Jen Keir Starmer skončil, hned se kolem něj začal tvořit mýtus. Spojenci končícího britského premiéra Starmera tvrdí, že jde o slušného člověka, který pro svou zemi udělal, co mohl. Je údajně odvážným a zásadovým politikem, jehož hrdinské úsilí zachránilo Labouristickou stranu před úpadkem k bezvýznamnosti.

Podle labouristického poslance a blízkého Starmerova spojence Luka Akehursta dosáhl bývalý premiér „toho, co mnozí považovali za nemožné: dovedl partaj, rozloženou na konci éry Jeremyho Corbyna, morálně zkompromitovanou antisemitismem a extremismem, k drtivému volebnímu vítězství“.

Sám Starmer se v pondělí na schodech Downing Street vychloubal, že Británii vrátil pověst země založené na „slušnosti, respektu a vládě práva“. Kdyby na tom byla pravdivá třeba jen malá část, nebyl by nucen odejít. Jenomže není tomu tak.

Starmer se vydával za levicového politika, přitom svými slovy o proměně Británie v „ostrov přivandrovalců“ vrátil do hlavního proudu britské politiky rétoriku Enocha Powella, konzervativního politika známého svými záštiplnými protiimigračními projevy.

Jmenováním Petera Mandelsona velvyslancem ve Washingtonu vtáhl do vládních kruhů bezskrupulózní politickou kulturu. Když se na veřejnost dostaly skandální podrobnosti o Mandelsonově přátelství se zesnulým finančníkem a sexuálním delikventem Jeffreym Epsteinem, Starmer odmítl převzít odpovědnost. Místo toho svalil vinu na druhé — zvláště na tajemníka ministerstva zahraničí Ollyho Robbinse, kterého obvinil, že ho o problému dostatečně a včas neinformoval, a následně jej odvolal.

Manipulace a klam

Starmerovo pondělní tvrzení, že Británii navrátil „slušnost, respekt a vládu práva“, je očividná a cynická lež. Už jako vůdce opozice vyjádřil podporu kolektivnímu trestu vůči obyvatelům Gazy, jak jej prosazoval izraelský premiér Benjamin Netanjahu — včetně odříznutí civilního obyvatelstva od vody a paliv, což představuje válečný zločin.

Ve vyzbrojování Izraele pokračoval i po příchodu do Downing Street, a to i v době, kdy podle Organizace spojených národů a většiny odborníků páchal Izrael v Gaze genocidu. Je k neuvěření, že během svého mandátu nikdy neobvinil Izrael ze spáchání válečných zločinů.

Starmer oslabil systém porotního soudnictví. Útočil na migranty. Namísto obrany právního státu vnesl do britské justice novou formu autoritářství, zejména rozšířením definice terorismu tak, aby zahrnovala i podporovatele hnutí Palestine Action.

Namísto toho, aby obnovil fungování veřejné správy, jak sliboval při nástupu do úřadu před necelými dvěma lety, přijímal dary v podobě oblečení, luxusních brýlí či dokonce bezplatného užívání bytu patřícího bohatému příteli.

Pod vedením svého, dnes zcela zdiskreditovaného, šéfa kanceláře Morgana McSweeneyho byl Starmer mistrem politiky založené na manipulaci a klamu.

Když před šesti lety kandidoval na post předsedy Labouristické strany, stylizoval se do role „přítele“ tehdejšího lídra Jeremyho Corbyna a kandidáta levicového křídla. Aby si získal přízeň tradičních členů strany, při kandidatuře přišel s deseti sliby — jakmile však zvítězil, ve vteřině na ně zapomněl.

Corbyna a jeho stoupence zradil a bezohledně je vytlačil ze strany. Tím Labouristickou stranu rozštěpil a vytvořil podmínky pro vzestup Zacka Polanského a Strany zelených.

Jiný typ politiky

Mezitím Starmer posouval Labouristickou stranu stále výrazněji doprava, aby přilákal zpět voliče Reform UK. Navzdory všem svým selháním, nepřestává svalovat vinu za svůj pád na druhé. „Obětoval Labouristické straně všechno, a to včetně značné části dospívání svých dětí, jen aby mohla vyhrát ve volbách. Cítí se hluboce zrazen, zejména těmi, které měl za své věrné spojence,“ citoval server Politics UK zdroj z Labouristické strany.

Starmer by ovšem neměl obviňovat ostatní. Chce-li pochopit, proč jako premiér selhal, stačí se podívat do zrcadla.

Andy Burnham, který se téměř jistě stane Starmerovým nástupcem, si musí z chyb končícího premiéra vzít ponaučení. Starmer, výrazně ovlivněný Peterem Mandelsonem, převzal od blairistů přesvědčení, že cesta k moci je dlážděna lhaním.

Starmer se svým obratem proti levici Labouristické strany a svým nadbíháním miliardářům zkoušel napodobit právě bývalého premiéra Tonyho Blaira. Součástí jeho strategie bylo i uzavírání spojenectví s britskými krajně pravicovými médii, zejména s Murdochovým tiskem — což byla další chyba. V Blairově případě mu strategie zafungovala, Starmerovi se však stala osudnou. Doba se změnila.

Burnham brzy usedne v Downing Street. Může uspět — a každý, komu záleží na Británii, si to jistě bude přát. Uspět však může jen tehdy, pokud se vrátí k politice, která není založená na cynismu a vypočítavosti.

Má šanci uspět právě proto, že — paradoxně — na rozdíl od Starmera či Blaira nepatří k metropolitním elitám. Stejně jako labouristický premiér Harold Wilson v sedmdesátých letech pochází ze severní Anglie. Jeho otec byl telefonní technik a jeho máma pracovala jako recepční.

Burnham zaznamenal jako starosta Manchesteru výrazných úspěchů. Bude-li vládnout v zájmu obyčejných lidí, nikoli miliardářů, zachová-li si integritu, odolá-li svodům moci a zůstane-li věrný sám sobě, má šanci uspět tam, kde jiní selhali.

Každý, komu záleží na Británii, by měl stát na jeho straně. Británie totiž dnes potřebuje poctivého premiéra víc než kdykoli jindy.

Z anglického originálu At long last, Starmer is out. Can Burnham bring new hope to Britain? publikovaného na webu Middle East Eye přeložil OTAKAR BUREŠ.