Zamlčovaný fakt o klimatu: nelze je zachránit beze změny společenského systému
Josef PatočkaŘešení klimatické krize v kulisách trvajícího růstu a zachování korporátního způsobu vlády není myslitelné. Musíme si přiznat, že pokud nepřeformulujeme sám základ svého přístupu k bohatství a jeho globální distribuci, na Zemi nepřežijeme.
S tím, jak Evropou postupují brutální vedra doprovázená suchem a lesními požáry, jsme si začali i ve svém koutě světa opět všímat, že s naším společným domovem, planetou Zemí, není něco v pořádku. Alespoň na okraj veřejné debaty se vrátila otázka, jaké má klimatická krize, způsobená uhlíkovými emisemi ze spalování fosilních paliv, společenské příčiny, a jaká jsou její řešení. Bohužel, i mezi lidmi, kteří jsou rychlým postupem přehřívání planety znepokojení a chtěli by přispět k jeho zažehnání, dosud přetrvává v těchto otázkách řada omylů, založených spíše na přáních než na dostupných faktech.
Mezi tyto omyly patří představa, že klimatická krize nemá žádného jasně definovatelného viníka, že jsme tak nějak všichni „na jedné lodi“, a na řešeních potřebujeme spolupracovat i s těmi, kdo k oteplování historicky nejvíc přispěli: s fosilním průmyslem a na něj napojeným kapitálem. Souvisejícím omylem je představa, že klimatickou krizi půjde vyřešit v dnešním systému ekonomiky závislé na nekonečném růstu, převážně technologickými změnami, a že k tomu bude stačit nahradit dnešní výrobu energie z fosilních paliv obnovitelnými zdroji, aniž by se někdo ve své spotřebě musel uskromnit.
Propagace těchto omylů mrzí tím víc od lidí, kteří si přitom za své poslání kladou přispět k řešení krize právě prezentací faktů. Typickým příkladem může být vystoupení zástupce organizace Fakta o klimatu Ondráše Přibyly v nedávném rozhovoru pro podcast Deníku N.
Přibyla totiž v odpovědích na otázky moderátora odpovídá přesně v tomto smyslu. Nemáme prý hledat viníky, ale řešení. Ta jsou prý možná beze změn v dnešním ekonomickém systému. Stačí nahradit fosilní paliva obnovitelnými zdroji a následně „doufat“ (ano, skutečně toto slovo), že to, co nenahradíme, dostanou z atmosféry „technologie na zachytávání uhlíku“.
Jak rozvedu níže, ani jedna z těchto představ nemá bohužel oporu v realitě a dostupných datech. Kromě toho, že jsou fakticky nesprávné, jsou ale hlavně politicky škodlivé. Jsou to podle mě přesně ty omyly, které nám brání klimatickou krizi rychle a spravedlivě řešit, respektive omyly, jež vedou k tomu, že všichni v zodpovědných funkcích řešení předstírají, zatímco emise dál rostou.
Ba co víc, tyto představy nevyhnutelně vedou k pseudořešením, která mají velký potenciál nadělat víc škody než užitku: dále prohloubit nejen ekologickou krizi, ale i ekonomické a mocenské nerovnosti, které s ní nerozlučně souvisí, leží na jejím počátku a jsou jí dále zostřovány.
Klimatická krize má viníka. Je jím fosilní kapitál
Jsme všichni na jedné lodi? Fosilní byznys si to rozhodně nemyslí. Přes palubu nás hodil už v sedmdesátých letech, kdy ropné korporace jako Exxon a Shell přinesly první „fakta o klimatu“ a rozhodly se je uvést do praxe. Ale samozřejmě ve svůj, nikoli v náš prospěch.
Začaly se na projevy přehřívání planety samy připravovat a zabezpečovat svoji infrastrukturu. Nás ostatní ale nejenže nevarovaly — naopak. Investovaly miliardy dolarů do šíření dezinformací a lobbingu proti řešením.
Od jisté doby pochopitelně změnily taktiku: navenek se začaly tvářit, že se polepšily a chtějí se podílet na řešeních. Zejména v posledních letech tak začaly zavádět takzvané ESG politiky: netransparentní, neurčité, nezávazné přísliby jen o málo lepší než dřívější CSR, které mají v tuto chvíli zanedbatelný dopad na praxi, a přesto je pomáhají jako všespásné řešení propagovat i některé zelené organizace.
Zároveň ale i nadále dělají všechno pro zdržování klimatické politiky — a samozřejmě také pro její přizpůsobování svým zájmům. Nemají problém investovat i do řešení, jako jsou obnovitelné zdroje, vodík nebo biopaliva, ovšem v té míře, v jaké na nich mohou vydělat, nebo si zlepšit obraz. Užitečný je v tomto smyslu pohled do plánů Shellu: dál vydělávat v nezmenšené míře na fosilních palivech a současně těžit dotace na čisté technologie a využívat je pro propagační účely.
