V Rusku opozice nechce být opozicí a občané nechtějí být občany. Trpí komplexem oběti, věří, že na nich nezáleží a že nemají sílu cokoli změnit. „Vždycky to tak bylo,“ prohlašují a stvrzují tím svou občanskou pasivitu.

Rozvrat 90. let, beznadějná „nultá léta“, Putinova vláda těžká jako náhrobní kámen, zrušení voleb, úředníci kryjící si navzájem záda, monopolizace médií, politické procesy a faktický zákaz veřejných protestů vedly k tomu, že se Rusové cítí před státem zcela bezmocní. A přestávají věřit, že by dokázali změnit běh událostí ve své zemi.

K volbám nechodí. „Stejně to rozhodnou za nás!“ Nechodí na demonstrace. „Stejně je rozeženou!“ Nebojují za svá práva. „Díky bohu, že aspoň žijeme.“ Sto čtyřicet milionů lidí se nachází v somnambulním stavu hraničícím se ztrátou pudu sebezáchovy.

Nenávidí moc, ale patologicky se bojí její změny. Vnímají nespravedlnost a nejistotu, ale nesnášejí bojovníky za občanská práva. Nenávidí byrokraty a vládu, ale podporují totální zasahování státu do všech oblastí života. Bojí se policie, ale chtějí větší policejní kontrolu v zemi. Cítí se podvedeni, ale věří televizi. Jako mantru opakují: „Jen aby nebyla válka,“ ale z války se radují. Jsou to oběti s pocitem všeobecné nadřazenosti, které nejenže nemohou, ale ani nechtějí nic ovlivnit.

Syndrom naučené bezmocnosti popsali američtí psychologové Martin Seligman a Stephen Mayer v roce 1967. První pokusy se prováděly na zvířatech. Dvě skupiny psů byly vystaveny elektrickým šokům: psi v první skupině mohli vypnout proud stisknutím speciálního panelu čumákem; psi ve druhé skupině neměli nad šoky žádnou kontrolu. Poté byli psi přemístěni do boxu s nízkou přepážkou a znovu byli vystaveni elektrošokům. Psi z první skupiny skákali přes přepážku, aby se vyhnuli nepříjemným pocitům, zatímco psi z druhé skupiny neudělali pro zmírnění svého utrpení vůbec nic.

Poté se prováděly pokusy i na dobrovolnících. Saligman formuloval naučenou bezmocnost jako stav, který vzniká, když se zdá, že nemůžeme nic ovlivnit, nemůžeme udělat nic, abychom zabránili nepříjemné události nebo ji změnili. Naučená bezmocnost se projevuje ve třech oblastech: motivační, emocionální a kognitivní.

V rovině motivace jedinec ztrácí víru v sebe sama a touhu ovlivnit situaci. V emocionální sféře se projevuje pocitem stísněnosti až hlubokou depresí. V kognitivní rovině jde o neschopnost naučit se, jak se ze vzniklé situace dostat. Zdá se, že nejrozsáhlejší experiment s uvržením lidí do tohoto stavu se dnes odehrává v Rusku. Sociologové a psychologové odhadují, že syndromem naučené bezmocnosti trpí až devadesát procent obyvatel země.

Čekání na zázrak

Strávili jsme s manželem rok a půl tři sta kilometrů od Moskvy ve středním Rusku, v relativně prosperující Kalužské oblasti. Obyvatelé naší vesnice byli hluční, konfliktní lidé, kteří byli v případě potřeby schopní použít nůž nebo vidle. Po večerech bylo na ulici slyšet křik: někomu ukradli slepici, jinému otrávili psa, dalšímu odloudili ženu, kohosi zbili — a ten, vyzbrojen sekerou, běžel potrestat viníky.

Vodovodní systém ve vesnici tvořilo potrubí načerno vedené ze studní, ale ne každý měl tento „luxus“, takže mnoho lidí postaru tahalo vodu ve vědrech. Uprostřed ponurého, chladného listopadu však voda z vesnických pramenů náhle zmizela.

Nejbližším zdrojem byla studna v rokli, ke které se nebylo snadné v tomto ročním období po kluzkém a nebezpečném svahu dostat. Drsní a hluční vesničané, schopní při každé příležitosti vyvolat skandál a rvačku, se poslušně táhli s kbelíky dolů do rokle a plnili všechny nádoby, které ve svých domech našli.

Když jsem se zeptala, jak dlouho nebude voda, bylo mi řečeno, že až do jara. Přesvědčená, že místní obyvatelé tomu rozumějí víc, jsme se s manželem začali balit, ale den před odjezdem jsem ještě zavolala na havarijní službu. Jen pro každý případ, abych se ujistila, že se voda skutečně neobjeví.

