Zamýšlená kandidatura čelných představitelů SocDem na kandidátkách kvazikomunistického, reálně však krajně pravicového, projektu Stačilo, se jeví jako další překvapivý veletoč ansámblu Jany Maláčové. Ve skutečnosti se ale jedná o zákonité vyústění sebedestruktivního směřování strany pod jejím současným vedením.

Programem Jany Maláčové od chvíle, kdy usedla do ministerského křesla ve vládě Andreje Babiše, přece ani na vteřinu nebylo provádět sociálnědemokratickou politiku. Jejím programem se nutně stal osobní oportunismus, neboť nic jiného v Babišově vládě provozovat nebylo možné.

Na obranu tehdejšího angažmá Jany Maláčové se uvádějí různé dílčí sociální kroky, které domněle či reálně prováděla, připomíná se zvýšení té či oné dávky, těch či oněch platů. Takové argumenty jsou příkladem naprostého zmatení představ o podstatě politické práce, protože Babiš na nic z toho Janu Maláčovou nepotřeboval a ona sama nemohla dělat nic, co by jí nedovolil.

Vždyť si všichni pamatujeme, jak bezbřeze trapnou roli ČSSD v oné koalici hrála, jak se „jeden Hamáček“ stal měrnou jednotkou trapnosti. Nikdo z ministrů ČSSD v Babišově vládě nemohl dělat nic, co by si nepřáli Babiš se Zemanem, který dokonce vetoval i personální obsazování ministerských postů ČSSD.

V úvahách mnohých levicových apologetů Maláčové zcela schází pochopení faktu, že Babiš měl na sociálně-populistickém profilu své vlády osobní zájem, v určité míře by takovou politiku sám prováděl a bude ji provádět i po následujících volbách, a to bez ohledu na případnou ornamentální účast ČSSD. Je to totiž ústřední součást jeho kontraktu s voliči.

Babiš ví, že lidé mu dovolí přikrádat pro Agrofert a ničit přitom to, co zbývá z české demokracie, pokud bude projevovat větší sociální citlivost než současná vláda pravicových stran. A ta mu to svou hanebně asociální politikou dělá až nemístně snadným.

Podstatou Babišova vládního působení je přitom proměna institucí českého státu v organizační složky svého podnikání, což se instruktážně projevilo v případu otrávené Bečvy; leč nejen v něm. Ovšem pro svou politiku uchvacování státu má být právě Babiš úhlavním protivníkem jakékoli levice hodné toho jména, která přece má hájit veřejné instituce jako demokratický výdobytek k prosazování obecných zájmů.

Sama účast v Babišově vládě tak byla v institucionální i osobní rovině principiální zradou sociálně demokratického hnutí. A na dnešní hořký konec Sociální demokracie se zakládalo už tehdy tím, že se ve straně vůči vládnímu angažmá nezformovala viditelná, programová opozice, která by po předvídatelném debaklu před čtyřmi lety mohla stranu převzít. Opakovaně jsme napsali, že je to také odpovědnost levicových intelektuálů a platforem od Alarmu po Masarykovu demokratickou akademii, které se proti účasti ČSSD v Babišové vládě nijak rezolutně nestavěly; a mnozí dokonce iluze o Maláčové a spol. přechovávali až do minulého týdne.

Bohužel Michal Šmarda, který naposledy snad měl příležitost rázně změnit kurz, své roky v předsednickém křesle prováhal. Jedinou šancí bylo pojmenovat už kolaborantskou účast v Babišově vládě jako zradu fierlingerovských proporcí a se všemi, kdo se na ní podíleli, se rozloučit. Byl by to nepochybně ostrý střet bez zaručeného výsledku, ale jak dnes už každý vidí, alternativa byla jen a jen o mnoho horší.

Od nikoho, kdo byl členem vlády Andreje Babiše a nikdy nijak poctivě své selhání spočívající v účasti v ní nezreflektoval, zkrátka nebylo možné čekat, že se najednou začne chovat nějak zásadově. Každému mohlo a mělo být jasné, že Jana Maláčová při svém nástupu do předsednické funkce v ČSSD nemá žádný jiný cíl než jakýmkoli, třebas sebevíce bezpáteřním, způsobem se dostat do sněmovny a následně se vrátit i do ministerského křesla.

