Někteří tvrdí, že evropský lid neexistuje. Kniha textů, kterou dnes budete křtít, se ale jmenuje Evropan Milan Kundera. Jde o vědomou polemiku?

Myslím, že ano. Název ovšem inspiroval Jirka Dienstbier. Milan Kundera je zastáncem evropského lidu, člověka, který nemá právo na absolutní pravdu.

Na Kunderovo pozvání jste v osmdesátých letech opakovaně přednášel v jeho semináři na École des hautes études. Čím byl výjimečný?

Setkávali se v něm lidé z celého světa. Agnieszka Hollandová nebo Alain Finkielkraut. Jako původně jeho student potom s Kunderou udělal několik významných rozhovorů, které vyšly po celém světě. V nich vysvětlil své pojetí románu. Na jednom místě třeba říká, že oběť a kat nevypadají na první pohled vždy stejně, ale ve skutečnosti jsou si velmi podobní. V semináři v rámci vlastních přednášek vykládal Milan Kundera hlavně o evropské hudbě ve vztahu k románu. Naučil nás vnímat hudbu v nich. Bojoval také proti čtení Švejka v kontextu slovanské literatury a čtení Kafky v kontextu německé. A významně přispěl k pochopení Janáčka ve Francii. Považoval ho za antického hrdinu.

Jaký je podle vás dnes Kunderův vztah k vlasti?

Neumím říct. Leda z nepřímých pocitů. Součástí jeho identity je i skvrna identity české, zdálky. Ulpěla v něm hrabalovsky, jako skvrna, kterou nelze vyčistit bez porušení látky.

Odcházející ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček při bilancování roční působnosti instituce „případ Kundera" vyzdvihnul jako úspěch. Proč, podle vás?

Ondřej Slačálek to dobře popsal ve své diplomové práci. Antikomunismus je deficit hegemonie současného režimu, jehož legitimita se vyčerpala. V této situaci nastává vždy jakási identitární panika. Ale víte, já tak nesnáším podobné ústavy pro pravou minulost, že činnost tohoto vůbec nesleduji.

Milan Kundera zmiňuje ve své předmluvě k právě vycházejícímu sborníku textů pojem mravního manichejismu, který je nepřekonatelný. Můžete to objasnit?

Je to snaha převést všechny problémy ve společnosti na spor mezi pravdou a lží, mezi dobrem a zlem. U nás to známe v té poněkud komické, kýčovité podobě. Nejčastěji jako vyřizování si účtů národa, který nebojoval. Souvisí to ostatně s Kunderovou myšlenkou nesamozřejmosti národa, který svou existenci musí ospravedlňovat kulturou. Tuto ideu můžeme prohloubit. Jde o stát, který není uznán svými sousedy a má z nich strach. Stát, který musí často odvolávat svoji minulost, interpretace jehož dějinných událostí se neustále mění.        

Jak konkrétně se projevuje?

U nás třeba podporou Američanů v Afghánistánu a na druhé straně odporem k Rusům v Gruzii. Na jedné straně je vždy dobro, my, a na druhé zlo, oni. Také pojetí Jiřího Paroubka v současné předvolební kampani je mravně manichejské, tvář Ratha na titulní straně Reflexu — navíc nevyhrál soud, to je špatné. Existuje jistě mezi stranami spor, ale zde je stále více v poloze my-oni. A Kundera je právě zastáncem takové Evropy, v níž nikdo nemůže pojmout svou kauzu jako jedině správnou, vždy jen jako pravdivou v určité míře a v níž musíme tuto nejasnost unést.

Havlovskou tezi o pravdě a lásce, která zvítězí nad lží a nenávistí, považujete rovněž za projev téhož druhu?

To je hypotéza o dějinách, nevztažená ke konkrétní kauze. Ale řečeno kunderovsky, pravda a nenávist spolu velmi často souvisejí, stejně jako láska a lež. Podle Kundery si člověk volí mezi těmito dvěma možnostmi. A zde já volím lásku a lež. Je to taková kunderovská gramatika.