„Slavný brexitář proti komikovi“, „Arcipopulista versus Popelnice“, „Nejbizarnější volby britské historie“. Takové titulky provázely minulý týden mimořádné volby v okrsku Clacton na východoanglickém pobřeží, přibližně sto kilometrů od Londýna. Šlo o volby v jediném okrsku, v nichž se rozhodovalo o jediném z celkem 650 poslaneckých mandátů. Přesto budily mezinárodní pozornost. Křeslo se v nich totiž snažil znovu získat zřejmě nejznámější představitel soudobého nacionalistického populismu ve Velké Británii Nigel Farage. A nejsilnějším soupeřem mu byl recesistický kandidát Jon Harvey, vystupující jako „intergalaktický válečník“ Count Binface, to jest Hrabě Odpadkáč či Hrabě Popelnice.

Volby byly Faragem uměle vyvolané. Jelikož na něj doléhaly finanční skandály, sám rezignoval v červenci na křeslo příslušící k okrsku, kde má tradičně velkou podporu, aby se mohl posléze vrátit jako „lidem očištěný“, s novým mandátem. Všechny významnější britské strany mu v tom odmítly sekundovat, a tak se populista utkal pouze s málo známými kandidáty z různých miniuskupení — a právě s recesisty.

Jenže Count Binface dokázal překvapit. Záhy po ohlášení kandidatury začal v průzkumech strmě stoupat a zdálo se, že by mohl Farage jako společný protestní kandidát i porazit. Nakonec se ovšem žádné politické zemětřesení v podobě odstavení nejznámějšího politika-demagoga v zemi člověkem s košem na hlavě nekonalo.

Farage vyhrál se ziskem 22 tisíc hlasů. Popelničáka volilo 9455 hlasujících. To je sice mnohonásobně více, než dostává recesista obvykle, v celkovém clactonském koláči ale jen 26,9 procenta.

Farageova současná strana Reform UK si v Clactonu zaplatila standardní velkou kampaň, zatímco „Binface Mania“ rychle odezněla. Performer budil v posledku zejména pobavení a zjevně nedokázal skloubit potřeby reálné volební mobilizace se svým obvyklým přístupem: směsí satiry, bavičství, britského humoru a tanečních vystoupení.

Přesto lze v clactonské epizodě vypozorovat několik věcí, jež si má význam zapamatovat, a to i pro naše podmínky. Zaprvé je to sám fakt, že mobilizace samospádem proti dnešnímu krajně pravicovému populismu už nestačí. V případě Farageova tahu byla celá situace přehledná. Novináři z Guardianu na jaře zjistili, že politik přijal v předvolebním období dar několika milionů liber od známého spekulanta s kryptoměnami Christophera Harborna, který řádně nepřiznal.

Novináři ze Sunday Times zároveň odhalili, že Farage využíval také prostředky odsouzeného finančního podvodníka George Cottrella, známého též jako Posh George, který Faragovi platil ochranku, lidi na sociální sítě či luxusní byt poblíž Buckinghamského paláce.

Politik při odhaleních kličkoval, v podstatě se ale přiznal. Média následně po Faragově rezignaci a vyhlášení voleb doložila, že politik, který se v obraně před údajnou kampaní establishmentu odvolává k „obyvatelům svého Clactonu“, má ve sněmovně sotva třicetiprocentní účast, pro okrsek neudělal nic, do regionu nejezdí a slovo Clacton v projevech téměř nepoužívá.

I tak získal nicméně Farage v Clactonu v absolutním počtu podobně hlasů jako při posledních řádných volbách. Rozhodující část obyvatel proslule upadající lokality, kde kdysi získal Farageův UKIP svého prvního poslance a kde hlasovalo 75 procent voličů pro brexit, sama realita nezviklala. Nejenže nehlasovali proti, hlasovali aktivně pro.

Vede se debata, jak by vše vypadalo, kdyby se proti Faragovi vedla regulérní kampaň či kampaně, ať už zdola, nebo ze štábů hlavních britských stran. Volební výsledek přitom ukazuje, jak to vypadá, když se politický boj se vším všudy nevede.

Odkouzlení satirou

Hrabě Popelničák při svých recesistických kandidaturách slibuje obvykle věci typu znárodnění zpěvačky Adele, vyřešení problémů s dopravními zácpami stavbou vesmírných přemostění či zavedení povinné vojenské služby pro bývalé premiéry. Podobné závazky vyhlásil také letos: prosazení úpravy automatů na vytahování plyšáků tak, aby šlo hračku reálně získat, nominaci sebe samotného jako britského reprezentanta do soutěže Eurovize 2027 a její pořádání právě v Clactonu či prosazení daně z nadměrného zisku z prodeje brakových detektivek psaných celebritami.

Současně šlo ovšem v recesistových výstupech nalézt i prvky čistě politické satiry namířené na jazyk, programy a výkony kariérních politiků. Z této kategorie je například Popelničákův slib zarovnat díry v okresních silnicích labouristickým volebním programem z roku 2024, jehož sliby nedávno odstoupivší premiér Starmer proslule porušoval. Zvláště výrazně ale tento druh recese vynikl právě v konfrontaci s populistou.