Poslední veletoč, kterým se cpou s Lubomírem Zaorálekem pod duchnu s konspirátory, proruskými kolaboranty a kamarády oligarchie, jimiž se to ve Stačilo! jen hemží, je tedy předvídatelným a čitelným projevem úplného morálního a ideového kolapsu kdysi úctyhodné strany, na nějž se sice zadělávalo už za Zemana, ale s plnou současnou dynamikou nastal až v éře Jana Hamáčka vstupem do Babišovy vlády v roce 2017.

Je obrazem úplného ideového zmatení, když někteří o spojení Maláčové, Zaorálka a jejich nohsledů s bizarním chuchvalcem podivínů a lumpů sdružených ve Stačilo! mluví jako o jakémsi levicovém projektu, a odvolávají se na volební aliance francouzské levice nebo na Zohrana Mamdaniho v New Yorku. Jak jsme tu prokázali, Stačilo! je krajně pravicová platforma, která různé části levicové rétoriky používá jen jako zástěrku.

Stranou teď ponecháváme, že ani KSČM nemusela skončit takto hořce. Všechny své šance změnit se v nějakou obdobu Die Linke nebo dokonce navázat na své nejlepší tradice z období odboje či hnutí roku 1968 prohrála již dávno. Dnešní kvazikomunisté vedení — nomen onen — Konečnou už s levicí nemají a ani do budoucna nebudou mít nic společného.

Jenomže to se dá bohužel říct také o dnešní ČSSD. Lubomír Zaorálek je morálně-politická troska, která natáčí prolhaná videa z Kyjeva a má blíže k Ficovi či Farageovi než k Sandersovi nebo Sánchezovi. A Jana Maláčová má se svým špatně skrývaným odporem k menšinám, uprchlíkům či Romům blíže k Marine Le Penové či Aleně Schillerové než k Alexandrii Ocasiové Cortezové či Carole Racketeové.

Ostatně k levici by se neměl hlásit nikdo, kdo neuznává, že nezištná pomoc napadené Ukrajině je bezrozporně principiální protiimperiální postoj. Rusko je reálná hrozba a k míru v Evropě a ve světě nepovede jeho appeasement.

Pravicové komentátory, ale i mnohé na levici, často mate fakt, že klasický levicový elektorát dnes z velké části ve volbách podporuje Babišův politicko-ekonomický holding ANO-Agrofert, který sice primárně hájí zájmy svého vlastníka, ale ve všech základních věcech hájí také zájmy oligarchie jako celku — vrána vráně oči nevyklová. O žádnou levici se tudíž nejedná — je to instituce de facto vlastněná Andrejem Babišem, která má více společného s ODS než s levicí. Vždyť i ten obdiv k Trumpovi spolu sdílejí.

Není ostatně náhoda, že babišovci jsou v Evropském parlamentu v krajně pravicové skupině. A Babiš sám patří k panteonu postarších autokratů spřažených s oligarchií a korporacemi, kteří sociálně a kulturně populistickou rétorikou maskují osobně a třídně prospěchářskou politiku.

I Trumpa volili mnozí sociálně slabší voliči přímo proti svým zájmům, aby dali průchod svému zcela oprávněnému hněvu na bezbřeze pokryteckou politiku vládnoucích demokratů. Takto se to letos na podzim nejspíše odehraje také u nás.

Česká republika je tak dnes v unikátní situaci, kdy žádnou skutečnou relevantní stranickou levici nemá, což ale otevírá prostor pro vznik hned dvou projektů: 1. důslednou socialistickou levici, která bude českou obdobou Die Linke či Nepoddajné Francie, 2. sociálnědemokratickou levici, která bude obdobou rakouské SPÖ či španělských socialistů. Oba proudy mohou spolupracovat, v budoucnu by mohly společně tvořit vládu, ale je dobře o rozdílu mezi nimi vědět a využívat jej v praktické politice.

Radikální požadavky důsledné levice vždy činily mírnější přístup sociálních demokratů uskutečnitelnějším. Na Západě se to mnohde osvědčovalo do té doby, dokud se kapitál obával tehdy vcelku pravděpodobného nástupu nekompromisního socialismu a dokud se nepodařilo stranickou demokratickou levici po konci studené války korporacím zkorumpovat.

