Ideový i morální kolaps SOCDEM a KSČM otevírá prostor k obnově skutečné levice
Jakub PatočkaV debatách o budoucnosti levice u nás řešíme jednak specifický český problém, jednak českou variantu problému světového: jak má vypadat příští demokratická levice, která skutečně bude reprezentovat většinu společnosti.
Zamýšlená kandidatura čelných představitelů SocDem na kandidátkách kvazikomunistického, reálně však krajně pravicového, projektu Stačilo, se jeví jako další překvapivý veletoč ansámblu Jany Maláčové. Ve skutečnosti se ale jedná o zákonité vyústění sebedestruktivního směřování strany pod jejím současným vedením.
Programem Jany Maláčové od chvíle, kdy usedla do ministerského křesla ve vládě Andreje Babiše, přece ani na vteřinu nebylo provádět sociálnědemokratickou politiku. Jejím programem se nutně stal osobní oportunismus, neboť nic jiného v Babišově vládě provozovat nebylo možné.
Na obranu tehdejšího angažmá Jany Maláčové se uvádějí různé dílčí sociální kroky, které domněle či reálně prováděla, připomíná se zvýšení té či oné dávky, těch či oněch platů. Takové argumenty jsou příkladem naprostého zmatení představ o podstatě politické práce, protože Babiš na nic z toho Janu Maláčovou nepotřeboval a ona sama nemohla dělat nic, co by jí nedovolil.
Vždyť si všichni pamatujeme, jak bezbřeze trapnou roli ČSSD v oné koalici hrála, jak se „jeden Hamáček“ stal měrnou jednotkou trapnosti. Nikdo z ministrů ČSSD v Babišově vládě nemohl dělat nic, co by si nepřáli Babiš se Zemanem, který dokonce vetoval i personální obsazování ministerských postů ČSSD.
V úvahách mnohých levicových apologetů Maláčové zcela schází pochopení faktu, že Babiš měl na sociálně-populistickém profilu své vlády osobní zájem, v určité míře by takovou politiku sám prováděl a bude ji provádět i po následujících volbách, a to bez ohledu na případnou ornamentální účast ČSSD. Je to totiž ústřední součást jeho kontraktu s voliči.
Babiš ví, že lidé mu dovolí přikrádat pro Agrofert a ničit přitom to, co zbývá z české demokracie, pokud bude projevovat větší sociální citlivost než současná vláda pravicových stran. A ta mu to svou hanebně asociální politikou dělá až nemístně snadným.
Podstatou Babišova vládního působení je přitom proměna institucí českého státu v organizační složky svého podnikání, což se instruktážně projevilo v případu otrávené Bečvy; leč nejen v něm. Ovšem pro svou politiku uchvacování státu má být právě Babiš úhlavním protivníkem jakékoli levice hodné toho jména, která přece má hájit veřejné instituce jako demokratický výdobytek k prosazování obecných zájmů.
Sama účast v Babišově vládě tak byla v institucionální i osobní rovině principiální zradou sociálně demokratického hnutí. A na dnešní hořký konec Sociální demokracie se zakládalo už tehdy tím, že se ve straně vůči vládnímu angažmá nezformovala viditelná, programová opozice, která by po předvídatelném debaklu před čtyřmi lety mohla stranu převzít. Opakovaně jsme napsali, že je to také odpovědnost levicových intelektuálů a platforem od Alarmu po Masarykovu demokratickou akademii, které se proti účasti ČSSD v Babišové vládě nijak rezolutně nestavěly; a mnozí dokonce iluze o Maláčové a spol. přechovávali až do minulého týdne.
Bohužel Michal Šmarda, který naposledy snad měl příležitost rázně změnit kurz, své roky v předsednickém křesle prováhal. Jedinou šancí bylo pojmenovat už kolaborantskou účast v Babišově vládě jako zradu fierlingerovských proporcí a se všemi, kdo se na ní podíleli, se rozloučit. Byl by to nepochybně ostrý střet bez zaručeného výsledku, ale jak dnes už každý vidí, alternativa byla jen a jen o mnoho horší.
Od nikoho, kdo byl členem vlády Andreje Babiše a nikdy nijak poctivě své selhání spočívající v účasti v ní nezreflektoval, zkrátka nebylo možné čekat, že se najednou začne chovat nějak zásadově. Každému mohlo a mělo být jasné, že Jana Maláčová při svém nástupu do předsednické funkce v ČSSD nemá žádný jiný cíl než jakýmkoli, třebas sebevíce bezpáteřním, způsobem se dostat do sněmovny a následně se vrátit i do ministerského křesla.
Poslední veletoč, kterým se cpou s Lubomírem Zaorálkem pod duchnu s konspirátory, proruskými kolaboranty a kamarády oligarchie, jimiž se to ve Stačilo! jen hemží, je tedy předvídatelným a čitelným projevem úplného morálního a ideového kolapsu kdysi úctyhodné strany, na nějž se sice zadělávalo už za Zemana, ale s plnou současnou dynamikou nastal až v éře Jana Hamáčka vstupem do Babišovy vlády v roce 2018.
Je obrazem úplného ideového zmatení, když někteří o spojení Maláčové, Zaorálka a jejich nohsledů s bizarním chuchvalcem podivínů a lumpů sdružených ve Stačilo! mluví jako o jakémsi levicovém projektu, a odvolávají se na volební aliance francouzské levice nebo na Zohrana Mamdaniho v New Yorku. Jak jsme tu prokázali, Stačilo! je krajně pravicová platforma, která různé části levicové rétoriky používá jen jako zástěrku.
Stranou teď ponecháváme, že ani KSČM nemusela skončit takto hořce. Všechny své šance změnit se v nějakou obdobu Die Linke nebo dokonce navázat na své nejlepší tradice z období odboje či hnutí roku 1968 prohrála již dávno. Dnešní kvazikomunisté vedení — nomen onen — Konečnou už s levicí nemají a ani do budoucna nebudou mít nic společného.
Jenomže to se dá bohužel říct také o dnešní ČSSD. Lubomír Zaorálek je morálně-politická troska, která natáčí prolhaná videa z Kyjeva a má blíže k Ficovi či Farageovi než k Sandersovi nebo Sánchezovi. A Jana Maláčová má se svým špatně skrývaným odporem k menšinám, uprchlíkům či Romům blíže k Marine Le Penové či Aleně Schillerové než k Alexandrii Ocasiové Cortezové či Carole Racketeové.
Ostatně k levici by se neměl hlásit nikdo, kdo neuznává, že nezištná pomoc napadené Ukrajině je bezrozporně principiální protiimperiální postoj. Rusko je reálná hrozba a k míru v Evropě a ve světě nepovede jeho appeasement.
Pravicové komentátory, ale i mnohé na levici, často mate fakt, že klasický levicový elektorát dnes z velké části ve volbách podporuje Babišův politicko-ekonomický holding ANO-Agrofert, který sice primárně hájí zájmy svého vlastníka, ale ve všech základních věcech hájí také zájmy oligarchie jako celku — vrána vráně oči nevyklová. O žádnou levici se tudíž nejedná — je to instituce de facto vlastněná Andrejem Babišem, která má více společného s ODS než s levicí. Vždyť i ten obdiv k Trumpovi spolu sdílejí.
Není ostatně náhoda, že babišovci jsou v Evropském parlamentu v krajně pravicové skupině. A Babiš sám patří k panteonu postarších autokratů spřažených s oligarchií a korporacemi, kteří sociálně a kulturně populistickou rétorikou maskují osobně a třídně prospěchářskou politiku.
I Trumpa volili mnozí sociálně slabší voliči přímo proti svým zájmům, aby dali průchod svému zcela oprávněnému hněvu na bezbřeze pokryteckou politiku vládnoucích demokratů. Takto se to letos na podzim nejspíše odehraje také u nás.
Česká republika je tak dnes v unikátní situaci, kdy žádnou skutečnou relevantní stranickou levici nemá, což ale otevírá prostor pro vznik hned dvou projektů: 1. důslednou socialistickou levici, která bude českou obdobou Die Linke či Nepoddajné Francie, 2. sociálnědemokratickou levici, která bude obdobou rakouské SPÖ či španělských socialistů. Oba proudy mohou spolupracovat, v budoucnu by mohly společně tvořit vládu, ale je dobře o rozdílu mezi nimi vědět a využívat jej v praktické politice.
Radikální požadavky důsledné levice vždy činily mírnější přístup sociálních demokratů uskutečnitelnějším. Na Západě se to mnohde osvědčovalo do té doby, dokud se kapitál obával tehdy vcelku pravděpodobného nástupu nekompromisního socialismu a dokud se nepodařilo stranickou demokratickou levici po konci studené války korporacím zkorumpovat.
Blair, Schröder, Jospin, Clinton už ve skutečnosti žádnou levicí nebyli. I když tak nominálně vystupovali, svou politikou kolaborace s korporacemi levici diskreditovali a nesou přímou odpovědnost za její současnou zdecimovanou podobu.
V debatách o budoucnosti levice u nás tedy řešíme jednak specifický český problém, jednak českou variantu problému světového: jak má vypadat příští demokratická levice, která skutečně bude reprezentovat většinu společnosti, všechny lidi práce a nabídne vizi lepšího světa?
Z dílčích úspěchů rozmanitých osobností poslední dekády od Sanderse po Mamdaniho v USA, od Syrizy po Corbyna v Evropě, od záhřebského hnutí Možemo! po poslední dílčí úspěch Die Linke v Německu, je zřejmé, že základním definičním rysem takovéto levice bude principiální poctivost. Kvalitní marketing je potřebný, ale přichází až na druhém místě; na prvním místě musí stát, že za svá slova ručíte celým životem, zastáváte se všech slabších bez rozdílu a nikoho ze své solidarity nevylučujete.
To také znamená, že těžiště budoucí věrohodné levice zůstane v radikálních požadavcích v sociální a ekonomické oblasti, ale v ničem a nikde nebude dělat ústupky krajně pravicové rétorice. Prvořadý důraz se bude samozřejmě klást na zásadní zvýšení korporátních daní, zavedení progresivní daně, možná i zespolečenštění nadměrných majetků, digitálních platforem, energetické infrastruktury a podobně.
