Když největší lidskoprávní organizace Amnesty International zveřejnila na začátku února na zvláštní tiskové konferenci v okupovaném Východním Jeruzalémě svou dlouho očekávanou zprávu k izraelskému porušování lidských a občanských práv Palestinců, vyvolala tím značné pozdvižení. Amnesty ve spolupráci s odborníky a jinými lidsko-právními organizacemi — z nichž některé byly nedávno Izraelem účelově označeny za teroristické — pracovala na zprávě po dobu čtyř let. Výsledkem je podrobná téměř třísetstránková studie s názvem Izraelský apartheid vůči Palestincům: krutý systém dominance a zločinů proti lidskosti, doplněná tematickým videem.

Amnesty International (AI) dovozuje, že od roku 1948 — tedy již od svého založení — praktikuje Izrael takové postupy, které vedou „k institucionální segregaci a diskriminaci Palestinců,“ neboť „zavedl systém represí a dominance nad Palestinci všude, kde uplatňuje svou kontrolu nad jejich právy — jak v Izraeli samém, tak na okupovaných palestinských územích, nebo při přístupu k uprchlíkům.“

Zpráva tvrdí, že „segregace je uplatňována systematickou a vysoce institucionalizovanou formou, která má zabránit Palestincům v tom, aby si nárokovali a požívali rovná práva jako izraelští Židé uvnitř Izraele či na okupovaných územích, a vede tak k podřízení a ovládnutí palestinské společnosti.“

Izrael se dle Amnesty dopouští masového vyvlastňování palestinského majetku a půdy, nuceného přesunu lidí a drastických omezení volného pohybu, věznění, mučení, mimosoudních poprav a vražd, odepření svobodného přihlášení se k národnosti a občanství a dalších zločinů.

Ty společně s právními pastmi, do nichž jsou Palestinci lapeni izraelskou politikou, vytvářejí systém apartheidu, jak jej definuje mezinárodní právo, tj. Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinů apartheidu z roku 1973 či Římská statuta Mezinárodního trestního soudu z roku 2002.

Amnesty International se v této věci obrátila na Mezinárodní trestní soud a OSN s žádostí, aby rozšířily vyšetřování možných válečných zločinů spáchaných Izraelem o vyšetřování apartheidu jako zločinu proti lidskosti. Zároveň vyzvala mezinárodní společenství, aby uvalilo na Izrael zbrojní embargo a cílené sankce na jeho vybrané představitele odpovědné za vytváření a prohlubování systému apartheidu.

Jednotlivé státy a soukromý sektor pak zpráva žádá, aby se nepodílely na obchodování s výrobky z nelegálních izraelských osad na Západním břehu Jordánu, aby do těchto osad neinvestovaly a nerozvíjely s nimi žádné vztahy, které by vedly k normalizaci jejich nelegálního postavení, a utužovaly by tak systém segregace Palestinců a dominance izraelských Židů.

Obvinění z antisemitismu a jiné bajky

Proti zprávě se ještě před jejím zveřejněním zvedla vlna nevole ze strany Izraele, proizraelských lobbystických skupin a think-tanků. Ve snaze odradit Amnesty od jejího zveřejnění použili představitelé Izraele a jeho příznivci celý arzenál známých obvinění a osočování.

Největší a nejrespektovanější lidskoprávní organizace světa byla označena za antisemitskou, zaujatou, praktikující dvojí standard a nenávistný jazyk, neznalou kontextu a reality a její představitelé nařčeni z toho, že uvádějí svými zjištěními v nebezpečí židy všude po světě a že se údajně odcizili pravým hodnotám, na kterých byla Amnesty International založena. Podle těchto kritiků je zpráva nevyvážená už tím, že nezmiňuje Hamás, Sýrii ani Írán.

Izraelský ministr zahraničí Jair Lapid, který byl nejviditelnější izraelskou tváří útoku na Amnesty International v posledních dnech, varoval, že zpráva má za cíl pomocí vytrhávání z historického kontextu delegitimizovat Izrael, čímž v důsledku posiluje antisemitismus. Děje se to údajně proto, že Amnesty je „známá svou zkorumpovaností, rasismem a xenofobií, […] šíří lži teroristických organizací“ a je úslužná Hizballáhu.