Blair, Schröder, Jospin, Clinton už ve skutečnosti žádnou levicí nebyli. I když tak nominálně vystupovali, svou politikou kolaborace s korporacemi levici diskreditovali a nesou přímou odpovědnost za její současnou zdecimovanou podobu.

V debatách o budoucnosti levice u nás tedy řešíme jednak specifický český problém, jednak českou variantu problému světového: jak má vypadat příští demokratická levice, která skutečně bude reprezentovat většinu společnosti, všechny lidi práce a nabídne vizi lepšího světa?

Z dílčích úspěchů rozmanitých osobností poslední dekády od Sanderse po Mamdaniho v USA, od Syrizy po Corbyna v Evropě, od záhřebského hnutí Možemo! po poslední dílčí úspěch Die Linke v Německu, je zřejmé, že základním definičním rysem takovéto levice bude principiální poctivost. Kvalitní marketing je potřebný, ale přichází až na druhém místě; na prvním místě musí stát, že za svá slova ručíte celým životem, zastáváte se všech slabších bez rozdílu a nikoho ze své solidarity nevylučujete.

To také znamená, že těžiště budoucí věrohodné levice zůstane v radikálních požadavcích v sociální a ekonomické oblasti, ale v ničem a nikde nebude dělat ústupky krajně pravicové rétorice. Prvořadý důraz se bude samozřejmě klást na zásadní zvýšení korporátních daní, zavedení progresivní daně, možná i zespolečenštění nadměrných majetků, digitálních platforem, energetické infrastruktury a podobně.

Stejně tak se bude klást důraz na systematické odbourávání tržních principů ve zdravotnictví, vzdělávání, kultuře, sportu, dopravě, bydlení, v médiích, tak aby se rozvíjely všechny talenty a všem lidem se žilo snáz bez hrubých sociálních tlaků. Ale takováto nová česká levice — v analogii s podobnými progresivními proudy po celém světě — bude také sebevědomě a směle vystupovat na ochranu Romů, migrantů, muslimů, menšin, proti všem formám rasismu, a tedy i proti horlivé české podpoře genocidy v Gaze a dalších zvěrstev páchaných brutálním telavivským režimem, nad nímž ke své bezbřehé hanbě drží Fialův kabinet ochrannou ruku.

Takováto nová levice bude také bez jakýchkoli výmluv stát plně na straně přírody, jejíž ochrana spolu s péčí o sociální smír a prohlubováním demokracie utváří jakousi „svatou trojici“ jejího programu. Je to vize lepšího světa pro všechny, včetně vyšších vrstev, jehož vznik se zaplatí z peněz korporací a oligarchů.

Jedině takováto levice, s programem založeným na humanistickém univerzalismu a faktech, totiž dokáže mobilizovat idealisty všech generací a tím uvést do pohybu hnutí, jež může nakonec přinášet i elektorální úspěchy, tak jako to teď čerstvě ukázala kampaň Zohrana Mamdaniho v New Yorku. Mimochodem není špatný nápad začít s tím i u nás experimentovat ve volbách nižšího řádu: v komunálních či senátních.

Obnovu takovéto české levice by si měli přát i všichni lidé dobré vůle na pravici, všichni liberálové. Návrat k demokratické politické soutěži mezi obrozenou levicí a liberální pravicí, jak ji reprezentují strany současné vlády, je totiž jedinou alternativou sesuvu českých společenských poměrů ke krajně pravicovému autoritářskému režimu. Právě k němu po letošních parlamentních volbách prakticky jistě vykročíme.

Resuscitaci české levice může nahrát, že se teď bude muset začít stavět znovu prakticky od základů právě v konfrontaci s příštím Babišovým nástupem, po němž bude nepochybně následovat tah k autoritářskému režimu. Strany současné vlády spektakulárně selhaly a v opozici proti Babišovi teď budou už jen málo věrohodné.

K levici budoucnosti nepatří nikdo, kdo hledá cesty, jak s Babišem či krajní pravicí kolaborovat. Českou levici budoucnosti tvoří ti, kdo už nyní přemýšlejí o způsobu, jak se stát hlavní osou příští opozice proti oligarchickému autoritářskému režimu, který tu na podzim začne vznikat.