Stejně tak se bude klást důraz na systematické odbourávání tržních principů ve zdravotnictví, vzdělávání, kultuře, sportu, dopravě, bydlení, v médiích, tak aby se rozvíjely všechny talenty a všem lidem se žilo snáz bez hrubých sociálních tlaků. Ale takováto nová česká levice — v analogii s podobnými progresivními proudy po celém světě — bude také sebevědomě a směle vystupovat na ochranu Romů, migrantů, muslimů, menšin, proti všem formám rasismu, a tedy i proti horlivé české podpoře genocidy v Gaze a dalších zvěrstev páchaných brutálním telavivským režimem, nad nímž ke své bezbřehé hanbě drží Fialův kabinet ochrannou ruku.
Takováto nová levice bude také bez jakýchkoli výmluv stát plně na straně přírody, jejíž ochrana spolu s péčí o sociální smír a prohlubováním demokracie utváří jakousi „svatou trojici“ jejího programu. Je to vize lepšího světa pro všechny, včetně vyšších vrstev, jehož vznik se zaplatí z peněz korporací a oligarchů.
Jedině takováto levice, s programem založeným na humanistickém univerzalismu a faktech, totiž dokáže mobilizovat idealisty všech generací a tím uvést do pohybu hnutí, jež může nakonec přinášet i elektorální úspěchy, tak jako to teď čerstvě ukázala kampaň Zohrana Mamdaniho v New Yorku. Mimochodem není špatný nápad začít s tím i u nás experimentovat ve volbách nižšího řádu: v komunálních či senátních.
Obnovu takovéto české levice by si měli přát i všichni lidé dobré vůle na pravici, všichni liberálové. Návrat k demokratické politické soutěži mezi obrozenou levicí a liberální pravicí, jak ji reprezentují strany současné vlády, je totiž jedinou alternativou sesuvu českých společenských poměrů ke krajně pravicovému autoritářskému režimu. Právě k němu po letošních parlamentních volbách prakticky jistě vykročíme.
Resuscitaci české levice může nahrát, že se teď bude muset začít stavět znovu prakticky od základů právě v konfrontaci s příštím Babišovým nástupem, po němž bude nepochybně následovat tah k autoritářskému režimu. Strany současné vlády spektakulárně selhaly a v opozici proti Babišovi teď budou už jen málo věrohodné.
K levici budoucnosti nepatří nikdo, kdo hledá cesty, jak s Babišem či krajní pravicí kolaborovat. Českou levici budoucnosti tvoří ti, kdo už nyní přemýšlejí o způsobu, jak se stát hlavní osou příští opozice proti oligarchickému autoritářskému režimu, který tu na podzim začne vznikat.
že tu roli levicové opozice příští populistické vládě mohou hrát i tři poslanci za SOCDEM zvolení na kandidátce Stačilo! Anebo i pár z těch Stačilo!
ano, roli hrát můžou. Ale dělat levicovou opozici, natož v případě Maláčové a Zaorálka chtít ji dělat, to už ne.
Sociální demokracie zkolabovala už v roce 2017. Jakub Patočka píše, že vstupem do vlády, já bych spíše řekl odstavením Sobotky a nastolením triumvirátu hňupa, inteligentního politika s korupční minulostí a toho třetího, co byl Zaorálek. Tak jako tak, pole pro nástup nového levicového politického uskupení (omlouvám se, ale nedokážu použít sousloví „skutečná levice“) tu bylo nejméně osm let. Bylo sice pár desítek, možná stovek lidí jako Ota Novotný nebo Filip Outrata, kteří věřili v oživení klinické mrtvoly a představovali tak blokovaný levicový kádrový a intelektuální potenciál --, ale pokud by se nové levicové uskupení nedokázalo rozjet bez této hrstky lidí, kterých si pro jejich noblesní pošetilost osobně vážím, pak by to byla hodně skleníková rostlinka.
Fakticky stáli nástupu nového emancipačně levicového uskupení nejméně do roku 2022 na jedné straně Piráti, kteří v mnoha oblastech dělali mnohem inteligentnější sociálně demokratickou politiku než ČSSD nejméně od roku 2005 (tedy od Špidlova předsednictví), na druhé ANO. To oslovovalo ty levicové voliče, pro které není podstatnou složkou dobré sociální politiky to, že je vždy prováděna se spoluúčastí těch, kterých se týká, a proto není platná jen do odvolání jakožto „neuvážený slib“(jak se onehdy o učitelských platech Bekal vrchní školský obveselovač Mikuláš), ale stačí jím osvícená vrchnostenská péče, protože on je lepší občas dereš než denně žebrota. A ač já nebo Patočka spíše nechceme než chceme, bez této části voličstva se levicová partaj dlouhodobě neobejde.
Patočkův text je vynikající jako výchozí pro programovou diskusi. Jen to neznamená, že by tu byl někdo, kdo by dokázal využít otevřené okno příležitosti.
Pokud „skutečná levice“ místo jednoznačného odsouzení komunistických vrahů Milady Horákové bude raději řečnit o „neporozumění odkazu, pošlapávání hodnot a redukování Milady Horákové jen na její oprátku, a pak k tomu nějaký ten skutečný levicový intelektuál vytáhne na světlo Boží ‚demokratický prvek stalinismu, který umožňoval dělníkům posílat inženýry na smrt‘“, tak se tu místo prostoru k obnově „skutečné levice“ otevírá spíše prostor k morálnímu zhroucení i té „skutečné levice“. (Skutečnou levici bez uvozovek totiž poznáme podle toho, že komunistické vrahy skutečně morálně odsoudí.)
Především není možné mluvit o žádné příští demokratické levici, pokud příští „demokratická“ levice bude ve spojení se stalinismem používat výraz „demokratický“.
"... jako výchozí pro programovou diskusi. Jen to neznamená, že by tu byl někdo, kdo by dokázal využít otevřené okno příležitosti" - pane Profante, taková příležitost zde už byla před nedávným časem, kdy zde M. Pleva předložil svůj projekt komplexní společenské transformace. Tento jeho projekt nabízel příležitost dokonce větší, neboť se neomezoval jenom a pouze na formulace těch či oněch programových bodů (něco takového může zkoncipovat víceméně každý), nýbrž jeho úvahy zasahovaly hlouběji do samotné podstaty fungování stávajícího systému.
Jenže - už tehdy tuto příležitost k hlubšímu zamyšlení nad stavem světa a možnostmi jeho změny nevyužil vůbec nikdo; a to nakonec i včetně samotného M. Plevy.
Za daných okolností se zdá být volání po nějaké "programové diskusi" skutečně voláním na poušti. Zdá se, že současná levice musí kompletně vyhynout, jako evolučně slepá větev vývoje, aby se z humusu vzniklého z její mrtvoly mohlo zrodit nějaké skutečně obrodné hnutí.
Aby se z humusu vzniklého z její mrtvoly mohlo zrodit nějaké skutečně obrodné hnutí, které bude i nadále nesouhlasně mručet nad tím sdělením, že Milada Horáková byla zavražděna komunisty. Nějaké skutečně obrodné hnutí, které nikdy jednoznačně morálně neodsoudí komunistické vrahy Milady Horákové, ale na humusu z její mrtvoly bude nadále pěstovat „dvousetletou tradici boje za nový lepší svět“.
Nudnou otvírat staré neshody. Jsem přesvědčen o možnosti politických řešení současných problémů, vy ne. Nevěřím na komplexní projekty společenské transformace, vy ano. Jsem přesvědčen o potřebě neustále si v diskusích ujasňovat, co můžeme tady, teď a s tím, co máme k dispozici udělat, aby věci šly k lepšímu nebo alespoň aby se neřítily do řiti -v diskusích s lidmi, se kterými se často jen situačně a obrysově shodnou na tom, co znamená to "jít k lepšímu", vy chcete radu těch, kteří vlastní "lepší vědění", takže o čem mluvit?
Komunistický režim zcela jistě spáchal justiční vraždu Milady Horákové. A stovek dalších lidí.
A jistě nemá smysl se dohadovat o tom, proč se právě na připomínání téhle vraždy najde tolik sponzorských darů. Lepší je si říct, alespoň že jednu vraždu si lidé pamatují.
A ani Milada Horáková, ani ti udržbáři paměti jejího zavraždění jistě nemohou za to, že se stejně bombastický neobstarává paměť Natálky z Vítkova anebo některé z těch několika mladých žen, o kterých víme, že spáchaly sebevraždu, protože jim policie a soud nevěřily, že je zneužíval otec či otčím. A bylo by jistě nemravné se konspiračně domnívat, že připomínání té dávné vraždy zabírá záměrně prostor zviditelňování rasistického útlaku a násilí na dětech a ženách, se kterým se současnému režimu zjevně nechce nic dělat.
Právě v tom ovšem tkví veškerá bída mainstreamové levice, pane Profante, že nedokáže nahlédnout ani sebemenší kousek za horizont toho "co můžeme tady, teď a s tím, co máme k dispozici udělat". Situace je totiž - pokud jste si to stále ještě nedokázal uzřejmit - taková, že levice v tuto chvíli a s tím co má k dispozici nemůže dosáhnout naprosto ničeho. Nanejvýš si připravit svůj vlastní hrob.
Radikální levice sice vidí o něco dále za tento omezený horizont pouhého "tady a teď"; nicméně i ona přes všechnu svou verbální radikálnost nakonec úporně setrvává na starých modelech řešení s dávno prošlou záruční lhůtou, které se marně snaží prodávat jako produkty svěže čerstvé.
A pak se ještě tyto obě levice diví, že se o ně nikdo nezajímá - s výjimkou jejich vlastních přívrženců. Kterých ovšem taktéž ubývá stále více.
Existuje, pane Profante, podstatný rozdíl mezi kriminalitou obyvatelstva a mezi zločinným jednáním státu, ovládaného zadavateli vražd, kteří vraždění prohlašují za vysoce morální jednání a pokrytecky pro tuto svoji zrůdnost ještě vynucují nadšenou podporu od všeho obyvatelstva.