Můj telefonát tam vyvolal překvapení! Ukázalo se, že nehodu nenahlásil ani jeden z obyvatel, ačkoli telefon byl téměř v každém domě. Druhý den přijeli dělníci, aby vodárenskou věž opravili, a do vesnice se vrátila voda. Kdybych nezavolala, vesničané by ale pravděpodobně čekali až do jara.

Stejné to bylo s elektřinou. Zastaralé elektrické sítě, dědictví sovětských dob, často selhávaly a vesnice se nořila do tmy. I to bylo třeba nahlásit havarijní službě, jejíž číslo bylo možné snadno najít v každém telefonním seznamu, ale místní obyvatelé zřejmě raději doufali v zázrak. Obvykle jsem tím „zázrakem“ byla já.

Když vypadla elektřina v noci, vesničané, kteří vstávali velmi brzy, seděli doma potmě, dokud jsem se dopoledne neprobudila já. Byl to klasický syndrom naučené bezmocnosti, který opanoval celou vesnici.

Beztak se nic nezmění

Hlavní město se však od této vesnice příliš neliší. Když vláda začala rušit nemocnice a léčebné projekty, včetně národního onkologického programu, byli pobouřeni všichni, jak pacienti, tak lékaři. Koneckonců se to týkalo všech. Moskvané se navíc potýkali s problémy při získávání léků a kvót na operace a „bezplatné“ zdravotnictví začalo být pro mnohé nedostupné, protože státní nemocnice se začaly měnit v placené kliniky.

Během jednoho roku v Moskvě propustili sedm tisíc zdravotníků a uzavřeli osmadvacet zdravotnických zařízení. Lékaři, kteří zůstali bez práce, uspořádali demonstrace. Neměli však podporu ostatních lékařů ani pacientů.

Moje sousedka na patře byla nucena prodat svou chatu, aby mohla zaplatit léčbu pro nemocného syna. Pokaždé, když jsme se potkali u výtahu, proklínala vládu i zdravotní reformy. Ale když jsem jí navrhla, aby se připojila k lékařům demonstrujícím proti zavírání nemocnic, zavrtěla hlavou: „Proč?“ A stejně uvažovali všichni: „Proč? Beztak se nic nezmění...“

Když se lidí ptám, zda je z nějaké situace východisko, dostávám stále stejnou odpověď; pouze různými slovy: „Je jen jedno východisko — emigrovat.“ A i když je to pro většinu lidí pouhá floskule, velmi mnozí Rusko opravdu opouštějí. Odcházejí především opozičníci, kteří se účastnili protestů v posledních letech, a to jak známí političtí aktivisté, tak i řadoví účastníci.

Neodcházejí ani tak proto, že by se báli represí a pronásledování. Odcházejí kvůli těžkému, nesnesitelnému pocitu beznaděje, který zachvátil celý národ.

Státní moc vypočítavě utváří amorfní, submisivní a zmanipulovanou společnost, a využívá k tomu všemožných politických, represivních a informačních prostředků. Vymývání mozků se stalo hlavním nástrojem k potlačení občanské vůle, která je ostatně tak jako tak teprve v zárodečné fázi, a k principiálnímu vymýcení svobodného myšlení.

Prakticky všechna naše média jsou buď přímo vlastněna úřady, nebo jsou pokoutně skupována či prostě zastrašována; dělí se na ty vysloveně provládní a na ty, jež předstírají nezávislost, takže je správnější je nazývat hromadné dezinformační prostředky. Sledování zpráv lze přirovnat k úrazu mozku a neustálé vysedávání před televizí se rovná dobrovolné lobotomii.

Vyfabulované reportáže, rozporuplná prohlášení politiků, kult osobnosti prezidenta, dezinformační kampaně, slova popírající činy, groteskní novely zákonů a zběsilé zákonodárné iniciativy poslanců — to vše uvrhuje lidi do trvalého stresu, který se stává způsobem života.

Setření rozdílů mezi pravdou a lží

Gregory Bateson formuloval pojem „double bind“ — „dvojná vazba“. Jedná se o psychologický pojem popisující stav, kdy jedinec dostává vzájemně neslučitelné pokyny. Tak vypadá současné Rusko.

Prezident například tvrdí, že bojuje proti oligarchům, a pak jim udělí řády Za zásluhy. Vláda slíbí, že ceny neporostou, ale za měsíc se zdvojnásobí. Církev učí, že chamtivost je hřích a že snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do království nebeského, ale patriarcha se vozí v koloně s ochrankou a líbá se s mocnými tohoto světa. Úředníci prohlašují, že naše armáda na Ukrajině není, ale všechna média mluví o úspěších Ruska na ukrajinské frontě.

Lidé, kteří jsou neustále vystaveni takovému působení, přestávají rozlišovat mezi doslovným a metaforickým, hledají spiknutí tam, kde žádné není, a naopak ztrácejí schopnost porozumět podtextu. Klíčovým bodem „dvojné vazby“ je nepřípustnost kritické analýzy rozporů, jež tvoří její podstatu.