Svědomí národa mlčí

Deník Referendum spouští projekt spolupráce s literárním čtrnáctideníkem Tvar. Každých čtrnáct dní uveřejníme text některého z autorů z okruhu Tvaru. Dnes začínáme úvahou Karla Pioreckého o krizi veřejné role českých spisovatelů.

Piorecky_pro_dr

Karel Piorecký

12.01.2013 08:05

Tvar_na_titulku

Logo

„Nejednou tu bylo zdůrazněno, že spisovatelé jsou svědomím národa. Není to myšlenka nová. Ba snad naopak. Zdá se mi, že tato věta má dosti blízko k frázi, ale řekněme radši k běžnému rčení. Stává se však, že někdy i takové rčení, vyslovené v příhodném okamžiku a v jiném osvětlení, může působit drtivě.

A právě dnes chtěl bych říci: Kéž bychom v této chvíli my spisovatelé byli opravdu svědomím svého národa. Kéž bychom byli svědomím svého lidu. Neboť, věřte mi, obávám se, že jsme jím nebyli již po více let, že jsme nebyli svědomím zástupů, že jsme nebyli svědomím milionů, ba dokonce že jsme ani nebyli svědomím sebe samých.“


Tato slova pronesl Jaroslav Seifert na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956. Slogan o spisovatelích jako svědomí národa se vzápětí stal velmi oblíbeným, proplul dějinami a k čilému životu se opět probudil po roce 1989. Objevoval se v diskuzích o nové pozici spisovatele a literatury v demokratizující se společnosti – a zmizel spolu s nimi. Zapomnělo se na něj, nebo spíš na jeho význam. V lepším případě občas vypluje na povrch jako „dobrý vtip“. Stal se skrumáží směšných, trapně patetických, velkohubých slov. Zasluhuje výsměch, podobně jako láska, pravda, solidarita a některé další archaismy. (Dokládá to i řada odpovědí v „Anketě o národě, svědomí a ,svědomí národa‘“ otištěné v časopise Box roku 2005.)

Společenská role spisovatele zapomenuta
Ale nezapomnělo se jen na slova a jejich významy. Z kolektivní paměti české spisovatelské obce vyprchalo i prosté vědomí toho, že spisovatel vždy měl ve společnosti nezastupitelnou roli, kterou z něho nemohl sejmout žádný z totalitních režimů ani postmoderní relativismus. Tuto roli mají spisovatelé stále. Jen ji neplní. Ztratili sebeúctu.


Jak si jinak vysvětlit, že literární veřejnost mlčí vůči způsobu, jímž fungují, resp. nefungují spisovatelské organizace, které jsou chtě nechtě přirozenými zprostředkovateli kontaktu mezi spisovatelskou a „nespisovatelskou“ částí společnosti a významnou měrou se podílejí na ustavování role spisovatele ve společnosti a jeho pozice ve společenském diskurzu?

I zbytky veřejné prestiže literatury lze tunelovat
Skandální, ale mlčenlivým souhlasem potvrzovaná je situace v Obci spisovatelů, která si do svého čela na sklonku roku 2011 zvolila pochybného filmaře Tomáše Magnuska (* 1984). Kdyby si tato organizace vážila alespoň trochu sebe sama a svého statutu, nemohl by se tento člověk, který knižně nevydal jediné literární dílo, stát ani členem, natož předsedou instituce, kterou před ním vedli např. Ivan Wernisch, Milan Jungmann, Antonín Jelínek či Ivan Binar. Zvlášť když členství veřejně podmiňuje „prokazatelnou literární činností“. Dalo by se snad pochopit, že v duchu neoliberálních praktik do svého čela Obec zvolila nikoli profesionála, ale „schopného manažera“. Ale toto je jiný případ.

Magnusek během roku ve své funkci spustil nové webové stránky Obce, čímž splnil jediný z řady svých slibů. Svou další nečinnost omlouvá intenzivní prací na svém filmu Bastardi 3, která ho vytížila natolik, že na nějaké předsedování nezbyl čas. Zajímal se některý ze členů Obce spisovatelů či spisovatelské obce o to, co že je to za filmové dílo, kvůli kterému musela literatura počkat? Obec filmových kritiků a diváků si vytvořila na tento snímek poměrně jednoznačný názor a de facto vyloučila jeho autora ze svého středu: shodla se na umělecké ubohosti filmu a odsoudila jeho xenofobní a rasistické konotace. Obec spisovatelů Tomáše Magnuska nadále mlčky podporuje jako svého předsedu a k diletantství ani k nahnědlým tendencím v jeho tvorbě nemá námitek.