Dnes to ale ta „pokroková intelektuální“ levice prezentuje jako takovou malou nepříjemnost, o které by se raději nemělo moc mluvit. Místo pojmenování vrahů je prý lepší (v intencích té dnešní „nadějné“ levice) mluvit o nenaplněných hodnotách oběti a kritiky vraždění obvinit z nenaplnění hodnot oběti a „zavraždění“ (odkazu) oběti.
Podle současné levice je tedy lepší o komunistických vrazích nemluvit, protože bychom prý pošpinili dvousetletou tradici levicového boje za nový lepší svět.
Jestliže se tedy současná levice cítí komunistickými vrahy nespravedlivě pošpiněna, ale přitom není schopna komunistické vraždění v rozhovorech se současnými levicovými intelektuály a v článcích svých autorů jednoznačně odsoudit, pak se tedy nejspíš k této tradici „boje za lepší svět“ nějakým způsobem hlásí.
Takže podle té konspirační teorie pana Profanta se o případech Dominika Feriho či Jana Cimického „vůbec nemluví“, protože se sexuálním násilím na ženách ten současný režim „zjevně nechce nic dělat“, a připomínaní rasistického útoku z Vítkova by podle praxe současné levice mohlo diskreditovat rasismus.
Současná levice se nachází v hluboké existenciální krizi. To je asi to jediné konstatování, na kterém panuje shoda napříč levicí. Zdá se, že nyní se přihlásilo ke slovu hned několik levicových aktivit s cílem nastartovat nějakou novou programovou diskusi. Tedy vytvořit program, který by skomírající a ideově dezorientované levici mohl vytyčit nějaký nový cíl, a který by mohl oslovit větší nežli mizivé procento společnosti a tedy i potenciálních voličů.
Tato nová programová diskuse by sama nemusela postrádat smysl - kdyby totiž opravdu přicházela s něčím podstatně novým. Namísto toho ale nevidíme nic jiného nežli stále dokola recyklovaná hesla z minulosti. Stále ty stejné nářky nad "neoliberalismem", stále to samé hledání spásy ve vyšším zdanění milionářů a koncernů. A stále ta samá víra levice v to, že je zde stále přítomna jakási spící levicová většina, která jenom čeká na to až zazní polnice, a tato spící většina procitne a s plným nasazením a entuziasmem se vrhne do boje proti globálnímu kapitálu.
Není tedy nic nového k nalezení v těchto "nových" programových diskusích levice. Tato levice se tímto svým předstíraným novátorstvím brání především jednomu klíčovému, ale velmi nepříjemnému kroku: totiž nutnosti hluboké vlastní sebereflexe. Tedy nutnosti rozebrání pravých příčin toho, proč všechny její dosavadní (a tedy i ty "nové") programy levici zavedly do její současné mizérie.
Tato levice si počíná jako loď s děravým dnem, jejíž posádka se místo aby ji nechala zgruntu předělat nebo rovnou postavit novou, tak místo toho se donekonečna dohaduje o tom, zda ji spasí to když otočí kormidlo trochu víc doprava, anebo trochu víc doleva.
Zopakujme si ještě jednou: tato levice zcela ztratila (pokud ji vůbec kdy měla) schopnost hloubkové sebereflexe. Tato levice stále ještě postupuje podle hesla: "my jsme přece ti nejlepší, protože to s chudými lidmi myslíme dobře - to jenom lidé pořád ještě nechtějí pochopit, že my a jedině my jsme jejich jediná spása!"
Zastavme se poněkud blíže u oněch "chudých lidí". Hned v několika takovýchto programových prohlášení z tábora levice v posledních dnech zaznělo, že novou sílu levice je nutno začít "budovat zezdola". Přičemž tímto "budováním zezdola" je zřejmě míněno navázání kontaktů s těmi, kdo jsou akutně ohroženi chudobou, bytovou či jinou sociální nouzí.
Není pochyb o tom: právě tato starost a péče o znevýhodněné části společnosti vždy patřila k hlavnímu smyslu činnosti, a vůbec existence levice. Jenže - když se toto heslo "začínat odspodu" opakuje stále dokola příliš často, když se z něho stane mechanické zaklínadlo mající svou vlastní mocí vyčarovat pro levici novou, nadějnější budoucnost, pak se nevyhnutelně začne rodit podezření, že zde přece jenom něco nebude tak úplně v pořádku.
Toto úporné upínání se k dolním sociálním segmentům totiž nakonec zakrývá jeden zcela klíčový fakt: že tato levice už naprosto ztratila kontakt se středovou společností. Tedy - s většinovou společností.
Už bylo zmíněno, že současná levice si stále ještě namlouvá, že i když se o ni už téměř nikdo nezajímá, že ona je nicméně stále ještě o b j e k t i v n ě tím pravým mluvčím a reprezentantem společnosti, to jest jmenovitě pracujícího lidu. Anebo jak to ve své knize "Pražské jaro. Logika nového světa" pregnantně vyjádřil filozof Michael Hauser: "Všichni pracující lidé tohoto světa mají společné zájmy."
Aha; takže teď už je tedy všechno definitivně jasné. Všichni pracující mají společné zájmy, a tyto jejich zájmy může legitimně reprezentovat pouze (radikální) levice. Takovýto výrok v levicovém prostředí zní dozajista nemálo přesvědčivě; nicméně stejně tak by bylo možno říci, že "všichni modroocí lidé mají společné zájmy". Anebo, jak se to právě v současné době snaží národu vsugerovat jistý český ambiciózní politik, že "všichni motoristé mají společné zájmy".
Zastavme se poněkud blíže u oněch motoristů. Není pochyb o tom, že všichni motoristé určité společné zájmy mají: především ten, aby si mohli za minimum peněz koupit pokud možno nejluxusnější automobily. Ovšem - kdyby mělo být plně učiněno zadost tomuto jejich přání, pak by všechny automobilky vzápětí zkrachovaly, neboť by nemohly generovat žádný zisk; a výsledkem by byly nikoli laciné (a kvalitní) automobily, nýbrž - žádné automobily.
Ale i v jiných oblastech se ony "společné zájmy všech automobilistů" zdají být nemálo problematické. Například je zájmem každého automobilisty, aby on sám mohl svůj vůz zaparkovat kdekoli podle vlastní libosti; ale už není jeho zájmem, aby to samé právo měli i všichni ostatní, neboť pak by zřejmě vůbec neměl kde zaparkovat. Případně ani vůbec kudy projet.
A tak dále a tak dále; zkrátka, napohled "společné zájmy" se mohou v jejich konkrétní podobě případně také velice lišit. Ale vraťme se od onoho příkladu k naší množině "pracujících lidí". Mají oni skutečně a bezvýhradně "společné zájmy"?...
Ano, stejně jako zmínění automobilisté i pracující lidé mají jeden základní, společný zájem: vynakládat pokud možno co nejméně pracovní energie, a za tento svůj (ne)výkon pobírat pokud možno co nejvyšší plat. Jenže - naprosto stejně jako v případě automobilistů by i tento jejich základní zájem, pokud by mu byla plně povolena uzda, nevyhnutelně vedl k naprostému kolapsu, a to nikoli pouze automobilek, nýbrž veškeré společenské produkce.
Zdá se tedy, že skutečným zájmem "pracujících lidí" není ani tak frontální (mzdový) útok proti svým zaměstnavatelům, jako především zájem na zachování prosperující, efektivně fungující národní ekonomiky. Jmenovitě v českých podmínkách se pak většině těchto pracujících lidí pro tento účel zřejmě zdá být daleko kompetentnějším aktérem miliardář a podnikatel Babiš, nežli všechny levicové strany dohromady.
Ale nejen v tomto základním zájmu se nám vyjevuje ten samý konflikt, jako v případě automobilistů. Stejně tak se analogicky vynořují i zásadní konflikty zájmů mezi jednotlivými skupinami "pracujících lidí" navzájem. Tak například vitálním zájmem řadového pracovníka automobilky Škoda je ten, aby jeho vlastní firma prosperovala, tedy prodávala co nejvíce jejích produktů, aby on sám mohl pobírat co nejvyšší plat; ale už naprosto není jeho zájmem, aby stejně takto prosperovala automobilka Toyota, přímý konkurent Škodovky. Naopak, objektivním zájmem onoho "pracujícího člověka" ze Škodovky je, aby konkurenční automobilka Toyota skomírala co nejvíce; ale spolu s tím aby nevyhnutelně zaměstnanci Toyoty dostávali o to nuznější platy, či vůbec aby se stali nezaměstnanými.
Vidíme tedy snadno, že onen výrok o tom že "všichni pracující tohoto světa mají společné zájmy" je ve skutečnosti pouze prázdná floskule, která nijak neodpovídá socioekonomické realitě.
Levice se tedy utápí ve světě iluzí, když si stále namlouvá že jedině ona s jejími levicovými programy je jediným reálným a legitimním reprezentantem pracujících vrstev. Tato levice si stále ještě nedokáže přiznat, že tyto pracující vrstvy už ve své velké většině dávno nejsou oni pauperizovaní námezdní dělníci z časů Karla Marxe, nýbrž že jsou relativně mohovitou střední třídou, se zcela jinými zájmy.
Ale - je ještě jeden důvod, proč současná levice není schopna dosáhnout, oslovit většinovou společnost. A tedy ani potenciální voliče. Bývaly totiž doby, kdy levice vedle svého programu ryze sociálního byla navíc ještě nositelem určité společensko-dějinné ideje. Bývaly časy kdy levice byla nositelem naděje, že tento svět je možno zcela zásadním způsobem zhumanizovat, postavit ho na jinou existenční základnu nežli jakou vytvářejí slepé mechanismy kapitálu fixované pouze na maximalizaci zisku.
