V českém překladu nedávno bez většího povšimnutí vyšla sbírka esejí čínské spisovatelky Li Ťüan Můj Altaj. Publikaci vydalo nakladatelství Hanux, což je společnost napojená na spolek ICA z.s. Zkratka znamená Inter-Culture Association, česky se ovšem uvádí výmluvnější Česko-čínská kulturní asociace. Nabídka na vydání českého překladu tedy zřejmě přišla z čínské strany — ale proč právě Altaj?

Významným impulzem mohla být překvapivá popularita stejnojmenného seriálu (2024), který byl natočen na motivy autorčina života a jejích esejí o Sin-ťiangu, známém také jako Východní Turkistán. Seriál je volně dostupný na platformě YouTube pod anglickým názvem To the Wonder (K zázraku). Možná ne náhodou je tento název shodný s americkým experimentálním romantickým dramatem z roku 2012, v němž se nepříliš úspěšný americký spisovatel v podání Bena Afflecka v Paříži zamiluje do ženy z Ukrajiny.

Podobně „exotická“ a předem k nezdaru odsouzená láska je totiž hlavní vypravěčskou linkou i v čínském seriálu. Romantika se ovšem v tomto případě přesunula do „čínského Altaje“ v severní části Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang.

Na mapě tento kraj představuje jakýsi klín vražený mezi Kazachstán, Rusko a Mongolsko. Kulturně je to oblast jednoznačně středoasijská s převážně muslimským, turkickými jazyky hovořícím obyvatelstvem. Zatímco do Pekingu je to odsud přes tři tisíce kilometrů, do Almaty či Biškeku je to méně než polovina této vzdálenosti.

Koloniální romantika místo ostnatých drátů

Pětidílná minisérie, kterou před rokem uvedla čínská státní televize CCTV 1 ve spolupráci s platformou iQiyi, byla jako vůbec první čínské drama nominována na ocenění v seriálové verzi festivalu v Cannes a stala se pro čínské publikum hitem roku s nezvykle vysokým hodnocením na čínské obdobě IMDb, platformě Douban.

Poněkud netypicky si v tomto případě čínské seriálové tvorby povšimla i velká západní média. Zasazení děje do idylického prostředí pastevců v Sin-ťiangu není totiž v současném světě v žádném případě bezpříznakové. Sledujeme romantický vztah rozvíjející se mezi etnickou Číňankou a mladým Kazachem bez připomínky „převýchovných táborů“, které zde čínská vláda začala téměř před deseti lety budovat a podle OSN nejen v nich páchá na místním obyvatelstvu zločiny proti lidskosti?

Sledujeme lásku, která příznačně skončí osobní tragédií mladého pastevce a náznakem konce kočovného způsobu života v jeho generaci, aniž by padla zmínka o tom, jakým způsobem čínská vláda a komunistická strana vstoupily do životů místních obyvatel po roce 1949.

Podrobněji problémové zpracování romantiky na pozadí státního teroru rozebrala ve své recenzi kazašská badatelka původem právě z Altaje Guldana Salimjanová, nověji pak v recenzi na české vydání knihy ujgurista Ondřej Klimeš. Salimjanová přitom mluví o „chanské nevinnosti“ v odkazu na „bílou nevinnost“, tedy koncept, jímž příslušníci bílé rasy odmítají svůj podíl na systematickém rasismu.

Výhodou jakékoli skryté propagandy však je, že většinové publikum si takové otázky vesměs vůbec neklade. Navíc tvůrci tohoto seriálu odvedli nesrovnatelně lepší práci než například autoři filmu Křídla písní z roku 2021, který měl na YouTube sotva pár tisíc zhlédnutí.

Klíčem k úspěchu v tomto případě byla jistá „autentičnost“ námětu, který vycházel z přímé životní zkušenosti autorky předlohy Li Ťüan. Jedná se o etnickou Číňanku (chanské národnosti), která se narodila v Altaji v jednom z početných čínských „ping-tchuan“, sinťiangských „výrobních a stavebních jednotek.

První polovojenské oddíly byly pod tímto názvem do Sin-ťiangu vysílány v padesátých letech minulého století za účelem kolonizace území řídce osídlených nečínskými etniky.

Za takzvané kulturní revoluce se rozpadly a znovu byly obnoveny v osmdesátých letech po nástupu Teng Siao-pchinga, už s cílem pomáhat v boji proti „třem zlům“, tedy separatismu, náboženskému extremismu a terorismu. Zásadně se tak podílejí na kontrole rozsáhlé oblasti obývané středoasijskými muslimskými etniky a na její postupné sinizaci.

V tomto ohledu autorčiny eseje i seriál s překvapivou upřímností odhalují žitou realitu obyčejných lidí z chudých oblastí Číny, kteří se do těchto oddílů nechali naverbovat. Ani v druhé či třetí generaci se jim nepodařilo zapadnout mezi místní, neboť byli přesvědčeni o své civilizační, koloniální nadřazenosti a jevili pramalý zájem o místní jazyk a kulturu, jak v recenzi výborně ukazuje Ondřej Klimeš.