Záhadnou zůstává otázka, proč vlastně Tomáš Magnusek funkci předsedy Obce přijal a proč v ní setrvává? Odpovídal na ni krátce po svém zvolení v rozhovoru pro časopis Tvar (4/2012): „Víte, drtivá většina mé práce jsou komerční projekty. A myslím si, že každý člověk, který se zabývá komercí, by měl aspoň v minimální míře podpořit věci, které jsou nekomerční. […] V literární oblasti se nyní naskytla příležitost, když bude potřeba, pomůžu organizačně a tím, co umím – udělat web, a že mohu pomoci trochu i finančně, alespoň zpočátku – a také s propagací, dostat literaturu aspoň trochu do médií. Ale určitě jsem si nikdy nemyslel na funkci předsedy.“

Literatura jako objekt charitativní pomoci. To je vize Tomáše Magnuska, pokud bychom jí vzali vážně a věřili jí. Padají slova o „komerčních projektech“ a „finanční pomoci“, ale ani náznak toho, že literatura tradičně disponuje především kapitálem, který nemá ekonomickou, nýbrž symbolickou povahu. To je pro změnu zisk, který jde do Magnuskovy „kapsy“ a který lze nepochybně zúročit při jednání se sponzory jeho filmů. A ve finále lze, jak ukazují Bourdieuova Pravidla umění, tento symbolický kapitál přetavit v kapitál ekonomický.

Troufám si odhadnout, že Tomáš Magnusek setrvá ve funkci předsedy Obce spisovatelů do té doby, než prohospodaří, resp. vytuneluje její jméno a sekundárně jména těch, kteří ji v minulosti budovali. Leda že by členové Obce našli mezi sebou tolik sebeúcty a jasně řekli, že ze jmen Wernisch či Jungmann nelze dělat nedobrovolné sponzory „béčkových“ filmů.

Netečnost literárních organizací vůči mimoliterárnímu dění
Pasivita a netečnost vůči literárnímu a mimoliterárnímu dění, která jde na ruku společenské marginalizaci literatury a jejich tvůrců, je ovšem vlastní i ostatním spisovatelským organizacím. České centrum PEN klubu se na svých webových stránkách hlásí k mezinárodně respektované Chartě PEN Klubu. V posledních letech a měsících mělo řadu příležitostí závazky formulované Chartou naplnit konkrétními činy. Neudělalo nic. Nebo snad není uvěznění členek skupiny Pussy Riot jasným porušením „principu neomezeného šíření názorů“ a ještě jasnějším „potlačením svobody slova“? Není snad český případ uvěznění řidiče Romana Smetany za obrazné nasazení tykadel českým politikům porušením týchž principů a svobod?

Zvlášť trapně vyznívá nečinnost českého centra ve srovnání s anglickým PEN klubem, který v reakci na perzekuci ruské umělecké skupiny spustil projekt Poems for Pussy Riot a získal si za něj značný mezinárodní ohlas. Český PEN klub se ale přeci jen po letech mlčení nedávno probudil k veřejnému vystoupení – v duchu naivního antikomunismu se připojil k jihočeským středoškolákům a jejich protestu proti jmenování komunistky do funkce radní pro oblast školství. Naše centrum mezinárodního PENu vstupuje tedy raději do šarvátek na úrovni komunální politiky, než aby se vyjádřilo ke křivdám, k jejichž sledování ho zavazuje základní dokument této mezinárodní organizace. Není od věci připomenout, že Karel Čapek český PEN klub zakládal jako organizaci názorově zcela otevřenou a politicky se nevymezující.

Od Tomáše Magnuska bychom snad ani nečekali, že se bude nějak zapojovat do literárních i jiných veřejných diskusí, zato básník, písničkář a současný předseda PEN klubu Jiří Dědeček by tuto aktivitu vyvíjet mohl a jistě i měl. Mizivý není jen přehled jeho veřejných vystoupení ke společenským otázkám, ale také k otázkám čistě literárním. Na anketní otázku časopisu Dobrá adresa (4/2012) „Co chceme od literatury – jaká by měla být?“ odpověděl poněkud bezradnými slovy: „Já nevím, jaká by měla být, kladné hranice si nekladu ani jako čtenář, ani jako autor. Ale vím, že nesmí být blbá (tupá), prodejná (služebná), prvoplánově hnusná (fuj) a užvaněná (blabla). Takže od ní vlastně chci všechno.“

Předseda spisovatelské organizace nemusí být žádný literární teoretik, který by na dané téma vychrlil přednášku, ale tyto tři bezobsažné věty jsou (i ve srovnání ostatními respondenty) žalostně málo. Přivést předsedu PEN klubu z mlčení k řeči je zřejmě opravdu těžké, kromě zmíněné ankety píše o literatuře pouze, pokud někdo významný zemře (nekrology Jiřího Gruši a Josefa Škvoreckého).

