktivního a silného, směřujícího až za rámec skutečných prezidentských pravomocí. Ten v kampani pracuje se společenskou polarizací a tématy jako migrace nebo údajnou hrozící válkou. Obvykle může počítat s podporou krajní pravice a neliberální levice. Základnu má především v regionech se zvýšenou koncentrací chudoby a exekucí, nedostupností služeb, nekvalitním školstvím a chybějícím spolkovým životem. Tuto roli plnil dvakrát Miloš Zeman a potřetí jeho spojenec Andrej Babiš.

„Při každých volbách se toto téma samozřejmě zintenzivní spolu s tím, jak média a experti prezentují volební výsledky v mapách. I lidé bez zaměření na geografii a sociologii z map jednoduše vyčtou, že regiony, které vypadají zanedbaně, volí populistické strany a populistické kandidáty. Naopak v bohatých regionech tyto strany mají mizivou podporu. Některým politikům je to ale bohužel jedno, zejména z části konzervativní pravice,“ říká pro Deník Referendum politolog Jakub Lysek z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Petru Pavlovi se oproti Schwarzenbergovi a Drahošovi povedlo oslovit část venkova i obyvatel větších sídlišť, kde nemusel vždy nutně vyhrát, ale prohrál tam s podstatně menším rozdílem, než měl Drahoš oproti Zemanovi. Podobné tendence se rýsovaly už v prvním kole, zřejmě právě proto pak Andrej Babiš takticky cílil ve svých vystoupeních na sociálních sítích na venkovské věřící obyvatelstvo nebo na obyvatele panelových sídlišť.

Přesto volební geografie opět poukázala na vážnou provázanost podpory populistického a protisystémového kandidáta se socioekonomickou situací v regionu a hladinou exekucí. Vzato optikou krajů Babiš ve druhém kole Pavla předstihl pouze v Moravskoslezském, Ústeckém a Karlovarském, při takové sumarizaci však zanikají výše popsané nuance a viditelnost periferií.

Jenže na detailnější mapě jasně vystoupily oblasti, kde ve druhém kole občané ve zvýšené míře volili oligarchického populistu Babiše. Šlo o postsudetské regiony: severozápadní pás zahrnující většinu Karlovarského a Ústeckého kraje včetně Tachovska (Plzeňský kraj) a Českolipska (Liberecký kraj). Výjimkou byla bohatá horská střediska jako Boží Dar nebo okolí Klínovce, kde v zimním období navíc ve velkém volila skrze voličské průkazy i místní dovolenkářská klientela. Obdobně silnou podporu pro Pavla vidíme v širokých turistických oblastech v Krkonoších, na Šumavě a v Jeseníkách.

Na východě země zvítězil Babiš ve většině Moravskoslezského kraje včetně části Slezska ve vrchní části Olomouckého kraje, dále v kdysi německém okolí Znojma, Svitav a Moravské Třebové. Právě Svitavsko a oblast Moravské Třebové jako moravské regiony připadnuvší k většinově českému Pardubickému kraji představují klasický příklad vnitřní periferie, odkud je to daleko do center regionu, což je spojené s horší dostupností služeb či pracovních příležitostí.

Vnitřní periferie vznikají obvykle na hranicích dnešních nahodile vytyčených krajů a jsou dobře zřetelné i na mapě podpory Andreje Babiše. Jde o okruh podél hranic Středočeského kraje s ostatními kraji nebo na pomezí Olomouckého, Jihomoravského a Zlínského kraje.

Krátce po volbách se proto začalo mezi politiky i v médiích hovořit o potřebě „Marshallova plánu“ pro systémově znevýhodněné regiony převážně v pohraničí. V únoru po svém zvolení se Petr Pavel vydal na první pracovní cestu do Karlovarského kraje, kde se setkal s místními lokálními politiky. Následně podnikl cestu do Ústeckého kraje, kde navštívil i sídliště Mojžíř jakožto vyloučenou lokalitu v Ústí nad Labem nebo Šluknovský výběžek.

