V prosinci 2019 zorganizovaly úřady v administrativní oblasti Sin-ťiang veřejnou konferenci, na které sdělily, že všichni „studenti“ již absolvovali „programy“ ve „školicích střediscích odborné přípravy“. Čínské úřady tak eufemisticky nazývaly převýchovné vězeňské tábory, kde byli za nelidských podmínek vězněny až miliony vězňů, zpravidla ujgurského etnika.

Ačkoliv tyto tábory byly podle nezávislých zdrojů pravděpodobně opravdu uzavřeny, represe nadále pokračují jinými formami. Zatímco část vězňů byla propuštěna, statisíce Ujgurů zůstávají ve vězeních, další miliony lidí jsou organizovaně přesouváni na práci po celé Číně, děti jsou odebíráni do internátních škol, ženy podstupují nucené sterilizace a všichni obyvatelé regionu žijí pod neustálým digitálním dohledem.

Kamila Hladíková ve svém nedávném komentáři kriticky reaguje na mou studii, publikovanou v časopise Modern China, která argumentuje, že čínské úřady rozhodly o uzavření táborů jako důsledek mezinárodního tlaku. Autorka s odkazem na vývoj v Tibetu píše, že uzavření táborů je jen příznakem toho, že „normalizace“ regionu z perspektivy Pekingu proběhla úspěšně.

Ve svém komentáři ale autorka nereaguje na indikace toho, že čínské úřady několikrát měnily svůj přístup a jejich kroky si vzájemně odporovaly, a to i se zohledněním vývoje bezpečnostní situace. Proč začaly být tábory zavírané v druhé polovině roku 2019, jestliže je ještě pár měsíců před tím úřady chválily jako úspěšnou „inovaci“, která přispívá ke zlepšování bezpečnostní situace, odpovídá tehdejší realitě a je potřeba ji „normalizovat“?

Pokud by tábory byly v roce 2019 uzavřeny podle plánu, proč v květnu 2017 nejvyšší představitel regionu, tajemník komunistické strany Čchen Čchüan-kuo, na interním jednání řekl, že tábory budou fungovat alespoň pět let, tedy do roku 2022?

O rok později Čchen zopakoval záměr pokračovat v „normalizaci“ táborů a tehdejší čínský ministr vnitra Čao Kche-č‘ sdělil, že se jedná o „nový přístup“, kterého „se musíme držet a nesmíme ustoupit“. Z hlediska praxe čínského zavádění politik nedává ani smysl, aby v říjnu 2018 úřady po roce a půl jejich fungování tábory formálně „legalizovaly“, jestliže je plánovaly následující rok rušit.

Ještě v listopadu 2018 prezentovala čínská propaganda vehementně tábory jako opatření, které bude mít „stále významnější roli v rozvoji regionu“. V lednu 2019 bylo další posilování táborů v plánu okresní vlády na další rok. V první polovině roku 2019 byli nadále lidé ve vykonstruovaných procesech odsuzováni ke „třem letům studia“ v táborech, tedy opět nejméně do roku 2022.

V srpnu 2019 prezentoval oficiální dokument tábory jako střediska, kam budou ještě přicházet noví lidé, a kde bude provozována i „převýchova“ jednotlivců propuštěných z věznic, přičemž na tento účel nakonec vůbec nedošlo. Autorka nevysvětluje ani, proč hlavní regionální představitelé zodpovědní za realizaci kampaně přišli o významné stranické pozice, pokud by kampaň byla Pekingem vnímaná jako úspěšná.

To, že Peking byl pravděpodobně nespokojen s tím, že regionální úřady nebyly schopné předejít mezinárodnímu tlaku neznamená, že zároveň nemohl tábory vnímat jako úspěšné z hlediska bezpečnostní „stabilizace“. Pokud by se úřady domnívaly, že situace v regionu zatím není dostatečně „stabilní“, pravděpodobně by tábory v prosinci 2019 nezavřely, navzdory mezinárodnímu tlaku.

