„Nad Rakouskem sebraly se nyní bouře a mraky, ale neví se, bude-li z nich padati zhoubný hrom, aneb ourodný déšť,“ napsal Karel Havlíček Borovský v Národních novinách krátce po vídeňském povstání v roce 1848. Těmito slovy by se dal shrnout i poslední týden ve Vídni, kde se odehrávaly mohutné protesty proti plynovému průmyslu. V lecčems byla tato událost pro lokální klimatické hnutí přelomová. Ačkoliv česká média jí takřka vůbec nezaznamenala.

Okolnosti konání celé konference skvěle popsal ve svém článku Pascoe Sabido z Corporate Europe Observatory. Do Vídně se sjeli zástupci energetických korporací, aby jako každý rok uzavírali dohody o výstavbě nové plynové infrastruktury a pracovali na rozvoji fosilních paliv. Mnohé z těchto firem přitom zažívají zlaté časy, jelikož mají kvůli vysokým cenám elektřiny a tepla rekordní zisky.

A to navzdory skutečnosti, že téměř devět set tisíc lidí si v České republice nemůže dovolit vytápět své domovy, a po celé Evropě počet roste každým dnem. A také navzdory tomu, že si podle vědců další rozvoj jakékoliv fosilní infrastruktury, pokud se máme vyhnout klimatickému rozvratu, nemůžeme dovolit. Právě proto se do Vídně kromě plynařů dostavily také tisíce lidí z celé Evropy i Afriky, aby proti konání Evropské plynařské konference společně protestovali.

Už o víkendu rakouští aktivisté uspořádali kontrasummit, na kterém probíhaly strategické diskuze o podobách boje proti plánovanému rozvoji plynové infrastruktury stejně jako prezentace o snahách lidí odporovat projektům stavby nových plynovodů pro transport tohoto fosilního paliva. Hojné zastoupení měli mezi řečníky také zástupci afrických zemí z hnutí Don’t gas Africa.

Právě Afrika se má totiž v nejbližších letech stát místem, odkud chtějí západní korporace brát náhradu za chybějící dodávky plynu z Ruska. Projekty nových těžebních polí či plynovodů už dnes provází porušování lidských práv a ohromné ničení afrického životního prostředí. Kolonialismus zkrátka nevyšel z módy.

Policejní násilí i úspěšné blokády

Výbuch vášní však Vídeň zažila až v pondělí, kdy začaly akce občanské neposlušnosti namířené proti vlastní konferenci. Dvě početné skupiny lidí se hned nad ránem pokusily zablokovat přístupové cesty k hotelu Marriot, kde se konference konala. Jedna ze skupin byla úspěšná, ta druhá však narazila na tvrdý odpor rakouské policie.

Pondělní protesty tak nakonec nejvíce provázely diskuze o nepřiměřeném policejním násilí, po kterém více než sto padesát lidí strávilo noc na policejní stanici a nyní čelí hrozbě obvinění z několika trestných činů. Na zásah policie upozornila dokonce i lidskoprávní organizace Amnesty International, která odsoudila extenzivní používání pepřového spreje i samu kriminalizaci poklidných pouličních protestů.

I přesto však pondělní protesty plnily první stránky novin a mnozí Rakušané se vůbec poprvé dozvěděli, že v jejich hlavním městě se každý rok koná největší evropský sjezd plynařů. Částečně úspěšnou blokádou samotné konference ovšem protiplynové akce neskončily. V úterý totiž další dvě skupiny zablokovaly přístupové cesty i koleje k rafinérii OMV, která patří k hlavním organizátorům konference. Ve stejný den Greenpeace vyvěsily transparent přímo z budovy hotelu Marriot a dvě zástupkyně klimatického hnutí způsobily rozruch přímo uvnitř hotelu.

Protesty pak vyvrcholily v úterý večer velkým pochodem za konec plynu a všech fosilních paliv, kterého se zúčastnilo přibližně sedm tisíc lidí. V jeho čele šli právě zástupci afrického klimatického hnutí reprezentující lidi, kteří budou plány na rozvoj plynové infrastruktury stejně jako dopady změn klimatu zasaženi nejvíce.

Plyn je nové uhlí

Ve shodě s Karlem Havlíčkem Borovským lze nyní těžko predikovat, co vídeňské protesty přinesou. I přes nepřiměřený policejní zásah a pokusy o kriminalizaci protestů ze strany policie je ale lze označit za velký úspěch pro klimatické hnutí. A je smutné, že česká média si tohoto dění doslova za našimi humny takřka vůbec nevšimla.

Nyní se totiž rozhoduje, jak hrozné budou dopady klimatické krize na naše životy a zda vůbec zvládneme vybrat zatáčku před úplným klimatickým rozvratem. Energetické korporace a jimi zkorumpovaní politici už sice víceméně vzdali boj o uhlí, snahy zbavit se závislosti na fosilních palivech z Ruska však chtějí využít k velkému rozvoji právě plynové infrastruktury.

Plyn přitom rozhodně není mostem k čisté energii, jak se často uvádí, ale cestou ke zkáze. Při spalování má sice o polovinu nižší emise než uhlí, nicméně při těžbě a transportu ve velkém uniká metan, který rozdíl v emisích mezi plynem a uhlím výrazně snižuje. Plyn je tak spíše mostem do pekla. A právě tam nás chtějí plynaři i někteří politici vést.

Jak ukazují analýzy Corporate Europe Observatory, Evropská unie posvětila více než dvě stě nových projektů na rozvoj plynové infrastruktury. Energetické firmy tak chtějí v příštích letech investovat miliardy do nové infrastruktury, která nás uzamkne v závislosti na fosilních palivech na další dekády.

Právě proto můžou být vídeňské protesty klíčovým momentem, po kterém klimatické hnutí upře pozornost právě tímto směrem. Jistě je nutné ještě dobojovat všechny uhelné bitvy, včetně nesmyslného rozhodnutí povolit těžbu v dole Bílina až do roku 2035. O podobě budoucnosti však rozhodne hlavně naše schopnost postavit se plánům fosilního průmyslu na rozvoj plynové infrastruktury.