Útlak Ujgurů a dalších muslimských etnik v čínském východním Turkestánu, oficiálně nazývaném Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang, byl před několika lety tématem titulních stran světových periodik. Částečně i pod vlivem bouřlivého globálního vývoje počínaje ruskou agresí vůči Ukrajině na jaře 2022 až po současný izraelsko-americký útok na Írán se však Ujguři postupně z médií vytratili.

Jedním z důvodů je ale nepochybně i změna čínského přístupu k „problematické“ a „turbulentní“ oblasti ohrožované potenciálním etnickým konfliktem a údajnými separatistickými tendencemi. Jak ve své nedávno publikované studii zdůrazňuje badatel z českého Ústavu mezinárodních vztahů Jan Švec, už v prosinci 2019 Peking oficiálně ohlásil uzavření převýchovných „deradikalizačních“ táborů pro muslimy v Sin-ťiangu, tedy zařízení, jejichž existenci pár let zpátky čínské úřady zcela popíraly.

Na ústupu tématu z veřejného prostoru se však podílejí i další faktory, které lze eufemisticky označit jako úspěšnou sekuritizaci, nebo přímočařeji jako komunikační izolaci oblasti od světa.

Mizející „citlivá témata“

Podobná strategie již zafungovala o něco dříve v Tibetu, o němž v minulosti média psala například v souvislosti s vlnou sebeupalování. Tu se čínským úřadům podařilo zvládnout díky masivním bezpečnostním opatřením zejména v tzv. Autonomní oblasti Tibet (pro niž nyní Peking oficiálně používá čínský výraz Xizang/Si-cang), ale i v dalších oblastech obývaných etnickými Tibeťany v přilehlých provinciích.

Čína vyvinula vysoce účinný online i offline systém kontroly obyvatelstva a v případě Tibetu má zároveň téměř úplný dozor nad veškerými kontakty s vnějším světem, včetně dohledu nad zahraničními návštěvníky, kteří pro cestu potřebují zvláštní povolení s přesně daným itinerářem a po celou dobu je provází místní průvodce.

Novináři ani zahraniční badatelé pak do Tibetu nemají přístup vůbec, kromě organizovaných návštěv, které v poslední době — podobně jako kdysi v padesátých letech minulého století — začaly znovu organizovat různé instituce zapojené do rozsáhlé propagandistické mašinérie operující pod hlavičkou propagace turismu či kultury.

Kromě pročínských influencerů a spolupracovníků čínských médií se jich s trochou štěstí mohou zúčastnit i korespondenti západních médií, ovšem bez možnosti překročit meze oficiálně organizovaného programu zahrnujícího tiskové konference, turistické prohlídky, divadelní představení či návštěvy nemocnic a škol. Ven se tudíž dostávají jen „informace“ v podobě líbivých obrázků zveřejňovaných pod čínskou kontrolou, mimo jiné na západních sociálních sítích.

Situace v Sin-ťiangu je od odhalení masové internace Ujgurů a dalších muslimských etnik v oblasti do převýchovných táborů v mnoha ohledech podobná situaci v Tibetu, přinejmenším pokud jde o systém kontroly obyvatel a přístup zahraničních novinářů a badatelů.

Pokud tedy Jan Švec na základě své studie argumentuje, že „Čína pod mezinárodním tlakem zavřela tábory pro Ujgury“ protože „nechce být za tyrana“, je to jen malý výsek z celkové perspektivy pohledu na vývoj v Sin-ťiangu.

Sankce i přes zavřené lágry

Samotné Švecovo tvrzení, že kritika táborů, respektive „hlavně na Západě vnímaná spojitost s nacistickými metodami, [která] vyvolala silné pozdvižení“ „zabral[a] víc, než kdyby státy uvalily na Čínu sankce“, je zjednodušující, protože významnou roli zde nakonec sehrály právě sankce.

Spojené státy americké poprvé uvalily na Čínu sankce kvůli porušování lidských práv v Sin-ťiangu v červenci 2020 a na jaře 2021 se připojila také Evropská unie spolu s Velkou Británií a Kanadou. Týkaly se sice pouze jednotlivých vysokých čínských představitelů zodpovědných za provádění státní politiky v Sin-ťiangu, Peking na ně ale reagoval velmi citlivě a obratem sankcionoval západní politiky, ale i některé vládní instituce zabývající se otázkou lidských práv a spolu s nimi i několik think tanků a badatelů, kteří pomáhali represe proti Ujgurům odhalovat. Celá situace na několik let významně narušila vztahy mezi Čínou a Západem, včetně Evropské unie.

