Jaromír Bláha, který po dvě desetiletí principiálně chrání českou divočinu, a čerstvý ředitel Hnutí Duha Jiří Koželouh ve středu převzali na ostrůvku Mainau v Bodamském jezeře, poblíž Kostnice, jednu z nejprestižnějších evropských cen udílených za ochranu přírody, cenu Nadace EuroNatur za skvělé zásluhy v ochraně životního prostředí. Na cestě tam jsem je díky jejich pozvání jako jeden ze zakladatelů Hnutí Duha mohl doprovázet.

Konzervativcův sen

Co se na místě dělo, působilo jako splněný sen každého ryzího — nejen českého — konzervativce. V malebném zámku Mainau, který majestátně shlíží na Bodamské jezero, převzali vprostřed exkluzivních, čtyřiceti zahradníky zvelebovaných parků, zástupci Hnutí Duha, coby všemi obletování hosté zde sídlícího švédského šlechtického rodu Bernadotte, cenu, kterou před nimi obdrželi mimo jiné Princ Charles, Michail Gorbačov, Matthias Platzeck, Klaus Töpfer či Nelson Mandela.

Hosty vítal pan domácí, mladý aristokrat spřízněný se stockholmskou královskou rodinou. Mezi projevy hrálo klasické duo — housle a kytara — české a moravské lidové motivy; a na závěr ovšem Smetanovu Vltavu. I aristokracie si potrpí na klišé. Projevy zazněly čtyři, každý z nich lepší, než byla prezentace Věry Jourové v Evropském parlamentu.

Promluvila prezidentka Nadace Euronatur Christel Schröderová, předseda německé partnerské organizace Hnutí Duha, kterou je BUND s půl miliónem členů, profesor Hubert Weiger přednesl velkorysé laudatio, o akceptační projev se za Hnutí Duha podělili Jiří Koželouh a Jaromír Bláha. Ten zde pronesl svou životní řeč.

Christel Schröderová mimo jiné řekla: „Volba letošního držitele Ceny EuroNatur stojí plně ve znamení sebevědomé občanské společnosti. Ocenění je uznáním jejího odvážného vystoupení proti autoritářské svévoli — za ochranu přírody.“ Jiří Koželouh jako by jí odpověděl: „Spolupráce na obou stranách pohoří — na Šumavě i v Bavorském lese, přispěje nejen k zachování jednoho z klenotů evropské přírody, ale také k míru v Evropě.“ Projevy Huberta Weigera a Jaromíra Bláhy dnes vycházejí v Deníku Referendum.

Poslouchal je plný sál hostí z nejméně pěti evropských zemí. Z českých zemí nechyběli mimo jiné výjimečný znalec šumavské přírody, profesor Pavel Kindlmann s chotí či legenda tuzemského radikálního ochranářství Mojmír Vlašín. Sněmovním vozem jako oficiální delegace českého parlamentu přijel i předseda Výboru pro životní prostředí Robin Böhnisch. Čest českých médií zachraňoval pár kolegů z České televize.

Slavnost uzavírala večeře v soukromé jídelně hostitelů. Obsluhovali číšníci v livrejích, jedlo se stříbrnými příbory. Byl to ale jiný detail, který událost posvětil tak, že se stala čímsi jako splněným snem každého — nejen českého — konzervativce.

Jaromír Bláha, přírodní muž s živelným smyslem pro spravedlnost, vycítil jak podstatným momentem udílení ceny je. Udělal všechno proto, aby do Kostnice dostal co nejvíce přátel z českých zemí. A též s sebou vzal své dvě nejstarší děti a svou mámu.

Když jim v závěru své řeči děkoval, chvěl se mu hlas. V tu chvíli zápase s intenzitou okamžiku zalapal po dechu i mohutný muž, Pavel Bečka, zaměstnaný v Nadaci EuroNatur, který oba akceptační projevy — mimochodem výtečně — překládal do němčiny. Lidem se leskly oči.

Idealisté mezi konzervativci vycházejí z víry ve schopnost člověka dbát o rodinu a předávat jejím prostřednictvím šlechetné hodnoty z generace na generaci. Těžko hledat moment, kdy tuto dovednost u nás někdo předvedl lépe nežli Jaromír Bláha ve středu na zámku Mainau.

Odvaha k odporu

Pro budoucnost českého ekologického hnutí může být podstatné, že bylo oceněno právě Hnutí Duha; a právě takto. Ve zdůvodnění udělení ceny se uvádějí dva argumenty: čtvrt století trvající přínos budování smělé české občanské společnosti a zásluhy za ochranu Národního parku Šumava.

Pravá podstata Hnutí Duha, to, čím si udělalo v Evropě jméno, které dnes má, spočívá v ochotě sáhnout, kdykoli je to opravdu zapotřebí, k mírumilovné, ale nesmlouvavě vedené občanské neposlušnosti. Tím si vybudovalo své postavení během devadesátých let. A faktem je, že mužem, který tuto pracovní kulturu v Duze v celospolečensky chudičkých posledních patnácti letech udržel, byl právě Jaromír Bláha. V něm se původní idea Hnutí Duha spojuje s jeho přítomností.