Farage nastoupil do kampaně s obvyklým neřešeným rozporem v programu současných krajně pravicových stran: kombinací slibů návratu investic, sociálního vzmachu a bezpečnosti v ulicích na straně jedné a snížení daní i redukci zadlužení na straně druhé.

Recesista vtělil svou odpověď hned do dvou základních bodů své protinabídky: „snížím daně vám a zvednu je všem ostatním“ a „osobně pozvednu ekonomiku, prestiž a slávu okrsku“ — na čemž mimochodem začal i reálně pracovat.

Farage hned v úvodu — patrně ještě v domnění, že bude bojovat se zástupci hlavních britských stran — prohlásil volby za střet mezi „lidem a establishmentem“, přičemž k mocipánům následně přiřadil trochu uměle i recesistu — zřejmě s přihlédnutím k faktu, že Harvey je autorem několika scénářů pro komediální pořady BBC.

Popelničák tuto výzvu opět přijal a otočil: „No tak se na to podívejme. Jen jeden z kandidátů zde byl poslanec, jen jeden hlavním architektem brexitu, jen jeden jedním z nejvýraznějších britských politiků posledních dvaceti let a jenom jeden člen gentlemanského East India Clubu. Jestliže nevypadá establishment takto, tak by mne zajímalo jak, protože já jsem toliko samostatně působící bojovník z vesmíru,“ řekl Count Binface na tematický dotaz reportéra Sky News.

Sliby, jazyk a styl nacionalistických populistů mohou být chytlavě úderné, polarizující i ublíženecky defenzivní. Ve své podstatě jsou ale většinou zároveň prázdné a falešné. Polemiku z morálních či státotvorných pozic lze snadno odmítnout ve stylu „říkejte si, co chcete, my víme svoje“. Mnohem hůře se však odráží humor a parodie.

Je totiž mnohem obtížnější vyhlašovat černobílé války někomu, kdo zjevně neztělesňuje protistranu a kdo — když už bojuje — bojuje vtipem. A ještě obtížnějěší je prohlašovat se za „oběť honu na čarodějnice“, když váš o několik řádů slabší soupeř v plastovém brnění a s popelnicí na hlavě reaguje slovy: „Pozóóór Nigele, štvanice začíná.“

To je druhá věc, kterou si radno ze souboje Farage vs. Popelnice zapamatovat i pro naše prostředí.

Podstatné v pozadí

Farage má tedy zpět své někdejší křeslo. Jeho základna v Clactonu se nezmenšila. Přesto jen málokdo dnes tvrdí, že si svou fintou s volbami a porážkou Hraběte Popelničáka nějak výrazněji polepšil. Oproti minulým volbám voliče neztratil, ale ani nezískal. Také vyšetřování jeho přečinů bylo záhy po volbách obnoveno. Farageova Reform UK má přitom v celostátních průzkumech podobnou podporu jako labouristé nového premiéra Burnhama.

Z hlediska politické strategie měla kampaň Farage vrátit do debat o vedení příští britské vlády. A skutečně se o něm hodně mluvilo — především však v souvislosti s jeho skandály. Hojně se také zaznamenávalo, že sám do terénu příliš nechodil. Působil unaveně a bez energie. „Póza oběti tradičně útočnému politikovi zjevně nesvědčí,“ shodli se hosté tematického panelu Channel 4.

Farageův už dříve špatný celobritský osobní rating se během léta propadl z -22 na -27 bodů. V průzkumu YouGov ho 73 procent Britů označuje za „odpudivého“ („sleazy“). Dvaašedesátiletý politik přitom potřebuje přesně opačný trend — prezentovat se jako perspektivní vůdce a zvyšovat svou přijatelnost i mezi jinými než svými dosavadními jádrovými voliči.

„V průzkumech nám vychází, že 80 procent elektorátu už dnes ví o otázkách kolem Farage a peněz. Rozdíly jsou spíše jen v hodnocení,“ uvedl pro BBC výzkumník Luke Tryl.

Jak píše Richard Toye na webu The Conversation, fenomén recesistických kandidátů pomáhá britské politice hledat hranice přijatelného a mimoňského, hraného a skutečného a samozřejmě i jejich posuny. Bývaly ostatně doby, kdy byl za zcela bizarní postavu považován většinově sám Nigel Farage.

Jakkoliv šíleně mohou však vypadat některé politické střety dnešní Británie, patří se — a to za třetí — nezapomínat, co je stabilně v pozadí: silná média a expertní komunita s vědomím odpovědnosti, znalci připravení srovnávat a profesionální novináři schopní držet se podstatného. Bez nich by se politika a volby nejen v Británii staly už dávno i přičiněním figur, jako je Nigel Farage, vskutku jen divadlem — byť třeba v přiměřenějších kostýmech, než je umělohmotný skafandr a helma z popelnice.