Česká Social Watch: Korporátní zájmy drtí planetu i demokracii

Jiří Silný

V pořadí patnáctá zpráva české koalice Social Watch vůbec poprvé kromě kritické analýzy přináší i doporučená opatření. Věnuje se následkům covidu, změnám klimatu, bydlení či obchodu se zbraněmi.

Vládě se nedaří plnit cíle, které si v oblasti adaptace na změnu klimatu a ochrany před následky sucha stanovila, a zároveň málo koncepčně plánuje využití prostředků Evropského plánu obnovy po pandemii. Foto Pxfuel

Social Watch je mezinárodní síť občanských organizací usilujících o vymýcení chudoby a jejich příčin, o ukončení všech forem diskriminace a rasismu, o zajištění spravedlivé distribuce bohatství a naplňování lidských práv.

Vznik sítě reagoval na konference OSN o sociálním rozvoji v Kodani roku 1995 a o postavení žen v Pekingu v témže roce. Na těchto konferencích bylo poprvé definováno odstranění chudoby a rovnost pohlaví jako společný celosvětový cíl.

Social Watch si dal za cíl monitorovat, jak jednotlivé státy dodržují přijaté závazky, a to zejména v oblasti ekonomických, sociálních a kulturních práv, definovaných v příslušném mezinárodním paktu, podobně jako si to ve stejné době vzala za své Charta 77 vzhledem k paktu o právech politických a občanských. Oba tyto dokumenty mezinárodního práva přijalo Československo v roce 1996.

V současné době Social Watch monitoruje i naplňování sedmnácti Cílů udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals, SDGs), ke kterým se zavázaly členské státy OSN v roce 2015 s cílem do roku 2030 dosáhnout výrazného pokroku v ekonomické, sociální, bezpečnostní a ekologické udržitelnosti.

Mezinárodní síť Social Watch tvoří 96 národní platforem se stovkami členských organizací. Koordinační centrum je v uruguayském Montevideu a vede ho novinář Roberto Bissio. Každoročně publikuje mezinárodní zprávu na základě údajů z národních organizací a ty pak v mnoha případech publikují i své podrobnější národní zprávy. Letošní mezinárodní zpráva s názvem Demanding Justice beyond Rethoric (Žádáme spravedlnost, nikoliv jen rétoriku) byla vydána 17. září a obsahuje i část převzatou z české národní zprávy.

V České republice byla navázána spolupráce se Social Watch před dvaceti lety, v rámci mezinárodní kampaně za oddlužení chudých zemí Milostivé léto 2000 (Jubilee 2000), do které se několik českých organizací zapojilo při příležitosti summitu Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze.

Hybatelem prvních kontaktů a pozdějšího vytvoření neformální koalice a od roku 2015 i zapsaného spolku Social Watch byl Tomáš Tožička, který byl od roku 2015 do letoška také předsedou. Z původních spolupracujících organizací zůstává Ekumenická akademie, která řadu let vedla projekty, v jejichž rámci byly aktivity Social Watch financovány. V současné době koalici tvoří deset organizací.

Letošní zpráva je v pořadí patnáctá a poprvé vedle kritického posuzování vybraných oblastí formuluje i doporučená opatření, která by mohla vést ke zlepšení situace. Obsahuje sedm částí.

Úvodní text Maji Vusilović poukazuje na dopady pandemie COVID-19 a s ní spojených opatření na postavení žen. Pandemie jasně vyjevila a prohloubila existující nerovnosti. Ve zvlášť exponovaných profesích (sociální služby, zdravotnictví) tvoří ženy většinu a také v domácnostech konají více práce, ke které přibyla i péče o děti při výuce on-line. K tomu byl zaznamenán i významný růst domácího násilí vůči ženám. V doporučeních je uvedena mimo jiné potřeba zlepšit ohodnocení pracovníků kritické infrastruktury a ratifikovat Istanbulskou smlouvu.

Další palčivý a prohlubující se problém představuje nedostupnost bydlení. Tomu se věnoval Petr Gočev. Uvádí, že dostupnost bydlení je v ČR podstatně horší než v jiných zemích. Příčinou neblahého stavu je chybějící výstavba sociálních bytů a spekulace: „Očekávání růstu cen developery vede k odkládání výstavby a takto nedostatečná výstavba vede k tomu, že očekávání růstu cen je naplňováno.“ Řešením může být státní výstavba bytů a progresívní zdanění nemovitostí.