Tyto sankce byly zavedeny paradoxně až poté, co Peking oznámil uzavření převýchovných táborů, a souvisely s novými odhaleními týkajícími se nucené práce Ujgurů, na niž byli přesunuti právě z těchto zařízení. Jakýmsi symbolem útlaku Ujgurů se proto více než rok po zrušení „deradikalizačních center“ stala „sinťiangská bavlna“, jedna z cenných komodit místního hospodářství.

Západ v čele s USA zakázal její dovoz a velké západní oděvní značky začaly řešit, jak tuto surovinu odstranit ze svých dodavatelských řetězců. Bylo to právě toto téma, které výrazně rezonovalo i na čínských sociálních sítích, kde čínské autority zahájily masivní kampaň na podporu „sinťiangské bavlny“. Ta je dokonalou ilustrací komplexní čínské strategie, jak se vypořádat s kritikou ze zahraničí, k níž patří i snaha o diskreditaci kritiků, masové bojkoty a zároveň rozsáhlá kampaň spočívající v záplavě pozitivních obrazů na sociálních sítích a v médiích.

„Stabilizovaný“ Sin-ťiang

Jan Švec považuje za důležitou motivaci Pekingu k rušení lágrů snahu, aby Čína „nebyla ve světě vnímaná jako tyran, který mučí lidi“. Zlepšování globálního obrazu Číny a posilování její soft power je nepochybně jedním z důležitých bodů strategie čínského režimu pro upevnění jeho pozice v současném světě. Za ní však nestojí altruistická touha nebýt tyranem, ale spíše nutnost udržet společenskou stabilitu uvnitř režimu s cílem posilovat geopolitické postavení Číny směrem ven.

I proto bylo a stále je pro Peking důležité, aby zahraniční kritika režimu — třeba právě v souvislosti s porušováním lidských práv etnických menšin — negativně neovlivnila domácí veřejné mínění čínského většinového obyvatelstva, což ostatně ve své odborné studii zmiňuje i Jan Švec.

Důležitým indikátorem změny kurzu ve „stabilizaci“ Sin-ťiangu a zejména ve vnější komunikaci bylo odvolání dvou klíčových funkcionářů, kteří stáli za masovou „deradikalizační“ převýchovou od roku 2016, kdy se dění v Sin-ťiangu dostalo na přední stránky světových médií. Tajemník sinťiangské Komise pro politické a právní záležitosti Ču Chaj-lun byl v této pozici nahrazen už v únoru 2019 a o dva roky později spolu s dalšími dvanácti zástupci opustil zákonodárné provinční lidové shromáždění.

V prosinci 2021 byl potom odvolán nejvyšší představitel oblasti, stranický tajemník Čchen Čchüan-kuo, který v říjnu 2022 ztratil i členství v nejužším vedení komunistické strany v Politbyru. Tyto zásadní změny ve vedení přitom přišly právě až po zavedení sankcí.

Ze současného vývoje je zřejmé, že Peking tábory pro Ujgury zrušil ve chvíli, kdy je už nepotřeboval — Sin-ťiang byl totiž „stabilizován“. Významné ujgurské hlasy byly umlčeny, intelektuálové, náboženské autority a všichni, kteří jevili jakékoli známky disentu, si odpykávají letité tresty a ostatní příslušníci turkických „menšin“ v Sin-ťiangu jsou pod vysoce efektivní kontrolou.

Cizinci sice pro cesty do oblasti nepotřebují zvláštní povolení, jaké je vyžadováno do Tibetské autonomní oblasti, jakýkoli výzkum, nezávislá žurnalistika nebo rozhovory s místními jsou však pod všudypřítomnou kontrolou téměř absolutně vyloučené. Informace o současné situaci a náladách mezi obyvateli se nyní ven prakticky nedostávají, a namísto toho internet zaplavují videa čínských i zahraničních cestovatelů užívajících si krásy středoasijské krajiny, místní kuchyni a exotická představení na odiv stavěné čistě ornamentální etnicity. „Normalizace“ byla — alespoň prozatím — úspěšná.