Jenže - i tento svůj obecně emancipační, respektive humanizační impuls současná levice už dávno ztratila. Ano, v jejích programech se sice stále ještě objevují hesla o "humanizaci pracovního prostředí", o nutnosti přesunu hodnot z čiré produkce směrem k osobní seberealizaci, o životě v souladu s přírodou - ale to jsou příliš obecně, příliš neurčitě formulované floskule, nežli aby mohly mít reálný potenciál oslovit širší segmenty společnosti. Umírněná, mainstreamová levice se už dávno smířila, aranžovala s modelem tržní ekonomiky, to jest: s kapitalismem, a už z toho důvodu nemůže obsahovat nijaký přelomově emancipační potenciál. Radikální levice sice - to je nutno jí přiznat - míří za tento omezený horizont měšťácké společnosti, ale za prvé její radikální ekonomické modely by prakticky s jistotou destabilizovaly reálnou ekonomiku (viz výše), a za druhé tato levice stále ještě neustále dokola slepě vzývá svůj fetiš družstevnictví a totální samosprávy, aniž by byla ochotna ho podrobit skutečně kritickému přezkoumání.
Tuto úvahu je tedy možno zakončit přesně tím konstatováním, kterým byla započata: současná levice sice slibuje "nové programové diskuse", ale ve skutečnosti nepřichází s ničím jiným nežli s těmi samými programovými modely, které ji do současné krize zavlekly.
"Patočkův text je vynikající jako výchozí pro programovou diskusi. Jen to neznamená, že by tu byl někdo, kdo by dokázal využít otevřené okno příležitosti." - Pane Profante, a kdo či co Vám vlastně brání tímto "otevřeným oknem" k široké programové diskusi levice sám vstoupit?!...
Pokud se skutečně domníváte, že z předložené programové platformy je možno vyzískat dostatečný fundament pro přínosnou, progresivní programovou diskusi - pak neváhejte, a jmenujte (jak Němci říkají) "koně i jezdce", tedy konkrétní programové body které podle Vašeho názoru obsahují progresivní myšlenkový potenciál. Poté by bylo možno tyto body rozebrat jeden po druhém, zda takovýto potenciál obrody skutečně obsahují, anebo nikoli.
Jsem starý muž a užil jsem si jak aktivní účasti na změně režimu -- na revoluci, i když Pithar vzhledem ker svým komunistickým počátkům odmítá tohle slovo přijmout -- a užil jsem i budování jedné docela zajímavé levicové strany. A užil jsem si prosazování levicové politiky jako státní byrokrat. Všechno mne to bavilo, ale abych ve svém věku začal se zakládáním nového hnutí nebo strany? Leda tak SSLL -- Strany stříbrných levicových lišek, ostatně když nad tím tak přemýšlím, on to není úplně blbej způsob aktivního stáří ...
... nechť odpadne co je oportunistické, nechť odpadne co je kolísavé, ať v té straně zůstane co je pevné, co je charakterné, co chce za tento národ zápasit...
Gustav Husák
Volební spojení soc. demokracie a KSČM tímto schvaluji. Zrádců levice a liberálních pijavic, ba co více prozápadních vlastizrádců typu Dienstbiera, Dolejše, Buzkové a spol. škoda nebude.
Ty vole, to video s tím Husákem má náboj co? :-) Ještě si to musím párkrát pustit.
Pane Profante, výzva ovšem nezněla abyste zakládal nějaké nové politické partaje. Výzva zněla, abyste konkretizoval, o čem by vlastně vůbec měla diskutovat současná levice, když už - ovšem že plným právem - žalujete na naprostou absenci takovéto diskuse.
Ostatně, zakládání jakýchkoli nových (levicových) politických partají by bylo počinem naprosto nesmyslným (stejně tak jako postrádají smyslu pokusy o jejich fúzování). Tím by se nijakým způsobem nevykročilo z nekonečného bludného kruhu politického partajničení - té pasti do které se uchytila celá novodobá lidská civilizace, počínaje občanskými revolucemi 18. století.
Položme si otázku takto: jsou problémy tohoto světa a této doby pouze dílčí povahy, anebo ale mají charakter globální, komplexní, dotýkající se celé šíře životní existence člověka a společnosti?
Pokud by tyto problémy měly ráz pouze dílčí, pak by (snad) bylo možno je řešit prostřednictvím politických partají. Ale - pokud mají fundamentální problémy současného světa charakter globální, komplexní (jako že pro to velmi mnoho hovoří), pak je zcela principiálně není možno řešit prostřednictvím politických partají. Neboť ty mají ze své podstaty pouze partikulární charakter.
Ani ta nejlepší partaj tedy nikdy nemůže mít dostatečný potenciál k tomu, aby byla schopná vyřešit klíčové problémy současného světa, současné civilizace.
Jenže současné lidstvo (včetně současné levice) se stále ještě utápí ve svém fundamentalistickém partajnictví; a stále si ještě namlouvá že ze současného marasmu ho mohou vytáhnout nějaké politické partaje - tedy přesně ty které ho do něj zavlekly.
Tato uhlířská víra v politické partaje je stejně tak bezduchá jako fatální; a stávající civilizace se zřejmě bude muset - za účinné podpory právě těchto partají - definitivně zhroutit, aby lidé (tedy ti kterým se poštěstí tento kolaps přežít) konečně pochopili že cesta k budoucnosti musí vést někudy naprosto jinudy, nežli přes byrokratické a ideologické aparáty politických partají.
Temný pán Kapitalismus a jeho lidoví démoni konzumu jsou zkrátka příliš silní.
Na levici sere pes.
Dnešní situace levice docela připomíná postoje komunistů v době perestrojky: jak tehdejší tak i dnešní aktéři sice pod nemilosrdnými údery reality které už nelze dále ignorovat tak nějak začínají tušit, že něco není v pořádku; ale až do samotného konce si odmítají přiznat, že něco tu bylo zásadně špatně už od samotného počátku.
A tak mainstreamová levice stále ještě věří v tomu že je bez dalšího možné v jádru kapitalistický princip liberalismu vylepšit trochou sociálna, a že s tímto hybridem je možno si vystačit na věky věků. Zatímco radikální levice se stále ještě oddává víře v možnost vytvoření "toho pravého" socialismu, když se na něj naroubuje kapitalistický liberalismus.
Když už jsme vzpomenuli sovětské perestrojky: tehdy bylo také velmi frekventovaným heslem slovní spojení "nové myšlení". A je možno říci: právě nějaké takové nové myšlení by bylo přesně tím, čeho by současná levice měla nejvíce zapotřebí.
Nejedná se tedy o to násilně ze sebe ždímat nějaké nové politické programy, anebo dokonce křečovitě ze země vydupávat nějaké nové levicové partaje; nýbrž jedná se o to začít na problémy současného světa a současného člověka nahlížet zásadně novým způsobem. Zcela od základu nově promyslet, nově definovat jak člověka samotného, tak jeho vztah ke společnosti.
Sovětští komunisté v době perestrojky toto heslo "nového myšlení" sice hlásali, ale jen velmi málo praktikovali, a proto nakonec zákonitě skončili na smetišti dějin. A dnešní levice? - Ta se ještě nedokázala propracovat ani k tomu heslu.
Já bych pane Poláčku řekl, že tím, čím by levice měla přilákat většinového voliče, je že bude ROZUMNÁ.
Že nabídne cestu, která bude dávat smysl a zároveň bude odpovídat realitě, faktům, vědeckým poznatkům...
Vždyť to, že neregulovaný kapitalismus požírá tuto planetu jde vidět už z každého místa, kde kdo jsme.
Já bych řekl, že levice a její odnože u skutečné moci na východě v příznivějších časech zkoušely svým socialistickým projektem kapitalismus trumfnout nepřetržitostí a rychlostí ekonomického růstu, prostřednictvím "vtažení do hry" všech. Vyzvedávání této (často papírové) schopnosti bylo za minulého režimu všude plno. Jistě, excesivní projevy bohatství měly zmizet, ale to, k čemu (právě za změněných okolností) dnes překotně dochází, totiž výrazné bohatnutí miliard, to mělo nastat za socialismu a díky socialismu. Chyběla však větší privátní zainteresovanost a také globální "jedensvět". Když si odmyslíme existenci dosud chudých zemí, znamená kapitalismus (a bude znamenat) znovu především drahotu, jak to pociťujeme, když si chceme dopřát úplně normální místní služby a produkty.
Aha, To je moje chyba.
Okno příležitosti se vztahovalo k Patočkově myšlence, že kolaps socdem otvírá prosto pro skutečnou levici.
Neotvírá, protože tu ani skutečná (ať už si pod tím představíte cokoliv), ani jiná levice, která by ho byla schopna využít, prostě není.
Nenapadlo mne, že to muže být čteno jako "okno příležitostí pro programovou diskusi". Protože tomu socdem nijak nepřekážela -- jsouc programově zcela impotentní. Ještě před tím, než se tak pojmenovala, provedla někdejší slušná levicová strana naprostý ideový i programový výprodej. A použitelné kusy jejího programového inventáře byly tudíž k mání buď zadarmo nebo za hubičku.
Včetně požadavku na důsledně inkluzivní funkci vzdělání -- což je určitě více než jen odbourání tržního principu a dokonce i včetně principu, že práva člověka jsou nadřazena právům občana a že i imigrant a Rom je člověk -- principu, který sama ČSSD bohužel zašantročila za Chovancova úřadování na Vnitru a definitivně popřela kampaní o ochraně práce českých lidí (Kolik z těch, kteří dnes Malačovou pohrdají tenkrát k jejímu divadlu se Stropnickým drželo hubu?)
Abych připomněl jen dva body, které jsou v tom Patočkově článku řečeny poněkud nezněle.
Zcela chybí podpora rodičů malých dětí (čili je levicové stavět raději fotbalové stadiony než školky?) Obecněji téma společnosti pro všechny generace, nejen ty, které dodnes vyhánějí z veřejného prostoru, protože se svými malými haranty obtěžují, ale také těch starých.
A s tím související možnost eutanazie -- nechci se dožít toho, že budu náležet k těm, kterým společnost vstřícně nabízí jako formu účasti na občanství LDN a paliativní péči -- a že minu okamžik, kdy to budu moct sám fyzicky ukončit bez toho, že bych někomu způsobil problémy (morální, totiž, že toho senilního dědka dostatečně nehlídal).
