Velká Británie bude mít příští týden už sedmého premiéra za posledních deset let. Ještě pozoruhodnější je, že k výměně dochází uvnitř vládní labouristické strany pouhé dva roky po jejím přesvědčivém volebním vítězství — nikoli po volební porážce nebo zásadním skandálu. Britská politika, kdysi spojovaná se stabilitou a předvídatelností, se mezitím proměnila v mnohem nevypočitatelnější a fragmentovanější prostředí.

Do funkce předsedy vlády nastoupí šestapadesátiletý Andy Burnham, na což podstatná část poslanců netrpělivě čeká už několik měsíců. Jelikož nebyl členem parlamentu, vedla jeho cesta přes doplňovací volby. Tento proces však zpomalil tehdejší premiér Keir Starmer a jeho lidé blokováním kandidatury.

V právě probíhajícím výběru lídra strany, který je už spíše potvrzením než skutečným soubojem, však nemá žádného konkurenta. Nikdo už nechtěl změnu premiéra zbytečně zdržovat. Labouristé nyní spoléhají jen a jen na Burnhama. Spíše než o volbu premiéra jde o korunovaci.

V historii se jen těžko hledají precedenty. Jak je možné, že se autorita Keira Starmera, slušného a uvážlivého politika, tak rychle zhroutila? A proč má v největší britské levicové straně tak silnou pozici Burnham, ačkoli se už o převzetí strany pokoušel dvakrát a pokaždé byl odmítnut? Možná to vypovídá více o dnešní době a povaze politiky než o této dvojici samé.

Vzestup manchesterismu

Andy Burnham je v moderních dějinách britské politiky poměrně zajímavý úkaz. Dlouhá desetiletí platilo, že cesta k moci vedla přes Londýn. Británie samozřejmě znala premiéry z periferie, například Velšana Davida Lloyda George, ti se však zpravidla do nejvyšší politiky dostávali přes Westminster a ministerské či poslanecké funkce. Andy Burnham tuto tradiční cestu obešel a přichází z pozice manchesterského starosty. Tento původ navíc dává výrazně najevo a do londýnské politické i úřednické bubliny se často strefuje.

Andy, jak mu na sever od Londýna říkají, však není takový outsider, jak se dnes prezentuje. V parlamentu už dlouhá léta zasedal a v dobách Tonyho Blaira a Gordona Browna byl i členem vlády. Kritici mu vyčítají názorovou pružnost: za Blaira patřil k blairovskému proudu, později zasedal ve stínovém kabinetu Jeremyho Corbyna. Jak to jde dohromady?

V jeho současné kampani a politickém směřování má zvláštní místo jedno město: Manchester. Burnham tu starostoval skoro dekádu, a to poměrně úspěšně. I když se proslýchá, že na některé okraje města obnova nedošla, udělal ze severozápadní metropole pulzující a ekonomicky poměrně slušně fungující město. Je přívětivé vůči byznysu a proudí sem investice, zároveň však Burnhamovo vedení města zasahovalo i do různých sektorů, které v Británii fungují převážně komerčně a podařilo se mu prosadit výraznější roli samosprávy například v dopravě a dalších veřejných službách.

Tento přístup si Burnham přináší s sebou na jih. Co přesně bude programem jeho vlády, zatím není jasné. Hovořil o přílišné závislosti Británie na finančních trzích, ve hře je znárodnění distribuce vody i dalších odvětví nebo daň z bohatství. Jisté ale je, proč k němu labouristé nyní vzhlížejí: nabízí příslib změny a ochotu narušit zavedené pořádky. „Manchesterismus“ v tomto smyslu stojí na tom, že se věci řeší bez zbytečného politizování.

Andy Burnham, nebo Nigel Farage?

Před Andy Burnhamem stojí nelehký úkol. Bude mít jen necelé tři roky na to, aby vrátil Labouristickou stranu zpět na výsluní. Aktuálně spolu s konzervativci v průzkumech preferencí nestíhají populistické až krajně pravicové Reform UK Nigela Farage. Zleva na ně navíc tlačí Strana zelených.

Podmínky přitom nebude mít jednodušší než Keir Starmer. Veřejné finance jsou napjaté, ekonomický růst slabý a životní náklady zůstávají pro mnoho Britů vysoké. Očekávání naopak zůstávají velká.

Klíčové bude, zda se Burnham dokáže poučit ze Starmerových chyb. Končící premiér neudělal jednu jedinou chybu, která by ho stála úřad. Nelze ani říct, že jeho vedení strany bylo fiaskem. Stačí si připomenout, v jakém stavu labouristy před šesti lety přebíral — rozdělené a s malými vyhlídkami na návrat k moci. Problém spočíval v dlouhodobém přístupu. Starmer i ministryně financí Rachel Reevesová působí jako účetní v době, která potřebuje odvážnější vize.

Komentátoři někdy namítají, že doba je tak rychlá, že nedává politikům dostatek času na rozsáhlejší reformy. Na případ Keira Starmera se však toto vysvětlení vztahuje jen částečně. Komunikace sice vázla, ale ani sebelepší komunikace nezachrání nedostatečnou politiku. Jeho vláda slibovala po čtrnácti letech konzervativních vlád změnu, ta však nepřišla.

Vysoké ceny, nedostupné bydlení a rozdíly mezi Londýnem a vzdálenějšími regiony zůstávají zásadními tématy. Lidé nevolí vlády pouze podle jejich slušnosti nebo kompetence — očekávají především konkrétní výsledky, které zlepší jejich každodenní život.

Zdá se, že Burnham umí nálady ve společnosti číst lépe než Starmer. V kampani je schopný říci, že politika v posledních několika desetiletích nefungovala pro všechny, že se na mnohé zapomnělo. Prohlašuje, že je třeba přesunout těžiště ze středu Londýna více do regionů, dokonce plánuje přesunout část premiérské agendy do svého Manchesteru.

Právě důraz na problémy běžných lidí a zanedbaných regionů mu zatím funguje. Možná i proto v doplňovacích volbách dokázal oslovit voliče, kteří by za jiných okolností podpořili Reform UK nebo zelené. Burnham tak může najít způsob, jak vzít krajní pravici vítr z plachet, aniž by musel prodávat nenávist.

Nyní půjde o to, zda dokáže hesla z kampaně proměnit v praktickou politiku. Řídit Manchester není totéž jako vládnout celé zemi. Právě schopnost přenést zkušenost z jednoho města na celý stát bude jeho skutečnou zkouškou.