Ještě dál došla kontroverzní americká Liga proti hanobení (ADL), která označila zprávu za antisemitskou a její tvrzení připodobnila k podpoře Al-Káidy či Islámského státu. Její ředitel Jonathan Greenblat se nechal při vystoupení v Kongresu slyšet, že v boji s Amnesty budou nekompromisní a že Kongres by podobné protiizraelské aktivisty neměl zaměstnávat. Předem odsuzující vyjádření přišla i z jiných amerických proizraelských židovských skupin, jako je lobbistický AIPAC či American Jewish Committee.

Izrael židovský, nebo demokratický?

Jakkoliv jsou tato obvinění absurdní a vylhaná, nelze je v době zvýšeného tlaku Izraele na lidskoprávní organizace podceňovat, a to zejména jsou-li do boje s nimi zatahováni další političtí hráči. Odsuzující reakce řady amerických kongresmanů a senátorů z obou hlavních politických stran a také politiků některých evropských zemí ukazuje, nejen na to, jak nesnadné je i dnes kritizovat praktiky Izraele, jež jsou u jiných států zcela nepřijatelné, ale i na sílu proizraelské lobby.

Od zprávy se nedistancovalo jen americké ministerstvo zahraničí, ale i to české. To nutně vyvolalo otázky ohledně nedávné funkční dohody prezidenta Zemana — který měl potřebu poslat odsuzující výroky na adresu Amnesty rovnou izraelskému prezidentovi — s premiérem Fialou ohledně jmenování Jana Lipavského ministrem zahraničí. Bývalý ministr Karel Schwarzenberg přes jisté výhrady vůči pojmenování apartheid veřejně zprávu podpořil.

Ačkoliv se Amnesty International ve zprávě jasně vyslovila za právo Židů a Palestinců na národní sebeurčení, je právě povaha Izraele coby „židovského státu“ tím fundamentem, od něhož izraelští představitelé odvíjejí snahu o udržení jeho „židovské národní povahy“ a legitimizují jím útlak a segregaci nežidovského obyvatelstva. Platí to jak pro vnitřní Izrael, tak pro okupovaná území, která jsou permanentně v hledáčku izraelských představitelů coby součást možného budoucího Velkého Izraele.

Až hysterické výroky izraelských politiků odmítajících uznat rovná práva Palestinců pramení z obav o ztrátu dominantního postavení izraelských Židů, a apartheid vůči Palestincům je tak od vyhlášení státu nutným tmelem držícím jeho základy. Amnesty International si toho byla nejspíš vědoma, když svou zprávu vztáhla až k roku 1948, kdy si etnickým čištěním Palestiny (Nakba) klestil izraelský stát cestu na výsluní mezi ostatní státy světa.

Otázkou samozřejmě zůstává, v čem je izraelský apartheid demokracií, potažmo jedinou demokracií v regionu, za niž se Izrael dlouhodobě prohlašuje. Navíc, když svou legitimitu odvíjí od očekávané podpory židů roztroušených po světě, kterou ale disponuje jen v omezeném rozsahu.

Velké židovské organizace Ameriky, jako jsou Jewish Voice for Peace, Jews Say No či If not Now, stejně jako jim podobné iniciativy v Evropě včetně české platformy Židovský hlas solidarity vydání zprávy přivítaly. A důrazně se také ohradily vůči účelovému a nebezpečnému očerňování antisemitismem, které nejenže má odvést pozornost, ale v důsledku nebezpečně vyprazdňuje obsah pojmu samého.

Tyto organizace proto Izrael coby reprezentanta svých národních aspirací mnohdy odmítají. Tím, že se Izrael prohlašuje za jediný „židovský stát“, zastupující všechny židy na světě, je totiž zahrnuje i proti jejich vůli do spoluodpovědnosti za svou politiku, aby pak z druhé strany a v případě potřeby mohl argumentovat, že kritika Izraele ohrožuje židy všude po světě, či tvrdit, že spojování židů s odpovědností za politiku Izraele je projevem antisemitismu.