Pane Morbicere, vlastně jsem měl pro dnešek v úmyslu vložit sem obecnou úvahu o politických partajích - o jejich funkčnosti, o smyslu a nesmyslu jejich působení. Ale budiž; když Vy jste sem vnesl princip rozumu, rozumného jednání jakožto - žádoucího - prostředku a cíle levice, můžeme se napřed věnovat tomuto tématu. Ono totiž obojí spolu nakonec také docela souvisí.
Tak tedy Vy jste toho názoru, že šance levice spočívá v tom "že nabídne cestu, která bude dávat smysl a zároveň bude odpovídat realitě, faktům, vědeckým poznatkům..." A že tímto způsobem si levice může získat většinového voliče.
Jistě, tato představa napřed působí přesvědčivě; bohužel zde při bližším pohledu hned na počátku narazíme na několik zcela zásadních překážek.
Za prvé, na otázku "co dává smysl" zcela diametrálně odlišným způsobem budou odpovídat příslušníci levice a opět zcela jinak příslušníci pravice. Takže zde budeme mít opět klasický pravo-levý protiklad, a nepohneme se z místa. Poukaz na kapitalismus a jeho ničení životního prostředí bohužel nijak zásadně nepomůže: pro příslušníky pravice bude vždy na prvním místě stát funkčnost ekonomiky, tedy "prosperita", a teprve na druhém místě ochrana životního prostředí.
A ovšem - ne jen příslušníci tvrdé pravice budou zastávat tento postoj, nýbrž ve skutečnosti i naprostá většina společenského a politického středu. Ti sice budou verbálně uznávat potřebnost ochrany životního prostředí, ale jakmile přijde řeč na to že by k tomu měli něčím přispět také oni, ze své vlastní kapsy, pak to i u nich vždy vyhraje kapitalismus, i s celou jeho hltavostí. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.
A tím se obloukem dostáváme zpět k tématu rozumu, rozumného jednání. Pane Morbicere, ono se ovšem může zdát, že zatímco ostatní zde diskutují o konkrétních politických (levicových) programech, že já sem stále znovu uměle vnáším nějaká vzdálená, externí filozofická témata. Jenže - já opakuji znovu a znovu, ta současná mizérie tohoto světa nepřišla sama od sebe, nýbrž je přirozeným a zákonitým důsledkem určitého společenského vývoje, který v zásadě započal občanskými ("buržoazními") revolucemi osmnáctého století. Celý tento vývoj je nutno si představit jako vývoj evoluční: v oné době lidská společnost nastavila výhybky svého budoucího vývoje jedním určitým směrem, vznikla zde tedy určitá vývojově-evoluční větev. Která má samozřejmě svá určitá pozitiva, svou určitou funkčnost (jinak by nebyla životaschopná); ale zároveň tímto krokem byly eliminovány všechny evoluční větve jiné. Tedy všechny ostatní možné alternativy k danému směru vývoje. Prosadila se tedy alternativa liberálního kapitalismu - se všemi přednostmi (ekonomická výkonnost, osobní svoboda); ale zároveň i se všemi limity a problémy. Z nichž některé se projevily hned, jiné se naakumulovaly, a svými důsledky na nás dopadají až dnes.
Tolik tedy obecně; vraťme se nyní zpět k záležitosti rozumu, rozumného myšlení a konání.
Pane Morbicere, zcela na rovinu: to že člověk této společnosti liberálního kapitalismu by měl být schopen, respektive ochoten jednat rozumně - to jeden z klíčových omylů, respektive sebeklamů této společenské formy.
Tato společensko-politická forma spočívá v zásadě na dvou klíčových postulátech: za prvé na předpokladu rozumné, odpovědné správy veřejných záležitostí; a za druhé na volném uplatňování individuálních zájmů a názorů. Jenže - přitom si nějak nikdo nedokázal uvědomit, že oba tyto principy si zcela zásadně protiřečí.
Za prvé: tam kde člověk začne prosazovat své vlastní zájmy, tam okamžitě zmírá jakákoli racionalita. Tedy racionalita ve smyslu odpovědného užívání rozumu, ve prospěch celé společnosti. (Viz výše onen příklad se vztahem k životnímu prostředí.) Zpříma řečeno: společnost která se vydala na cestu kapitalistického rozvoje, taková společnost nikdy nemůže doufat že v ní vůdčím principem bude rozum. Ten to ve střetu s oním privátním zájmem vždy spolehlivě prohraje.
To je tedy jeden důvod, proč ve společnosti tohoto typu nikdy není možno získat většinu společnosti jenom odvoláváním se na rozum. Druhý důvod: bylo řečeno že tato společensko-politická forma spočívá na volném prosazování vlastních zájmů a názorů. Ona se dokonce neustále pyšní svou prakticky nijak neohraničenou svobodou volného šíření názorů. Jenže - "názor" a "rozum", to jsou dvě velice rozdílné věci. A nejen rozdílné; ony jsou dokonce vyloženě protikladné.
Vraťme se opět jednou do časů antiky: tam názor, mínění, doxa, platil jako principiálně nepostačují, limitovaný, deficitní náhled a výklad věcí tohoto světa. Krátce řečeno, mínění bylo něco pouze pro nevzdělaný, nevědoucí lid; zatímco pravý vzdělanec své úsudky o světě vytvářel nikoli na základě nahodile vzniklého mínění, nýbrž cestou striktního a logicky odůvodněného rozumového závěru.
Celý paradox spočívá tedy v tom, že to co pro staré Řeky bylo projevem nevzdělanosti a intelektuální omezenosti, to je pro svět liberální demokracie objektem její vrcholné pýchy! Liberální demokracie tedy nejenže člověka nijak nenutí doopravdy, odpovědně přemýšlet; nýbrž ona naopak honoruje a glorifikuje jeho počínání, když ten bez jakéhokoli hlubšího přemýšlení své rozumem nijak nekorigované názory nejen hlásá, ale i prosazuje se vší vehemencí svého ryze osobního přesvědčení. - A pak ještě dochází k velkému divení, když se v důsledku těchto priorit liberální demokracie do ulic a náměstí vyvalí tlupy dezolátů, aby zde arogantně vyřvávaly třeba i ta nejnesmyslnější, nejiracionálnější hesla a požadavky. Přitom je to zcela přirozený efekt: tam kde společnost absolutní volnost názoru postavila nad rozum, nad odpovědné zacházení s argumenty, tam to vůbec nemůže dopadnout nějak jinak.
Takže asi takhle, pane Morbicere. Ještě jednou: za podmínek liberální demokracie (respektive liberálního kapitalismu) není bohužel nijak možno se spoléhat na sílu rozumu; neboť ten je zde zcela spolehlivě eliminován jak prioritou privátního zájmu, tak prioritou nereflektovaného individuálního názoru nad autentickým, odpovědným užíváním rozumu.
Právě proto říkám znovu a znovu: jestliže vůbec existuje nějaké východisko ze současné mizérie, pak je v prvé řadě nutno vrátit se zpět, zcela na počátek současné cesty, současné vývojové, evoluční linie. A je nutno do hloubky prozkoumat, co se tehdy udělalo špatně, a zdali je možné základní nastavení celého společenského uspořádání přehodit na jinou kolej.
Pane Profante, otázku eutanazie je asi sotva možno pokládat za specificky levicové téma (i když ve věci samé bych s Vámi v zásadě souhlasil). Podpora rodin s malými dětmi dozajista levicové téma je; ale sotva takové s kterým by současná levice mohla nějakým zásadním způsobem prorazit.
Inkluze vzdělání: mě by především zajímalo, j a k é h o vzdělání se má současnému člověku dostávat. Když už jsme zde (v minulém vstupu) udělali exkurs do antiky, pak můžeme položit otázku: má toto vzdělávání zůstat v temnotě Platónovy jeskyně, anebo má být pozváním a motivací k výstupu z ní, do světla skutečných pravd? Protože pokud by se nemělo jednat o nic více nežli o neustálé zření na hry pouhých stínů, pak už je docela jedno zda takto praktikované vzdělání bude inkluzivní či nikoli.
Patří k nim stanovení toho, co chceme od vzdělání jako instituce. Otevřeně řečeno, příliš mne nezajímají spory jednotlivých pedagogických sekt (leda soukromě, když někdo blábolí o tom, jak se dějepis obejde bez faktických znalosti), ale to, zda základní škola je -- aniž tomu dítěti znechutila školu -- schopna naučit každé dítě psát, počítat a základy jednoho cizího jazyka; přesněji zda to umí naučit děti bez podmínění jejich původem toho dítěte a rodinným zázemím.
S těmi základy už umí ten, kdo chce, naložit po svém, tudíž u vysoké školy je politikum jen přístup ke studiu ("jen" -- ono to zahrnuje neotrávenost těch, kdo tam přednášejí a hrdost na svůj stav, protože bez takových přednášejících to prostě není studium; a k tomu patří akademická svoboda, obrana proti manažerskému pojetí university a platy na úrovni, kdy si nemusí přednášející přivydělávat něčím jiným).
Podpora rodin s malými dětmi není levicové téma -- levicové téma je možnost mít a vychovávat děti v prostředí, které nezažene matku (nebo otce) do izolace žvatlání na pískovišti, ale umožňuje jim jednak aktivní účast na společenském životě (Je to banalita, ale kolik galerií v Praze má přebalovací místo?) a podle potřeby rodiče také profesním životě.
Eutanasie je levicové téma, protože se jedná o odstranění útlaku z ideologických důvodů.
A ano, jsou to vesměs malá témata, jenomže se obávám, že doba těch velkých už skončila. jistě, potřebujeme jinou formu zdanění a potřebujeme víc participace jak v práci tak ve veřejném rozhodování, ale to jsou vlastně strašně nudné záležitosti, kterým dává brizanci jen idiocie vladnoucích ... no, řeknu podle Patočky "oligarchů", že jsem zgruntu zdvořilý člověk.
Nesouhlasím s tou nemožností změny pane Poláčku.
Dokud byl destruktivní potenciál kapitalismu spíš lokální a vykompenzovávaný růstem blahobytu i pro chudší (typicky po 2. sv.v. v Evropě díky soc. dem. stranám), možná nebyla šance.
Ale jestliže začne být ten zhoubný vliv viditelný globálně, tj. všude, a politika pocitů a přání, která teď nastupuje, to nebude zvládat, proč by se lidé neobrátili k rozumné politice???