Po určitou dobu se české ekologické hnutí pohybovalo po scestí, na němž se domnívalo, že svých cílů dokáže dosahovat jen vyjednáváním, odborností a lobbyingem. Jaromírem Bláhou před třemi lety vyvolaná blokáda pustošení šumavských pralesů ukázala spoustě lidí z generace ochránců přírody, dospívajících až po roce 2000, že ekologické hnutí může mít na mnohem víc, než na úpravy paragrafů v zákonech.

Je jen na místě, že cenu přebíral právě on, poněvadž tuhle vlastnost, zdvořilé rebelství s příčinou, osvědčil v době, kdy to v českých zemích bylo patrně vůbec nejsložitější. Nic na tom nemění, že poslední verdikty soudů z akce původně pořádané jako občanská neposlušnost učinily de facto radikální občanskou poslušnost.

Když už víme, že Duha hájila zákonnost proti pořádkovým silám České republiky (jak praví klasik: kdo z vás to má?), vyjasnění pozic a zorientování české společnosti by prospělo, aby pánové ředitelé Mánek a Stráský, vědomě zneužívající svých funkcí k prosazování nezákonnosti, museli vydat počet ze svého konání před soudem — a odešli od něj aspoň s podmíněným trestem odnětí svobody. Jsouce v Kostnici, nechceme je vidět na hranici, nejsme krvelační.

České ekologické hnutí v lidech, jako jsou Jaromír Bláha, Miroslav Patrik, Jan Piňos, Jan Rovenský, Mojmír Vlašín či Jan Beránek, navazuje na nejlepší tradice českého disentu či listopadové revoluce roku 1989. Je povzbudivé, že to rozpoznali jak němečtí přátelé, tak i předseda českého sněmovního výboru pro životní prostředí Robin Böhnisch, který v tomto duchu udělení ceny komentoval.

Česká společnost jako celek vězí v hluboké krizi; krizi totožnosti, demokracie, představ o svém budoucím směřování. Promarňujeme potenciál, který jsme před pětadvaceti lety měli.

Pro okolí zajímaví jsme dokázali být jedině tehdy, když jsme se dokázali vztahovat k věcem, které přesahují českou kotlinu a moravské úvaly. Takový byl Hus, upálený pár kilometrů od místa, kde Duha přebírala cenu, takové je — samozřejmě ve zcela jiném dějinném kontextu — Hnutí Duha, když blokuje výstavbu jaderných elektráren, bourání obcí kvůli přehradám či těžbě uhlí... Anebo plenění šumavské divočiny.

Že Hubert Weiger přirovnal blokády kácení lesů na Šumavě k akcím německé občanské společnosti proti jaderné energetice, nebylo náhodné. Radikální demokraté všeho druhu vědí, jsouce poučení tradicí vedoucí od Husa přes Luthera k Thoreauovi, Gándhímu, M. L. Kingovi, že právě smělá, z idealismu vycházející a ve vší slušnosti vedená neposlušnost je tím, co nejspíše může měnit společnost.

Schopnost udílet ceny

Poslední poznámku je na místě přičinit k nebanální schopnosti udílet ceny. Její zdejší absence je jednak projevem, ale jednak i ne zcela okrajovou příčinou toho, co táhne české země do marasmu, v němž se dnes nacházejí.

U nás se ceny, až na vzácné výjimky, jako je třeba Cena Pelikán, jejichž udílení se ale zase nevěnuje náležitá pozornost, rozdávají kamarádům sehraných, zapouzdřených skupinek porotců. Chybí odvaha překvapovat, jakou třebas výbor nejdůležitější ceny na světě, Nobelovy ceny míru, osvědčil jejím udělením Evropské unii.

V slušně fungující demokracii slouží udílení cen k označování následováníhodných vzorů. Taková prestiž ceny se třeba buduje tím, že se mezi laureáty zahrne největší politická postava konce studené války Nelson Mandela, státníci jako Michail Gorbačov či princ Charles, německé celebrity Töpfer či Placzek. A všechna takto shromažďovaná váha se pak využije k podpoře utiskovaného přítele v sousední zemi, kterého němečtí přátelé v Hnutí DUHA spatřují.

Když zemřel Jaroslav Šabata, dostal státní vyznamenání. Polské. Hnutí Duha, reprezentující segment společnosti, který by trapný hulvát na Pražském hradě doporučoval „vypálit, počůrat a posolit“, si pro ocenění, jež ukazuje, že to, co ve své ryzí, radikální podobně koná, může nám všem být vzorem, muselo přijet k Bodamskému jezeru. Pro stvrzení smyslu svého příběhu. Jako Jan Hus. Ejhle, za 599 let přece jen pokrok.