Radek Kubala dokládá, že se vládě nedaří plnit cíle, které si v oblasti adaptace na změnu klimatu a ochrany před následky sucha stanovila, a zároveň málo koncepčně plánuje využití prostředků Evropského plánu obnovy po pandemii, který nabízí šanci k udržitelnějšímu kurzu. Zdržovací taktiku zvolila vláda i při výstupu z uhelné energetiky. Autor upozorňuje i na koncepty systémových změn, jako je „ekonomie koblihy“ (Raworth) nebo koncept nerůstu. Příkladů, co je potřeba dělat, uvádí celou řadu, například: „Nastavit podmínky pro rychlý rozvoj obnovitelných zdrojů energie, a to ideálně ve vlastnictví lidí, obcí, družstev, komunit a menších firem.“

Jiří Šteg ve svém ekonomicko-politickém příspěvku dokládá, jak dlouhodobé nedostatky v řízení společnosti vedly k závažným chybám v reakci na zdravotní krizi i v ekonomických opatřeních při řešení jejich dopadů. Podle autora se tu spojila nekompetentnost s preferováním soukromé sféry před veřejným zájmem. Ani vláda ani opozice neprokázaly konstruktivní přístup, což vedlo k dalšímu poklesu důvěry v demokracii. Kriticky se vyjadřuje také k fungování Evropské unie.

V posledních letech se ve zprávě objevuje pravidelně také hodnocení českého obchodu se zbraněmi. I tentokrát Peter Tkáč a Vít Kozák konstatují, že výrobky českého zbrojního průmyslu se dostávají do zemí s autoritářskými vládami nebo těch, které porušují lidská práva. Jako příklad uvádí tiché zrušení zbrojního embarga uvaleného na Turecko po jeho invazi na sever Sýrie.

Tato část zprávy mluví také o postupné militarizaci české společnosti, která se projevuje rozšířeným držením zbraní, propagací ozbrojených složek a právě podporou zbrojního průmyslu. „Je třeba opustit koncept bezpečnosti, který spoléhá jen na použití síly a který nedokáže pracovat s výzvami, jakými jsou právě klimatické změny či pandemie“ a je třeba „snížit výdaje na zbrojení,“ uvádí zpráva.

K oblastem zájmů Social Watch patří od počátku také rozvojová spolupráce. Podle Tomáše Tožičky i v této oblasti přetrvávají výrazné nedostatky. Česká republika stále ani zdaleka neplní závazek z doby vstupu do Evropské unie, kdy přislíbila, že bude poskytovat na rozvojovou spolupráci 0,33 procent z hrubého národního důchodu. Ve skutečnosti odvádí pouze 0,13 procent HND a také zacílení neodpovídá mezinárodním pravidlům: spolupráce se prakticky netýká těch nejchudších zemí. Další výtkou je, že vládní koncepce mezinárodních vztahů je úzce zaměřena na ekonomiku a podporu obchodu. Výzvy ke zlepšení zahrnují větší podporu rozvojovému vzdělávání a dodržování přijaté Koncepce zahraniční politiky ČR.

V závěrečné části podává Pavel Šremer přehled o implementaci Agendy 2030 (Cíle udržitelného rozvoje, SDGs) a Strategického rámce ČR 2030. Ve většině oblastí Česká republika zaostává za přijatými závazky. Zároveň monitorování, jak jsou závazky plněny, vykazuje řady nedostatků a je často rozporuplné. Po uvedení řady příkladů autor předkládá řadu doporučení ke zlepšení implementace a monitorovacích procesů. Doporučuje také: „Vedení státu, ministerstev a dalších státních organizací by se mělo pracně vytvořenými strategickými dokumenty a zprávami řídit a využívat je (ne je používat jen jako záštitu žádostí o dotace z EU apod.)“.

Jako společný jmenovatel kritických jevů se jeví nedostatečná schopnost politické reprezentace chránit veřejné zájmy, zejména životy a zdraví obyvatel a další práva, jako je právo na bydlení a zdravé životní prostředí. Česká politická reprezentace rezignovala na občanskou participaci a často nedodržuje ani vlastní strategické dokumenty. Pravidelně jsou v rozhodování upřednostňovány zájmy soukromých firem. To vede k rostoucí nedůvěře v politiku a k ohrožení demokracie.

Diskuse