Zastavení dovozu japonských mořských plodů, rozsáhlé vojenské cvičení za použití ostrých střel v blízkosti Tchaj-wanu či výhrůžné poznámky o useknutí hlavy japonské premiérky — k tomu všemu přistoupila ČLR v současném sporu s Japonskem, který se zatím nezdá být u konce. Diplomatickou krizi spustila loni v listopadu poznámka japonské premiérky Sanae Takaiči na půdě parlamentu, když prohlásila, že napadení Tchaj-wanu Čínou by představovalo „situaci ohrožující Japonsko“.

Čína výrok okamžitě interpretovala jako záměr Japonska vojensky zasáhnout v případě „tchajwanské krize“, tedy napadení Tchaj-wanu Čínou, a přistoupila k celé řadě represivních opatření. Podle nové studie odborníka na bezpečnostní otázky a odborného asistenta Západočeské univerzity Takašiho Hosody však tato nezvykle rychlá a mimořádně ostrá reakce naznačuje, že Peking premiérčinu poznámku využil jako strategickou záminku k rozvinutí komplexní, předem připravené kognitivní války proti Japonsku.

Co japonská premiérka skutečně řekla

Výrok Sanae Takaiči je však třeba vnímat v kontextu, v němž byl vysloven. Zazněl totiž během zasedání japonského parlamentu 7. listopadu v reakci na dotaz týkající se výkladu termínu „situace ohrožující přežití Japonska“. Tento pojem představuje jednu z podmínek, za nichž může země uplatnit své právo na sebeobranu a nasadit ozbrojené síly. Ve své odpovědi premiérka uvedla jako ilustrativní hypotetický příklad právě čínský útok na Tchaj-wan.

Zároveň však zdůraznila, že „konzistentním postojem japonské vlády je, že otázka Tchaj-wanu by měla být řešena mírovou cestou prostřednictvím dialogu“. Dodala také, že jakékoli použití síly ze strany Japonských sil sebeobrany (JSDF) nesmí v souladu se zákonem „překročit míru považovanou za nezbytnou“ a že „není možné vyslat JSDF do jiné země za účelem obrany této země“.

Jinými slovy, shrnuje Hosoda, „nepředpokládá se vyslání JSDF s cílem zabránit čínské invazi na Tchaj-wan či přímo bránit Tchaj-wan — což je možnost, s níž počítá část tchajwanské společnosti —, ale spíše poskytnutí podpory americkým silám v případě mimořádné situace na Tchaj-wanu“.

Přesto Čína obvinila Japonsko z porušení „principu jedné Číny“, podle něhož je Tchaj-wan součástí Čínské lidové republiky. K tomu se však Japonsko nikdy nezavázalo. Dlouhodobě se naopak drží své „politiky jedné Číny“, která vychází z předpokladu existence jedné Číny reprezentované Čínskou lidovou republikou, avšak výslovně neuvádí, že by Tchaj-wan byl její součástí.

Japonsko jako agresor v minulosti…

Rozvinutí celého diplomatického sporu tak do značné míry proběhlo bez ohledu na skutečný obsah a kontext výroků japonské premiérky. Jedním z důvodů, proč Čína spor eskaluje, je podle Takašiho Hosody snaha vykreslit Japonsko jako agresora — jak historického, tak současného. Případnou vlastní agresi vůči Japonsku by pak totiž Čína mohla snáze legitimizovat coby akt sebeobrany.

Jedním z prostředků, jimiž se Peking snaží tohoto cíle dosáhnout, je připomínání druhé světové války a snaha profilovat se spolu s Ruskem jako jeden z „hlavních dědiců vítězství nad fašismem“ — a to přesto, že se čínští komunisté bojů druhé světové války účastnili pouze okrajově a z velké části je přenechávali armádě Kuomintangu.

Tento narativ se výrazněji prosadil zejména s nástupem Si Ťin-pchinga, který v roce 2015 poprvé uspořádal rozsáhlou vojenskou přehlídku k připomenutí kapitulace Japonska a konce druhé světové války v Tichomoří. Další následovala v loňském roce. V návaznosti na současný spor pak Čchen Pin-chua, mluvčí Úřadu pro záležitosti Tchaj-wanu při Státní radě Číny, připomenul, že „Čína před osmdesáti lety porazila japonské agresory a znovu získala Tchaj-wan, čímž ukončila japonskou okupaci a drancování ostrova“.