Nejde ale jen přímo o fosilní firmy. Překážkou řešení je celý obří ekonomický blok, popisovaný jako „fosilní kapitál“. Do něj je třeba počítat také většinu bank, personálně i finančně propojených s fosilním průmyslem.
Nebo mamutí investiční fondy jako Blackrock a Vanguard, které dnes mají i ve Spojených státech či Evropské unii nad ekonomikou do značné míry větší moc než demokraticky volené vlády, a klimatická politika obou západních velmocí se tak de facto dělá „s jejich svolením“.
„... Kromě toho, že jsou fakticky nesprávné, jsou ale hlavně politicky škodlivé.“
Takže vlastně ani tolik nevadí, že ty představy jsou fakticky nesprávné, důležité je, že jsou politicky škodlivé?
Víte, nejsem nejmladší a politicky škodlivých představ už jsem zažil fůru. Ano, byla to vždycky úplná katastrofa, ty „politicky škodlivé představy, naštěstí pak ale přišel ten rok 1989. Nedělám si iluze, pane Patočko, s politicky škodlivými představami musí ta katastrofa přijít zase znovu.
Je strašné poslouchat, jak se zase vrací ta komunistická rétorika, která byla ve své praxi tak antihumanistická, a s ní se vrací i tenhle pochybný způsobem myšlení:
„Environmentalismus bez třídního boje je jen zahradničení.”
Napadá mě, že bych s tím svým žalem mohl jít třeba k soudu, jako to ostatně udělali ti, kteří u soudu lékařským potvrzením dokládali, že trpí environmentálním žalem.
Musím si u lékaře obstarat potvrzení, že trpím žalem ze zničení demokracie.
Jakub Patočka ve své úvaze předkládá klíčovou otázku: je možná důsledná obrana (respektive vůbec záchrana) životního prostředí na této planetě bez komplexní systémové změny, tedy fakticky bez revoluce? - Neboť takováto radikální změna ekonomického uspořádání by byla nutně spojená i se stejně hlubokými změnami uspořádání společenského a politického, takže v celkovém pohledu je právem možno hovořit o "revoluci".
Tato otázka je příliš důležitá, nežli aby nezasluhovala podrobného a seriózního rozboru.
Napřed se věnujme centrálnímu tvrzení J. Patočky, že pouhý technický přechod na "zelené" energie prý nemůže mít potenciál zachránit planetu před ekologickým kolapsem. Že prý stávající proces dekarbonizace je příliš pomalý; navíc je vědomě torpédován koncerny tyjícími z fosilního průmyslu.
K oné údajné pomalosti procesu dekarbonizace je nutno podotknout: jak kde. Německo si dalo za cíl kompletně dekarbonizovat do roku 2030, čili za méně nežli jednu dekádu. A vzhledem k německé důkladnosti se dá očekávat, že se tak skutečně stane.
Ukazuje se tedy, že v zásadě jsou k dispozici dostatečné technické prostředky k provedení dekarbonizace. Tím tedy v zásadě padá argument, že nemá smysl se o takovouto cestu pokoušet. Tam kde je k dispozici dostatečná politická vůle (a dostatečné finanční prostředky), tam to evidentně možné je. S touto politickou vůlí (založenou na celospolečenském konsensu) je možno zlomit i zájmy fosilních koncernů. Ostatně je dost nepochopitelné tvrzení autora, že prý na zelené energii není možno vydělávat; přinejmenším za současných velmi vysokých cen energií (které se už sotva nějak radikálně sníží) se investice do zelených energií naprosto vyplatí, a tento boom je také možno všude vidět.
Snaha J. Patočky spojit ekologické úsilí s komplexní systémovou změnou ovšem obsahuje ještě jednu velice zásadní vadu. On sám argumentuje tím, že čas spěchá, že opatření na záchranu klimatu je nutno provést co nejrychleji. Jenže - ta globální systémová změna kterou on požaduje, to by byla záležitost natolik složitá, nejistá a kontroverzní, že kdyby se mělo čekat až na její (případné) provedení, pak by se tím naopak celý proces dekarbonizace zpozdil přinejmenším o několik dalších desetiletí!
A ještě jednou logickou vadou trpí úvahy (a návrhy) J. Patočky. On ve svém požadavku zastavit globální růst tvrdí: "Systémová změna, vedoucí ke konci vykořisťování většiny planety i přetěžování ekosystémů tak, aby se i zbytek světa mohl svobodně rozvíjet a naplňovat své potřeby. Tedy to, co se v posledních letech pojmenovává jako nerůst."
J. Patočka tedy jedním dechem žádá "nerůst" - a zároveň to, aby se "zbytek světa" (míněn je tím zřejmě třetí, neprůmyslový svět) mohl "svobodně rozvíjet"!
A jak pak by se tento třetí, neprůmyslový svět vlastně mohl "svobodně rozvíjet" (to jest: dohánět průmyslový rozvoj prvního světa) bez toho, aby sám rostl? To jest, aby dokázal vyrábět takové množství spotřebního zboží, aby obyvatelé tohoto "zbytku světa" neměli pocit že jsou pouze chudými příbuznými světa prvního?... Zdá se, že s tou koncepcí "nerůstu" nebude něco zcela v pořádku.