Na konci feudalismu se také začalo o člověku a světu myslet jinak...
Pane Morbicere, znovu opakujete tu zcela základní a zásadní chybu (kterou ovšem, nutno podotknout, sdílíte i s mnohými velkými mysliteli minulosti), že totiž člověka definujete jako principiálně rozumnou bytost.
Ano, člověk je bytost rozumem nadaná; ale to naprosto neznamená, že by se jednalo o bytost primárně rozumně jednající. To jest: o bytost která by byla primárně motivovaná rozumnými úvahami.
Co se znovu a znovu přehlíží: člověk je stále ještě v rozhodující míře své existence bytost přírodní; tedy bytost ovládaná svými nevědomými instinkty, pudy, tužbami, pohnutkami. A především - tyto pohnutky a motivace jednání člověka jsou úzce a nerozlučně svázány s jeho individuální existencí, tedy s jeho vlastním já.
Říkáte, že lidé jednou přece musejí poznat, že takhle to dále nejde. Ale ano, mnozí lidé to ví, konkrétně v oblasti ekologie; jenže u naprosté většiny lidí toto vědomí zůstane stát u přesvědčení, že ti d r u z í by se měli chovat ekologicky odpovědně, případně že k o n c e r n y by měly produkovat ekologicky šetrně; ale jen u malé minority se toto vědomí ekologické krize také skutečně přetaví ve vědomí, že i dotyčný o s o b n ě by měl nějak radikálně změnit své vlastní ekologické chování.
Stačí si pouze vzpomenout, k jakým doslova bouřím došlo, když před časem francouzská vláda chtěla snížit škodlivé emise tím, že zvýšila cenu pohonných hmot. Došlo k doslova lidovému povstání "žlutých vest".
Nutno uznat: u mnohých z těchto protestujících se nejednalo pouze o čirý konzumerismus, nýbrž o holou nutnost: byli to malopodnikatelé, kteří byli tímto zvýšením pohonných hmot přímo existenčně ohroženi. Nicméně v zásadě platí: část společnosti je stále natolik fundamentalisticky antiekologická, že klimatické změny i ještě teď tvrdošíjně popírá; část je lhostejná; a část sice jak řečeno nahlíží že něco není v pořádku, ale proto ještě nejsou ochotni omezit svůj osobní blahobyt.
Ostatně, co se poměru rozumu a reálného jednání u člověka týče: na tuto otázku svého času jeden německý odborník - s určitou mírou cynismu - odpověděl, že člověk je "stále ještě vybaven poplašným systémem neandrtálce". To jest: člověk je stále ještě schopen reagovat pouze na nebezpečí, kterým je bezprostředně ohrožen. Například když potká šavlozubého tygra. Ale toto neandrtálské vědomí není evolučně uzpůsobeno na to, aby reagovalo na nebezpečí která jsou abstraktní, časově vzdálená.
V každém případě, pane Morbicere: nespoléhejme u člověka na jeho rozum; to by byla opravdu jenom velice slabá karta. Pokud by vůbec byla nějaká vyhlídka na to aby se člověk začal alespoň do jisté míry chovat na základě rozumového uvažování, k tomu by bylo zapotřebí změnit celé společenské klima, základní hodnotové nastavení celé společnosti. Ale takováto hodnotová změna je opět nemožná za podmínek kapitalismu, který fakticky vytěsňuje lidský rozum, a naopak člověka svým excesivním konzumismem znovu a znovu sráží na úroveň jeho nejprimitivnějších animálních tužeb a motivací. Kruh se uzavřel: hltavost kapitalismu by bylo možno překonat pouze probuzením člověka jako rozumné a humánní bytosti; jenže právě tomuto probuzení kapitalismus brání a činí ho fakticky nemožným.
Člověk je schopen tu a tam používat rozumu. A v dějinných krizích jde o to, zda ho dost lidí začne používat ohledně věcí veřejných dříve než minou bod, když zbývá je vyhynutí nebo ohrada z ostnatých drátů (dnes spletena z onačejšího materiálu).
Jisto je pouze to, že člověku není dáno veřejné používat rozumu dlouhodoběji, protože na to příliš líný. A tak se vždycky najde někdo, kdo ho -- využívaje jeho lenosti -- začne organizovat.
Tato otázka užívání rozumu je velice komplexní a náročná; ale zároveň velice zásadní. Ještě se k ní podrobněji vrátím, až bude trochu více času. (Po dlouhých časech naprosté stagnace najednou člověk ve zdejších diskusích pomalu neví kam dříve skočit.)
Tak tedy věnujme se teď hlouběji otázce, zda člověk je dostatečně rozumný k tomu, aby byl schopen řádně a odpovědně spravovat svou vlastní společnost respektive stát. V konkrétní rovině pak otázka byla položena tak, zda je současný člověk schopen nahlédnout destruktivní charakter kapitalismu (především ohledně jeho dopadů na ekologii), a na základě tohoto poznání zda je tento člověk schopen tento společensko-ekonomický systém nahradit jiným, šetrnějším a humánnějším.
Ovšem - jak už jsem předeslal otázka užívání rozumu je natolik komplexní, že bude velmi obtížné ji alespoň v základních rysech přehledně projednat. Mimochodem: už ten samotný fakt je velmi symptomatický, že celá euroamerická civilizace od doby osvícenství a občanských (demokratických) revolucí se spoléhá na schopnost člověka rozumně řídit obecné záležitosti; aniž by si tato civilizace dala sebemenší práci s tím vůbec vymezit a určit, co tento rozum vlastně vůbec je, jaké jsou jeho základní znaky, a jaké jsou - případně - jeho různé formy. Jinak řečeno: tato západní civilizace se slepě spolehla na lidský rozum, aniž by vytvořila sebemenší garance toho, že člověk - kterému byla demokratickými revolucemi dána vláda nad státem - svého rozumového potenciálu bude skutečně užívat.
Zkusme se tedy sami podívat na pravý stav věcí. Přičemž je nutno hned poznamenat, že když pan Morbicer uchovává naději na to lidstvo - tváří v tvář existenční krizi - nakonec přece jenom prohlédne, zmoudří, pak přitom má na mysli ne jeden, nýbrž dva klíčové faktory:
- za prvé užití rozumu, rozumné myšlení vůbec
- ale za druhé navíc schopnost odpovědného jednání, tedy odpovědného užívání rozumu. Obojí naprosto není totéž; a k úspěšnému výsledku jsou bezpodmínečně zapotřebí obě tyto komponenty.
Pane Morbicere, v Platónových sokratovských dialozích, tam kde se uvažuje o možnostech spravedlivého, respektive vůbec co možná nejdokonalejšího uspořádání lidské společnosti, jsou znovu a znovu frekventovány dva klíčové pojmy: sófrosyné (sophrosyne) a fronésis (phronesis).
Sófrosyné - do češtiny, respektive vůbec do moderních jazyků velice obtížně přeložitelný pojem; proto zde raději odkaz na Wikipedii: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sófrosyné
Pro naše účely by toto slovo, respektive tato jedna ze čtyř klasických řeckých kardinálních ctností znamenalo asi toto: "sófron" je člověk vnitřně veskrze zralý, takže dokáže plně vzdorovat jak svodům materiálního konzumu, tak ale i všem ostatním svodům které člověka lákají k povrchnímu, hedonistickému způsobu existence. Takovýto člověk je pevně ukotvený v centru bytí, jak svého osobního tak i celkového, společenského respektive obecně lidského.
Takovýto člověk je tedy připraven jak ve svém osobním životě, tak v životě své obce zavést odpovědný, rozmyslný, uvážlivý způsob jednání; a je to pak fronésis, poznání toho co je dobré, které mu umožňuje takovýto zralý a uvážlivý způsob života vědomě zřídit.
Jednoduše řečeno: odpovědný životní postoj plus schopnost rozpoznání, odlišení dobrého od špatného - to jsou ty ingredience, které by byly zapotřebí i k našemu vlastnímu osvobození se z pout hltavého, nemírného, poživačného kapitalismu.
Nyní je nutno položit otázku, jak dosáhnout toho, aby tyto dvě vlastnosti se staly profilujícími, obecně rozšířenými (anebo alespoň: obecně uznávanými) v naší společnosti pozdního kapitalismu.
Tuto otázku je možno položit dvojím způsobem. Za prvé v rovině čistě individuální - tak jak to činil Sokrates když se ve vzájemných hovorech znovu a znovu snažil své partnery respektive oponenty dovést, dotlačit k poznání a přiznání, že jedině tato cesta fronésis a sófrosyné je hodná a důstojná člověka, vyspělé lidské bytosti.
Ovšem - dokonce i velký Sokrates s touto snahou znovu a znovu narážel na těžké překážky u svých posluchačů; zčásti na jejich nepochopení v čem spočívá pravé dobro, zčásti ale především na jejich neochotu změnit sama sebe, překonat své privátní zájmy a vydat se na cestu obecného dobra.
Náš první závěr tedy zní: je vždy za všech okolností krajně obtížné běžného člověka přimět k zaujetí tohoto životního postoje vědomé, rozumné odpovědnosti. Je to tak těžké, že je nutno konstatovat, že vlastně pouze za výjimečných okolností se tento většinový člověk k takovému postoji propracuje; nebo alespoň k tomu aby uznal že takovýto postoj je jedině správný a žádoucí.
Co teď tedy? Je tím všechno ztraceno? Není žádné naděje? - Zkusme si (jak bylo naznačeno výše) onu otázku položit jiným způsobem. Položme otázku takto: za jakých okolností, za jakých rámcových podmínek svého života bude i tento většinový člověk spíše ochoten vydat se na tuto cestu vědomé odpovědnosti?
Aristoteles napsal, že počátkem veškerého (vyššího, tedy filozofického) myšlení je moment překvapení. Teprve takový člověk který projde prožitkem zmatku, že věci nejsou takové jaké on očekával, teprve takový člověk se cítí nucen začít o věcech přemýšlet znovu, novým způsobem a do hloubky.