Jestliže PEN klub má alespoň nějaké ideály formulované v Chartě (byť je nenaplňuje), další z řady českých spisovatelských organizací Akademie literatury české se něčím takovým nezatěžuje. Svůj program a smysl s klidnou tváří redukuje na udílení tří literárních cen: „Za své hlavní poslání si Akademie literatury české určila každoročně vybrat, schválit a předat tři ceny.“ A se stejně klidnou tváří se v tomto svém poslání nechává sponzorovat televizí Nova a zřejmě nedomýšlí, že přispět „k rozvoji české literatury“ za peníze od někoho, kdo systematicky pracuje na úpadku české kultury, je těžko možné.

Groteskních rozměrů tato institucionalizovaná distribuce cen nabyla v roce 2008, kdy z rukou ředitele televize Nova převzala cenu sama prezidentka Akademie literatury české Eva Kantůrková. Stav v Akademii literatury české je ale přesto o něco méně vážný než v Obci spisovatelů či v Pen klubu – nehrozí tu znehodnocení symbolického kapitálu, protože zde zřejmě nikdy žádný symbolický kapitál nebyl. Podobně jako v Unii český spisovatelů, jejíž prezident Karel Sýs a viceprezident Michal Černík svůj osobní kredit utratili ovšem už v období normalizace.

Nevychází náhodou tento tristní stav spisovatelských organizací z historické logiky, která tuto formu života literatury pomalu přivádí k přirozenému zániku? Nenazrál čas nahradit diskreditované spolky živou organizací, která by je zastínila svou autenticitou a akceschopností? Potřebuje současná literatura své organizace? A potřebuje je společnost?

Zbytky veřejné prestiže literatury
Logika dějin – zdá se – není zatím tak krutá, aby spisovatelům brala možnost sdružovat se a vystupovat kolektivně. Dlouhá tradice prestižního postavení spisovatele ve společnosti má zatím stále ještě větší dosah, než krátké období intenzivní marginalizace literatury a jejích tvůrců. Toto velmi přesně cítí Magnuskův génius, když ho vede k používání značky Obce spisovatelů ke komerčním cílům. Dokládá to také praxe ceny Magnesia Litera, jejíž organizátor stabilně rezervuje místa v porotě zástupcům Obce spisovatelů a PEN klubu.

Ale nejsou to jen rezidua prestiže, která spisovatelské organizace drží při životě. Je to i prostá komunikační praxe, která si žádá, aby za profesní či zájmové skupiny vůči celku společnosti promlouvali jejich institucionalizovaní zástupci. Čímž ovšem za současného stavu vzniká paradoxní situace, kdy spisovatelské organizace, sdružující menšinu převážně umělecky nevýrazných spisovatelů, mluví za neorganizovanou většinu, v níž je vyšší procento umělecky kompetentních tvůrců, kteří si nepotřebují své spisovatelství potvrzovat členstvím v nevýrazné a nečinné organizaci.

V návaznosti na Bourdieuovy ekonomické metafory můžeme spisovatelské organizace vnímat jako bankovní domy, do kterých spisovatelé mohou vkládát svůj osobní symbolický kapitál a doufat, že s ním bude banka dobře hospodařit, nebo ho dokonce i zhodnotí. Tyto banky jsou v krizi. Ke specifikům těchto bank však patří, že z nich nelze symbolický kapitál jednoduše a rychle vybrat – o to je tato krize vážnější. I ta spisovatelská organizace, ze které vystoupí většina uznávaných osobností, dál formuje obraz spisovatelské obce a zastupuje ji vůči spolčenosti (viz novinové titulky typu „Literátům vadí KSČM v čele školství, píší hejtmanovi“).

V řadě evropských zemí názor spisovatele něco znamená
V Evropě je stále řada zemí (např. Francie, Německo, ale i Chorvatsko), kde názor spisovatele něco znamená, je očekáván a může rozproudit společenskou diskusi. U nás se to neděje, což není ovšem dáno pouze kulturní úrovní českých médií, ale také nezájmem českých spisovatelů veřejně vstupovat, nezájmem, která má ovšem kořeny hluboko v minulosti, jak upozornil už Josef Jedlička v článku „O spisovateli v politice“ zveřejněném v exilovém časopise Svědectví roku 1984:

„Francouzovi je zcela samozřejmé, že Chateaubriand byl významný a vlivný diplomat, Hugo politický tribun, Zolovu účast na jednom z největších politických procesů přelomu století pokládá za neodmyslitelnou součást jeho tvorby a Malrauxovu funkci ministra kultury za de Gauleova prezidentství naprosto nebral v úvahu, když hodnotil jeho dílo. Tak je tomu v Anglii, v Americe, v Itálii i v Německu. Co my víme teoreticky – jakože to vědí všichni od Rimbaudova odchodu do Hararru – že občan a člověk předchází básníka, mají příslušníci těchto národů odedávna v krvi. Praktikují to bez rozpaků a umělec sám nepokládá přesah umělecké tvorby do praktické politiky ani za něco výjimečného ani za znehodnocení svého díla – tím méně pak za zradu na básnickém poslání.“