-----------------------------
Tolik tedy ke kritice některých logických či věcných závad v argumentaci J. Patočky. Vlastně by tím bylo možno tento komentář ukončit; ale to by byl počin příliš předčasný, neférový a nakonec i sám věcně chybný. Protože přes všechny tyto uvedené závady v konkrétních představách autora článku, jak řešit stávající klimatickou hrozbu, jeho centrální otázka si stále uchovává svou platnost a svou naléhavost: je možno - natrvalo - vyžít ze zdrojů které dokáže poskytovat tato planeta, aniž by lidstvo muselo zásadně přehodnotit motivace a cíle svého konání, svého žití, svých - především ekonomických - aktivit? Tato otázka stále ještě není definitivně rozhodnuta.
Bylo totiž sice řečeno, že dekarbonizace ryze technologickými prostředky v zásadě možná je. Ovšem - tím celkové ekologické problémy (respektive hříchy) současného lidstva nijak nejsou vyřízeny. Není naprosto žádných pochyb, že je to 1. kapitalistické ekonomické uspořádání, které globální produkci stále znovu strhává ke snaze produkovat cokoli a v pokud možno stále větších množstvích, jenom aby kapitál mohl stále více expandovat. A za 2. je to bezbřehý konzumismus současné světové populace, který jedná podle té samé maximy: stále více produkce, stále více konzumu, stále větší hory (mnohdy zcela zbytečného) zboží, a tím i produkčních nákladů a výsledného odpadu! Jestliže je - snad - současnou ekologickou krizi ještě v posledním okamžiku možno zvládnout čistě technickými prostředky, tento způsob života založený na neustálé maximalizaci produkce, konzumu a zisku bude neustále vytvářet nové a nové problémy, nové a nové zátěže pro tuto planetu. A jestliže se nepodaří tento expanzivní způsob produkce a vůbec existence lidstva nějakým způsobem zvrátit nebo přinejmenším ukrotit, pak by jednou skutečně mohlo dojít k bodu, ze kterého by už nebylo návratu. V každém případě je tento mechanicky konzumní způsob existence lidsky nedůstojný a neperspektivní.
Otázkou ovšem je, zda je reálně možno zavést J. Patočkou žádanou strategii "nerůstu". A jak tento "nerůst" odlišit od stagnace. J. Patočka se domnívá, že toto vzdání se expanzivního růstu produkce je možno v dostatečné míře kompenzovat volnočasovými aktivitami lidí. Zásadní problém ovšem je: tyto volnočasové aktivity v naprosté většině znamenají jenom další konzum! I když si vezmeme jenom aktivity sportovní, pak to znamená další a další (a technicky stále vyspělejší) jízdní kola, lyže; ale i motorové čluny, kluzáky, drony, atd.atd.
Staří antičtí myslitelé jako Platón a Aristoteles požadovali vlastně právě takovýto způsob života založený na "nerůstu", kdy se produkují jenom opravdu nezbytné prostředky k životu, zatímco svůj volný čas svobodný občan tráví především svým vlastním sebevzděláváním, všestrannou kultivací své osobnosti, své "duše". Jakkoli ušlechtilý a objektivně oprávněný je tento životní model, je krajně pochybné že by byl dostatečně lákavým pro průměrného člověka moderní doby. Právě tady leží hlavní kámen úrazu pro všechny snahy transformovat společnost do nějakého modu nekonzumního, primárně na kulturnost a kultivaci orientovaného způsobu existence: všechno nakonec ztroskotá na přirozeném konzumismu průměrného obyvatele této planety. Pokud by se v tomto ohledu přece jenom mělo něco změnit, pak by k tomu byl nutný nějaký mimořádně mocný impuls; který se ale doposud nikde v dostatečné míře neukazuje.
Závěrem je tedy možno říci: Jakub Patočka má sice pravdu v tom, že globální problémy (ekologické) existence lidstva je možno konec konců vyřešit jenom v souvislosti se zásadní změnou jak společensko-ekonomického uspořádání, tak i celkového nastavení životních motivací člověka. Na straně druhé se ale mýlí ve svém předpokladu, že takovouto změnu by bylo možno provést jenom s poukazem na hrozící klimatickou krizi. V tuto chvíli tedy skutečně nezbývá nic jiného nežli pokusit se o její odvrácení všemi aktuálně dostupnými (technologickými) prostředky, bez ohledu na názorové a ideologické rozdíly.
Což ovšem na straně druhé neznamená, že pro toto - krátkodobé - řešení by se neměla udržovat pozornost i na globální existenční (a tedy i ekologickou) krizi současného lidstva vůbec.
P.S. Omlouvám se za záměnu křestního jména autora článku.
Jak je, pane Patočko, možné „nerůst“ při růstu počtu pozemšťanů? Učinit energie, umělá hnojiva a potraviny nedostupné?