To znamená: napřed člověka musíme nějakým způsobem dostat z konformní zóny jeho standardního, konvenčního myšlení. Musíme vyvrátit, vykolejit jeho myšlenkové stereotypy; musíme mu ukázat že svět je ve skutečnosti mnohem složitější, komplexnější nežli napohled jednoduchá myšlenková schémata obvyklého myšlení.
Položme si teď otázku: je v rámci našem současném světě liberálního kapitalismu přítomno něco, nějaký faktor který by v člověku dokázal vyvolat ono aristotelské "překvapení"? Který by tedy běžného občánka vyrazil z jeho komfortní zóny zdánlivých jistot, a donutil ho myslet jinak a nově?
Zde ovšem hned narážíme na jednu zcela zásadní překážku. Jak řečeno jedná se zde o liberální kapitalismus; tedy o kapitalistické zřízení s politickou formou liberální, pluralitní demokracie. Jenže - je to právě tento princip liberalismu, pluralitní svobody názoru, který člověka nejen že nijak nemotivuje k hledání hlubších, složitějších pravd, nýbrž naopak který mu znovu a znovu sděluje: "Můžeš si myslet co se ti zlíbí, ať jsou tvé názory třeba jakkoli nerozumné či dokonce pro společnost škodlivé, ony jsou tvým posvátným právem, a za jejich správnost, pravdivost a kvalitu nemáš žádnou odpovědnost, ani vůči bohu, ani vůči lidem!"
Politické uspořádání liberální demokracie tedy člověka přímo vyzývá k tomu, aby se uzavřel do své ulity svého vlastního výsostného názoru, do této leibnizovské monády "bez oken a bez dveří" - a aby do této své ideologické pevnosti nevpustil nic, co by toto jeho osobní přesvědčení jakkoli narušovalo.
To všechno tedy znamená: politický systém kapitalismu - tedy model liberální demokracie - nejen že člověka nijak nenutí ani nemotivuje k náročnému hledání rozumových řešení; nýbrž naopak vytváří všechny podmínky pro to, aby se průměrný občánek mohl před hlasem rozumu "svobodně" zatarasit ve svém soukromí, ve svém výsostném právu na to tvrdit a hlásat cokoli!
S fronésis, s rozumným a moudrým jednáním to tedy vypadá velice nedobře v tomto systému liberálního kapitalismu; a jak je tomu s principem sófrosyné? Tedy s oním žádoucím rozvážným, rozmyslným, uměřeným životním postojem, který se vědomě vyhýbá všem excesům, všem laciným lákadlům povrchního způsobu života? - Zde nemůže být o nějakém pozitivním působení kapitalismu na lidský charakter samozřejmě ani řeči: vždyť podstata kapitalismu spočívá přece právě v tom plně se zmocnit myslí lidí, zaslepit ji konzumními lákadly všeho druhu, učinit z něj otroka věcí, který na nějaké duchovnější záležitosti nemá ani pomyšlení!
Takový je tedy reálný stav věcí, pane Morbicere: na lidský rozum, na ochotu lidí k odpovědnému jednání se tak jako tak jen velice málo dá spolehnout; ale systém panujícího kapitalismu ještě navíc k tomu dělá všechno pro to, aby lidskou mysl ještě dále zatemnil, zmanipuloval, ovládl a spoutal.
Za těchto okolností jsou tedy jenom velmi nepatrné vyhlídky, že by takto zmanipulované lidstvo dokázalo náhle prohlédnout, obrátit se, a začít žít zcela novým způsobem, podle oněch antických principů rozumné odpovědnosti.
Jistě, je možné argumentovat tak, že až bude celoplanetární ekologický kolaps stát už bezprostředně za dveřmi - tak bezprostředně že ani onen tuctový konzumní maloměšťáček ho nebude moci přehlédnout - že pak ve chvíli poslední lidstvo přece jenom bude holou nouzí donuceno začít jednat jinak, žít jinak.
Ano, tento scénář nelze zcela vyloučit; nicméně za prvé je otázka, jestli toto prohlédnutí nepřijde až příliš pozdě. A za druhé (a to snad především) - takovýto obrat vzešlý z čiré nouze, z holého donucení by nikdy nemohl mít pravou humánní kvalitu. Nejednalo by se o pravý vnitřní přerod člověka, jeho duše, jak to požadoval Sokrates; nýbrž tento člověk by se sice možná vnějškově podřídil novému pořádku, ale stále by ho pociťoval jako své omezení, jako násilí nad svou "svobodou" neomezeně si užívat, a vždy a všude by hledal cesty jak tato omezení obejít.
Tak tolik tedy, pane Morbicere, k záležitosti možnosti rozumného a odpovědného jednání člověkem. Samotnou otázku rozumu by bylo možno rozebírat ještě i z jiných pohledů, ale to už přinejmenším v tuto chvíli necháme prozatím být.
Předcházející úvahy je nutno doplnit o jeden zásadní aspekt. Bylo už řečeno, že "moderní" euroamerická civilizace se od dob osvícenství a občanských revolucí pyšní svým racionalismem, tedy (údajně) rozumnou správou veřejných záležitostí - ale že tato novodobá demokracie přitom vůbec nijak nedokázala určit a definovat, v čem toto "rozumné" myšlení vlastně spočívá, jaké by muselo vykazovat zásadní znaky. O této "rozumnosti" tedy panují jenom naprosto mlhavé představy; za takto "rozumné" platí víceméně prostě jednání, které není zcela evidentně iracionální, zcela protismyslné.
Napravme tedy tento intelektuální deficit novodobých demokracií, a pokusme se určit, jak vlastně funguje pravý lidský rozum; až poté můžeme odpovědně a kvalifikovaně rozhodnout, zda tyto novodobé demokracie jsou skutečně vedeny autentickým rozumem, či nikoli.
Nebudeme se zde pouštět do příliš složitých (filozofických) analýz; pro zjednodušení prostě vyslovme tézi, že lidský rozum (jmenovitě ohledně správy veřejných záležitostí) vykazuje tři zásadní formy, které jsou zároveň třemi vzestupnými kvalitativními stupni.
(Přece jenom budiž v krátkosti zmíněno, že Platón ve svém "liniovém příměru" rozlišuje a definuje ne tři, ale čtyři základní formy lidského myšlení respektive poznání; ovšem jedna z těchto forem je poplatná jeho velmi specifickému, metafyzickému pojetí světa. Ty tři formy které budou projednávány zde zhruba odpovídají prvnímu, druhému a čtvrtému stupni na Platónově stupnici.)
Teď tedy k věci: chceme zde rozlišovat tři základní formy myšlení, kterými člověk poznává tento svět. Pro názornost si tyto tři formy ilustrujme příkladem hry v šachy.
I. forma: nezkušený hráč nechápe naprosto nic z komplexity šachové hry; veškerá jeho pozornost, a zároveň veškerá jeho snaha je fixována pouze na nejsilnější figurky jako je král, věž či dáma, a jimi se snaží prorazit vpřed jako beranidlem. Takto naivní hráč bývá pak velice rychle doslova vyšachován hráčem zkušenějším, který více ovládá komplexitu dění na šachovnici; tento první hráč pak ani vůbec nechápe proč vlastně prohrál, a rozčiluje se nad svým nezdarem.
II. forma: hráč zkušenější si už poněkud hlouběji osvojil základní principy hry v šachy, chápe lépe základní mechanismy pohyb figurek na šachovnici, jejich vzájemné interakce. Nicméně - i on zůstává v zásadě v zajetí předmětného vidění, on stále v zásadě pouze pohybuje figurky sem a tam (byť i věcně správně), ale ještě nepronikl do skutečně hloubkové komplexity hry.
III. forma: ten hráč který dosáhl tohoto stupně poznání, ten vidí více nežli pouhé figurky na šachovnici; ten vidí především celkový komplex v š e c h jejich vzájemných souvislostí, jejich souhry, jejich vzájemné podmíněnosti. Jeho způsob poznání tedy spočívá daleko spíše na schopnosti ryzí představivosti, nežli na tom co pouze vidí jeho oči.
Co nám tato vzestupná triáda forem lidského myšlení, lidského rozumu může sdělit o tom, jak - rozumně či nerozumně - člověk současnosti vnímá a hodnotí společenské dění?
I. Řekli jsme si, že špatný hráč šachové hry není schopen vidět, vnímat nic více nežli přímý boj především těch nejsilnějších figur. V oblasti společenského respektive politického dění to pak znamená: takto nevzdělaná mysl nevnímá nic více nežli velké politické hráče, jejich individuální počiny a úmysly. Pokud tito velcí hráči působí ve shodě s přesvědčeními našeho pozorovatele, tento je spokojen a plně se s nimi ztotožní, vidí v nich svého zástupce, svého velkého vůdce. Pokud ale jednají proti jeho přesvědčením, respektive pokud sám přestane vůbec chápat složitosti politického dění, pak se okamžitě uchyluje ke konspiračním teoriím. Neboť tyto "konspirace" jsou ten jediný výkladový model, který jeho mysl ještě dokáže pochopit. Když něco neběží podle jeho představ, pak za tím vždy stojí něčí zlý, či přímo démonický úmysl.
II. Druhou, pokročilejší formu politického myšlení a poznávání bychom mohli označit jako "myšlení vzdělance". Takovýto pozorovatel už nezůstává stát jenom a pouze u počinů jednotlivých politických protagonistů, nýbrž on už zná a do jisté míry chápe i přítomnost a roli příslušných institucí, případně další společensko-politických struktur. Takto vzdělaný rozum už chápe že političtí aktéři nemohou jednat naprosto a zcela podle svého chtění, nýbrž že působí v rámci určitého komplexu společensko-politických faktorů, které do značné míry limitují možnosti a formy jejich jednání. Víceméně nejvyšší formou tohoto "vzdělaného rozumu" je obecná politologie.
Potud tedy dobře; jenže jak jsme si uvedl u onoho hráče druhého stupně u hře v šachy, ten sice vidí a zná více nežli onen hráč šachovou teorií nedotčený, nicméně i jeho pohled je víceméně omezený pouze na to, co vidí jeho oči - tedy na vzájemné interakce šachových figur. A stejně tak i v oblasti politiky tento "vzdělaný rozum" nakonec nevidí více nežli jenom vzájemné interakce politických hráčů, institucí a jiných politických útvarů, které jsou napohled viditelné, které je možno poznat a určit čirým pozorováním běžné politické praxe. Někam dále ale jeho pohled nesahá.