Kniha i seriál vypovídají o Sin-ťiangu z pohledu etnicky čínských osadníků a zapojují ideologické koncepty čínské komunistické strany, které tuto oblast vykreslují často jako necivilizovanou pustinu, již čínští osadníci přicházejí zkrotit. Místní obyvatelé jsou pro ně jakési relikty minulosti nebo postavičky z turistického skanzenu, které dříve či později s povděkem přijmou čínský dar rozvoje a blahobytu.

Harmonie čínského lidu všech etnik

Čínští migranti v rámci státem organizovaného osadnického kolonialismu často pocházeli z nejnižších a nejchudších vrstev čínské společnosti, jako tomu bylo i v případě rodiny Li Ťüan. Její matka a babička, s nimiž stejně jako hrdinka seriálu vyrůstala, přišly z jihozápadní čínské provincie S‘-čchuan.

V době jejího narození, v roce 1979 už původní maoistické polovojenské útvary v Sin-ťiangu formálně nefungovaly, většina přistěhovalců však v „kolchozech“ zůstávala a často byli nuceni si v nových společenských podmínkách sami hledat obživu — tak jako matka hrdinky seriálu, která provozovala malý obchůdek pro pastevce.

Seriálová matka je prototypem svobodomyslné silné ženy — „hipísačky“, jíž společenské a částečně i politické uvolnění osmdesátých a devadesátých let přineslo svobodu, která v předchozí generaci „výrobních a stavebních jednotek“ nebyla vůbec myslitelná.

Seriál úspěšně eliminuje jakékoli náznaky politiky a stranického „řízení“, které ve skutečnosti byly a stále jsou v „menšinových pohraničních oblastech“, kde tzv. „menšiny“ ve skutečnosti tvoří většinu populace, nepřehlédnutelnou součástí každodenního života.

Místy tu prosvítá koncept „zaostalosti menšin“, z nichž jsou jen těžko vychováváni noví civilizovaní občané Čínské lidové republiky, a zaznívá současná rétorika „harmonického soužití čínského lidu všech etnik“, kde vedle sebe v míru a souznění žijí nejen Chanové a Kazaši, ale také Mongolové, Daurové, Ujguři a další.

Seriál odhaluje některé reálné sociální problémy, jako je alkoholismus, rozpad tradičního životního stylu a vazeb nebo problémy mladých lidí s uplatněním. Zachycuje ovšem přelom devadesátých let a první dekády nového milénia. Díky tomu se může bez problémů vyhnout čemukoli, co se v Sin-ťiangu dělo v posledním desetiletí.

Co je však klíčové, pro čínské publikum, a zřejmě i pro to globální — dílo je především nostalgickou vzpomínkou na „pomalé tempo světa minulosti“, jak se pro webový magazín Sixth Tone vyjádřila jedna respondentka. Jinými slovy, seriál se na čínských sociálních sítích stal „nejnovější únikovou destinací pro přepracované mileniály“, umožňující „jen tak se natáhnout“ v duchu trendu předcovidové doby.

Realita takového úniku je ale mnohem méně romantická: čínskou část Altaje kvůli seriálu zaplavili turisté z měst na východě Číny, kteří jej berou jako zážitkový park. Pro mladé dobrodruhy, kteří využívají služeb čínských (nikoli místních) cestovních kanceláří, se zde slovy Guldany Salimjanové otevírá „cesta zpět k přírodě a možnost zamilovat se bez obav z domorodců, kteří tak jako tak brzy vymizí“.

Seriál nekončí a nevyznívá nijak optimisticky a je nasnadě, že ukazuje vlastně konec tohoto způsobu života, který byl už v devadesátých letech předvídatelný. Zásadním způsobem k němu však přispěly jak čínské orgány a jejich politika, tak i přistěhovalci z čínského vnitrozemí.

Dopady čínské politiky v Sin-ťiangu kontrastují s vývojem v postsovětské střední Asií, kde nastala naopak jistá tradicionalizace, spjatá se specifiky budování národních identit po rozpadu Sovětského svazu.

Altajský „zázrak“ bezesporu dobře ukázal, že propaganda funguje jen tehdy, pokud vychází z něčeho autentického, zobrazuje reálné životní zkušenosti a příběhy skutečných lidí, nikoliv socialistických hrdinů.

Nic na tom nemění fakt, že se tu jedná o celkem typickou koloniální zkušenost osadníků přicházejících „civilizovat“ divoké, kulturou nepolíbené kraje a o místních obyvatelích, natož jejich pohledu na čínskou kolonizaci, se čtenář ani divák nedozví nic.