Mezi začátkem přelomem let 2018 a 2019 a druhou polovinou roku 2019 se ale neodehrály žádné výraznější změny v bezpečnostní situaci či „stabilizaci“ regionu, které by snad motivovaly ukončení táborů. Co se změnilo, byl postupný nárůst mezinárodní kritiky, která se přesouvala i na vládní úrovně a půdu OSN.

Jak studie popisuje, rozhodnutí o (předběžném) ukončení táborů nebylo první změnou přístupu Číny. Až do poloviny roku 2018 úřady existenci táborů popíraly.

V červnu 2018 čínský ministr vnitra na interním jednání vyjádřil obavy o zahraniční kritiku a v souvislosti s tím uvedl, že bude nutné tábory „legalizovat“, aby se „striktně předešlo“ veřejné kritice, k čemuž pak došlo v říjnu téhož roku. Zásadní změny přístupu k táborů navíc oznamovaly čínské úřady téměř vždy bezprostředně po zahraniční kritice, několikrát přímo v reakci Radě pro lidská práva OSN.

Kamila Hladíková dále upozorňuje, že sankce mohly mít významnější dopad než mezinárodní kritika. Sankce, které autorka zmiňuje jako zásadní, byly přijaty až po roce 2019, tedy po rozhodnutí o uzavření táborů, logicky nemohly tedy tento krok ovlivnit.

Ve studii jsou přitom jiné sankce přijaté již v roce 2019 diskutovány, zároveň ale text upozorňuje na několik aspektů. Oproti důsledné mezinárodní kritice jsou sankce, a to obzvláště ekonomické, které mají dopad na veřejnost, snadněji zneužitelné propagandou k vyvolání odporu vůči jejich iniciátorům. Sankce jsou také až důsledkem mezinárodní kritiky, která nejprve musí přimět politické představitele konat. Argument, že mezinárodní kritika je v oblasti lidských práv důležitější než sankce, není nový a opakuje se v řadě odborných publikací.

Autorka také reaguje kriticky na citaci v médiích, že Čína nechce být vnímána jako tyran, přičemž vysvětluje, že za tím nestojí altruistická touha, ale posilování geopolitického postavení. To je ale v souladu s tím, co uvádí studie, která nezmiňuje jakési altruistické hodnoty čínské vlády, ale popisuje, že negativní obraz Číny z hlediska lidských práv ohrožuje její globální i domácí zájmy, a to je také hlavní motivace Číny na to reagovat. „Nechtít být vnímaný jako tyran“ má jiný význam než „nechtít být tyran“.

Studie netvrdí, že mezinárodní tlak byl jediným motivátorem změny. Naopak, v závěru uvádí, že „konečné rozhodnutí ustoupit od této politiky bylo nejspíše ovlivněno kombinací mezinárodního tlaku a vnímaného snížení odporu a bezpečnostních hrozeb“. Zároveň ale, jak ukazuje celá řada indikací představených ve studii, by při menším nebo žádném mezinárodním tlaku tábory fungovaly ještě minimálně několik let, třebaže v menší míře.

To, že čínské úřady reagovaly na mezinárodní tlak není důvod k oslavám nebo snad dokonce ke snížení tlaku na Čínu. Studie v závěru explicitně uvádí, že ani není jisté, zda došlo k celkovému zlepšení lidskoprávní situace v regionu. Čínským úřadům se podařilo i navzdory překotným krokům situaci zdánlivě „normalizovat“.

Represe se teď soustředí do značné míry na kombinaci „formalizovaného“ věznění, jež cílí na statisíce „nepřevychovatelných“, a zpravidla méně násilné, ale stále nucené a svobodu omezující organizované práce, která se týká širší populace až několika milionů lidí.

Případ převýchovných táborů přesto ukazuje, že Čína se nechala vykolejit mezinárodním tlakem ze svého původního plánu. To je opatrný důvod k optimismu, který by nás neměl ukonejšit, ale naopak být motivací k pokračování mezinárodního tlaku, jenž by se měl zaměřovat na pokračující formy represí.