Rozumíš tomu? Tři sta tisíc? To je více než Harry Potter nebo Padesát odstínů šedi!

No… Já jsem vyrůstal ve státě, kde vycházely knihy Grahama Greena v sedmdesátitisícových nákladech.

Chápu, že běžný čtenář či čtenářka Deníku Referendum nemá televizi, a pokud ano, nesleduje Novu. Takže to beru na sebe. Zatímco my si tady diskutujeme o mezinárodní politice lidských práv, ochraně přírody nebo o kvalitě demokracie, ve světě tam venku se přihodila strašná věc, hraničící s trestným činem obecného ohrožení.

Kuchařka Ládi Hrušky se stala jednou z nejprodávanějších knih celé porevoluční éry. V knihkupectvích se objevila v září a tento týden se jí prodalo už více než tři sta tisíc kusů. Pro srovnání: nad dvě stě tisíc se vloni vyšplhal první díl „pornotrilogie“ Padesát odstínů šedi a v roce 2008 poslední díl Harryho Pottera.

Ladislav Hruška pracuje v televizi Nova už několik let. Před tím prošel rádiem Frekvence 1 a Primou. Vařit před obrazovkou ale začal někdy před rokem — v primetimu po Televizních novinách. Proč ne, chtělo by se říct. Proč by nakonec nemohla komerční televize učit lidi vařit. Zvlášť, když jde o velmi levné recepty. Sociální rozdíly napříč společností se prohlubují a potraviny zdražují. Heureka! Nova pomáhá lidu.

Ne. Nepomáhá. Spíš to vypadá jako nějaká pitomá konspirace, jejímž cílem je navýšit do deseti let rakovinu tlustého střeva v české populaci o stovky procent. Problém je zkrátka v tom, co Láďa Hruška vaří. A na to se spolu podívejme.

„Smažená tlačenka je rychlé a levné jídlo pro každý den.“ No ano! Kolečko tlačenky v trojobalu! Nevymýšlím si. Každý den! Nadívané kuřecí kůže za dvacet pět ká čé a chipsy z kuřecích kůžiček se sýrem a pomeranči. Pečené želvičky alias hňáca z mletého masa, párků a slaniny, vytvarovaná do podoby želviček. To přece musí potěšit každé dítě.

Sushi z tousťáku aneb „připravte si domácí suši, jaké nenajdete v žádné asijské restauraci“ a vražte do toho třeba kiwi. Definice pravdy v jedné větě.

Špagetová pizza. Sekaná bábovka. Kuřecí bábovka. Knedlíky. Knedlíky. Knedlíky. Langoše za pár šupů. Bramboráky bez brambor, ale zato ze starého chleba… Polotovary, pomazánková másla, taveňáky, uzeniny, eidam, mouka.

Počet salátů? Nula. Zelenina veškerá žádná (no dobře, jedna mrkvová a jedna chřestová polévka). Ten člověk a celá Nova s ním vážně usilují o zdraví tohoto národa.

Ještě před pár týdny jsem měla recepty Ládi Hrušky jen za poťouchlý vtip. Dávala jsem lajky facebookovým vtípkům na jeho konto a smála se krutým parodiím na jeho patlanice. Když jsem ale zjistila, že ono se to v českých domácnostech asi opravdu vaří, zatrnulo mi.

Hledáme-li stručnou definici stavu české společnosti čtvrt století po revoluci, není snad nic výmluvnějšího než fakt, že rekordního prodeje mezi knihami se dostalo graficky podprůměrné kuchařce se špatnými, rozmazanými fotkami a zabijácky nezdravými recepty. Kuchařce, kterou nejspíš textově upravoval — jak trefně podotkl můj kamarád Peter — unavený stážista po večerním kurzu copywritingu. Kuchařce, která slibuje levná jídla a sama stojí dvě stě korun, přičemž celý její obsah je dostupný zdarma na internetu.

V totalitních režimech lidé vědí, že si musí před masmédii pěstovat kritický odstup. V režimech proklamované svobody se ale bohužel zdá, že tato vlastnost ochabuje. Snad nikdy nebyl náš národ tak efektivně idiotizovaný a nechoval se při tom tak bezbranně a stádně jako nyní.

A nechci prosím slyšet poznámky, že „to ty lidi přece nikdo nenutí jíst“. Ne, nenutí. To je samozřejmě pravda. Ale považme, co je to za svobodu, má-li si vegetarián, člověk s nemocným žlučníkem případně pětileté dítě vybrat mezi tlačenkou, jitrnicí a bůčkem? Nikdo vás nenutí, klidně si chcípněte hlady, dyť se na tu Novu nakonec nemusí nikdo dívat…

Chudí a sociálně vyloučení lidé jedí v porovnání se zaopatřenými a vzdělanými mnohem častěji špatně a nezdravě. Poukazuje na to například zpráva o dětské obezitě, která byla zveřejněna ve Velké Británii počátkem tohoto prosince.

Stojí v ní, že mezi dětmi ve věku deseti až jedenácti let je obézních 13 % v bohatších oblastech země a skoro 25 % v těch nejchudších. Válku špatné výživě ve Spojeném království vyhlásil už před lety tamní superpopulární televizní kuchař, sympaťák Jamie Oliver.

Hned zkraje ovšem narazil. Děti, které vyrůstají na hranolkách a polotovarech — tedy ty, jejichž rodiče musí škudlit — mají s „normální“ stravou problém. Nejsou na ni zvyklé a nechutná jim. Analogicky tato situace zcela jistě platí i u nás.

Jenomže Česká republika nejenže nemá svého Jamieho Olivera (což samozřejmě ještě není spása). Česká republika na to jde svým tradičně originálním způsobem. Zase si servírujeme jedy a ještě se tváříme, že jsme to tak chtěli, protože cokoliv jiného by mohlo narušit naši integritu a suverenitu.

Pevně věřím, že ještě pořád je tady šance, že jsou mé závěry špatné. Že kuchařku Ládi Hrušky skupuje bohatý dobrodinec, který se snaží tento národ i jeho zdravotnictví ochránit před jistou katastrofou. Případně, že je to číslo tři sta tisíc jen kachna, kterou do médií protlačil nějaký vykuk z PR oddělení příslušného nakladatelství.