Kritika zleva a obavy umírněných

V tomto bodě však zpráva Amnesty International naráží na jistou „kritiku zleva“, která jí vytýká, že se při popisu izraelského apartheidu vyhýbá analýze jeho ideologických kořenů v sionismu a z něj vycházejícího osadnického kolonialismu. Tato kritika má blízko k diskusi vedené ohledně vhodnosti užívání pojmu sionismus, který je pro jedny v boji proti izraelskému bezpráví zastaralý a neúčinný, zatímco pro druhé představuje vlastní a stále živou příčinu bezpráví, kterého se Izrael dopouští.

Amnesty se svým věcným popisem situace drží až úzkostlivě stranou těchto politických debat, což vyvolává otázku, do jaké míry je coby instituce stále produktem studené války, v jejímž průběhu se formovala a během níž si nenavykla kritizovat přímo Západ, a tím ani Izrael.

Jinou podobu má kritika zprávy z pozic liberálních či labouristických sionistů, jako jsou například americké organizace J-Street, Americans for Peace Now či Partners for Progressive Israel, které se běžně berou za ukončení izraelské okupace palestinských území, a tím i za dvojstátní řešení. Tyto organizace zprávu nepřijaly hlavně z toho důvodu, že odmítají politicky a historicky příliš zatížený termín apartheid, který podle nich odrazuje a odvádí debatu nežádoucím směrem.

Jak však napsal na webu Mondoweiss jeho kmenový autor Philip Weiss, představitelé těchto organizací hlavně „chtějí být bráni seriózně v establishmentových kruzích, mít přístup k americkým politikům, setkávat se s izraelským premiérem a zůstat s ostatními židy pod jednou střechou“. Bude proto zajímavé sledovat, na kterou stranu se nakonec tito dlouholetí mainstreamoví kritici Izraele přikloní, když dvojstátní řešení již téměř není možné realizovat a když mladá generace židů — často jejich vlastní dětí — má s popisem Izraele jakožto apartheidu problém v daleko menší míře.

To, že je ve zprávě použitá terminologie jako apartheid, segregace či genocida, která je zároveň spojena s izraelskou politikou, vyvolalo spory i uvnitř Amnesty jako takové. Svědčí o tom jistý distanc Izraelců či postoj německé sekce AI. Ta vydala zprvu zprávu s vlastním dovětkem, ve kterém dovozovala, že s ohledem k „historickému kontextu je obtížné vést objektivní debatu postavenou na vznesených obviněních“.

Amnesty USA zase měla potřebu ujistit své příznivce a veřejnost, že volání po sankcích vůči izraelským představitelům nemá nic společného s obdobným požadavkem vzneseným hnutím BDS (bojkot, stažení investic a uvalení sankcí). Jistou zdrženlivost vůči zveřejnění zprávy na sociálních sítích bylo v prvních chvílích cítit i u české sekce AI a podle následných nepřátelských reakcí se nakonec nelze ani moc divit.

Neviditelný apartheid aneb Když jsou pod pláží hroby

Ve své zprávě však Amnesty jasně deklaruje, že pojem apartheid neužívá ve smyslu historické paralely s režimem v Jihoamerické republice, ale vychází z definic mezinárodního práva, kde je popsán jako zločin proti lidskosti.

Za pozornost stojí, jak si termín při popisu izraelské reality razil cestu k legitimitě: od palestinských lidskoprávních organizací, aktivistů a propalestinských kampaní solidarity přes nedávno zesnulého jihoamerického arcibiskupa Desmonda Tutu, který označil Izrael „apartheidem plus“ dokonce horším než byl ten jihoafrický, bývalého prezidenta USA Jimmyho Cartera, jenž věnoval izraelskému apartheidu a hledání míru celou knihu, až po politické vytěžení termínu izraelskými představiteli, jako byl bývalý premiér Ehud Barak, který v roce 2010 varoval, že pokud Izrael nebude schopen uzavřít dohodu s Palestinci, bude čelit buď ztrátě židovské většiny, nebo zavedení apartheidu.

Nakonec si termín apartheid ve spojení s izraelskými praktikami vůči Palestincům našel cestu i do zpráv a analýz OSN a do studií izraelských a světových lidskoprávních organizací. Amnesty International je za poslední rok již třetí vlivnou lidskoprávní organizací, která v souvislosti s Izraelem tento výraz použila.