Od Pavlových návštěv ale debata o problémech do značné míry utichla. Podle politologa Jakuba Lyska je vůbec otázkou, jestli je možné tyto regiony zvednout masivním přílivem peněz. „Když se podíváme na podobná místa v Evropě i Americe, ke konvergenci nedochází snadno anebo vůbec. I Rakousko nemá jen upravené alpské vesničky, ale i svoje periferní regiony, nedávno jsem to zaznamenal třeba na hranicích regionu Štýrska a Salcburska, kde mi obce připadaly velmi podobné české vnitřní periferii na okraji krajů,“ podotýká politolog.

„Bude velmi těžké se těmto regionům cíleně a efektivně věnovat, protože politici bohužel nerozumí, že to není jen otázka dálnic a silnic, ale i spolkového života v obci a fungování lokální komunity. Jenže podporovat toto vše nepřináší politické body jako stříhání pásek u opraveného mostu přes malou říčku,“ dodává.

Hlavním problémem znevýhodněných regionů jsou podle Lyska jednak stav školství, včetně nedostatku předškolního vzdělávání, kvalifikovaných pedagogů a školních psychologů, jednak spolkový život, který byl po druhé světové válce narušen odsunem původního německého obytelstva a znovuosidlováním regionu. Dále zmiňuje dopravní dostupnost nebo přístup k vysokorychlostnímu internetu, jehož nedostupnost v regionech dnes váže pracovníky v IT sektoru na velká města.

Podle Lyska je dobře, že Pavel na Ústecko a Karlovarsko v rámci prvních cest vyrazil a téma, jehož řešení je ale v kompetenci vládních a parlamentních politiků, zviditelnil. Dobrou výchozí pozici má Pavel i proto, že sám bydlí v malé obci Černouček v Ústeckém kraji nedaleko Litoměřic a dětství prožil na Tachovsku, zatímco první dáma Eva Pavlová pochází z obce Jindřichov na Jesenicku.

Krom zmíněných cest však soustavnější akcent na téma existence strukturálně znevýhodněných regionů a sociálních a politických hrozeb, jež vyplývají z jejich dlouhodobé ignorace vládními politiky, ze strany prezidenta Pavla dosud chybí.

A další čtyři roky?

Jak se shodují oslovení politologové, prezident Petr Pavel naplnil očekávání v tom ohledu, že nevykračuje ze svých pravomocí, nejde proti duchu Ústavy a vystupuje oproti Miloši Zemanovi důstojně a kultivovaně. Zároveň se dobře zhostil důležité úlohy obměny Ústavního soudu.

Důvěra veřejnosti v prezidenta však zatím spíše klesá. Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění z listopadu loňského roku prezidentovi důvěřovalo 52 procent dotázaných, což je sice mnohem více, než měl v závěru prezidentství Zeman, současně však jde od září o pokles šest procentuálních bodů.

Ať už jsou důvodem pokračující nekalosti v Lesní správě Lány, kde jako by se od času Miloše Zemana nic nezměnilo, kontroverzní postavení kancléřky Jany Vohralíkové a poradce Petra Koláře, nebo spojení se škrtající pravicovou vládou, vůči níž se bouří odbory, studenti i učitelé, bude se prezident muset k těmto problémům postavit, chce-li si důvěru uchovat.

Krom větší transparentnosti v prezidentské kanceláři by Pavlovi pomohlo, pokud by si držel větší odstup od vlády a její politiku ostře, ale věcně kritizovat. Byť s ohledem na Pavlovy dřívější výstupy nelze čekat, že tak bude činit z levicových pozic či s akcentem na společenskou solidaritu, přesto může ve veřejném prostoru tvořit vládě protiváhu v momentě, kdy je tak ostře pociťována absence silné demokratické opozice.