Dalším z nástrojů čínské strategie je připomínání japonské koloniální minulosti. Čchen tak ve svém projevu poukázal na „nespočetné zločiny“, kterých se Japonsko dopustilo během své koloniální vlády nad Tchaj-wanem. Také při nedávné návštěvě jihokorejského prezidenta I Če-mjonga v Číně, kdy se Peking snažil získat Soul na svou stranu ve sporu s Japonskem, byla do programu zařazena vzpomínková akce v bývalém sídle korejské exilové vlády v Šanghaji, která připomněla japonskou kolonizaci Koreje a zločiny s ní spojené.

… i v současnosti

Podle Hosody Čína systematicky buduje nejen narativ o Japonsku coby historickém agresorovi, ale zároveň je vykresluje jako aktéra, který se dopouští agrese i v současnosti. V reakci na aktuální spor vydala čínská ambasáda prohlášení, v němž uvedla, že v Japonsku narůstá počet zločinů namířených proti čínským občanům, a ty vyzvala, aby do země v současné době necestovali. Japonské ministerstvo zahraničí na tato tvrzení obratem reagovalo zveřejněním statistik, podle nichž počet případů vražd, loupeží a žhářství, jejichž oběťmi byli čínští občané, v letech 2023—2025 naopak klesal.

Spor se přenesl i na půdu OSN. Podle Hosody se Čína po jeho vypuknutí začala odvolávat na tzv. ustanovení Charty OSN o nepřátelských státech, namířená proti zemím, které byly za druhé světové války součástí Osy. To umožňovalo mimo jiné přijmout vůči těmto státům vojenská opatření i bez souhlasu Rady bezpečnosti.

Ustanovení ovšem byla koncipována pro bezprostředně poválečné období a postupem času pozbyla praktického významu, zejména poté, co se všechny bývalé „nepřátelské státy“ staly členy OSN. Rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 1995 je navíc výslovně označila za zastaralé. Přesto se na ně Čína opakovaně odkazuje, čímž si podle Hosody připravuje argumentační půdu pro případné ospravedlnění agrese vůči Japonsku.

„Obklíčení“ Číny a hledání vnějšího nepřítele

Podle Hosody k současnému zostření konfliktu přispěla kombinace domácí situace a mezinárodních podmínek. Japonsko v poslední době rozšiřuje svoji bezpečnostní spolupráci i mimo tradiční spojenectví s USA. Důvodem jsou obavy z rychle rostoucí čínské vojenské síly i do jisté míry dovnitř zaměřená politika Donalda Trumpa.

Tokio proto posílilo spolupráci například s Velkou Británií, prohloubilo bezpečnostní vazby s Filipínami a usiluje o normalizaci vztahů s Jižní Koreou. Podobné sbližování probíhá i mezi dalšími státy v regionu, což Peking vnímá jako snahu o „obklíčení Číny“. Podle Hosody v tomto uspořádání Čína „považuje Japonsko, svázané poválečným pacifismem, za nejslabší článek“, na nějž je možné zatlačit.

K eskalaci sporu však přispěly i domácí faktory na čínské straně. Ekonomické problémy, vysoká nezaměstnanost mladých či nestabilita armády, v níž probíhají intenzivní čistky — to vše představuje potenciální destabilizující prvky. Vytvoření „vnějšího nepřítele“ tak může sloužit ke stmelování společnosti a zároveň k mobilizaci nacionalistických nálad, které Peking v posledních letech systematicky posiluje.

Na nacionalismus pak Peking sází i v současném sporu. Podle čínských médií premiérčiny poznámky „ranily city čínského lidu“, což je zavedený pojem, který Peking používá při kritice zahraničních aktérů. Ranit city mohou různé situace, od setkání politiků s tibetským dalajlámou až po kroky zahraničních firem.

Terčem se v minulosti stala například společnost H&M, když oznámila, že nebude využívat bavlnu ze Sin-ťiangu kvůli nucené práci v tomto regionu. Prostřednictvím médií čínská vláda rozdmýchává radikální nacionalismus na obranu vlasti a komunistické strany — a Japonsko k tomu v tomto případě velmi dobře posloužilo.

Napětí jako nový normál

V posledním týdnu se konflikt dále vyhrotil a v ekonomické rovině poprvé překročil rámec dosavadních, relativně méně bolestných opatření, jako bylo omezení turismu a kulturních výměn. Peking omezil dodávky vzácných zemin, což je oblast, v níž má mimořádně silnou ekonomickou páku. Tento krok přitom — v souladu s dosavadním narativem — odůvodnil právě snahou „usměrnit militaristické ambice“ Japonska.

Spor tak zdaleka nekončí — pro Peking se ukázal být užitečným nástrojem a domácí ani mezinárodní podmínky nenaznačují, že by se v dohledné době měly zásadně změnit. Jak shrnuje Hosoda, „zvýšené napětí mezi Japonskem a Čínou se tak pravděpodobně stane novým normálem“.