V polovině ledna přišla s obviněním Izraele z apartheidu — „židovské nadvlády od řeky Jordán po Středozemní moře“ — přední izraelská lidskoprávní organizace B´tselem. Byla to právě tato organizace, která ve své zprávě z roku 2016 znevěrohodnila systém izraelského vojenského soudnictví, když odmítla dosavadní status soudního pozorovatele s tím, že již nadále nebude dělat „fíkový list okupace“. Připomeňme v dané souvislosti, že obhájci Izraele odmítají vyšetřování Amnesty či Mezinárodního trestního soudu mimo jiné i s odkazem na údajné nezávislé izraelské soudnictví.

Koncem dubna následovala se svým reportem k izraelskému apartheidu významná mezinárodní lidskoprávní organizace Human Rights Watch. Tvrzení o tom, jak je Izrael otevřený novinářům a lidskoprávním pozorovatelům, neobstojí už vzhledem k tomu, že její oblastní ředitel pro Izrael/Palestinu byl ještě před zveřejněním zprávy Izraelci vypovězen.

Zpráva Amnesty International je z uvedených zpráv se svým rozsahem 280 stran nejobšírnější a oproti předchozím zachází také nejdál, když apartheid vztahuje nejen na veškerá území ovládaná Izraelem včetně jeho vlastního území, ale i na palestinské uprchlíky, kterým Izrael — přes svůj závazek daný rezolucí VS OSN č. 194/1948 — brání v návratu a které ze stejných důvodů izraelské autority explicitně vyjímají z možnosti konverze k judaismu.

Zpráva Amnesty se tak fakticky přiblížila požadavkům hnutí BDS (bojkot, stažení investic a sankcí) na zrovnoprávnění Palestinců v Izraeli, ukončení okupace a umožnění návratu palestinských běženců. Připočteme-li její apel na mezinárodní vyšetřování, které se v současnosti vede u Mezinárodního trestního soudu v nizozemském Haagu a po loňském izraelském útoku na Gazu také na půdě OSN, nepřekvapí, že zpráva AI vyvolala v Izraeli a v jemu nakloněných politických či jinak vlivových uskupeních morální paniku.

Apartheid, který zpráva popisuje, představuje pro Palestince dennodenní žitou realitu. Ať již uvnitř Izraele, kde Palestinci čelí podle právní organizace Adalah více než šedesáti legislativním diskriminačním opatřením hlavně v přístupu k půdě a bydlení, ale i k občanství, tak na Západním břehu Jordánu, kde žijí ve strachu z demolic a násilí osadníků, či v pásmu Gazy živořícím vinou izraelské blokády na hraně přežití.

Mimochodem, zprávě AI se vytýká, že se stejnou měrou nezabývá aktivitami militantního hnutí Hamás. Hnutím Hamás se však věnovaly zvláštní zprávy AI již v minulosti a při jejich zveřejnění se kupodivu výtky, že jde o neobjektivní a jednostranné reporty, které by měly být doplněny o vyšetřování druhé — tedy izraelské — strany, neozývaly.

Generální ředitelka Amnesty International Agnes Callamardová mluvila na tiskové konferenci o povaze izraelského apartheidu, který byl pro ni šokující právě v systematičnosti a každodenní institucionalizaci útlaku. „Nebylo to jen otevřené násilí, na které jsem ve své práci zvyklá, […] ale co mi vyrazilo dech, byla krutost ve své banalitě a až absurditě, na které je celý systém postaven.“ řekla Callamardová.

Dotkla se tak podstaty izraelského apartheidu, skryté pro běžného návštěvníka Izraele, který si může užívat své dovolené, aniž by viděl, co se děje byť v nepříliš vzdálené vesnici, a aniž by tušil, že pod pláží, na které leží, se nachází masový hrob palestinských civilistů.

Měl jsem příležitost diskutovat zprávu Amnesty International v rozhlasovém pořadu Pro a proti, v němž ředitelka Herzlova centra izraelských studií UK Irena Kalhousová mimo jiné uvedla, že Izrael je pro novináře a lidskoprávní aktivisty lákavý právě svou nabídkou dobrých restaurací v blízkosti válečné zóny. Není zřejmě nic vzdálenějšího než tyto dva světy a těžko bychom hledali výstižnější popis apartheidu než právě tento obraz společnosti, která jedněm nabízí bohatý stůl a možnost podívané na ty, kteří jsou za zdí a jimž je pevně přisouzena role méněcenných.