III. Bylo řečeno, že u hry v šachy ten nejvyspělejší hráč není omezen pouze na toto napohled jasně viditelné dění na šachovnici; nýbrž on se od průměrně vzdělaného hráče zásadně odlišuje tím, že dokáže spatřit a vidět "neviditelné", tedy celkový komplex všech vztahů a souvislostí vznikajících mezi všemi aktéry. Teprve takovýto způsob nazírání činí skutečného mistra.
V oblasti společensko-vědní dokázali takto komplexním způsobem přemýšlet velcí myslitelé jak dávné minulosti (Platón, Aristoteles), tak i minulosti relativně nedávné (Hegel, Marx). V současné době však tato - o sobě velice náročná - forma komplexního poznávání, komplexního myšlení už zcela prakticky odumřela; aktuální společenské vědomí z oné nejvyšší sféry rozumu spadlo na úroveň nanejvýš zmíněné politologie, tedy na úroveň toho, co je tak či onak bezprostředně viditelné.
Pokud tedy otázka stála, jak společnost či stát spravovat řádně na základě rozumu, pak v současné době existuje pouze alternativa mezi oním primitivním pohledem konspiračním na straně jedné, a pohledem "vzdělaného rozumu", tedy pohledem politologickým na straně druhé. Ale - prakticky naprosto absentuje ona třetí, nejvyšší forma lidského poznání, lidského rozumu, forma komplexního, systémového chápání společenského a společensko-politického dění.
Je to - pro srovnání - něco takového jako kdybychom žili ve světě, který zcela ztratil schopnost vnímat fyzikální realitu prostřednictvím Einsteinovy teorie relativity a kvantové fyziky, a místo toho se vrátil pouze k optice newtonovské mechaniky. S jejím zdánlivě "přirozeným" světem viditelných věcí.
Takový je tedy stav současného světa. Pokud pak klademe otázku zda náš svět má být řízen "rozumně", pak si napřed musíme ujasnit, kterou z těchto forem, který z těchto kvalitativních stupňů užívání lidského rozumu máme vlastně na mysli. Onen běžný (střední) rozum sice může jednat na pohled racionálně, ale tato jeho racionalita nikdy nedokáže překročit omezený horizont právě dané konstelace politických sil a faktorů. A tedy ani čistě věcné, to jest: technokratické správy veřejných záležitostí. Takovýto věcně-racionalistický rozum je tedy omezen na to aby pouze neustále reprodukoval bezprostředně jsoucí skutečnost; ale nikdy nebude mít dostatek fantazie aby dokázal myslet za omezený horizont právě tady a teď jsoucího světa.
Nepotřebujeme antických principů rozumné odpovědnosti.
Taky v kapitalismu bývaly časy, kdy byly politické strany masové a boj o sociální spravedlnost masivní a vášnivý...
Potřebujeme rozumný systém chybujících a ne příliš morálně zdatných jednotlivců. Organizační, ekonomický.................... a jako pravdivostnní rámec se nabízí věda.
Nebude to systém politických stran. Zřejmě.
Pane Morbicere, takovouto představu o rozumu vedeném vědou měl už Thomas Hobbes, takto ideový otec liberalismu, že v budoucnosti (poté co bude odstraněn středověký diktát státní moci nad člověkem-občanem) se takto osvobozená společnost bude řídit rozumem - a to sice především rozumem technickým, v první řadě za použití matematiky.
Ano, je to právě tato víra v ryze technický, racionalisticky operující rozum, kterou se vyznačuje především euroamerická civilizace od dob osvícenství. Jenže - ono se ukazuje čím dál tím zřetelněji, že takto úzce pojatý rozum nefunguje. Že nemůže splnit očekávání do něj vkládaná.
Za prvé - lidé jednají primárně podle svých osobních zájmů a podle svých emocí a ideových předpojatostí, a jenom velmi sekundárně na základě racionálních, rozumových úvah. Jinak řečeno: s takto pouze racionalisticky pojatým rozumem nelze dosáhnout reálného člověka.
A za druhé: ukazuje se že tento technicko-racionalistický rozum sám má příliš redukcionistický charakter, nežli aby mohl mít potenciál být adekvátním nástrojem pro sebesprávu lidské společnosti. Byla tu o tom nedávno řeč: tento ryze technicistní rozum svému chladnému racionalismu čím dál tím více podřizuje i všechny další (kulturní, humánní) složky života společnosti, ačkoli pro jejich specifické obsahy nevykazuje žádnou odpovídající kompetenci.
Zkrátka: spoléhat se na "vědecký" rozum je cesta do slepé uličky veskrze dehumanizované společnosti, kde by lidé jednali víceméně jako bezduší roboti. (Je ovšem dost možné, že současný "hype" s umělou inteligencí nás vede právě tam.) Pokud bychom tedy nadále chtěli instalovat společnost vedenou rozumem, pak by se muselo jednat o rozum zcela jiné kategorie, nežli je tento pouze "vědecký" rozum. Muselo by se jednat o rozum který by byl schopen obsáhnout, v sobě samém integrovat i všechny další složky jak lidské osobnosti, tak společenského života vůbec, v onom zmíněném kulturním a humánním smyslu.
-----------------------------------
Nicméně, pane Mobicere, ta věta kterou jste v dané souvislosti vyslovil opravdu není nijak marná: "Potřebujeme rozumný systém chybujících a ne příliš morálně zdatných jednotlivců."
Ano, na tom skutečně něco je. Bylo by iluzí spoléhat se na to, že život společnosti bude nesen velkou masou rozumně jednajících, odpovědných a morálně uvědomělých jedinců. Této iluzi propadl svět socialismu; a víme jaká byla jeho každodenní realita.
Takže - zadání zní, vytvořit nějaký systém společenských vztahů, který by i s morálně nepříliš vyspělým průměrným občánkem dokázal fungovat relativně efektivně.
Ovšem - zde je nutno hned učinit jednu výhradu. Bylo řečeno, že nelze reálně počítat s mravně (a intelektuálně) plně vyspělým, odpovědným občanem, dejme tomu podle antického ideálu. Ale - na straně druhé stejně tak není možno prostě rezignovaně prohlásit: "Člověk holt už nikdy lepší nebude, vždycky to bude intelektuálně omezený, egoisticky jednající tvor - a tak se nebudeme nijak snažit udělat ho něčím lepším, a spokojíme se jenom s tím, aby se tito duševně limitovaní egoisté ve svých vzájemných půtkách nepobili navzájem!"
Dokonce i stávající liberální demokracie (která v zásadě zastává - byť i nepřiznaně - toto druhé stanovisko), tak i tato liberální demokracie se přece jenom v rámci svých (relativně minimálních) možností snaží člověka přece jenom vychovávat, formovat k alespoň poněkud kultivovanějším formám vzájemného spolužití.
Právě zde je ale naprosto rozhodující jeden moment: totiž to, proč jsou možnosti liberální demokracie v tomto ohledu natolik limitované. Odpověď zní: protože liberální demokracie se předem vzdala možnosti na člověka, na lidské individuum nějak zásadně působit. A to proto, že ideologií této liberální demokracie je absolutní autonomie tohoto individua. (Kteroužto autonomii omylně vydává za "svobodu".) Tam kde je ale člověk a priori pojímán jako absolutně autonomní, tam je samozřejmě naprosto nepřístupný jakémukoli mravnímu působení ze strany společnosti. (Máme zde tedy dánu právě tu "monádu bez oken a bez dveří", uzavřenou pouze do sebe, o které byla řeč v paralelní diskusi.)
Klíčové dilema tedy zní: jak (mravně, intelektuálně, kulturně) pozvednout průměrného občánka na vyšší level, když
- na jedné straně nějaké násilné působení shora se za prvé zapovídá, a za druhé (jak sděluje zmíněná zkušenost s reálným socialismem) to takto stejně nefunguje
- ale na straně druhé když tohoto průměrného občana ponecháme jenom sobě samému, s jeho glorifikovanou "nezadatelnou svobodou", pak on této své svobody nevyužije ke svému vlastnímu růstu, nýbrž naopak k setrvávání ve svém "přirozeném" stavu své občanské nekultivovanosti a neodpovědnosti.
Existuje jediná cesta z tohoto dilematu. To klíčové slovo zní: sebereflexe.
Sebereflexe - to v prvé řadě znamená: vlastní sebezpytování. To jest: ještě předtím nežli začnu do veřejného prostoru vnášet, prosazovat nějaké mé vlastní názory, přesvědčení, požadavky - tak ještě předtím napřed důkladně přezkoumám sám sebe, mé vlastní motivace, zda tyto skutečně obstojí před požadavky rozumu a mravnosti. Tím jsme opět zpátky u Sokrata: "Zkoumal jsem sám sebe".
Právě tato maxima "zkoumal jsem sám sebe" byla pro Sokrata výchozím bodem jak jeho hledání pravdy, tak i jeho mravních postojů. A on se celým způsobem svého působení - totiž neúhybným kladením kritických otázek - neustále snažil své spoluobčany přivést, dotlačit k tomu samému: totiž ke kritickému přezkoumání jejich vlastních (původních, nereflektovaných) názorů a postojů.
Nic víc v tom tedy nakonec není, pane Morbicere; jde jenom o to vytvořit takové společenské prostředí, kde by tato ochota k vlastní kritické sebereflexi platila jako všeobecně přijímaná, nezpochybňovaná forma odpovědného, vyzrálého občanského i čistě osobního postoje.
K čemuž je ovšem ještě jednou připomenout, že společnost liberální demokracie takovouto společenskou normu, respektive takovýto habitus osobní kritické sebereflexe nikdy zavést nemůže - protože by to bylo v zásadním rozporu s jejím vůdčím ideologickým principem o absolutní nezávislosti autonomního individua. Které není odpovědné nikomu a ničemu, s výjimkou svého vlastního osobního zájmu.