Čínský dar rozvoje a pokroku v Tibetu

Propaganda ale dokáže být mnohem trapnější, jak pro změnu ukázal seriál o Tibetu, který byl uvedený už o rok dříve, tedy v roce 2023. Jmenuje se Tam, kde kvete sněžný lotos a na rozdíl o Mého Altaje pro jistotu na platformě Douban žádné hodnocení nemá. Seriál rovněž odvysílala CCTV 1 a je dostupný na YouTube. Předlohou nebyla kniha vycházející z přímé osobní zkušenosti, ale materiál sepsaný za pomoci oddělení propagandy výboru komunistické strany pro Tibetskou autonomní oblast.

Televizní vysílání se údajně setkalo s pozitivním ohlasem domácího publika, na YouTube se nicméně velkou sledovaností nechlubí, a navíc jsou u něj vypnuté komentáře. To naznačuje, že přirozená odezva v tomto případě nebyla příliš dobrá a nízké hodnocení na Doubanu nebo změť kritických komentářů na YouTube by u díla zaštítěného samotnou komunistickou stranou nepůsobily důstojně.

Zatímco seriál Můj Altaj úspěšně nastartoval rozvoj čínského turistického ruchu v zapadlé horské oblasti, Sněžný lotos naopak přispívá k začlenění jižního Tibetu, kde turistický boom probíhá už několik let, do „čínského příběhu“ revoluce a „osvobození“. Seriál nemá anglické titulky, protože je určen primárně čínskému publiku. Tomu má tuto oblast představit jako součást čínské rudé historie a čínského ekonomického zázraku.

Dvaatřicetídílná sága zachycuje vládní rozvojové kampaně v Tibetu od devadesátých let minulého století — od „velkého rozvoje západu“ po „odstranění chudoby“. Zaměřuje se na osobní a pracovní peripetie čínských kádrů přicházejících „na pomoc Tibetu“.

Oproti Mému Altaji je zde zdůrazněna dominantní role čínského státu a aparátu Komunistické strany Číny, byť celkem nenápadně prostřednictvím typizovaných čínských hrdinů. Všudypřítomná kontrola a dohled jsou naopak v obou seriálech zcela vynechány.

Tibetská kultura je zachycena jen okrajově a ve značně sinizované podobě. Místní tibetské obyvatelstvo zde hrají převážně etničtí Číňané a tibetština zaznívá jen prostřednictvím ojedinělých, v čínštině naturalizovaných výrazů.

Dílčí témata seriálu jsou přizpůsobena hlavním propagandistickým cílům. Divákovi je například prezentována snaha o hledání rovnováhy mezi „ekonomickým rozvojem“ a „ochranou životního prostředí.“ Často to jsou přitom místní, kteří chtějí „zbohatnout za každou cenu“ a na nutnost ochrany prostředí a ekologické hospodářství je musí upozorňovat osvícení čínští kádři.

Objevuje se zde kontroverzní téma otevírání dolů či kácení lesů a v rozporu s realitou zde vždy musí zasáhnout moudří vůdci „shora“ z okresu, aby zaslepené snahy místních o vlastní obohacení zastavili.

Tibeťané jsou přitom vyobrazeni prostřednictvím typických čínských stereotypů: herci mají tmavý make-up, nosí pestrobarevné kroje a jejich postavy jsou ve všech směrech „zaostalé“. Řada vedlejších postav slouží jen jako „křoví“ pro čínské protagonisty, tvoří „masu tibetského lidu“, která potřebuje být řízena dobrotivou, ale rozhodnou rukou stranických kádrů.

Celým seriálem se vine linie „rudých genů“, „starých tibetských kádrů“, prvních Číňanů, kteří do Tibetu přišli během invaze v letech 1950—1951. Zachování „ducha starého Tibetu“ neodkazuje samozřejmě na tradiční Tibet vedený dalajlamou, nýbrž na revolučního ducha prvních dobyvatelů údajně divoké a necivilizované země.

Tibet se postupně, jak je ukázáno i v seriálu, proměnil v krajinu, kterou prostřednictvím vlastních zkušeností z Altaje popsala Guldana Salimjanová: byl „přetransformována na ekoturistická centra, parkoviště a kavárny, […] zatímco místní aktivisté jsou zatýkáni, biti nebo prostě zmizí jen proto, že bojují za svá práva ve vlastní zemi.“

Zatímco seriál o čínských kádrech v Tibetu by jako propagandu nejspíš dokázala identifikovat většina diváků v Číně, Tibetu i kdekoli jinde, z útlé knížečky esejí o „čínském Altaji“ už to tak snadné není.

Jak ve své recenzi upozorňuje Ondřej Klimeš, „kniha nemá poznámkový aparát ani předmluvu nebo doslov pro české čtenáře a celkově působí dojmem, že rukopis neprošel korekturou reálií Východního Turkistánu“.

Důvody lze jen odhadovat, určitou roli v tomto rozhodnutí však nepochybně sehrála „citlivost“ tématu. V předmluvě, doslovu nebo rozsáhlejším poznámkovém aparátu od odborníka na tuto oblast by se jen těžko dalo vyhnout politickému pozadí, které autor recenze nastínil. V takovém případě by ale kniha nemohla vyjít v čínském nakladatelství.