Jde o výročí, které se zřejmě nebude nikde příliš slavit, přesto jej nelze nepřipomínat: právě před deseti lety, konkrétně v červnu 2016, podpořilo 51,9 procent britských voličů odchod Velké Británie z EU. Stalo se tak po manipulativní kampani Borise Johnsona, Nigela Farage a především temně geniálního šéfstratéga Dominica Cummingse. Náskok více než milionu hlasů pro možnost Leave (odejít) nad volbou Remain (zůstat) ovšem nešel odestát. Následovalo potvrzení parlamentem, kontrolovaným tehdy Konzervativní stranou, a pak už dlouhá třeskutá cesta k 1. únoru 2020, dni faktického odchodu.

Důsledky rozhodnutí řeší Británie dodnes. Zřejmě nejvíce se mluví o proměně politiky a politické kultury, a to k mnohem polarizovanější a zároveň rozkolísanější podobě. V druhdy pověstně stabilní zemi se od roku 2016 vystřídalo celkem šest premiérů, přičemž po letošním létě nastoupí dost možná sedmý.

Období 2016 až 2024 je v Británii široce vnímáno jako doba otřesů, krizí, afér a zklamání. Otázka volby v referendu štěpila nejméně do covidu a izraelského tažení v Gaze britskou společnost tak, jako dlouho nic předtím.

Ekonomická negativa jsou rovněž zjevná. Oficiální odhad konzervativců z doby příprav na brexit vyčísloval očekávanou škodu na čtyři procenta britského HDP. I když pandemie a energetická krize pro ruském vpádu na Ukrajinu objektivní vyčíslení dlouho komplikovala, dnes díky sofistikovaným simulacím různých hospodářských modelů víme, že šlo o přibližně osm procent.

Namísto čistého každotýdenního zisku 350 milionů liber ve formě uspořeného příspěvku do unijního rozpočtu, který slibovali propagátoři odchodu přesměrovat do zdravotnictví, si Británie přivodila rozpočtový výpadek v každotýdenní výši 500 milionů liber.

Lidé v průzkumech oceňují větší svobodu při tvorbě legislativy, i zde však brexit jako pozivitní věc obhajuje jen asi třetina Britů. V ostatních tematech jsou přitom poměry mnohem horší. Například tolik před brexitem kritizované přistěhovalectví ze zemí EU se sice snížilo, mnohem více ale narostla migrace z chudších zemí mimo Evropu.

Obecná odpověď, že brexit byl chybou, vede ve vnitrobritských průzkumech soustavně od května 2021. Aktuálně se tak vyslovuje okolo osmapadesáti procent dotázaných, přičemž opak tvrdí přibližně třicet procent. Okolo osmačtyřiceti procent se hlásí v současnosti k názoru, že se země měla pokusit k EU znovu přistoupit; přibližně pěatřicet procent je proti.

Návrat Británie do Unie je nicměné podle expertní shody prozatím takřka vyloučený. Země by musela znovu projít složitým a politicky velmi náročným přístupovým procesem. Ambice současné britské vlády mají přitom dnes vrchol někde u návratu do zbožní části jednotného trhu.

V daných souvislostech je paradoxní, že britské průzkumy preferencí vede již více než rok strana Reform UK, uskupení v čele s někdejším lídrem Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP) a nejslavnějším ze všech brexitářů Nigelem Faragem. Absolutně má Reform UK v současnosti stále poměrně malou podporu — podobnou jako například Labour Party v nejslabší fázi mandátu Jeremyho Corbyna. Jak však ukázaly příkladně nedávné lokální volby v Anglii a Walesu, v britském volebním systému je už tato strana schopna vyhrávat volby .

Analýzy vzestupu Reform UK se shodují, že jde primárně o důsledek krize tradičních stran a způsobu vládnutí, absence další alternativy či nespokojenosti s přístupem konzervativců a labouristů k zásadním problémům v zemi — mimo jiné do značné míry i k přistěhovalectví, které měl právě brexit omezit.