Ale nemá smysl po letech vyčítat Svatopluku Čechovi, že po zvolení do rakousko-uherského sněmu odmítl mandát s tím, že se „necítí být politikem“. Stejně tak nemá smysl vyzývat současné spisovatele, aby vstupovali do aktivní politiky. V souladu s českou tradicí je něco poněkud jiného – tzv. nepolitická politika masarykovského a posléze havlovského ražení, tedy veřejné působení intelektuálů, spisovatelů a umělců, kteří prostřednictvím kultury, umění a vzdělanosti a akcentem na občanskou zodpovědnost usilují o zlepšování společenského klimatu, zvyšování kulturní úrovně společnosti a její pozitivní vývoj a ztělesňují tak alternativu vůči tradičním (stranickým) metodám politického boje. Neměl by právě toto být jeden z úkolů spisovatelských organizací, které mají potenciál spojovat a aktivizovat osobnosti mimořádně vybavené k vnímání a přesnému pojmenovávání skutečností, jejichž pravá podstata je mnohdy zahalena do manipulativní rétoriky, jíž mohou nejlépe rozkrývat právě ti, jimž se slova z podstaty jejich konání jeví jako nesamozřejmá a kteří nejlépe dokážou potěžkat jejich váhu a moc?

Josef Jedlička svůj výše citovaný článek uzavírá přeci jen pozitivně a s nadějí, když připomíná, že „u nás vlastně nikdy nebyla žádná opravdová kultura ‚slonovinové věže‘. Každé osamělé místo, na něž se kdy u nás stahoval tvůrce, byla pozorovatelna a pevnost – ‚věž obranná‘“. Ale i ten nejméně nápadný pozorovatel by měl občas otevřít okno a vykřiknout, že se blíží nebezpečí – byť by to okno směřovalo jen do tichého nádvoří Klementina. V opačném případě jeho pozorovatelství i sama obranná věž postrádají smysl.

Spisovatelé nemohou mlčet
„Často dnes slýcháme slova o těžké a složité době. Kdo by ji cítil spíše nežli umělci, kteří tak či onak musí vložit ruku do neviditelných plamenů a mají mít schopnost pronikat pod kůži událostí, věcí a hlavně lidí. A tu ihned na počátku chce se mi říci plným hlasem, že jsme si stanovili za svůj cíl nejpřednější úkol: vyjít z této doby se ctí. […] Svou prací nemůžeme a ani nechceme suplovat politiku. Toužíme však samozřejmě po tom, abychom nacházeli pozorně a vnímavě naslouchající. Toužíme a chceme, aby naše signály a naše svědectví nalezly své příjemce. […] Toužíme po tom v zájmu dokonalého řízení naší společnosti. Nejsme tu přece jen pro zpívání serenád a naše knihy pro vhodnou zábavu u kamen při dlouhých zimních večerech. Neboť jsme si dobře vědomi, že každé řízení, které by se rozhodlo neposlouchat a nevnímat i naše signály, nebo chcete-li tyto informace a výpovědi o společnosti, pracovalo by naslepo a nedosahovalo by svých předsevzatých cílů. Krátce a dobře, chceme mít pocit splněného poslání.“

Ještě jednou si dovoluji citovat pozoruhodně aktuální slova Jaroslava Seiferta (tentokrát z jeho projevu na ustavujícím sjezdu Svazu českých spisovatelů v roce 1969) a – při vědomí odlišného historického kontextu – se ptát, jaký pocit chtějí mít spisovatelé dnes? A jaký pocit chtějí mít předsedové spisovatelských organizací? Pocit zbytečnosti jistě ne. Fungující a aktivní spisovatelské organizace potřebujeme už proto, aby nikdo neměl důvod psát „žlučovitý pamflet“ o tom, že svědomí národa mlčí.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petrasek Milan - penzista

Jsem také pro, aby spisovatelé opustili obec občanů, jenže Sobota, 12.Ledna 2013, 12:17:3

V druhé polovině minulého století označil Kundera situaci spisovatelů ve své obci - a nejen - za Biafru ducha. Mínil tím násilně vyhlazenou roli spisovatele, zaplňovat prázdné prostory společenské diskuze, které tenkráte velmi zřetelně civěly z prostředí despotického režimu.
Dnes v lůnu tržní etiky - pseudoliberalismu takřka na úrovni teeparty - neni situace postbiafrové generace spisovatelů o nic jednodušší.
Občanstvo neznalé kultury pluralitního smýšlením - kam patří příkladně schopnost analytické distance k politické scéně - si bez zábran žádá lechtivou zábavu za svůj peníz.
Škrt Komorního divadla je komorním příkladem současného stavu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.